23 Cdo 2364/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve
věci žalobkyně Labská investiční, a. s., v likvidaci, se sídlem v Ústí nad
Labem, Revoluční 1930/86, identifikační číslo osoby 27178323, zastoupené JUDr.
Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28,
proti žalované SOFO Group a. s., se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 572/11,
identifikační číslo osoby 27243389, zastoupené JUDr. Ing. Šimonem Petákem,
Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 891/5, o zaplacení
6.497.400 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 39
Cm 109/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
11. února 2015, č. j. 4 Cmo 180/2014-291, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. února 2015, č. j. 4 Cmo
180/2014-291, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. února 2014, č. j.
39 Cm 109/2012-208, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu
řízení.
(bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku). K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud souhlasil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Vyšel z toho, že se žalobkyně jako zhotovitel smlouvami o dílo uzavřenými dne
30. května 2008 zavázala vypracovat pro Krajskou zdravotní a. s. jakožto
objednatele předmětnou grantovou dokumentaci, přičemž realizaci tohoto plnění
zajistila formou subdodávky smlouvami o dílo ze dne 2. června 2008 u žalované
jako finálního zhotovitele této dokumentace a požadované plnění od žalované
obdržela. Dvěma smlouvami o postoupení pohledávek ze dne 30. října 2008
žalobkyně své pohledávky za Krajskou zdravotní a. s., z titulu části dosud
neuspokojených odměn za vypracování grantové dokumentace podle smluv ze dne 30. května 2008, postoupila žalované, a to za vedlejší účasti Krajské zdravotní
a.s. Dne 17. prosince 2008 byly žalované částky uvedené ve smlouvách o
postoupení pohledávek Krajskou zdravotní a. s. uhrazeny. Po právní stránce věc posoudil dle ustanovení § 451 a násl. zákona č. 40/1964
Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Ztotožnil se s právním závěrem soudu prvního stupně, že poskytla-li plnění
žalované Krajská zdravotní a. s., pak byť by se tak stalo na základě neplatných
smluv o postoupení pohledávek, nešlo by o bezdůvodné obohacení, které by
žalovaná získala na úkor žalobkyně. Uvedl, že na daný případ se žádná ze
skutkových podstat bezdůvodného obohacení neuplatní. I za situace, že by
žalovaná získala od Krajské zdravotní a. s. plnění, které od ní měla získat
žalobkyně, pak by žalovaná získala bezdůvodné obohacení na úkor Krajské
zdravotní a. s., nikoli na úkor žalobkyně, tj. žalobkyně by nebyla tím
subjektem, na jehož úkor by se dostalo majetkové hodnoty žalované. Souhlasil
tak se závěrem soudu prvního stupně o nedostatku aktivní legitimace žalobkyně
vymáhat bezdůvodné obohacení na žalované. Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně do všech jeho výroků, podala
žalobkyně dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci
dle § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka předkládá dovolacímu soudu k řešení otázku, kdo je legitimován k
podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku plnění z
neplatné smlouvy, zda je tato věcná legitimace dána pouze na straně účastníků
neplatné smlouvy, či zda může být legitimována i jiná osoba odlišná od
účastníků neplatné smlouvy. K dovolání žalobkyně se žalovaná dle obsahu spisu nevyjádřila. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu
oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval
přípustností dovolání. Podle ustanovení § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání žalobkyně je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když
dovolatelkou předestřená právní otázka – kdo je věcně legitimovaný k podání
žaloby na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku plnění z neplatné
smlouvy o postoupení pohledávky – nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud
vyřešena. Dovolání je i důvodné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dle ustanovení § 451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně
obohatí, musí obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový
prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního
úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch
získaný z nepoctivých zdrojů (odstavec 2).
Podle ustanovení § 456 obč. zák. předmět bezdůvodného obohacení se musí vydat
tomu, na jehož úkor byl získán. Nelze-li toho, na jehož úkor byl získán,
zjistit, musí se vydat státu.
Dle ustanovení § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je
každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
Podle ustanovení § 524 obč. zák. věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu
dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému (odstavec 1). S postoupenou
pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená
(odstavec 2).
Podle ustanovení § 526 obč. zák. postoupení pohledávky je povinen postupitel
bez zbytečného odkladu oznámit dlužníkovi. Dokud postoupení pohledávky není
oznámeno dlužníkovi nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníkovi
neprokáže, zprostí se dlužník závazku plněním postupiteli (odstavec 1). Oznámí-
li dlužníku postoupení pohledávky postupitel, není dlužník oprávněn se
dožadovat prokázání smlouvy o postoupení (odstavec 2).
Smlouvou o postoupení pohledávky dochází ke změně v osobě věřitele, tj. do
právního vztahu mezi věřitelem a dlužníkem nastoupí na místo původního věřitele
(postupitele) věřitel nový (postupník), aniž by došlo ke změně v obsahu
závazku. Není-li ve smlouvě o postoupení pohledávky dohodnuto jinak, dochází ke
změně osoby věřitele již uzavřením smlouvy, bez ohledu na to, zda postupitel
postoupení pohledávky dlužníkovi oznámil, popř. postupník postoupení pohledávky
dlužníkovi prokázal; možnost dlužníka přivodit zánik svého dluhu vůči
dosavadnímu věřiteli (§ 526 odst. 1, věta druhá, obč. zák.) tím není dotčena
(srov. např. důvody rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2007, sp. zn.
29 Odo 360/2005, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2007,
pod číslem 83, dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2005, sp.
zn. 29 Odo 114/2003).
V rozsudku ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, publikovaném ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 61/2010, Nejvyšší soud
formuloval závěr, podle něhož oznámil-li postupitel dlužníku, že pohledávku
postoupil postupníkovi, pak dlužník nemá (s výjimkou případů uvedených v § 525
občanského zákoníku, eventuálně případů, ve kterých by dlužník prokázal, že
postoupení pohledávky mělo za následek změnu /zhoršení/ jeho právního
postavení) vůči postupníku ve sporu o úhradu pohledávky k dispozici obranu
založenou na námitce neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky; v odůvodnění
rozhodnutí zdůraznil, že ke změně v osobě věřitele může dojít jen na základě
platné smlouvy o postoupení pohledávky, kdy nový věřitel (postupník) nabývá
nejen postupovanou pohledávku, ale spolu s ní též aktivní věcnou legitimaci k
jejímu uplatnění a úplnému výkonu.
V uvedeném rozhodnutí dále Nejvyšší soud konstatoval, že „oznámením o
postoupení pohledávky, adresované dlužníku, postupitel vyvolá změnu osoby
oprávněné přijmout plnění a také na sebe bere riziko vyplývající z toho, že i v
případě neplatnosti (či dokonce neexistence, např. pokud by šlo o nicotný
právní úkon) smlouvy o postoupení pohledávky splní dlužník dluh třetí osobě
(postupníkovi) s účinky pro postupitele. Samotným postoupením pohledávky však
nedochází k jiné změně závazku, než v osobě věřitele, a v případě, že smlouva
byla neplatná, dochází k tomu, že k věřiteli přistupuje další osoba oprávněná
přijmout plnění s účinky i pro (původního) věřitele“. Shodné účinky pak má i
prokázání postoupení pohledávky postupníkem adresované dlužníku.
Dlužník se svého dluhu zprostí plněním novému (ve smlouvě o postoupení
označenému) věřiteli, který je v případě neplatné postupní smlouvy oprávněn
plnění od dlužníka přijmout s účinky pro (původního) věřitele. Otázku, zda
postoupení pohledávky bylo platné, je možno řešit pouze ve vztahu mezi
postupitelem a postupníkem.
V případě, že by smlouvy o postoupení pohledávek byly neplatné, byl by dlužník
povinen plnit postupiteli (namísto postupníkovi) až tehdy, jakmile mu bude tato
okolnost oznámena nebo prokázána (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
11. února 2010, sp. zn. 21 Cdo 5427/2007).
Ze skutkových zjištění soudů přitom vyplývá, že Krajská zdravotní a. s. tzv.
přistoupila ke smlouvám o postoupení pohledávek, postoupení jí tak bylo
oznámeno. Plnila-li proto Krajská zdravotní a. s. jako dlužník svůj dluh novému
věřiteli (postupníkovi) dle předložených smluv o postoupení pohledávky, pak
plnila v souladu se zákonem tomu, kdo byl oprávněn plnění přijmout. Není tak
možno souhlasit se závěrem, že Krajská zdravotní a.s., jako dlužník, je osobou,
na jejíž úkor se měla žalovaná obohatit. Dlužník plnil tomu, kdo mu byl jako
nový věřitel oznámen, resp. prokázán smlouvou. Není přitom rozhodné, zda plnil
tomu, kdo byl skutečně dle hmotného práva oprávněn plnění přijmout. Dlužník tak
splnil řádně svůj platně vzniklý závazek a o žádnou částku se jeho majetek
bezdůvodně nezmenšil.
Podle § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je povinen
každý z účastníků vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Podle § 458 odst. 1
věta první musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením.
V případě neplatné smlouvy o postoupení pohledávky jsou si tak strany povinny
vrátit vše, co podle ní plnily. Postupitel cenu zaplacenou za postoupení
pohledávky, postupník právo na zaplacení postupované pohledávky. Plnil-li již
dlužník na postupovanou pohledávku poté, kdy mu bylo postoupení oznámeno
postupitelem nebo prokázáno postupníkem, zanikl jeho závazek plnit a i v
případě neplatné postupní smlouvy nejde tak o plnění dlužníka bez právního
důvodu. Postupník je potom povinen poskytnout postupiteli, co mu bylo podle
postupní smlouvy plněno, tedy plnění dlužníka na pohledávku.
Nejvyšší soud obdobně k závěru o vzniku nároků z titulu bezdůvodného obohacení
ve vztahu postupitele a postupníka, nikoli ve vztahu k dlužníku, dospěl za
situace, kdy postupitel odstoupil od smlouvy o postoupení pohledávky poté, co
postoupená pohledávka zanikla (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna
2008, sp. zn. 29 Cdo 3357/2007).
Ze skutkových zjištění soudů přitom vyplývá, že obě pohledávky byly postupovány
za úplatu rovnající se jejich nominální hodnotě a postupitel s postupníkem se
současně dohodli na vzájemném zápočtu pohledávky na úplatu za postoupení
pohledávek a pohledávky postupníka za postupitelem z titulu smlouvy o
spolupráci. V případě neplatnosti smluv o postoupení pohledávek tak zde nebyla
pohledávka postupitele za postupníkem na úplatu postoupení, která by byla
způsobilá k započtení a k zápočtu pohledávek tak nedošlo.
Jelikož z hlediska uplatněného dovolacího důvodu není rozsudek odvolacího soudu
správný, Nejvyšší soud jej podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil spolu se
závislými výroky o náhradě nákladů řízení, a protože důvody, pro které byl
zrušen rozsudek odvolacího soudu, se vztahují i na rozsudek soudu prvního
stupně, zrušil jej také a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§
243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i soud
prvního stupně v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1 věta první za středníkem
o. s. ř.). V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně
nákladů tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. srpna 2016
JUDr.
Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu