22 Cdo 234/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., ve věci žalobce A. B., zastoupeného Mgr. Janem Krátkým,
advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Laurinova 1049, proti žalované I. B.,
zastoupené JUDr. Vlastimilem Motlíkem, advokátem se sídlem v Železném Brodě,
Příčná 350, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v
Semilech pod sp. zn. 5 C 591/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 26. června 2008, č. j. 24 Co 522/2007-395, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 10.300,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta
JUDr. Vlastimila Motlíka.
Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení,
jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací
soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné,
zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení,
nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Semilech (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
22. 5. 2007, č. j. 5 C 591/2004-323, vypořádal zaniklé společné jmění manželů –
účastníků tak, že do výlučného vlastnictví žalobce přikázal obchodní podíl
společnosti Aries, s. r. o., a spoluvlastnický podíl ve výši jedné třetiny k
pozemkům parcelních čísel 3733 a 3734 včetně trvalých porostů a příslušenství a
v katastru nemovitostí k nezapsané zahrádkářské chatce na pozemku parc. č. 3733
v obci a kat území T.. Do výlučného vlastnictví žalované přikázal garáž bez
č.p. a č. e. na pozemku parc. č. 2675/8, garáž bez č. p. a č. e. na pozemku
parc. č. 3610/66 a pozemek parc. č. 2675/8 v obci a kat. území T. s tím, že
žalovaná přebírá nesplacenou část úvěru u České spořitelny, a. s., ve výši
16.228,70 Kč. Žalobci uložil, aby žalované zaplatil na vyrovnání jejího podílu
částku 3.052.614,35 Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a soudním
poplatku.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání obou
účastníků rozsudkem ze dne 26. 6. 2008, č. j. 24 Co 522/2007-395, rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodů, že
řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání a vyjádření k
dovolání jsou účastníkům známy a uvedené listiny jsou součástí procesního spisu
vedeného u soudu prvního stupně.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) proto při
projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném
do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, se především
zabýval dovoláním z hlediska jeho přípustnosti.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné jen proti výrokům
rozhodnutí odvolacího soudu o věci samé. Rozhodnutí o lhůtě plnění není
rozhodnutím o věci samé a má povahu usnesení. Přípustnost dovolání proti
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku o lhůtě plnění, proto nevyplývá z § 237 odst. 1 písm. b) a c)
o. s. ř., ani z § 238, § 238a a § 239 odst. 2 a 3 o. s. ř., neboť mezi
taxativně vyjmenovanými usneseními není usnesení, jímž by bylo rozhodnuto o
lhůtě plnění. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003, sp.
zn. 28 Cdo 567/2003, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, C. H. Beck, (dále jen „Soubor rozhodnutí“) pod C 1928.
Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o věci samé by mohlo být
přípustné jen při naplnění předpokladů uvedených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř.
Protože dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je
přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn
napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle
§ 241a odst. 3 o. s. ř. a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových
zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich
správností.
Přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] může
být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu
relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto
soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání
žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat
nenárokové dovolání přípustným. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, publikované v Souboru rozhodnutí pod C
5042.
Dovolatel žádnou takovou otázku neformuloval a dovolací soud ani neshledal, že
by rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu s hmotným právem nebo ustálenou
judikaturou dovolacího soudu.
Dovolací soud pro úplnost poukazuje na to, že námitky vznesené v dovolání ve
vztahu k hodnocení skutečností, jež byly podkladem pro stanovení obvyklé ceny
obchodního podílu společnosti Aries, spol. s r. o., a k výši znalcem stanovené
obvyklé ceny tohoto obchodního podílu, se týkají skutkových zjištění a spadají
tak pod dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Z výše uvedeného vyplývá,
že v případě dovolání, jehož přípustnost přichází v úvahu podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., se dovolací soud tímto dovolacím důvodem nemůže zabývat a
při posuzování přípustnosti dovolání z hlediska § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3
o. s. ř. musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v řízení nalézacími
soudy. Otázka správnosti stanovení obvyklé ceny věci k tomu povolaným soudním
znalcem není otázkou právní, ale skutkovou (k tomu srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006, uveřejněné v Souboru
rozhodnutí pod C 5211.
Základní právní domněnkou pro vypořádání zaniklého společného jmění manželů je,
že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného majetku jsou
stejné. Tato zákonná domněnka je vyvratitelná, takže není vyloučeno, pokud to
kterýkoliv z manželů prokáže, že v závislosti na zjištěných skutkových
okolnostech podíly budou moci být hodnoceny odlišně. Podle soudní praxe „odklon
od rovnosti podílů manželů na majetku ve společném jmění manželů je namístě jen
za situace, kdy zvýšené úsilí jednoho z manželů zajistilo nabytí a udržení
majetku značné hodnoty“. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5.
2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004, uveřejněný v Právních rozhledech, ročník 2006,
č. 4. Dovolatel v řízení před soudem prvního stupně netvrdil skutečnosti o svém
zvýšeném úsilí na nabytí majetku ve společném jmění účastníků, ani k tomu
nenavrhoval důkazy, a neučinil tak ani poté, co při jednání dne 26. 4. 2007 byl
poučen podle § 119a odst. 1 o. s. ř. S poukazem na možnost stanovení rozdílných
podílů manželů na společném majetku přišel až v odvolání proti rozsudku soudu
prvního stupně. I když z hlediska § 205a o. s. ř. šlo o novou skutečnost,
odvolací soud přesto v odůvodnění rozsudku na tuto námitku reagoval a přiměřeně
vysvětlil, proč v daném případě nepřichází v úvahu odklon od rovnosti podílů
účastníků.
Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006,
publikovaného v Souboru rozhodnutí pod C 5780, jsou vady řízení důvodem pro
připuštění dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen v případě, že jde
o řešení procesní otázky zásadního významu. Takovou otázku však dovolatel
nevymezil.
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v daném případě naplněny.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) o. s. ř.
dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobce
bylo odmítnuto a žalované vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, §
151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.). Náklady vzniklé žalované představují
odměnu za její zastoupení v dovolacím řízení advokátem, která činí podle § 3
odst. 1 (z částky 5.999.000,- Kč), § 4 odst. 1 a 3, § 10 odst. 3, § 14 odst.
1, § 15 a § 18 odst. 1vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů
částku 10.000,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle § 13
odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, celkem 10.300,-
Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1, § 160 odst. 1 a
§ 167 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná
podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 4. listopadu 2010
JUDr. František B a l á
k, v. r.
předseda
senátu