28 Cdo 4556/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní
věci žalobkyně N. B., zastoupené JUDr. Stanislavem Červencem, advokátem se
sídlem v Praze 2, Římská 10, proti žalované M 3000, a. s., IČ: 25084526, se
sídlem v Praze 8, Šaldova 36, zastoupené JUDr. Miroslavem Janstou, advokátem se
sídlem v Praze 1, Těšnov 1/1059, o zaplacení částky 1.550.000,- Kč oproti
vrácení automobilu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C
125/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
11. května 2010, č. j. 30 Co 293/2006-419, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala vrácení kupní ceny 1.550.000,- Kč oproti vydání
zakoupeného „ojetého“ automobilu tovární značky Mercedes Benz, typ CLK 230 K,
SPZ: AKI 33-68 (dále jen „předmětného automobilu“) s odůvodněním, že tento
nárok jí vznikl poté, co po bezúspěšném uplatnění vad koupeného automobilu
řádně odstoupila od kupní smlouvy uzavřené dne 25. 4. 2000 se žalovanou.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 12. 2005, č. j. 30 Co 476/2005-83,
zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. 2. 2005, č. j. 9 C
125/2003-72, kterým soud prvního stupně vyslovil, že žaloba je co do základu po
právu, a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že za situace, kdy soud dovodil,
že žalobkyně odstoupila od uzavřené smlouvy platně a následuje jen vypořádání
účastníků smlouvy podle ust. § 457 obč. zák., není dán zákonný důvod pro
mezitímní rozhodnutí.
Soud prvního stupně pak rozsudkem ze dne 23. února 2006, č. j. 9 C 125/2003-90,
uložil žalované zaplatit žalobkyni 1.550.000,- Kč oproti vydání předmětného
automobilu a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vzal za prokázané, že žalobkyně
uzavřela s žalovanou dne 25. 4. 2000 kupní smlouvu podle § 588 a násl. obč.
zák., na jejímž základě se žalobkyně stala vlastníkem předmětného automobilu.
Kupní cena byla sjednána ve výši 1.550.000,- Kč. Následně žalobkyně dopisem ze
dne 6. 10. 2000 v souladu s ust. §§ 599 a 625 obč. zák. uplatnila u žalované
nárok z odpovědnosti za vady. Výtkami, které byly předmětem reklamace, se
žalovaná začala skutečně zabývat až 14. 6. 2001, kdy z podnětu žalobkyně
přistoupila k posouzení technického stavu vozidla. Dopisem ze dne 2. 10. 2001
sdělila žalobkyně žalované, že na reklamaci trvá, a požádala ji o vrácení kupní
ceny oproti předání automobilu. Dne 11. 7. 2002 žalobkyně žalované písemně
sdělila, že od kupní smlouvy odstupuje. Soud prvního stupně dovodil, že v dané
věci jde o prodej výrobků a poskytování služeb ve smyslu § 1 odst. 3 zák. č.
634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, a jelikož
nebyla reklamace vyřízena žalovanou do třiceti dnů ode dne jejího uplatnění,
aniž by byla dojednána pro její vyřízení lhůta delší, vzniklo žalobkyni právo
od smlouvy odstoupit podle ust. § 19 odst. 3 téhož zákona a mezi účastnicemi
byl založen právní vztah z bezdůvodného obohacení ve smyslu § 457 obč. zák. Nad
rámec uvedeného právního závěru konstatoval, že vytčené vady jsou s ohledem na
typ vozidla důvodem pro závěr, že automobil nelze řádným způsobem užívat.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 6. 2007, č. j. 30
Co 293/2006-168, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl,
a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil
se závěrem soudu prvního stupně o aplikaci ust. § 19 odst. 3 zák. č. 634/1992
Sb. na daný případ, ovšem nikoliv již s jeho závěrem o platnosti odstoupení od
smlouvy, neboť soud prvního stupně při svém rozhodování vycházel pouze z
tvrzení žalobkyně o existenci v reklamaci uvedených vad předmětného automobilu,
aniž by zkoumal jejich skutečnou existenci a charakter, k čemuž přistoupil až
odvolací soud v odvolacím řízení. Ohledně žalobkyní namítaných vad, že jí byl
prodán havarovaný automobil (opravený po havárii) po kompletní výměně motoru,
odvolací soud konstatoval, že jde o specifické vlastnosti „ojetého“ automobilu
a nikoliv o vady. Jelikož však po doplněném dokazování odvolacím soudem nebylo
prokázáno, že by si žalobkyně výslovně vymínila vůz nehavarovaný bez kompletní
výměny motoru, nemohly tyto reklamované „vady“ založit právo na odstoupení od
kupní smlouvy podle ust. § 597 odst. 2 obč. zák. Další, žalobkyní vytýkané,
vady automobilu, konkrétně že pravé a levé dveře v poloze zavřené přesahují
hrany karoserie, dveře se špatně zavírají, usazení dveří do tvarové kontury
karoserie z pozice rovnoměrnosti mezer neodpovídá výrobním normám, mezery mezi
jednotlivými díly vozidla prokazatelně nelícují, je poškozen materiál střešního
polstrování, podlahové koberce nepřísluší typu vozidla, byl předán pouze jeden
kus ovladače spínací skříňky, nebyl předán klíč k palubní desce, kryt zadního
pravého osvětlovacího tělesa má drobné prasklinky a postranní dveřní okna
vykazují pravidelné podélné rýhy zvenku i zevnitř, posoudil odvolací soud jako
vady zjevné ve smyslu ust.
§ 500 odst. 1 obč. zák., u nichž nelze nárok z odpovědnosti za vady uplatňovat,
když žalobkyně ani netvrdila, že by jí žalovaná ujistila o bezvadnosti
předmětného automobilu. Odvolací soud dovodil, že reklamace tak mohla být
důvodná pouze ohledně zbývajících vytýkaných vad, tedy že netěsní zátka hrdla
od nalévání oleje, studený motor má vysoké otáčky, zahřátý motor má nepřiměřeně
nízké otáčky a při rychlosti cca nad 100 km/hod. se rozsvítí kontrolní světlo
mazání oleje, i když je jeho množství v optimálním poměru mezi dvěma ryskami,
neboť uvedené vady nelze hodnotit jako zjevné. Jelikož se však žalobkyni
nepodařilo prokázat existenci posledně zmíněných vad (výpovědi svědků tyto vady
neprokázaly a přes opakované výzvy znalce, ustanoveného soudem na návrh
žalobkyně, k předání automobilu za účelem provedení odborné expertízy mu
žalobkyně automobil nepředala), odvolací soud uzavřel, že nebyla prokázána ani
existence právního důvodu pro odstoupení od kupní smlouvy, a jestliže žalobkyně
přesto od ní odstoupila, je třeba hodnotit v tomto případě takový jednostranný
právní úkon jako absolutně neplatný ve smyslu § 39 a § 48 odst. 1 obč. zák., a
žalobkyni tak nemohl vzniknout nárok, jenž je předmětem řízení.
Nejvyšší soud na základě dovolání žalobkyně rozsudkem ze dne 7. 1. 2009, č. j.
28 Cdo 171/2008-187, rozsudek soudu odvolacího zrušil a vrátil věc odvolacímu
soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud zdůraznil, že na projednávaný spor
dopadají ustanovení občanského zákoníku týkající se odpovědnosti za vady věci
koupené v obchodě (§ 622 až § 624 obč. zák.), v souladu s těmito ustanoveními
pak není rozhodující zjevnost vad, ale jejich odstranitelnost či
neodstranitelnost a okolnost, zda tyto vady brání či nebrání řádnému užívání
věci. Právní posouzení odvolacího soudu, jež vyloučilo možnost odstoupení od
smlouvy právě s ohledem na jejich zjevnost, tedy není možné považovat za
správné, pročež mu Nejvyšší soud uložil, aby věc znovu projednal a zabýval se
tím, jestli se řádnou a včasnou reklamací staly vady subjektivně
neodstranitelnými ve smyslu § 19 odst. 3 zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně
spotřebitele, zda dovolatelce vzniklo právo z odpovědnosti za vady, vzniklo-li
v této souvislosti dovolatelce právo na odstoupení od smlouvy i zda jeho řádnou
realizací došlo k účinnému zrušení smlouvy.
Po novém projednání věci Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 5. 2010, č.
j. 30 Co 293/2006-419, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu
zamítl (výrok I.), a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit náhradu nákladů
řízení (výroky II., III. a IV.). Odvolací soud doplnil dokazování znaleckými
posudky, jež měly soudu umožnit posouzení charakteru tvrzených vad. Znalecký
posudek vypracovaný soudem ustanoveným znalcem Ing. Janem Baťkou odvolací soud
označil za nedostačující pro posouzení věci, jelikož znalec ve svých úvahách
příliš vycházel ze sdělení žalobkyně na místo vlastních poznatků a dostatečně
odborně nepodložil své závěry. S ohledem na tento závěr uložil odvolací soud
vypracovat znalecký posudek ještě znaleckému ústavu DEKRA Automobil, a. s., z
nějž posléze učinil skutková zjištění rozhodná pro právní posouzení věci.
Odvolací soud zdůraznil, že souhlasí se závěrem soudu I. stupně, že mezi
účastníky byla uzavřena kupní smlouva dle § 588 a násl. obč. zák., ve znění
účinném k datu uzavření kupní smlouvy, přičemž na vztah kupujícího a
prodávajícího je třeba současně hledět jako na vztah dodavatele a spotřebitele
ve smyslu zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele. V daném případě je sice
zřejmé, že dovolatelka dodržela lhůtu pro uplatnění jí tvrzených vad
vyplývající z § 502, § 505, § 619 odst. 2 a § 620 obč. zák. a že se na právní
vztah žalobkyně a žalované vztahuje též ustanovení § 19 odst. 3 zákona č.
634/1992 Sb., dle něj by však mohlo být postupováno pouze v případě, že by bylo
najisto prokázáno, že reklamované vady vozidla skutečně existovaly a že se
jednalo o takové vady, které mohly být předmětem reklamace (tj. způsobilé
vyvolat odpovědnost žalované za tyto vady), a dále, že se jednalo o vady
odstranitelné, aby ovšem žalobkyni vzniklo právo na odstoupení od smlouvy,
muselo by být doloženo, že reklamované vady jsou vadami, jež brání řádnému
užívání věci ve smyslu § 623 obč. zák., ve znění účinném k datu uzavření
smlouvy, jinak by žalobkyni vzniklo v souladu s § 623 odst. 2 obč. zák., v
tehdy účinném znění, pouze právo na slevu z ceny, stejně jako za situace, kdyby
se jednalo o jiné neodstranitelné vady. Na základě zjištění učiněných ze
znaleckého posudku shledal odvolací soud část tvrzených vad pouze takového
charakteru, jež nebrání řádnému užívání automobilu, zbylé tvrzené vady pak
nebyly znaleckým posudkem vůbec zjištěny, a žalobkyni se tak jejich existenci
nepodařilo prokázat. Za těchto okolností nebyl podle odvolacího soudu dán důvod
k odstoupení od smlouvy, jestliže žalobkyně i přesto odstoupila, jedná se o
úkon absolutně neplatný, tudíž nevyvolávající očekávané právní následky.
Tvrdila-li žalobkyně, že kromě jednotlivých nedostatků je vadou automobilu i
skutečnost, že jí byl prodán jako havarovaný, resp. opravený po havárii, nejde
o vadu, ale o jeho specifickou vlastnost. Vůz byl prodán žalobkyni jako ojetý,
přičemž se nedá vyloučit, že tato skutečnost zahrnuje i to, že vůz byl
předchozím vlastníkem opraven po havárii. Nevymínila-li si žalobkyně výslovně,
že kupovaný vůz má být sice ojetý, ale nikoliv havarovaný, což nebylo
prokázáno, nepříslušelo žalobkyni právo od smlouvy odstoupit dle § 597 obč.
zák. Tento závěr pak dopadá i na vytýkanou skutečnost, že automobil neměl
původní motor, jelikož tento požadavek žalobkyně rovněž nevznesla. Důvodná
nemůže být ani námitka žalobkyně, že smlouva je neplatná pro rozpor s cenovým
předpisem, neboť zákon č. 526/1990 Sb., o cenách, se na předmětnou kupní
smlouvu nevztahuje, jelikož kupní cena je výrazem smluvní autonomie stran.
Neplatnost smlouvy není dána ani rozporem s ustanovením § 16 zák. č. 634/1992
Sb., ve znění účinném k datu uzavření smlouvy, neboť zákon s porušením této
povinnosti nespojuje neplatnost smlouvy a navíc žalobkyně ani netvrdila, že by
po žalované požadovala nad rámec uzavřené kupní smlouvy a protokolu o předání
doklad o zakoupení výrobku ve smyslu tohoto ustanovení. Neplatnost nelze
dovozovat ani z rozporu s dobrými mravy plynoucího dle tvrzení žalobkyně z
toho, že zakoupený vůz byl havarovaný, neboť chtěla-li žalobkyně zakoupit vůz
ojetý, nebylo možné vyloučit, že tento pojem zahrnuje i skutečnost, jak již
bylo výše uvedeno, že vůz byl opraven po havárii. Bylo naopak na žalobkyni, aby
si výslovně vymínila, že vůz nemá být havarovaný. Tyto úvahy vedly odvolací
soud k opětovnému zamítnutí žaloby jako nedůvodné.
Proti posledně uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně opět
dovolání, jehož přípustnost je dle ní založena ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a důvodnost veškerými důvody připuštěnými občanským soudním řádem v
§ 241 odst. 2 a 3. Rozhodnutí odvolacího soudu dovolatelka označila i za
zásadně právně významné, jelikož jím je řešena právní otázka rozporně s hmotným
právem. Dovolatelka připomněla závěry, k nimž dospěl první odvolacím soudem
určený znalec Ing. Baťka, jenž ve svém posudku konstatoval existenci vytýkaných
vad (skutečnost, že pravé a levé dveře v poloze zavřené přesahují hrany
karoserie a tyto se špatně zavírají, nesprávné usazení dveří do tvarové
kontury, mezery mezi jednotlivými díly vozidla) a uvedl, že jde o vážné vady,
které brání řádnému užívání vozidla, přičemž ve své výpovědi učiněné při
jednání odvolacího soudu navíc zdůraznil, že zejména přesahy dveří přes
karosérii mají za následek, že hrozí otevření dveří za jízdy, což ohrožuje
pasivní bezpečnost vozidla. Podle dovolatelky byl výslech znalce prováděn
předsedkyní senátu neodborně a navíc i zaujatě a jednostranně tak, aby byly
zneváženy závěry učiněné v jeho posudku, při výslechu byla zpochybňována
odborná kvalifikace znalce a nebyl mu poskytnut dostatečný prostor pro
vyjádření jeho názoru. Za vadný je třeba považovat i následný postup
předsedkyně senátu, jež konstatovala nepoužitelnost znaleckého posudku Ing. Baťky a ustanovila ve věci znalcem znalecký ústav DEKRA Automobil, a. s., aniž
by toto konstatování bylo jako rozhodnutí o podmínkách řízení učiněno formou
usnesení dle § 168 a násl. o. s. ř. K tomuto kroku bylo přitom přistoupeno,
ačkoliv ustanovení dalšího znalce nepožadovala ani žalovaná. Chybným se jeví
postup odvolacího soudu i v tom, že usnesení o ustanovení nového znalce bylo
odůvodněno stejně jako usnesení o ustanovení znalce původního a stejně byl
vymezen i rozsah a specifikace zadání pro vypracování nového znaleckého
posudku, odvolací soud přitom ani náležitě neodůvodnil, v čem spatřuje
nedostatky původního znaleckého posudku. Odvolací soud pochybil i tím, že
nevzal do úvahy znalecký posudek Ing. Hrubce, jenž žalobkyně jako listinný
důkaz dle § 129 o. s. ř. předložila odvolacímu soudu. Odvolací soud na jednání
výslovně uvedl, že jej považuje za přípustný, avšak v odůvodnění svého rozsudku
uvedl, že z tohoto posudku nemohl vycházet, jelikož jeho správnost jako
soukromé listiny byla žalovanou zpochybněna. Závěry uvedené ve znaleckém
posudku předloženém dovolatelkou přitom nejsou v rozporu se závěry obsaženými
ve znaleckému posudku Ing. Baťky. Postup odvolacího soudu při provádění
dokazování, především provedení dalšího znaleckého posudku bez transparentního
odůvodnění toho, proč bylo k tomuto kroku přistoupeno, představuje podle
dovolatelky svévoli na straně odvolacího soudu porušující zásadu nestrannosti a
napomáhající unesení důkazního břemene druhé strany sporu. Tento postup nemůže
být napraven ani následným odůvodněním odmítnutí znaleckého posudku Ing. Baťky
v rozsudku odvolacího soudu, jelikož uvedené důvody neodpovídají objektivnímu
stavu a znalcem učiněným závěrům. Provádění rozsáhlého doplnění dokazování ve
smyslu § 213 odst.
3 o. s. ř. je v rozporu se zásadou dvojinstančnosti,
odvolací soud tímto postupem limitoval obranu dovolatelky proti případnému
reviznímu znaleckému posudku, což lze považovat za zásah do jejího práva na
spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod a do práva na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy i čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Za účelové je možno podle dovolatelky
označit opomenutí, jehož se dopustil odvolací soud tím, že jak v zadání
znaleckých posudků, tak i při výslechu znalců, se vyhýbal otázce příčin vzniku
tvrzených vad. Pokud by odvolací soud připustil provádění dokazování v tomto
směru, bylo by nepochybně z vyjádření znalců zřejmé, že nemůže jít o vady
vzniklé při výrobě vozidla, ale o vady vzniklé v důsledku havárie. Z názorů
znalců jasně vyplývá, že žalovaná prodala žalobkyni automobil pouze neodborně
opravený po havárii. V této souvislosti dovolatelka poukázala na ve spise
založené stanovisko žalované, z něhož je podle ní zřejmé, že si vymínila před
zakoupením vozu, že vozidlo nebude havarované, nelze tedy souhlasit s názorem
odvolacího soudu, jež vyloučil, že by tento nedostatek mohl být důvodem
absolutní neplatnosti kupní smlouvy ve smyslu § 39 obč. zák. Svými dalšími
argumenty dovolatelka zpochybnila hodnocení povahy zjištěných závad, jež podle
odvolacího soudu nemají závažnější negativní dopad na chod vozidla, avšak podle
dovolatelky zásadním způsobem narušují jeho provoz, což plyne opět i ze závěrů
Ing. Baťky. Uvádí-li odvolací soud, že je-li vůz opravený po havárii, nejde o
jeho vadu, ale o specifickou vlastnost, nemůže dle dovolatelky tento názor
obstát, má-li tato „vlastnost“ za následek takový stav vozidla, jenž brání jeho
řádnému a bezpečnému užívání. Odvolací soud dále nedostál své povinnosti
vyplývající z § 132 o. s. ř. vypořádat se se vším, co vyšlo v řízení najevo,
neboť opřel své závěry pouze o důkazy podporující tvrzení žalované, čímž opět
zasáhl do práva dovolatelky na spravedlivý proces a porušil zásadu nestrannosti
soudu a rovnosti stran. Dovolatelka rovněž připomněla názor již dříve vyslovený
v této věci dovolacím soudem, podle nějž je otázkou právního posouzení, zda
zjištěné vady brání řádnému užívání věci, přičemž toto posouzení vychází
především z účelu, jemuž prodaná věc slouží. Navzdory tomuto názoru odvolací
soud věc po právní stránce opětovně posoudil tak, že nebyla prokázána existence
právního důvodu pro odstoupení od kupní smlouvy žalobkyní. Odvolací soud při
hodnocení vad jako vad nebránících řádnému a obvyklému užívání vozidla nijak
nezohlednil právní úvahy vyslovené v tomto směru soudem dovolacím a opomněl se
zabývat i závazným pokynem dovolacího soudu posoudit, zda jde o vady vzniklé
používáním nebo opotřebováním vozidla, které měl vůz při převzetí žalobkyní. Je
přitom zjevné, že poškození vozidla neodpovídalo počtu najetých kilometrů, při
prodeji vozidla nebyla žalobkyni předána servisní knížka a osvědčení –
technický průkaz k vozidlu.
Pochybení odvolacího soudu je dle dovolatelky dáno
i tím, že ve svých úvahách nijak nezohlednil na věc dopadající ustanovení zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, zejména § 3, § 19 odst. 3 a § 16 cit. zák. ukládající prodávajícímu při prodeji použitých výrobků tuto skutečnost v
příslušném dokladu zřetelně uvést a vyznačit. Porušení této povinnosti ze
strany žalované je patrné z předávacího protokolu sepsaného při prodeji
vozidla. Závěrem dovolatelka připomněla, že ochrana spotřebitele plyne nejen z
příslušných ustanovení českého práva, ale i práva komunitárního, k němuž by
mělo být přihlédnuto i při interpretaci českých právních norem. Tyto důvody
vedly žalobkyni k návrhu, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu
a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího
soudu, které je podle čl. II. bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadeným rozsudkem
odvolacího soudu bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, je
možno přípustnost dovolání dovozovat z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s.
ř.
Je-li dovolání shledáno přípustným, přihlíží dle § 242 o. s. ř. Nejvyšší soud
též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. V daném případě však
není důvodu v postupu odvolacího soudu spatřovat pochybení takové intenzity,
jež by mohlo být považováno za vadu potenciálně ohrožující správnost rozhodnutí
ve věci, a to ani ve skutečnostech namítaných dovolatelkou. Za vadný nelze
označit postup odvolacího soudu týkající se dokazování znaleckým posudkem. Je
třeba zdůraznit, že k tomuto kroku odvolací soud přistoupil poté, co neshledal
dostatečnými zjištění soudu prvního stupně týkající se povahy reklamovaných
vad, jelikož tento soud založil své rozhodnutí především na zjištěních
týkajících se průběhu reklamace tvrzených dovolatelkou, a současně mu bylo
dovolacím soudem uloženo, aby se zabýval tím, zda v reklamaci uplatněné vady
použitého automobilu skutečně jako vady způsobilé existují a brání řádnému
užívání automobilu jako bez vady, či nikoliv. Rozsah dokazování směřoval pouze
ke zjištění povahy vytýkaných vad, nikoliv tedy k zásadnějším změnám ve
zjištěném skutkovém stavu. Občanský soudní řád přitom tento postup v mezích
daných především ustanovením § 213 o. s. ř. připouští, dokazování před
odvolacím soudem dosud neprovedenými důkazy je vyloučeno jen tehdy, jde-li o
rozsáhlé doplnění dokazování a jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být
prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování,
přičemž obě tyto podmínky musí být splněny kumulativně. Toto ustanovení je
normou s relativně neurčitou hypotézou, a je tedy do značné míry pouze na úvaze
odvolacího soudu, zda s ohledem na předchozí průběh dokazování shledá, že
dokazování bylo zcela nedostatečné a že jeho doplnění bude rozsáhlé. Pouze v
případech, v nichž je nedostatečnost provedeného dokazování před soudem prvního
stupně naprosto zjevná, by mohl být zmíněný postup dovolacím soudem rozhodně
označen za vadný, v daném případě by sice bylo možné pochybovat o tom, zda
dokazování před soudem prvního stupně bylo dostatečné, nelze však říci, ze by
šlo o dokazování zcela nedostatečné, a není tak důvodu považovat tento
předpoklad za naplněný. V projednávané věci byl důkaz znaleckým posudkem ke
zjištění povahy vad navrhován již v řízení před soudem prvního stupně, jenž
však jeho provedení neshledal nezbytným. Bylo-li přitom dokazování směřováno
pouze k této skutečnosti, nelze je bez dalšího považovat ani za rozsáhlé, a to
i přesto, že si odvolací soud proto, aby mohl učinit náležitě podložená
zjištění, nechal vypracovat dva znalecké posudky, neboť by bylo v rozporu se
zásadou procesní ekonomie ukládající soudu, aby v řízení postupoval tak, aby
věc byla co nejdříve projednána a rozhodnuta (vyjádřenou zejména ustanoveními §
6 a § 100 o. s.
ř.), pokud by v okamžiku, kdy odvolací soud zjistí, že znalecký
posudek, jímž doplnil dokazování, je nedostatečný, věc vrátil soudu prvního
stupně namísto toho, aby nechal vypracovat ještě jeden posudek k prokázání
týchž skutečností. Jak již dříve připomněl Nejvyšší soud (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2008, sp. zn. 29 Odo 619/2006, publikovaný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 8, svazek 1/2009), právní úprava
týkající se dokazování před odvolacím soudem je oproti úpravě účinné do 1. 4. 2005 liberálnější, a umožňuje tak významnějším způsobem změnu či doplnění
skutkových zjištění odvolacím soudem. Doplnění dokazování znaleckým posudkem za
těchto okolností tedy nepředstavuje vadu řízení a ani porušení zásady
dvojinstančnosti (podobný závěr je obsažen např. v usnesení Ústavního soudu ze
dne 12. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 1780/08), která, jak již dříve zdůraznil
Nejvyšší soud i soud Ústavní, nadto není zásadou garantovanou ani zákonem ani
předpisem vyšší právní síly (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1981/2010, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 90/10). Oběma stranám přitom byl dán dostatek prostoru k
tomu, aby se mohly vyjádřit ke všem v řízení uplatněným argumentům, právním
názorům a provedeným důkazům, a není tak důvodu v tomto ohledu dovozovat, že by
nebyly dodrženy zásady odpovídající Ústavním soudem opakovaně vyzdvihovanému
požadavku fair procesu (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 323/07).
Za daných okolností pak nelze správnost rozhodnutí věci považovat za ohroženou
ani postupem, jakým bylo dokazování znaleckými posudky realizováno. Dovolatelce
nelze přisvědčit, spatřuje-li pochybení odvolacího soudu v tom, že nedal znalci
dostatečný prostor pro vyjádření jeho názoru, že vytýkané vady jsou důsledkem
neodborných karosářských oprav vozidla po havárii, neboť úkolem odvolacího
soudu bylo předně zjistit povahu reklamovaných vad a jejich dopad na provoz
vozidla, zjišťování okolností jejich vzniku by bylo významné až v okamžiku, kdy
by bylo postaveno na jisto, že vozidlo je skutečně zatíženo vadami relevantními
pro vznik práva na odstoupení od smlouvy, z protokolu o výslechu znalce Ing. Baťky (č. l. 259 a násl.) přitom není zřejmé, že by šlo o výslech jednostranně
vedený a cíleně zpochybňující závěry tohoto znalce, účastníkům byla dána
možnost znalci klást otázky a na základě nesouhlasu zástupce žalobkyně s
protokolací bylo umožněno vznést otázku na diktafon. Soudu přitom nelze
vytýkat, snažil-li se svými dotazy ozřejmit, nakolik ve svých zjištěních znalec
vycházel z tvrzení žalobkyně při stanovení negativního dopadu tvrzených vad na
vůz. K další připomínce týkající se neodbornosti předsedkyně senátu je třeba
uvést, že soudu nelze klást k tíži nedostatek odborných znalostí v neprávní
oblasti, soudce není a ani nemůže být, s ohledem na široké spektrum oborů, s
nímž se při své rozhodovací praxi setká, obeznámen se stavem vědění v každé
sféře lidského poznání. Právě s ohledem na nemožnost soudu zhodnotit po odborné
stránce veškeré rozhodné skutečnosti počítá občanský soudní řád s institutem
znaleckých posudků jako důkazních prostředků. Soudu přitom nepřísluší hodnotit
jeho odbornou správnost, ale jeho přesvědčivost co do jeho úplnosti ve vztahu k
zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo
5359/2007). Nabude-li soud při tomto hodnocení dojmu, že závěry znalce se
opírají ani ne tak o odbornou analýzu daného problému, ale o tvrzení jednoho z
účastníků, a má-li proto důvodné pochybnosti o objektivnosti a podloženosti
zjištění znalce, nelze považovat za pochybení, nechá-li soud vypracovat ještě
jeden znalecký posudek, jelikož sám, jak již bylo výše zdůrazněno, po odborné
stránce znalecký posudek zhodnotit nemůže, a není tak schopen přesně stanovit,
nakolik jsou závěry znaleckého posudku ovlivněny tvrzeními jednoho z účastníků
namísto objektivních nálezů. Přestože zpravidla bude vhodné tuto situaci řešit
uložením vypracování revizního znaleckého posudku, v němž by bylo zpracováno
jak zadání původního znaleckého posudku, tak i jeho zhodnocení, v určitých
výjimečných situacích by bylo možno akceptovat i to, že soud uloží nově
ustanovenému znalci pouze vypracování dalšího znaleckého posudku na základě
téhož zadání, pokud soud řádně vyloží pádné důvody, proč tak učinil. Tuto
podmínku lze v daném případě považovat za splněnou argumenty předestřenými v
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, v němž bylo vysvětleno, že posudek Ing.
Baťky soud pokládá za nedostatečně podložený, opírající se ve značné míře o
sdělení žalobkyně učiněné nejen vůči znalci, ale i v rámci korespondence
žalobkyně s žalovanou. Ačkoliv otázka správnosti skutkových zjištění odvolacího
soudu bude více rozebrána dále, je třeba již na tomto místě uvést, že daný
závěr odvolacího soudu koresponduje jak s obsahem posudku Ing. Baťky, tak i s
jeho výpovědí učiněnou na jednání konaném dne 24. 11. 2009 (srov. protokol o
jednání na č. l. 259 a násl.). Z posudku i ze zaprotokolovaných odpovědí Ing. Baťky je patrné, že jeho hodnocení vad jako závažných není podpořeno žádnou
analýzou tvrzených vad a jejich vlivu na provoz vozidla, ale ze značné části se
opírá o tvrzení žalobkyně. Hodnocení znalce rovněž postrádá náležité
předestření provedených zjištění a logiky úvah, na nichž spočívá, jež je
nezbytné, aby bylo možno hodnocení považovat za patřičně podložené, a tedy i
přesvědčivé. S ohledem na tuto nedostatečnost původního posudku, kterou lze
považovat za natolik zjevnou, že ji nebylo třeba zvláště konstatovat ani
revizním znaleckým posudkem, tedy není možné považovat postup odvolacího soudu,
jenž znaleckému ústavu uložil pouze vypracování nového posudku, za vadný ve
smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť lze souhlasit s tím, že v dané
situaci bylo prioritou soudu získání objektivních a náležitě podložených údajů
z jiného znaleckého posudku, aniž by bylo současně třeba nechat původní posudek
znalecky přezkoumat. Tvrzení dovolatelky, že odvolací soud měl o
nepoužitelnosti znaleckého posudku rozhodnout usnesením dle § 168 a násl. o. s. ř., rovněž nemá v zákoně oporu, neboť jde o úvahu činěnou soudem v rámci
volného hodnocení důkazů a vyjadřující jeho hodnocení prve vypracovaného
posudku, která ho vedla k závěru o potřebě vypracování odlišného znaleckého
posudku, přičemž o vypracování tohoto posudku bylo již rozhodnuto usnesením. Soud má povinnost své úvahy týkající se (mimo jiné) toho, které skutečnosti má
za prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a
jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, náležitě vyložit v odůvodnění
svého rozsudku (srov. § 157 odst. 2 o. s. ř.), není tedy zapotřebí, aby se k
témuž vyslovoval zvláštním usnesením již v průběhu řízení. K tomu lze
podotknout, že hodnocení znaleckého posudku Ing. Baťky bylo pro účastníky
seznatelné již z usnesení o znalečném přiznaném tomuto znalci (srov. usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2009, č. j. 30 Co 293/2006-234). K otázce
dokazování znaleckými posudky je záhodno uvést i to, že dovolatelce nic
nebránilo, aby navrhla vypracování revizního znaleckého posudku, domnívala-li
se, že naopak pozdější posudek neobsahuje náležité odborné zhodnocení vad
automobilu. Nevyužila-li této možnosti, nelze tuto skutečnost reparovat v rámci
dovolacího řízení.
Není možné spatřovat pochybení odvolacího soudu ani v další dovolatelkou
zdůrazněné skutečnosti, že ačkoliv odvolací soud na jednání označil důkaz
znaleckým posudkem Ing. Hrubce předložený žalobkyní za přípustný, ve svých
závěrech z něj nevycházel, protože jeho správnost jako soukromé listiny byla
žalovanou zpochybněna. Dovolatelka patrně směšuje přípustnost důkazu a
vypovídací hodnotu důkazu, označí-li soud důkaz za přípustný, vyjadřuje tím
svůj závěr, že zde není žádný zákonný důvod, který by mu bránil k tomuto důkazu
přihlížet, např. že důkaz byl pořízen v rozporu se zákonem, shledá-li však v
průběhu řízení, že tento přípustný důkaz není dostatečně důvěryhodný, a neučiní
z něj proto žádná skutková zjištění, je logickým krokem soudu, že vyjde z
jiného důkazního prostředku týkajícího se týchž skutečností, jenž považuje za
objektivnější a přesvědčivější (v daném případě tedy posudek vypracovaný soudem
ustanoveným znaleckým ústavem). K výtce dovolatelky, že odvolací soud nedostál
své povinnosti uložené § 132 o. s. ř. vypořádat se se vším, co vyšlo v řízení
najevo, je nutno uvést, že tato povinnost neznamená, že by soud nemohl učinit
zjištění týkající se určité pro posouzení věci významné skutečnosti pouze z
toho důkazu, jenž shledá nejobjektivnějším a nejpřesvědčivějším, vypořádá-li se
zároveň ve svém rozhodnutí náležitě s tím, proč své úvahy založil právě na
tomto důkazu, což v tomto případě odvolací soud učinil. Ani této dovolací
námitce tedy nelze přiznat opodstatněnost.
Svými dalšími tvrzeními napadla dovolatelka správnost skutkových zjištění
odvolacího soudu. Je třeba předeslat, že zabývá-li se dovolací soud správností
skutkových zjištění odvolacího soudu, a tedy naplněním dovolacího důvodu dle §
241a odst. 3 o. s. ř., jsou pro něj významné jen ty námitky, jejichž obsahem je
tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v
provedeném dokazování oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku
soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž
plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné
(logicky vadné) skutkové závěry (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
15. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002, publikovaný v Souboru civilních
rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2701, sešit 30/2004). Dovolatelka v tomto
směru opakovaně vytkla odvolacímu soudu, že se nezabýval příčinou vzniku vad,
ale jak již bylo zmíněno výše, vznik vad nebyl pro právní posouzení
rozhodující, stěžejní bylo zjištění jejich existence a závažnosti. Napadá-li
dovolatelka závěr odvolacího soudu, že nebylo prokázáno, že by si před koupí
vozu vymínila, aby prodávané vozidlo nebylo havarované, s odkazem na vyjádření
žalované založené na č. l. 66, pak je třeba uvést, že z této listiny nic pro
tvrzení dovolatelky příznivého neplyne, naopak v bodu A tohoto vyjádření
žalovaná uvádí, že z její strany nedošlo k žádnému ujišťování, že by kupované
vozidlo nebylo havarované. V kontextu ostatních důkazů provedených před soudy
obou stupňů tedy není možné považovat tvrzení, že si dovolatelka vymínila, aby
vůz nebyl havarovaný, za náležitě prokázané.
Zpochybnila-li dovolatelka závěr, že špatné osazení přístrojové desky je pouze
vadou estetickou, s tím, že jde o vadu nepochybně vzniklou při nárazu vozidla,
jenž měl za následek výměnu celé desky, pak jde o argument lichý, neboť z něj
nijak nevyplývá vliv této vady na možnost řádného užívání vozidla.
Další podle dovolatelky špatně zhodnocenou vadou je přesah a nelícování dveří s
hranou karosérie i netěsnosti mezi dveřmi a karosérií vozidla, jež jsou opět
nutným následkem předchozí havárie, mající za následek nedovírání dveří
potenciálně ohrožující bezpečný provoz vozidla. Závěr odvolacího soudu
vycházející ze zjištění učiněných na základě posudku vypracovaného znaleckým
ústavem DEKRA Automobil, a. s., v němž byl přesah shledán pouze v minimálním
rozsahu a nebyly zjištěny žádné závady v procesu zavírání dveří z hlediska
funkčnosti závěsů, mechanizmů zámků a aretace, že nejde o vadu bránící řádnému
užívání vozidla, nelze tudíž považovat za nikterak nelogický či nepodložený, a
tedy ani nesprávný. Rovněž nelícování jednotlivých částí vozidla bylo znaleckým
ústavem konstatováno pouze v minimální míře bez většího dopadu na provoz
vozidla, tomu odpovídající závěr odvolacího soudu, že se nejedná o vadu, jež by
bránila řádnému provozu vozidla, tedy nelze opět označit za chybný. Další podle
dovolatelky špatně posouzená vada – hlučnost vozidla v důsledku nelícování
levých dveří – opět nebyla znaleckým posudkem popsána tak, že by mohlo jít o
nedostatek vážně narušující provoz vozidla, a proto ani závěry týkající se této
vady nelze považovat za rozporné s provedeným dokazováním a v návaznosti na
toto zjištění ani za nesprávně právně posouzené. Připomněla-li dovolatelka v
této souvislosti názory Ing. Baťky, podle nějž jde o vadu citelně omezující
provoz vozidla, je možno odkázat na výše uvedené úvahy týkající se
použitelnosti jednotlivých posudků. Jelikož dovolací soud shledal úvahy, které
vedly soud odvolací k tomu, aby vycházel z posudku znaleckého ústavu a nikoliv
posudku Ing. Baťky, opodstatněnými, nemá tak důvodu zpochybňovat závěry učiněné
na základě odborného posouzení provedeného tímto ústavem. Namítala-li dále
dovolatelka nesprávné posouzení vady spočívající v rýhách na oknech s tím, že
jde o rýhy pravděpodobně vzniklé v důsledku poruchy spouštěcího mechanismu
oken, jenž nebyl v důsledku deformace dveří uložen tak, aby tyto vady
nezpůsoboval, a nikoliv - jak uzavřel soud odvolací - stahováním oken za
současné přítomnosti nečistot na skle, směřuje tímto tvrzením opět ke stanovení
příčiny vzniku této vady. I v tomto případě je třeba zopakovat, že stěžejní pro
posouzení věci je zhodnocení povahy vady a jejího vlivu na provoz vozidla,
zpochybnění úvah týkající se příčin vzniku konkrétní vady za dané situace není
rozhodující (k významu zjišťování příčin vad viz výše), a tedy ani tímto
tvrzením nemůže být založena důvodnost dovolání. Dovolatelka rovněž odmítla
názor odvolacího soudu, že i případná skutečnost, že automobil byl opravovaný
po havárii, není vadou, ale jde o specifickou vlastnost automobilu, neboť v
daném případě je v důsledku havárie vozidlo ve stavu neumožňujícím jeho řádné
užívání. Již okolnost, že dovolací soud shledal správnými výše citovaná
skutková zjištění, brání tomu, aby uvedenému tvrzení bylo možno přiznat
relevanci.
Nadto lze připomenout závěr vyslovený již v předchozím rozsudku
dovolacího soudu v této věci, že samotná skutečnost, že automobil je
havarovaný, neznamená bez dalšího jeho vadu, a proto ani nemůže sama o sobě
vést ke vzniku odpovědnosti za vady.
Neshledal-li dovolací soud nedostatky ve zjištěních týkajících se reklamovaných
vad a v jejich právní kvalifikaci, nemůže přisvědčit ani námitkám vztahujícím
se k nesprávnému posouzení právních následků spojených s existencí dovolatelkou
tvrzených vad. Ve svém předchozím zrušujícím rozhodnutí uložil Nejvyšší soud
soudu odvolacímu, aby zjistil, zda reklamací vytýkané vady skutečně jako vady
způsobilé existují a zda zároveň brání řádnému užívání automobilu jako bez
vady, neboť od tohoto zjištění se odvíjí i to, zda dovolatelce vzniklo právo z
odpovědnosti za vady ve smyslu § 623 odst. 1 nebo 2 a § 624 obč. zák. (k
právnímu rozboru problematiky vad zakládajících právo odstoupit od smlouvy lze
plně odkázat na předchozí rozhodnutí dovolacího soudu v této věci). Neumožnilo-
li ani doplnění skutkových zjištění odvolacímu soudu takovéto vady konstatovat,
nelze mu vytknout, že se blíže nezabýval právními následky s existencí těchto
vad spojovanými. K další námitce, že odvolací soud opomněl zohlednit relevantní
ustanovení zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, a nepřihlédl k tomu,
že žalovaná nedostála své povinnosti vyplývající z § 3, § 19 odst. 3 a § 16.
odst. 3 cit. zák., zejména pak povinnosti při prodeji výrobků použitých,
upravených, výrobků s vadou či výrobků s jinak omezenými užitnými vlastnostmi
uvést tyto skutečnosti v příslušném dokladu, je třeba uvést, že porušení
posléze zmíněných povinností rovněž nemá vliv na to, zda mohlo být řádně
odstoupeno od smlouvy. Právo na odstoupení od smlouvy vzniká v souladu s § 48
obč. zák. jen v zákonem stanovených, popřípadě účastníky dohodnutých,
případech. Není-li zákonem (případně dohodou účastníků) výslovně umožněno v
případě porušení konkrétní povinnosti od smlouvy odstoupit, lze s jejím
porušením spojovat jen obecný následek porušení právem uložené povinnosti –
vznik odpovědnosti za škodu, případně jiné následky stanovené právním řádem,
nikoliv však právo odstoupit od smlouvy. Aplikace § 19 odst. 3 zák. č. 634/1992
Sb. v souvislosti s § 623 odst. 1 obč. zák. pak opět předpokládá existenci
zjištěných vad v době uplatnění práva z odpovědnosti za vady a takovou povahu
vad, jež brání řádnému užívání věci (k tomuto závěru srov. krom předchozího
rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.
4. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3620/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6.
2008, sp. zn. 33 Odo 930/2006), nebyly-li takovéto vady zjištěny, nelze soudu
vytknout, že věc podle citovaného ustanovení neposoudil.
Z uvedeného je zřejmé, že dovoláním nebyla úspěšně zpochybněna správnost
rozhodnutí odvolacího soudu, pročež Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné dle §
243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. l a § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že žalované žádné náklady
nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. února 2011
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu