USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Jana Eliáše,
Ph.D., v právní věci žalobkyně J. K., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr.
Marií Klinerovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, V Jámě 699/1, proti
žalovanému DIAMO, státnímu podniku, se sídlem ve Stráži pod Ralskem, Máchova
201, identifikační číslo osoby: 00002739, zastoupenému JUDr. Vladimírem
Kyselákem, advokátem se sídlem v Příbrami, Pražská 140, o zaplacení částky
171.020,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp.
zn. 407 C 21/2015, o dovoláních žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 26. června 2018, č. j. 35 Co
181/2017-160, takto:
I. Dovolání se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení částky 171.020,- Kč s
příslušenstvím z titulu bezesmluvního užívání pozemku parc. č. XY, ostatní
plocha, o výměře 14.174 m2, zapsaného na listu vlastnictví č. XY pro
katastrální území a obec XY (dále „předmětný pozemek“), jehož je žalobkyně
výlučným vlastníkem, a to za období kalendářního roku 2013.
Okresní soud v České Lípě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 1.
2017, č. j. 407 C 21/2015-107, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 5. 2017,
č. j. 407 C 21/2015-121, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku
171.020,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 171.020,- Kč od
29. 1. 2016 do zaplacení (výrok I.). V rozsahu zákonného úroku z prodlení z
částky 171.020,- Kč za období
od 1. 1. 2014 do 28. 1. 2016 žalobu zamítl (výrok II.). Dále rozhodl o
povinnosti žalovaného nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 84.792,- Kč
(výrok III.).
Soud prvního stupně vyšel z nesporných tvrzení účastníků, že předmětný pozemek
(dřívějšího označení parc. č. XY) začal žalovaný užívat v roce 1950, aniž by mu
k tomu svědčil nějaký právní důvod (např. smlouva o nájmu) k důlní činnosti.
Pozemek je situován v dobývacím prostoru a žalovaný na původně zcela volný
pozemek v letech 1950 až 1960 umístil materiál vytěžený v souvislosti s
prováděnou důlní činností. Pozemek není zasíťován a přístup na něj je možný jen
přes pozemky jiných vlastníků. Žalovaný zaplatil žalobkyni za užívání
předmětného pozemku za období roku 2013 částku 13.980,- Kč. Obvyklé nájemné
nezastavěného stavebního pozemku určeného ke komerčním účelům by přitom v
předmětném období činilo částku 184.971,- Kč.
Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně s ohledem na období, za něž byl
nárok uplatněn, posoudil podle ustanovení § 451 a následujících zákona č.
40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále „obč.
zák.“ Uzavřel, že žalobkyni náleží náhrada za užívání předmětného pozemku bez
právního důvodu (bezdůvodné obohacení) odpovídající nájemnému v místě a čase
obvyklému. Takové nájemné pak bylo stanoveno znaleckým posudkem Ing. Jindřicha
Kratěny, jenž vzal soud prvního stupně při porovnání s posudky dalších znalců
jako relevantní v úvahu.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci k odvolání žalovaného
rozsudkem ze dne 26. 6. 2018, č. j. 35 Co 181/2017-160, rozsudek soudu prvního
stupně v odvoláním napadeném výroku I. v části, jíž byla žalovanému uložena
povinnost zaplatit žalobkyni částku 87.789,- Kč s úrokem z prodlení ve výši
8,05 % ročně od 29. 1. 2016 do zaplacení, potvrdil, a jinak ho v tomto výroku
změnil tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 83.231,- Kč se zákonným
úrokem z prodlení od 29. 1. 2016 do zaplacení (výrok I.). Dále rozhodl o
nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
před soudy obou stupňů (výrok II.) a žalobkyni i žalovanému (každému z nich)
uložil povinnost zaplatit České republice - Okresního soudu v České Lípě na
náhradě nákladů řízení placených státem částku 1.369,50 Kč (výroky III. a IV.).
Rozhodl i o vrácení zálohy na náklady důkazu ve výši 3.000,- Kč žalobkyni
(výrok V.).
Odvolací soud, ztotožňuje se s názorem soudu prvního stupně o právní
kvalifikaci posuzovaného poměru jako vztahu z bezdůvodného obohacení, shledal
odvolání částečně důvodným. Dovodil, že při zjišťování obvyklého nájemného pro
rok 2013 nelze vycházet z porovnání se stavebními pozemky určenými k podnikání
(ke komerčním účelům). Vysvětlil, že úvahy o výši bezdůvodného obohacení se
musejí odvíjet od skutečnosti, že jde o pozemek stavební v druhu ostatní plocha
určený ke specifickému účelu – pro důlní činnost, přičemž i pro takový případ
znalecký posudek Ing. Jindřicha Kratěny obsahuje variantní stanovení obvyklého
nájemného. Rozsudek soudu prvního stupně změnil a do výše náhrady za bezdůvodné
obohacení za užívání předmětného pozemku promítl závěr, že náhrada musí
odpovídat obvyklému nájemnému za užívání pozemků v druhu ostatní plocha
zpravidla neurčených k zastavění.
Proti rozsudku odvolacího soudu brojí žalobkyně dovoláním, považujíc je za
přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), neboť se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a zmíněné rozhodnutí
dále spočívá na otázce, jež nebyla dosud v judikatuře dovolacího soudu řešena.
Rozporuje úvahu odvolacího soudu o definování předmětného pozemku jako pozemku
určeného ke specifickému využití pro důlní činnost, neboť takový druh pozemku
právní úprava nezná. S ohledem na metodiku Českého statistického úřadu
nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že důlní činnost není podnikatelskou
činností, a táže se, zda lze v případě výpočtu výše bezdůvodného obohacení
považovat důlní činnost za podnikatelskou činnost tak, aby mohlo být na pozemek
(pro účely zjišťování náhrady za bezdůvodné obohacení) nahlíženo jako na
pozemek určený pro komerční účely. Připomíná rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
29. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 308/2017 (tento rozsudek je, stejně jako dále
uvedená rozhodnutí dovolacího soudu, přístupný na internetových stránkách
Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), podle něhož zřejmě lze považovat z
hlediska předpisů soukromého práva hornickou činnost za podnikání. Upozorňuje,
že i znalec Ing. Kratěna jako obvyklé nájemné z předmětného pozemku stanovil
cenu za pozemek stavební pronajatý k podnikání, přičemž vyloučil, že by se
jednalo o druh pozemku „ostatní plocha“ zpravidla neurčený k zastavění. Za
posouzenou odlišně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně
poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo
3166/2012) pak pokládá problematiku povinnosti odvolacího soudu zopakovat
dokazování, dospěje-li tento soud k odlišnému skutkovému zjištění než soud
prvního stupně. Navrhuje, aby dovolací soud „rozsudek odvolacího soudu zrušil a
potvrdil v celém rozsahu rozsudek soudu prvního stupně.“
Žalovaný ve vyjádření navrhl dovolání žalobkyně odmítnout, neboť otázka, jestli
je možné důlní či hornickou činnost považovat za podnikání, byla již dosavadním
dokazováním a rozhodnutími objasněna.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání rovněž žalovaný, přičemž jeho
přípustnost ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. spatřuje v odklonu odvolacího
soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, reprezentované v podání
dále specifikovanými rozhodnutími, týkajícími se stanovení obvyklé ceny a
hodnocení znaleckého posudku soudem. Má za to, že odvolací soud pochybil
především v tom, že zamítl návrh žalovaného na vypracování revizního znaleckého
posudku. Vytýká, že znalec Ing. Kratěna v posudku nevzal v úvahu všechny
okolnosti mající vliv na obvyklou cenu pozemku a odvolací soud se tímto
nedostatkem vůbec nezabýval. Napadené rozhodnutí tak bylo vydáno na podkladě
neúplných odborných skutkových závěrů, a proto žalovaný navrhl, aby dovolací
soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalovaný napadá správnost
hodnocení v řízení provedených důkazů, což není otázka právní, nýbrž skutková,
pročež nemůže zakládat přípustnost dovolání. Navrhla, aby dovolací soud
dovolání žalovaného odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovoláních
účastníků řízení rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30.
9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne
26. 6. 2018 (srovnej článek II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že
dovolání byla podána proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, že byla
podána oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1
věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů
advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda jsou dovolání žalobkyně
a žalovaného přípustná (§ 237 o. s. ř.).
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobkyně není přípustné, neboť na řešení otázek jí předkládaných (dle
mínění žalobkyně dovolacím soudem dosud neřešených), „zda v důsledku provádění
důlní či hornické činnosti lze předmětný pozemek považovat ve vztahu k určení
výše náhrady za bezdůvodné obohacení za komerčně využívaný“ a „zda důlní nebo
jiná hornická činnost je považována za podnikání,“ rozsudek odvolacího soudu
nezávisí.
Institut bezdůvodného obohacení směřuje k odčerpání prostředků od osoby, která
je získala některou ze skutkových podstat uvedených v ustanovení § 451 a § 454
obč. zák. (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12.
2013, se na právní posouzení projednávané věci uplatní prostřednictvím
přechodného ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
účinný od 1. 1. 2014, neboť žalobkyně žádá vydání bezdůvodného obohacení, které
vzniklo užíváním jejího pozemku bez právního důvodu žalovaným v období
kalendářního roku 2013). Výše plnění za užívání cizí věci (pozemku) bez
právního důvodu se proto odvozuje od prospěchu, jenž získal obohacený, který je
povinen vydat vše (nikoliv více), co sám získal (§ 451 odst. 1, § 456 věta
první a § 458 odst. 1 obč. zák.). Za bezdůvodné obohacení tedy není možno
považovat jakýkoliv prospěch, jehož by mohl vlastník věci teoreticky dosáhnout,
nýbrž pouze ten prospěch, o nějž na jeho úkor obohacený buď zvýšil svůj
majetkový stav, anebo o nějž se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za
běžných okolností stalo (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016,
sp. zn. 28 Cdo 4874/2014, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp.
zn. 28 Cdo 1069/2015).
V poměrech projednávané věci byl zjištěný skutkový stav částečně založen na
nesporných tvrzeních účastníků o tom, že předmětný pozemek začal žalovaný
užívat v roce 1950, aniž by mu k tomu svědčil nějaký právní důvod (např.
smlouva o nájmu) k důlní činnosti. Pozemek je situován v dobývacím prostoru a
žalovaný na původně zcela volný pozemek v letech 1950 až 1960 umístil vytěžený
materiál, který se na pozemku nachází dosud a jiné využití žalovaným pozemek
nemá. Jelikož za toto užívání žalovaný platil v žalovaném období roku 2013 jen
částečnou úhradu, bezdůvodně se na úkor žalobkyně obohatil, neboť jeho
majetkový stav se nesnížil, ač by se tak za běžných okolností, tj. při uzavření
platné smlouvy o nájmu o sjednané nájemné, stalo. V souladu s výše citovanou
judikaturou, od níž se odvolací soud neodchýlil (srovnej bod 10. odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu), tak výše obvyklého nájemného coby podklad pro
stanovení náhrady za bezdůvodné obohacení musí vycházet z aktuálního stavu
pozemku a z jeho skutečného využití žalovaným, jež spočívalo v deponování
(uložení) nepotřebného v důsledku důlní činností vytěženého materiálu.
Odvolací soud se rovněž nijak neodchýlil od shora označené judikatury
dovolacího soudu při určení peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení, jehož se
žalovanému dostalo v podobě výkonu práva nájmu, poměřoval-li výši získaného
bezdůvodného obohacení s hladinou nájemného obvyklého v daném místě a čase, jež
by byl žalovaný povinen platit, pokud by pro účel, k němuž pozemek žalobkyně
využil, sjednal platnou smlouvu o jeho nájmu. Peněžitá náhrada musí vycházet z
finančního ocenění prospěchu, který účastníku užíváním cizí věci vznikl. Hovoří-
li potom judikatura o užívání věci, musí jít o věc obdobnou té, jejímž užíváním
došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení. Srovnáním s věcí svým charakterem
odlišnou by nebylo možné dospět ke správným závěrům. Pokud reálně není možné v
daném případě zajistit dostatečný vzorek obdobných pozemků, je na znalci, aby
se s uvedenou situací po odborné stránce vypořádal, resp. na soudu, aby zmíněné
faktory zohlednil ve svých úvahách (srovnej dále např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 900/2012).
Veškeré námitky žalobkyně směřující k zohlednění režimu zákona č. 151/1997 Sb.,
o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku), ve
znění pozdějších předpisů, či jiného právního předpisu, obsahujícího
kategorizaci pozemků z hlediska jejich druhu či účelového určení, tak nemohou
být sama o sobě pro stanovení obvyklého nájemného relevantní, tedy ani to, zda
je stavební pozemek určen ke komerčním účelům, či nikoli. Ostatně na tomto
předpokladu je založen i znalecký posudek Ing. Jindřicha Kratěny, který obvyklé
nájemné určil variantně pro pozemek - ostatní plocha (neurčený k zastavění) a
pro pozemek stavební pronajatý ke komerčním účelům. Zjištěné nabídkové ceny
pozemků v lokalitě pak znalec upravil vzhledem k zavedené praxi stanovit vyšší
hladinu těchto cen a s přihlédnutím k obecně užívané sazbě 5 % z ceny pozemku
představující výši ročního nájemného.
Protože pro určení výše obvyklého nájemného jsou rozhodné takové okolnosti,
jako jsou aktuální stav pozemku a jeho skutečné využití bezdůvodně obohaceným,
nemůže být právně významné řešení otázky, zda je těžba surovin podnikatelskou
činností, respektive zda je pozemek využíván ke komerčním účelům. Tím postrádá
přiléhavosti poukaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3.
2017, sp. zn. 22 Cdo 308/2017, uveřejněný pod číslem 100/2018 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek. Ze stejného důvodu je rovněž nepřípadným odkaz
dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2003, sp. zn. 28 Cdo
1042/2002, jímž má být podpořen argument dovolatelky o charakteru předmětného
pozemku jako pozemku stavebního majícího funkční vazbu na pozemky okolní, na
nichž jsou umístěné stavby žalovaného určené k důlní činnosti.
Dovolací soud nepřehlédl, že žalobkyně zakládá svou argumentaci o charakteru
pozemku jako stavebního určeného k podnikatelským účelům na odlišném skutkovém
stavu, než jaký byl zjištěn soudy nižších instancí. Odvolací soud přitom učinil
skutkový závěr, že se o pozemek stavební určený ke komerčním účelům nejednalo,
že není ani komerčně využíván k důlní činnosti a že je určen k rekultivaci (viz
bod 12. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Uplatnění (jediného) způsobilého
dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. přitom není zpochybnění
právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého
vyšel při posouzení věci odvolací soud (k tomu srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Žalobkyně tudíž
v podmínkách dovolacího přezkumu nemůže úspěšně namítat, že řešení právní
otázky výše bezdůvodného obohacení se mělo odvíjet od jiných skutkových
zjištění o charakteru a využití pozemku, jež by byla relevantní pro formulaci
(jiného) skutkového závěru o výši obvyklého nájemného.
Na dovolání žalobkyně není možné nahlížet jako na přípustné ani pro namítaný
odklon odvolacího soudu od rozhodovací praxe dovolacího soudu představované
rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3166/2012.
Dovolatelka má za to, že odvolací soud nesprávně interpretoval ustanovení § 213
odst. 2 o. s. ř., přičemž pro případ odlišného skutkového závěru o výši
obvyklého nájemného zjištěného ze znaleckého posudku Ing. Jindřicha Kratěny měl
tento důkaz v odvolacím řízení s respektem k zásadě ústnosti a přímosti
civilního soudního řízení zopakovat.
Žalobkyně nevymezuje žádnou otázku procesního práva, na jejímž řešení by
rozsudek odvolacího soudu závisel (odvolací soud se nijak nezabýval podmínkami
aplikace ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř. v individuálně daných poměrech
projednávané věci), ale vystihuje případ jiné vady řízení, která měla (mohla
mít) za následek vydání nesprávného rozhodnutí ve věci. Ostatně žalobkyně
uvádí, že odvolací soud posoudil právní otázku postupu v řízení nesprávně a
vytýká mu procesní pochybení v procesu dokazování a nikoliv nesprávný výklad či
aplikaci dotčeného ustanovení. K vadám řízení může dovolací soud ve smyslu
ustanovení § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li
dovolání z jiného důvodu přípustné. Pokud tudíž dovolatel v souvislosti s
tvrzenými vadami řízení nevymezí – jako v projednávané věci - otázku hmotného
či procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle ustanovení §
237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom
případě, že z jiného důvodu shledá dovolání jako přípustné (srovnej např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). Sluší
se v této souvislosti pro doplnění připomenout, že soud prvního stupně provedl
důkaz znaleckým posudkem Ing. Jindřicha Kratěny a učinil z něj zjištění o výši
obvyklého nájemného jak pro případ, že by předmětný pozemek byl posuzován jako
stavební pronajatý k podnikání (obvyklé nájemné ve výši 184.971,- Kč ročně),
tak pro případ, že by se jednalo o ostatní plochu neurčenou k zastavění
(obvyklé nájemné ve výši 101.769,- Kč ročně), což je zřejmé z reprodukce tohoto
důkazu na stranách 5 a 6 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Stav pozemku
a využití pozemku bezdůvodně obohaceným, jež jsou podle shora označené ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu relevantními aspekty pro určení obvyklého
nájemného jako peněžního ekvivalentu bezdůvodného obohacení, přitom byly
skutečnostmi, které účastníci řízení učinili nespornými, a nemusely být tudíž
předmětem dokazování.
Přípustné není ani dovolání žalovaného, jenž namítá, že se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího při řešení právní
otázky způsobu určení výše náhrady za bezdůvodné obohacení. Námitku zakládá na
tvrzení, že znalec Ing. Kratěna při stanovení obvyklé ceny předmětného pozemku
(pro účely následného zjištění obvyklého nájemného) posuzoval ve znaleckém
posudku neporovnatelné pozemky a vycházel z nesprávných podkladů. Dále
zdůrazňuje, že odvolací soud měl pro takový případ tvrzené nesprávnosti
znaleckého posudku vyhovět jeho návrhu na vyhotovení revizního znaleckého
posudku.
Žalovaný ve skutečnosti uplatňuje námitky proti skutkovým závěrům odvolacího
soudu o obvyklém nájemném z předmětného pozemku, jež se odvíjí od znalcem
zjištěné obvyklé ceny pozemku. Zjištění konkrétní částky přitom není aplikací
právních norem na daný skutkový stav, nýbrž se jedná o skutkový závěr
vycházející z hodnocení provedených důkazů, jenž jako takový nemůže bez dalšího
přezkumu dovolacím soudem podléhat (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 24. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2613/2012, ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo
2428/2016, a ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4774/2015).
Znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§ 125, § 127 o. s. ř.),
který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od jiných
se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem
podle zásad § 132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho
úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s
ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá
v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy
obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo
třeba vypořádat, dále zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních
důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického
myšlení. Z uvedeného vyplývá, že důkaz znaleckým posudkem soud hodnotí jako
každý jiný důkaz, nemůže však přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001).
Soudu tudíž nepřísluší hodnotit odbornou správnost znaleckého posudku, ale
pouze to, zda znalec dodržel soudem uložené zadání (zodpověděl na otázky, resp.
zadání soudu k předmětu znaleckého úkonu s určitě a srozumitelně vyloženým
závěrem, který má oporu v podkladových materiálech, netrpí rozpory atd.), resp.
přesvědčivost znaleckého posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání,
logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy (srovnej
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4556/2010).
V poměrech projednávané věci odvolací soud znalecký posudek Ing. Jindřicha
Kratěny hodnotil v souladu se závěry vyplývajícími ve vztahu k tomuto důkazu z
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud – shodně se soudem prvního
stupně – vyložil důvody, pro něž je třeba za relevantní považovat závěry právě
uvedeného znalce z hlediska užité srovnávací metody, výběru srovnatelných
pozemků dané lokality a odborných úvah o zjišťování výše obvyklého nájemného z
obvyklé ceny pozemků. Při hodnocení znaleckého posudku Ing. Kratěny odvolacím
soudem nezůstalo stranou ani vysvětlení důvodů, pro které ostatní předložené
důkazy (další znalecké posudky či odborná vyjádření realitních kanceláří)
nemohou ve světle závěrů posudku jmenovaného znalce obstát (srovnej body 14. až
17. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Poukazuje-li žalovaný na rozhodnutí dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
21. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2938/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1.
2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018,
sp. zn. 32 Cdo 2197/2016), pak závěry v nich uvedené do poměrů projednávané
věci pro odlišnost posuzované odborné problematiky vyžadující dokazování
znaleckým posudkem, jež se odrazila do úsudku, zda po provedeném hodnocení
znaleckého posudku, má být znalecké dokazování doplněno, nedopadají. Navíc
závěr vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 32 Cdo
2197/2016, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo
2938/2005, a rozsudku Nejvyššího soudu 23. 6. 2009, sp. zn. 30 Cdo 5252/2007,
že při pochybnostech soudu o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže soud
takový závěr nahradit vlastním úsudkem, a musí vzniklé pochybnosti odstranit
prostřednictvím dalšího dokazování (výslechem znalce, popřípadě posudkem jiného
znalce), se v nyní posuzované věci neuplatní, neboť odvolací soud (a ani soud
prvního stupně) žádný vlastní úsudek o odborné – ve věci významné – otázce
nečinil. Nepřiléhavý je rovněž poukaz dovolatele na závěry vyjádřené v nálezu
Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06 (tento nález je,
stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, přístupný na
internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz), jež se dotýkají
specifik dokazování v trestní věci ve znaleckém oboru forenzní biomechanika, a
opět problematiky nabytých pochybností soudu o věcné správnosti znaleckého
posudku, jež soud vedly k nepřípustné korekci odborných závěrů.
Neobstojí ani žalovaným vytýkaná vada řízení, že odvolací soud neprovedl důkaz
revizním znaleckým posudkem. Dovolací soud opakovaně ve své rozhodovací praxi
uvedl, že účastník řízení, na němž je povinnost tvrdit právně významné
skutečnosti a navrhovat k jejich verifikaci důkazní prostředky, nemá – v
procesním slova smyslu – právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem.
Soud ve smyslu § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozhoduje, které z
navrhovaných důkazů provede, a pokud takovému návrhu nevyhoví, v odůvodnění
rozhodnutí vyloží (srovnej § 157 odst. 2 o. s. ř.), z jakých důvodů (zpravidla
ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž
na skutkovém základě dospěl) navržené důkazy neprovedl (srovnej shodně
například závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo
749/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo
3090/2009, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo
2712/2008, a dále též nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS
87/99, a ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 854/09). Této své povinnosti
odvolací soud v posuzované věci dostál, neboť – jak již bylo výše uvedeno - pod
body 14. až 17. odůvodnění rozsudku odvolací soud náležitě vysvětlil důvody,
pro které v poměrech projednávané věci považuje za relevantní závěry posudku
znalce Ing. Kratěny, a návrh žalovaného na vypracování revizního znaleckého
posudku tudíž za nadbytečný.
Pokud žalobkyně podala dovolání výslovně i proti výroku II. rozsudku odvolacího
soudu (a žalovaný proti rozsudku odvolacího soudu bez uvedení, že by jeho
dovoláním byl dotčen pouze některý z výroků), pak se dovolací soud zabýval
přípustností dovolání i ve vztahu k výroku II. o náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů (a z podnětu dovolání žalovaného i ve vztahu k výrokům III. a
IV. o nákladech řízení státu). Proti označeným výrokům však není dovolání
objektivně – ze zákona - přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění
účinném od 30. 9. 2017].
Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalobkyně a žalovaného nejsou přípustná,
a proto obě dovolání Nejvyšší soud odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 2. 2019
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu