28 Cdo 3959/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce JUDr.
J. K., zastoupeného JUDr. Štěpánem Maškem, Ph.D., advokátem se sídlem v
Jablonci nad Nisou, Komenského 939/21a, proti žalované M. F., zastoupené JUDr.
Miroslavem Ťupou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 11, o zaplacení
částky 272.642,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod
sp. zn. 7 C 202/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 20. června 2013, č. j. 36 Co 412/2012-266,
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 20. června
2013, č. j. 36 Co 412/2012-266, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 15. 3. 2012, č. j. 7 C 202/2009-196,
ve znění opravných usnesení ze dne 18. 5. 2012, č. j. 7 C 202/2009-231, a ze
dne 9. 7. 2012, č. j. 7 C 202/2009-235, uložil žalované zaplatit žalobci částku
272.642,- Kč s příslušenstvím v rozsudku blíže specifikovaným (výrok I.), co do
části požadovaného příslušenství žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výrok III.). Žalobce se uvedené částky domáhal jako
bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 a násl. obč. zák., které mělo na straně
žalované vzniknout tím, že žalobce vynaložil své prostředky na rekonstrukční
práce v bytě žalované. Okresní soud na základě provedeného dokazování
přisvědčil žalobci, že se žalovaná bezdůvodně obohatila na jeho úkor v důsledku
toho, že za ni uhradil závazky ze smlouvy o dílo uzavřené žalovanou se třetí
osobou. Žalobce neposkytl plnění věřiteli žalované proti její vůli, přičemž s
přihlédnutím ke všem okolnostem bylo zřejmé, že žalobce plní za žalovanou. Na
naplnění skutkové podstaty bezdůvodného obohacení ve smyslu § 454 obč. zák. přitom nemají vliv případné formální nedostatky předmětných faktur, jakož ani
to, zda žalovaná věděla o všech fakturách zhotovitele proplacených žalobcem. Soud pak nepřisvědčil žalované, že by požadovaný výkon práva žalobce odporoval
dobrým mravům, neboť přestože vztahy mezi účastníky byly napjaté, nelze mít za
to, že by se ze strany žalobce jednalo o šikanózní výkon práva směřující k
poškození či znevýhodnění žalované. Opodstatnění soud nepřiznal ani námitce
promlčení. Byla-li totiž žaloba podána dne 12. 5. 2009, stalo se tak před
uplynutím subjektivní promlčecí doby dne 15. 5. 2009 i promlčecí doby
objektivní dne 15. 5. 2010. Předestřené úvahy vedly soud k tomu, že žalobě jako
důvodné (vyjma části požadovaného příslušenství) vyhověl. K odvoláním žalobce i žalované přezkoumal uvedené rozhodnutí (mimo odvoláními
nenapadený výrok II.) Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, jenž
je rozsudkem ze dne 20. 6. 2013, č. j. 36 Co 412/2012-266, ve výroku I. změnil
tak, že žalobu na zaplacení částky 272.642,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok
I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.) a o zaplacení soudního
poplatku žalobcem (výrok III.). Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně
řádně zjistil skutkový stav, a na jeho rozhodnutí v tomto odkázal. Přitakal
rovněž závěru, že se žalovaná bezdůvodně obohatila na úkor žalobce, odlišný
názor oproti tomu zaujal při posouzení námitky rozporu s dobrými mravy. V daném
případě je třeba přihlédnout k tomu, za jakých okolností a z jakých pohnutek se
žalobce domáhá vydání finanční částky vynaložené za žalovanou. Z obsahu sms
zpráv zasílaných žalobcem žalované je zřejmé, že mezi účastníky byl blízký
citový vztah, jejž ukončila žalovaná, s čímž se však žalobce odmítal smířit, a
pokoušel se vztah obnovit. Ze zmiňovaných zpráv je rovněž patrné, že žalobci
ve skutečnosti nešlo o vymožení pohledávky, tedy o vrácení finanční částky,
kterou za žalovanou dobrovolně s jejím souhlasem vynaložil, ale o to, aby
žalovanou donutil k opětovnému navázání vztahu. Postup žalobce je tedy možno
pokládat za šikanózní, vykazující znaky zneužití práva a odporující dobrým
mravům ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Obsah jednotlivých sms zpráv ve spojení
s daty jejich odeslání prokazuje tvrzení žalované, že žalobce ponechal podání
žaloby na samý závěr promlčecí doby, a nutil ji tak k obnovení vztahu.
Za
těchto okolností je proto na místě odepřít žalobci výkon jeho práva na vydání
bezdůvodného obohacení, pročež odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního
stupně a žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost má za
danou ustanovením § 237 o. s. ř., důvodnost pak překvapivostí rozhodnutí a
nesprávným právním posouzením věci odvolacím soudem. Dovolatel zrekapituloval
závěry odvolacího soudu a poukázal na překvapivost jeho rozsudku vyneseného,
aniž by se žalobci dostalo poučení ve smyslu § 118a o. s. ř. Názor zastávaný
odvolacím soudem v otázce dobrých mravů mohl dle dovolatele vést toliko ke
zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu
řízení, neboť za daných okolností bylo dovolateli znemožněno odpovídajícím
způsobem reagovat. Odlišné hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem si
žádá jejich opětovné provedení a objasnění úvah, jež k tomu odvolací soud
vedly. Měla by však být šetřena zásada, že hodnocení důkazů a vyvozování
příslušných skutkových i právních závěrů je především úkolem soudu prvního
stupně. Dovolatel dále zdůraznil, že postupem odvolacího soudu bylo zasaženo do
zásady předvídatelnosti rozhodnutí, změnil-li přitom odvolací soud rozsudek
soudu prvního stupně z důvodů zcela neočekávatelných, zasáhl tím do práva na
spravedlivý proces. Svými dalšími výtkami dovolatel poukázal na to, že o rozpor
výkonu práva s dobrými mravy se může jednat pouze v případě extrémního rozporu
psaného práva a mravního řádu, přičemž je třeba šetřit požadavek, aby
nedocházelo k oslabení ochrany subjektivních práv a nežádoucímu narušení
jistoty občanskoprávních vztahů. Je nanejvýš nepředstavitelné, aby podání
žaloby a řádný procesní postup v občanském soudním řízení bylo možno označit za
odporující dobrým mravům, navíc v situaci, v níž je samotný nárok soudy uznán
za právně podložený. Za rozpornou s dobrými mravy pokládá naopak už samu
existenci bezdůvodného obohacení, jež není obohaceným subjektem dobrovolně
narovnáno. Zaslání několika sms zpráv pak do korektivu plynoucího z ustanovení
§ 3 odst. 1 obč. zák. vůbec nezapadá, neboť dovolatelem nejsou nikterak
vykonávány. Ze zpráv napsaných v souvislosti s rozchodem dvou lidí nelze
dovozovat závěry stran právních vztahů. Uvádí-li odvolací soud, že žalobce
takto usiloval o obnovení vztahu, popírá již touto úvahou, že by zprávy měly
být nemravné a že by kvůli nim nebylo možno přiznat právo na vydání
bezdůvodného obohacení. Dovolatel dále poukázal na dramatické okolnosti
provázející rozchod účastníků a zdůraznil, že v řízení tyto s projednávaným
nárokem nesouvisející okolnosti nechtěl zmiňovat. Připustil, že mezi účastníky
probíhala v období po jejich rozchodu určitá komunikace, aniž by však zmiňované
zprávy souvisely s otázkou promlčení projednávaného práva. Opačný závěr
odvolacího soudu je spekulativní a odporující uváděnému cíli zpráv – obnovení
vztahu. Nepřípadný je rovněž odkaz odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího
soudu sp. zn. 22 Cdo 2808/2005, neboť zde zcela absentuje úmysl způsobit jinému
účastníku újmu. V daném případě je nadále bezdůvodně obohacena žalovaná,
přičemž tento stav rozhodnutí odvolacího soudu v podstatě konzervuje.
Názor
odvolacího soudu přitom lze přirovnat k tomu, jako kdyby v případě dramatického
rozchodu manželů bylo odepřeno právo na vypořádání společného jmění manželů. Dovolatel dále uvedl, že v daném případě lze usuzovat na podjatost odvolacího
soudu, maje zjevně na mysli především předsedkyni o věci rozhodujícího senátu. Dovolatel byl totiž po určitou dobu činný jako soudce u Krajského soudu v Ústí
nad Labem – pobočka v Liberci, nicméně pro odpor soudců tohoto soudu, jež proti
žalobci sepsali petici signovanou mimo jiné i předsedkyní o věci rozhodujícího
senátu, se žalobce vrátil k Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou. Dovolatel
připustil, že námitku podjatosti neuplatnil včas, avšak poukázal na to, že
procesní aktivita v tomto směru nespočívá pouze na účastnících. Zdůraznil, že
měl za to, že jeho nárok je natolik jednoznačný, že osobní animozity nebudou
hrát při rozhodování ve sporu roli. Mimoto nebyl u jednání ani na předvolání k
jednání ohledně možného vznesení námitky podjatosti řádně poučen dle § 15a o. s. ř. S ohledem na tyto skutečnosti dovolatel navrhl, aby v případě, že
rozhodnutí odvolacího soudu nebude změněno, byla věc dle § 243e odst. 3 o. s. ř. přikázána jinému soudu. Své podání pak završil návrhem, aby Nejvyšší soud
buď změnil napadené rozhodnutí tak, že žalovaná bude opět uznána povinnou
zaplatit žalovanou částku, jakož i náhradu nákladů řízení, případně je zrušil a
věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013,
které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V projednávané věci je možno přitakat námitce dovolatele poukazující na
nesprávnost úvah odvolacího soudu stran rozporu výkonu žalovaného práva s
dobrými mravy, jež lze mít za odporující pojímání výkladu příslušných
ustanovení v dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně připomněl, že třebaže je
posouzení rozporu výkonu určitého práva s dobrými mravy úzce spjato především s
konkrétními skutkovými zjištěními v projednávané věci, v dovolacím řízení v
zásadě nezpochybnitelnými, je možno i v rámci dovolacího přezkumu posuzovat,
zda při aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. byly respektovány určité limity bránící
svévolnému uplatnění tohoto ustanovení. Za takovýto limit je třeba pokládat
především nutnost náležitě podloženého, jasného a přesvědčivého závěru o
rozporu výkonu práva s dobrými mravy, učiněného po pečlivém a komplexním
zhodnocení všech rozhodných okolností případu (k tomu srov. více např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, uveřejněné
pod č. 53 v časopise Soudní judikatura 4/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
1. listopadu 2006, sp. zn. 26 Cdo 3084/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
16. května 2012, sp. zn. 28 Cdo 4238/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 24. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3730/2008). Byť nelze vyloučit, aby výkon
práva na vydání bezdůvodného obohacení za určitých okolností odporoval dobrým
mravům, opřel-li odvolací soud své hodnocení žalovaného nároku v této linii
výhradně o to, že podání žaloby mělo směřovat k obnovení bližšího vztahu mezi
žalobcem a žalovanou, pak jeho úvahy v tomto směru nemohou obstát jako správné. Případný dramatický vývoj vztahu mezi účastníky v rovině čistě osobní sám o
sobě nemůže popřít základní principy zákonné úpravy bezdůvodného obohacení, jež
příliš prostoru pro zohlednění subjektivních prvků, ať již pozitivních či
negativních, nedává. Vztah z bezdůvodného obohacení je zákonem č. 40/1964 Sb.,
občanským zákoníkem, pojímán v zásadě jako objektivní, směřující k tomu, aby se
nikdo neobohacoval na úkor druhého bez právem aprobovaného důvodu. Povinnost
vydat nabytý majetkový prospěch přitom stíhá toho, kdo jej nabyl bez řádného
právního důvodu, aniž by zákon v tomto směru dával prostor pro zohlednění
jiných vztahů mezi obohaceným a tím, na jehož úkor byl prospěch získán. Odvolací soud ve svém rozhodnutí prostřednictvím korektivu dobrých mravů v
podstatě prolnul různé sféry mezilidských vztahů, osobní a majetkoprávní, aniž
by náležitě a přesvědčivě objasnil, proč je v daném případě s ohledem na citové
vazby odpírán výkon zákonem přiznávaného práva vyplývajícího z právního
institutu ryze majetkové povahy. Měl-li by být pro rozpor s dobrými mravy
odepřen výkon práva na vydání bezdůvodného obohacení s ohledem na osobní vztahy
mezi stranami tohoto vztahu, bylo by na místě nalézt a objasnit přesvědčivé a
pádné důvody, pro něž by bylo možno mít za to, že citovým vztahům je třeba
přiznat relevanci i v rovině majetkoprávní. Obohatila-li se žalovaná na úkor
žalobce, nelze bez dalšího dovodit, že případné nevhodné či nepřiměřené chování
žalobce vůči ní v osobní rovině by mohlo samo o sobě negovat její povinnost
vydat, oč se na jeho úkor obohatila. Úvahy odvolacího soudu za daných okolností
tedy jako přiléhavé obstát nemohou.
Nepřípadné jsou však výtky žalobce poukazující na nepředvídatelnost rozhodnutí
odvolacího soudu. Zaujal-li odvolací soud na základě dostatečných skutkových
zjištění soudu prvního stupně jiný právní názor stran posouzení námitky rozporu
výkonu práva s dobrými mravy rozebírané již soudem prvního stupně, pak v jeho
postupu nelze spatřovat dovolatelem vytýkané porušení §118a o. s. ř. či § 219a
o. s. ř. Třebaže právní závěry odvolacího soudu ke zmiňované otázce nelze mít
za správné (viz výše), není na místě vytýkat odvolacímu soudu procesní postup
korelující s jeho právním náhledem na věc. Odvolací soud přitom nikterak
nemodifikoval skutková zjištění soudu prvního stupně, pouze měl odlišný náhled
na jejich význam pro posouzení projednávané věci. Zmiňuje-li dovolatel, že nebyl řádně poučen o možnosti namítat podjatost
předsedkyně senátu odvolacího soudu, není důvodu z této skutečnosti usuzovat na
vadu řízení ohrožující správnost rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud již dříve
zdůraznil, že zanedbání této poučovací povinnosti soudem má za následek změnu
lhůty, v níž lze případnou námitku podjatosti vznést, není však vadou řízení
ohrožující správnost rozhodnutí ve věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 17. 5. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2520/2004). Dovolatel dále sám uvádí, že
námitku podjatosti nevznášel s ohledem na to, že případné osobní animozity
nebudou hrát při rozhodování v projednávané věci roli, a nikterak neobjasňuje,
proč od tohoto svého předpokladu upustil a již nadále nepokládá odvolací soud
za způsobilý o věci nestranně rozhodnout. Právní názor zastávaný odvolacím
soudem, byť pro dovolatele nepříznivý, sám o sobě nenasvědčuje tomu, že by v
daném případě měla být předsedkyně příslušného senátu (případně celý odvolací
soud) z rozhodování v projednávaném sporu vyloučena. Nejeví se tak, že by bylo
třeba přistupovat k dovolatelem navrhovanému postupu dle § 234e odst. 3 o. s. ř. Přikázání věci jinému soudu či nařízení projednání věci jiným senátem soudu
dosavadního by totiž mělo být postupem výjimečným, neboť tím dochází k zásahu
do zásady zakotvené v čl. 38 zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a
svobod, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu
a soudce stanoví zákon, a mělo by k nim být přistoupeno pouze tehdy, jsou-li
zde důvodné pochybnosti o tom, že věc bude v přiměřené době náležitě rozhodnuta
(k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28
Cdo 2860/2007, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod
C 5840, CD 7/2008). Jelikož však rozhodnutí odvolacího soudu shledal Nejvyšší soud založené na
nesprávném právním posouzení věci, přistoupil podle § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu
řízení. Odvolací soud je pak ve smyslu § 243g odst. 1, věty první, o. s. ř. ve spojení
s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí
vyslovenými. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. května 2014
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda
senátu