23 Cdo 1892/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka,
Ph.D., ve věci žalobkyně Labská investiční, a.s., v likvidaci, se sídlem v Ústí
nad Labem, Revoluční 1930/86, IČO 27178323, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem,
Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, proti žalované
Krajská zdravotní, a.s., se sídlem v Ústí nad Labem, Sociální péče 3316/12a,
IČO 25488627, zastoupené JUDr. Danielem Volákem, advokátem se sídlem v
Litvínově, Jiráskova 413, o zaplacení částky 6 497 400 Kč s příslušenstvím,
vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 33 Cm 228/2014, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. září 2016,
č. j. 1 Cmo 30/2016-238, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. září 2016, č. j. 1 Cmo
30/2016-238, se ve výroku II, kterým bylo rozhodnuto o tom, že žalobkyně je
povinna zaplatit žalované k rukám jejího zástupce náhradu nákladů odvolacího
řízení ve výši 124 560 Kč, ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Vrchnímu soudu v
Praze k dalšímu řízení.
II. Ve zbývající části se dovolání žalobkyně odmítá.
uvedené částky a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně se domáhala
zaplacení uvedené částky z titulu ceny za provedené dílo (poradenské služby) a
v žalobě uvedla, že tuto pohledávku sice postoupila na společnost SOFO Group a. s., ovšem smlouvy o postoupení jsou neplatné. Žalovaná na svoji obranu tvrdila,
že žalobkyně pohledávky postoupila na společnost SOFO Group a. s. a vzhledem k
tomu, že žalovaná byla vedlejším účastníkem smlouvy o postoupení pohledávek,
bylo jí tímto také postoupení oznámeno, a žalovaná tak předmětnou částku
uhradila společnosti SOFO Group a.s. jakožto postupníkovi. Soud prvního stupně vzal po provedeném dokazování za prokázané, že žalobkyně
uzavřela se společností SOFO Group a.s. dne 30. října 2008 smlouvu o postoupení
pohledávky v částce 2 700 000 Kč, resp. 2 760 000 Kč, jejímž vedlejším
účastníkem byla žalovaná. Soud prvního stupně se nezabýval otázkou platnosti
smlouvy o postoupení pohledávky, neboť tato otázka nebyla v této věci rozhodná. Podstatnou skutečností podle soudu prvního stupně totiž bylo to, že žalované
bylo mimo vší pochyby známo, že žalobkyně úkon postoupení pohledávky učinila,
neboť žalovaná byla přímo účastníkem tohoto úkonu. V takovém případě pak
žalovaná byla povinna podle § 526 obč. zák. plnit postupníkovi, aniž by byla
oprávněna zkoumat, zda smlouva o postoupení pohledávky byla uzavřena platně či
nikoli. Žalovaná proto podle závěru soudu prvního stupně řádně pohledávku
uhradila postupníkovi, což mezi účastníky ani nebylo sporné, a její povinnost
splnit pohledávku tímto zanikla. Soud prvního stupně odkázal také na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2003, sp. zn. 32 Odo 293/2002, podle kterého
oznámil-li postupitel dlužníkovi postoupení pohledávky a dlužník na základě
toho plnil postupníkovi, došlo ke splnění dluhu, i když smlouva o postoupení
pohledávky byla neplatná. Soud prvního stupně uzavřel, že nemá důvod se od
závěrů Nejvyššího soudu odchýlit a žalobu proto zamítl. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
27. září 2016, č. j. 1 Cmo 30/2016-238, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se
skutkovými závěry soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci. Nadto
odvolací soud v odůvodnění rozsudku zohlednil závěry rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 23. srpna 2016, sp. zn. 23 Cdo 2364/2015, v němž Nejvyšší soud
rozhodoval o dovolání v řízení mezi žalobkyní a společností SOFO Group a. s. (postupníkem). Nejvyšší soud v citovaném rozsudku dospěl k závěru, že ze
skutkových zjištění vyplývá, že žalovaná tzv. přistoupila ke smlouvám o
postoupení pohledávek a postoupení jí tak bylo oznámeno. Plnila-li tedy
žalovaná svůj dluh postupníkovi, pak plnila v souladu se zákonem tomu, kdo byl
oprávněn plnění přijmout. Odvolací soud tedy uzavřel, že zaplacením pohledávky
společnosti SOFO Group a.s. splnila žalovaná řádně svůj závazek a žalobě
namířené proti ní tak nemůže být vyhověno. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, jehož
přípustnost dovozuje z § 237 o. s.
ř., neboť napadené rozhodnutí dle jejího
názoru spočívá na řešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a dále na dvou otázkách procesního
práva, přičemž při řešení jedné z nich se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe a druhá nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena. Otázkou hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodování Nejvyššího soudu
řešena, je podle dovolatelky to, zda vedlejší účastenství dlužníka ve smlouvě o
postoupení pohledávky může nahradit jednostranné právní jednání věřitele,
kterým podle § 526 odst. 1 obč. zák. oznamuje dlužníkovi postoupení pohledávky
a zda se tedy dlužník zprostí svého dluhu splněním postupníkovi, jestliže se
dozví o existenci smlouvy o postoupení pohledávky, aniž by mu věřitel
postoupení pohledávky oznámil. Podle dovolatelky odvolací soud tuto posoudil
tuto otázku nesprávně, neboť odvolací soud nerespektoval, že zákon výslovně v §
526 odst. 1 obč. zák. požaduje, aby postupitel oznámil dlužníkovi postoupení
pohledávky, a to jednostranným právním jednáním. Podle dovolatelky tak zákon
předpokládá, že postoupení pohledávky probíhá ve dvou oddělených krocích –
nejprve dojde ke vzniku závazkového právního vztahu mezi postupitelem a
postupníkem a poté dojde k jednostrannému právnímu jednání postupitele, kterým
je dlužníkovi oficiálně oznámeno, že má plnit postupníkovi. Odvolací soud tyto
dva kroky spojuje do jednoho a pracuje s tím, že postačí, aby se dlužník
jakýmkoliv způsobem dozvěděl o existenci smlouvy o postoupení pohledávky. Podle
dovolatelky nelze § 526 odst. 1 obč. zák. vyložit tak, že je nerozhodné, jakým
způsobem se dlužník o postoupení pohledávky dozvěděl, nýbrž ze zákona přímo
vyplývá, že postupitel je povinen oznámit dlužníkovi postoupení pohledávky. Vedlejší účastenství dlužníka ve smlouvě o postoupení pohledávky pak dle
dovolatelky nemůže nahradit jednostranný projev vůle postupitele podle § 526
odst. 1 obč. zák. Podle dovolatelky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, když při rozhodování o náhradě nákladů odvolacího řízení
neaplikoval moderační právo podle § 150 o. s. ř., neboť skutkové okolnosti
případu dle dovolatelky ukazovaly na existenci důvodů zvláštního zřetele
hodných pro nepřiznání náhrady žalované. Podle dovolatelky je tak rozhodnutí
odvolacího soudu v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2014,
sp. zn. 23 Cdo 2389/2013. Poslední otázkou, která dle dovolatelky nebyla v rozhodovací praxi dovolacího
soudu dosud vyřešena, je to, zda lze přiznat náhradu nákladů řízení za právní
úkon „převzetí a příprava právního zastoupení“ dvakrát za řízení. Odvolací soud
totiž žalované přiznal nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení a mezi úkony
zahrnul i převzetí a přípravu zastoupení, ačkoliv tento úkon byl zahrnut již do
náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně. Podle názoru dovolatelky
není problémem žalobkyně, že žalovaná v průběhu řízení změnila právního
zástupce, a postupem odvolacího soudu tak došlo k nepřípustnému navyšování
částky odpovídající náhradě nákladů řízení.
Na základě výše uvedeného dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené
rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že soudy obou stupňů rozhodly správně
a ztotožnila se s argumentací odvolacího soudu. Žalovaná dále uvedla, že
oznámení postupitele, kdo je novým věřitelem a komu má žalovaná dluh plnit, je
v předmětných smlouvách o postoupení pohledávky obsaženo velmi podrobně. Žalovaná rovněž odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu (v řízení vedeném mezi
žalobkyní a společností SOFO Group a.s.) ze dne 23. srpna 2016, sp. zn. 23 Cdo
2364/2015, z jehož závěrů odvolací soud vycházel při posouzení, zda bylo
žalované oznámeno postoupení pohledávky v souladu se zákonem. Co se týče
nákladů řízení, je dle žalované odkaz dovolatelky na aplikaci § 150 o. s. ř. nepřiléhavý, neboť žalobkyně netvrdila, že by zde byl nějaký důvod zvláštního
zřetele hodný, a žádný takový důvod ani nevyšel v řízení najevo. Nadto žalovaná
podotkla, že institut nepřiznání náhrady nákladů řízení podle § 150 o. s. ř. je
institutem mimořádným, k jehož použití by nemělo docházet automaticky. Žalovaná
proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně zamítl a přiznal žalované
náhradu nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a osobou
oprávněnou zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.),
posuzoval, zda je dovolání přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 526 odst. 1 obč. zák. je postupitel povinen postoupení pohledávky bez
zbytečného odkladu oznámit dlužníkovi. Dokud postoupení pohledávky není
oznámeno dlužníkovi nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníkovi
neprokáže, zprostí se dlužník závazku plněním postupiteli. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná
soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti
účastníku, který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je zčásti přípustné a důvodné, neboť
odvolací soud se při posuzování otázky náhrady účelně vynaložených nákladů
odvolacího řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Co
se týče zbylých otázek, které dovolatelka formulovala, není dovolání přípustné,
neboť napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího
soudu. Ohledně první otázky hmotného práva týkající se toho, zda k oznámení o
postoupení pohledávky podle § 526 odst. 1 obč. zák.
není třeba jednostranné
právní jednání postupitele, kterým oznámí dlužníkovi postoupení pohledávky,
nýbrž postačuje, že dlužník jakožto vedlejší účastník smlouvy o postoupení
pohledávky je o tomto postoupení informován, nelze dovolatelce přisvědčit v
jejím názoru, že se jedná o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud
neřešenou. Nejvyšší soud se touto otázkou zabýval již v dovolacím řízení ve
sporu mezi žalobkyní a společností SOFO Group a. s. (postupníkem) a v rozsudku
ze dne 23. srpna 2016, sp. zn. 23 Cdo 2364/2015, dospěl k závěru, že ze
skutkových zjištění soudů vyplývá, že Krajská zdravotní a. s. tzv. přistoupila
ke smlouvám o postoupení pohledávek a postoupení jí tak bylo oznámeno.
Plnila-li proto Krajská zdravotní a. s. jako dlužník svůj dluh novému věřiteli
(postupníkovi) dle předložených smluv o postoupení pohledávky, pak plnila v
souladu se zákonem tomu, kdo jí byl jako nový věřitel oznámen, resp. prokázán
smlouvou, tedy tomu, kdo byl oprávněn plnění přijmout.
Nejvyšší soud nemá důvod se v řešené věci odchýlit od svého výše citovaného
závěru, podle kterého žalované bylo postoupení pohledávky oznámeno (resp.
prokázáno smlouvou) tím, že sama ke smlouvě o postoupení pohledávky
přistoupila, a jestliže plnila postupníkovi, plnila v souladu se zákonem osobě,
které svůj dluh splnit měla.
Lze uzavřít, že odvolací soud při řešení této otázky nepochybil a neodchýlil se
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Ohledně otázky procesního práva vztahující se k tomu, že odvolací soud měl
podle názoru dovolatelky přistoupit k aplikaci § 150 o. s. ř., neboť byly dány
důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání náhrady nákladů odvolacího
řízení žalované, dovolatelka neuvedla, v čem podle jejího názoru spočívaly tyto
důvody zvláštního zřetele hodné a v čem je tedy právní posouzení odvolacího
soudu nesprávné. Žalobkyně nadto ani v rámci odvolacího řízení netvrdila, že
měl odvolací soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení aplikovat § 150 o.
s. ř., a námitku, že odvolací soud nepostupoval podle § 150 o. s. ř. vznesla až
v dovolání. Vzhledem k této skutečnosti odvolací soud aplikaci § 150 o. s. ř.
ani nezvažoval, neboť žádný z účastníků v odvolacím řízení netvrdil, že jsou
zde dány důvody pro aplikaci tohoto ustanovení, což znamená, že na řešení této
dovolatelkou předestřené otázky napadené rozhodnutí nespočívá. Dovolatelka je
povinna uvést v dovolání právní otázku, na které napadené rozhodnutí spočívá a
která je tedy pro danou věc relevantní. K nutnosti vymezení relevantní právní
otázky v dovolání se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyjádřil již
několikrát, např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2013, sp. zn. 30
Cdo 1853/2013, podle jehož závěru neuvede-li dovolatel v dovolání otázku, která
je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, je dovolání nepřípustné.
Ani druhá dovolatelkou formulovaná otázka tedy není způsobilá založit
přípustnost dovolání.
Poslední otázka dovolatelky směřovala k náhradě účelně vynaložených nákladů,
konkrétně k tomu, zda je možné, aby soudy přiznaly v jednom řízení vícekrát
náhradu nákladů řízení za úkon právní služby spočívající v převzetí a přípravě
zastoupení v případě, kdy účastník řízení, jemuž má být náhrada nákladů
přiznána, změní v průběhu řízení svého zástupce. Nejvyšší soud se v minulosti k
otázce účelnosti (a od ní se odvíjející náhrady) takto vynaložených nákladů
vyjádřil. Například v usnesení ze dne 26. září 2016, sp. zn. 28 Cdo 1509/2015,
dospěl k závěru, že odměnu za úkon právní služby spočívající v převzetí a
přípravě zastoupení lze považovat za účelně vynaložený náklad toliko při
faktickém provedení tohoto úkonu. Zvolí-li si účastník v řízení zástupcem
jiného advokáta za předpokladu, že změna v osobě zástupce je vynucena
objektivními důvody, může soud za tento úkon právní služby přiznat účastníků
odměnu, v opačném případě není odměna za tento úkon právní služby účelně
vynaloženým nákladem, jenž by měl jít k tíži druhého účastníka řízení.
Z výše uvedeného vyplývá, že odměna za úkon právní služby spočívající v
převzetí a přípravě zastoupení je účelně vynaloženým nákladem v případě změny
zástupce během řízení pouze tehdy, byla-li tato změna vynucena objektivními
důvody. Dovolatelce lze tedy přisvědčit v tom, že odvolací soud pochybil,
jestliže žalované přiznal náhradu nákladů i za úkon právní služby spočívající v
převzetí a přípravě zastoupení v odvolacím řízení, aniž by zkoumal, zda odměna
za tento úkon byla účelně vynaloženým nákladem, konkrétně tedy zda žalovaná
změnila svého zástupce z objektivních důvodů či nikoli.
Odvolací soud se tímto postupem odchýlil od výše citované rozhodovací praxe
dovolacího soudu, proto dovolacímu soudu nezbylo, než výrok odvolacího soudu o
náhradě nákladů odvolacího řízení zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení podle
§ 243e odst. 1 o. s. ř.
Ve zbývající části Nejvyšší soud dovolání odmítl v souladu s § 243c odst. 1 o.
s. ř., neboť napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu k
dovolání žalované zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, o
nákladech řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude podle § 243g odst. 1
věta druhá o. s. ř. rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je v souladu s § 243g odst. 1 o. s. ř.
závazný.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. srpna 2017
JUDr. Kateřina
H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu