U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Miloše Póla a Mgr. Petra Krause v právní věci
žalobkyně O. M. de las M. T. M. von D., zastoupené JUDr. Jiřím Stránským,
advokátem se sídlem v Praze 9, Jandova 208/8, za účasti 1) České republiky
– Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky, se sídlem v Praze 4,
Nuselská 236/39, zastoupené Mgr. Evou Neradilovou, advokátkou se sídlem v
Hodoníně, Velkomoravská 1, 2) České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve
věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, 3) Povodí
Moravy, s.p. se sídlem v Brně, Dřevařská 932/11, zastoupenému Mgr. Evou
Neradilovou, advokátkou se sídlem v Hodoníně, Velkomoravská 1, 4) Lesů České
republiky, s.p. se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106, 5) Ředitelství
silnic a dálnic ČR, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 546/56, 6) Jihomoravského
kraje, se sídlem v Brně, Žerotínovo náměstí 3/5, zastoupenému JUDr. Markem
Nespalou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 421/21, 7) České republiky
– Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení
vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp.
zn. 10 C 10/2005, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze
dne 27. června 2014, č. j. 14 Co 252/2014-1545, takto:
Dovolání se odmítá.
Okresní soud v Břeclavi usnesením ze dne 13. 5. 2014, č. j. 10 C 10/2005-1535,
nepřiznal žalobkyni osvobození od soudního poplatku za dovolání. Vyšel ze
zjištění, že žalobkyně vlastní v Argentině zemědělskou usedlost v přibližné
hodnotě 8.318.300,- USD a byt v přibližné hodnotě 1.200.000,- USD, zdrojem
jejích příjmů je podnikatelská činnost v rostlinné a živočišné výrobě a dále je
žalobkyně společnicí společnosti Dibarvil, s. r. o., se základním kapitálem
101.000,- Kč a spoluvlastnicí ochranné známky ,,Dietrichstein“. Soud prvního
stupně při posuzování žádosti přihlédl k výši soudního poplatku 280.000,- Kč a
k nadprůměrným majetkovým poměrům žalobkyně a uzavřel, že okolnost, že
momentálně nemůže disponovat s majetkem z důvodu dědického řízení,
nepředstavuje zvlášť závažný důvod pro osvobození od soudních poplatků podle
ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. 6. 2014, č. j. 14
Co 252/2014-1545, potvrdil citované usnesení soudu prvního stupně. Odvolací
soud uzavřel, že při zohlednění poměrů žalobkyně nemůže tato být osobou
splňující podmínky pro osvobození od soudních poplatků, aniž by bylo současně
povinností soudu uvádět, z jakých volných finančních prostředků má poplatek
uhradit. Stačí, že majetkové poměry žalobkyně jsou nadstandardní, jakkoli může
být důvodné tvrzení žalobkyně, že smrtí jejího manžela a nástupem jejích
vlastních problémů se její poměry změnily oproti předchozímu stavu k horšímu.
Stále je však zjevně velmi movitou osobou, která nenaplňuje podmínky § 138
odst. 1 o. s. ř. pro osvobození od soudních poplatků.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
dovozovala z ustanovení § 237 o. s. ř. Konkrétně nabízela k posouzení otázku,
zda lze o žádosti o osvobození od soudního poplatku ve smyslu § 138 odst. 1 o. s. ř. rozhodnout zamítavě výlučně z toho důvodu, že a priori majetkové poměry
dovolatelky jsou nadstandardní, neboť osvobození od soudních poplatků je
právním institutem práva chudých na přístup k soudnímu řízení. Dále jde o
posouzení, jestli je důvodem ve smyslu § 138 odst. 1 o. s. ř. pro přiznání
osvobození skutečnost, že dovolatelka je dočasně a bez svého zavinění omezena v
nakládání s veškerým majetkem, současně nepobírá žádné finanční příjmy a
existují i další významné majetkové, zdravotní, rodinné a obdobné důvody
zvláštního zřetele hodné, a to vše při zachování principu objektivnosti
hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. Namítala také, že ustanovení § 138
odst. 1 o. s. ř. v otázce posuzování poměrů nehovoří o majetkových poměrech,
nýbrž hovoří o poměrech v obecné rovině. Nemožnost zaplatit soudní poplatek
není totožná s pojmem majetkové poměry účastníka. Zde poukazovala na to, že
odlišný výklad by byl v rozporu se zásadou rovnosti stran jakožto zásadou
spravedlivého procesu plynoucí z článku 37 odst. 3 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR
ve spojení s ustanovením § 18 o. s. ř. Odkazovala na rozhodnutí Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 13/98, jehož závěry lze vztáhnout i na danou věc. Nakonec
namítala, že nehodnocením předložených důkazů došlo ze strany soudů obou stupňů
k porušení § 132 o. s. ř., přičemž jsou-li právní závěry soudu v extrémním
nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, je nutno takové rozhodnutí
považovat za rozporné s čl. 90 Ústavy ČR a s čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94). Navrhla
zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2
zákona č. 293/2013 Sb., a článek II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterými se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony – dále jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastnicí řízení, a řádně zastoupenou
podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval se jeho přípustností. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-
li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálená v tom smyslu, že soudy při zkoumání
poměrů účastníka ve smyslu § 138 odst. 1 o. s. ř. přihlíží k celkovým
majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si
pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku, u fyzických osob
berou v úvahu také jejich sociální poměry, zdravotní stav apod. (srov. usnesení
ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 568/2014). Soudy při posuzování majetkových
poměrů účastníka přihlíží ke všem okolnostem, které spoluurčují celkový obraz
jeho poměrů, vychází z jeho objektivní možnosti splnit předpokládanou
poplatkovou povinnost, neboť právě objektivní nedostatek finančních prostředků
se nesmí stát pro účastníka překážkou přístupu k soudu (srov. např. usnesení ze
dne 18. 2. 2015, sp. zn. 26 Cdo 78/2015, či usnesení ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013). Z citované judikatury vyplývá, že majetkové poměry
žadatele o osvobození od soudních poplatků nejsou výlučným kritériem při
posuzování přiznání osvobození. V projednávané věci odvolací soud posoudil
poměry stěžovatelky v souladu s uvedenou judikaturou ve všech souvislostech,
když se vypořádal mimo jiné s námitkami dovolatelky týkajícími se dočasného
omezení dispozice se svým majetkem, nepříznivé hospodářské situace v Argentině,
ale i zdravotních a osobních komplikací. Vzhledem k tomu, že dovolatelka je
osobou zjevně movitou, však nepovažoval tyto skutečnosti za tak významné, aby
odůvodnily její osvobození od soudních poplatků ve smyslu § 138 o. s. ř., a
konstatoval, že soudem uložená poplatková povinnost nemůže do poměrů
dovolatelky zasáhnout takovým způsobem, aby jí byl znemožněn přístup k soudu. Nejvyšší soud shledal rozhodnutí odvolacího soudu za souladné s judikaturou
dovolacího soudu, a nadto i za dostatečně odůvodněné, a neidentifikoval rozpor
mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry při zdůraznění
toho, že otázky skutkové předmětem dovolacího přezkumu ani být nemohou. Zmíněná
námitka proto přípustnost dovolání založit nemohla. S výše uvedeným souvisí i otázka zohlednění omezení dovolatelky v nakládání s
majetkem a dalších nepříznivých okolností. Nejvyšší soud odkazuje na svou
judikaturu, ve které například konstatoval, že pro úplné osvobození od soudního
poplatku nepostačuje samo o sobě tvrzení žalobců, že se do nepříznivé majetkové
situace dostali v důsledku trestného činu žalovaného nebo svého statutárního
orgánu. Vždy totiž záleží na dalších okolnostech konkrétního případu, a to
zejména majetkových poměrech účastníka řízení žádajícího o osvobození od
placení soudních poplatků (srov. usnesení ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 25 Cdo
3076/2014, nebo ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 26 Cdo 78/2015). Ani okolnosti
nezávislé na vůli žadatele tedy samy o sobě nemusí postačovat pro přiznání
osvobození.
Skutečnost, že dovolatelka se dostala do nepříznivé finanční
situace z ekonomických, zdravotních nebo osobních důvodů, sice nepochybně
představuje podstatnou okolnost svědčící pro osvobození od soudních poplatků,
nezakládá však právo na přiznání osvobození bez dalšího, a je nutné hodnotit ji
v souvislosti s dalšími okolnostmi, zejména majetkovými poměry. Odvolací soud
dospěl k závěru, že toto dočasné zhoršení poměrů dovolatelky není samo o sobě
skutečností odůvodňující osvobození od povinnosti zaplatit soudní poplatek,
obzvláště ve spojení s jejími objektivně nadprůměrnými majetkovými poměry. Nejvyšší soud neshledal ze strany odvolacího soudu ani v této části odklon od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a proto ani z pohledu této otázky
nemůže být dovolání přípustné. K důvodům dovolání sluší se současně dodat, že jediným způsobilým dovolacím
důvodem (v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění
účinném od 1. 1. 2013) je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (§
241a odst. 1 o. s. ř.), pod nějž nespadají námitky dovolatelky o tom, že řízení
je postiženo konkrétními vadami, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci; ke zmatečnostem jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí, přihlédne dovolací soud pouze tehdy, je-li
dovolání přípustné ve smyslu § 242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř. (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2761/2014).
Vzhledem ke shora uvedenému je zřejmé, že se odvolací soud při řešení
dovolatelkou nastolených právních otázek neodchýlil od dosavadní rozhodovací
praxe dovolacího soudu, a proto předmětné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§ 243c
odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnou pak soudy nižších stupňů v
rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1, část věty před středníkem; §
224 odst. 1 a § 243c odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. května 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu