28 Cdo 2428/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce JUDr. J. K.,
zastoupeného JUDr. Štěpánem Maškem, Bc., advokátem se sídlem v Jablonci nad
Nisou, Komenského 939/21a, proti žalované M. F., zastoupené JUDr. Miroslavem
Ťupou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 659/11, o náhradu nákladů
řízení, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 7 C 202/2009, o
dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v
Liberci ze dne 14. března 2016, č. j. 36 Co 412/2012-328, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
části požadovaného příslušenství žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výrok III.). Uvedené rozhodnutí Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem
ze dne 20. 6. 2013, č. j. 36 Co 412/2012-266, ve výroku I. změnil tak, že
žalobu na zaplacení částky 272.642 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.), a
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.), jakož i o soudním poplatku (výrok
III.). K dovolání žalobce přezkoumal zmíněné rozhodnutí Nejvyšší soud, jenž je
rozsudkem ze dne 7. 5. 2014, č. j. 28 Cdo 3959/2013-287, zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci nato rozsudkem ze dne 16. 10. 2014, č. j. 36 Co 412/2012-301, rozhodnutí okresního soudu ve výroku I. potvrdil (výrok I.), konstatoval, že jeho výrok II. zůstává nedotčen (výrok
II.), ve výroku III. je změnil tak, že se žalobci náhrada nákladů řízení před
okresním soudem nepřiznává (výrok III.), uložil žalované zaplatit žalobci
náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV.) a rozhodl o vrácení soudního
poplatku (výrok V.). I posledně uvedený rozsudek byl následně k dovolání žalobce mířícímu pouze do
jeho výroků III. a IV. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2015, č. j. 28
Cdo 229/2015-321, ve výroku III. zrušen a věc v daném rozsahu vrácena
odvolacímu soudu k dalšímu řízení; jinak bylo dovolání odmítnuto. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ve sporu znovu rozhodoval,
přičemž usnesením ze dne 14. 3. 2016, č. j. 36 Co 412/2012-328, rozsudek
okresního soudu ve výroku III. změnil tak, že se žalobci nepřiznává náhrada
nákladů řízení před soudem prvního stupně, před soudem odvolacím a před
dovolacím soudem (výrok I.), dále konstatoval, že ve výrocích I., II., IV. i V. zůstává rozsudek odvolacího soudu nedotčen (výrok II.), a žádnému z účastníků
nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Krajský soud
shrnul, že odvolacímu přezkumu podléhal nadále pouze rozsudek okresního soudu
ve výroku III., pročež se dotčeným rozhodnutím zabýval v tomto rozsahu. Přezkoumal majetkové, sociální, osobní i další poměry obou účastníků a s
odkazem na § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), shledal, že v projednávané věci
(především s ohledem na finanční situaci žalované, její vyživovací povinnost k
dceři, jakož i na postoj žalobce před podáním návrhu na zahájení řízení
promítající se do obsahu SMS zpráv zasílaných žalované, jež měly až výhružný
charakter) jsou dány okolnosti zvláštního zřetele hodné ve smyslu uvedeného
ustanovení, a nejeví se tudíž spravedlivým povinovat k náhradě nákladů řízení
neúspěšnou žalovanou, naproti tomu je namístě požadovat po žalobci, aby je nesl
ze svého. Rozsudek okresního soudu proto v dotčené části týkající se náhrady
nákladů řízení změnil a žalobci, ač úspěšnému, nepřiznal náhradu nákladů před
soudy všech stupňů, vyjma náhrady nákladů v pořadí druhého odvolacího řízení,
která mu byla již pravomocně přiznána rozsudkem krajského soudu ze dne 16. 10. 2014, č. j. 36 Co 412/2012-301 (výrokem IV.).
Proti usnesení odvolacího soudu (výrokům I. a III.) podal dovolání žalobce,
jenž jeho přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v odklonu napadeného
rozhodnutí od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, jakož i v otázce v
rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud neřešené. Krajskému soudu vytýká
opětovné nerespektování závěrů Nejvyššího soudu vyslovených v předchozích
zrušujících rozhodnutích a rovněž, že jeho úsudek vychází z nesprávných údajů
nemajících oporu v provedeném dokazování. Dovolatel namítá, že se odvolací soud
při rozhodování o náhradě nákladů řízení odchýlil od ustálené judikatury, neboť
v daném případě nejsou dány důvody pro aplikaci § 150 o. s. ř., přičemž
rozporuje především zjištění soudu o majetkových a sociálních poměrech
žalované, jež označuje za standardní, či spíše nadstandardní. Dále poukazuje na
nejasné vyjádření náhrady nákladů jednotlivých předcházejících řízení ve výroku
I. napadeného usnesení. Upozorňuje na skutečnost, že již vyřešenou hmotněprávní
otázku daného sporu krajský soud znovu promítá právě do rozhodnutí o povinnosti
k náhradě nákladů řízení, což považuje za nepřípustné. Vzhledem k řečenému
požaduje změnou napadeného rozhodnutí přiznání náhrady nákladů řízení před
soudy všech stupňů, případně, bude-li napadené usnesení zrušeno, přikázání věci
k dalšímu řízení jinému odvolacímu soudu. V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a náležitě zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., nejprve zabýval jeho projednatelností. Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu
se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Vymezením přípustnosti dovolání se tak rozumí zcela konkrétní formulování
otázky, pro niž se má dovolací soud správností napadeného rozhodnutí zabývat,
neboť bez uvedení, které z hledisek vyjmenovaných v ustanovení § 237 o. s. ř.
má dovolatel za naplněné, není možné dovolání projednat, jelikož se jedná o
jeho obligatorní náležitost (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne
23. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 365/2015, a ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo
4448/2014). Nejvyšší soud přitom ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje,
že argument judikatorního odklonu v rozhodnutí odvolacího soudu lze považovat
za způsobilé vymezení přípustnosti ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. toliko
tehdy, je-li z podání mimo jiné patrno, od které „ustálené rozhodovací praxe“
se posouzení dané problematiky odvolacím soudem odchyluje (srovnej především
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nekonkretizuje-li proto nyní dovolatel blíže svá tvrzení o nesouladu napadeného
usnesení s rozhodnutími Nejvyššího soudu, respektive nesděluje-li, se kterými
jeho rozhodnutími má být v rozporu, nelze usoudit, že by vyhověl shora
uvedenému požadavku na vymezení přípustnosti dovolání. Obdobně je nutné
nahlížet i na žalobcovu zmínku stran otázky v judikatuře doposud neřešené,
poněvadž ani v tomto směru blíže neobjasňuje problematiku, jíž by se Nejvyšší
soud ve své rozhodovací praxi nezabýval. Míní-li řečeným podmínky aplikace §
150 o. s. ř., je namístě poukázat na četná rozhodnutí Nejvyššího soudu
nastíněnému se věnující, s nimiž byl ostatně dovolatel seznámen prostřednictvím
zrušujícího usnesení vydaného v předchozím dovolacím řízení (viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 229/2015), přičemž závěrům
v nich vyřčeným se nyní napadené usnesení nikterak nepříčí. S ohledem na
skutečnost, že dovolání trpí vadami, jež nebyly odstraněny a pro něž nelze v
dovolacím řízení pokračovat (srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, anebo bod 14 odůvodnění usnesení
Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), nemohlo být
přezkoumáno věcně, pročež Nejvyššímu soudu nezbylo, než je podle § 243c odst. 1, věty první, o. s. ř. odmítnout. Nadto považuje dovolací soud za vhodné ve vztahu k argumentaci brojící proti
aplikaci § 150 o. s. ř. upozornit, že jí žalobce směřuje výlučně proti
skutkovým závěrům odvolacího soudu, jež ovšem nemohou být předmětem dovolacího
řízení, neboť Nejvyššímu soudu, jakožto instanci přezkumné a nikoliv nalézací,
nepřísluší správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů revidovat, pročež
ani námitky proti nim nemohou přípustnost dovolání založit (srovnej mimo jiné
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2588/2014, ze dne
13. 7. 2015, sp. zn. 32 Cdo 471/2015, a ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 25 Cdo
2599/2015). Současně se sluší podotknout, že jediným způsobilým dovolacím důvodem může být
nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), pod
nějž ovšem nelze podřadit námitky žalobce stran postižení řízení konkrétními
vadami, jež by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; k takovým
vadám totiž přihlédne dovolací soud pouze tehdy, je-li dovolání přípustné ve
smyslu § 242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2761/2014, či ze dne 27. 5. 2015, sp.
zn. 28 Cdo 4570/2014). Mimoto se jeví vhodným poznamenat, že poukazuje-li
žalobce v daném případě na nejasnost vyjádření odvolacího soudu ve výroku
týkajícím se náhrady nákladů řízení před soudy jednotlivých stupňů, avšak z
kontextu odůvodnění je zřejmé, za která konkrétní řízení žalobci náhrada
nákladů nenáleží, není namístě ze zmiňovaného nedostatku, respektive toliko
nešťastné formulace, usuzovat na vadu ohrožující správnost přezkoumávaného
rozhodnutí.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř. s tím, že žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo,
žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. listopadu 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu