25 Cdo 568/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a Mgr. Miloše Póla v právní věci žalobkyně
Z. L., zastoupené JUDr. Ladislavou Palatinovou, advokátkou se sídlem v
Kroměříži, Tovačovského 2784/24, proti žalovanému statutárnímu městu Brno –
městské části Brno-střed, se sídlem úřadu v Brně, Dominikánská 196/1, IČO
44992785, o 768.487,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod
sp. zn. 17 C 74/2013, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v
Brně ze dne 20. 11. 2013, č. j. 44 Co 401/2013-34, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2013, č. j. 44 Co 401/2013-34, a
usnesení Městského soudu v Brně ze dne 10. 10. 2013, č. j. 17 C 74/2013-28, se
zrušují a věc se vrací městskému soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Brně usnesením ze dne 10. 10. 2013, č. j. 17 C 74/2013-28,
nepřiznal žalobkyni osvobození od soudních poplatků v řízení, v němž se
domáhala náhrady škody na věcech, které byly vyklizeny z jí užívaného bytu ve
vlastnictví žalovaného. Soud vzal za prokázané, že žalobkyně je svobodná, nemá
žádnou vyživovací povinnost a pobírá důchod ve výši 10.202,- Kč měsíčně. Vzal v
úvahu též tvrzené dluhy žalobkyně v orientační výši 350.000,- Kč a vykonatelnou
a exekučně vymáhanou pohledávku ve výši 450.638,- Kč za P. L., který vyklizení
provedl a který byl v souvislosti s tím trestně odsouzen. Soud dospěl k závěru,
že žalobkyně neprokázala, že by se nacházela v natolik špatné sociální situaci,
která by jí neumožňovala zaplatit soudní poplatek ve výši 38.420,- Kč.
Likvidita pohledávky ve výši 450.638,- Kč je sice nižší, může být ale prodána,
žalobkyně také může čerpat úvěr.
Krajský soud v Brně k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 20. 11. 2013, č. j.
44 Co 401/2013-34, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se se
závěry soudu prvního stupně, vyhodnocení vykonatelnosti a likvidity pohledávky
ve výši 450.638,- Kč označil za přesné a k námitce žalobkyně o vlekoucí se
exekuci a nemožnosti disponovat relativně vysokým peněžním obnosem na úhradu
malého soudního poplatku dovodil, že jde o záležitost přechodnou, nikoli reálně
a dohledně nezměnitelnou. Podle odvolacího soudu žalobkyně navíc sama svou
žalobou připomíná další pohledávku vůči žalovanému z titulu bezdůvodného
obohacení, vedle té, kterou soud prvního stupně „akorát“ posuzoval, spočívající
ve vynaložených investicích do bydlení přesahujících 3 miliony Kč. Tím nejenže
sděluje, že je na tom v aktivech obstojně, ale také ji nejspíš opomenula
zahrnout do potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, což
znamená, že z tohoto prohlášení nelze jednoznačně vycházet a pro její žádost o
osvobození od soudních poplatků to má „fatální“ následky. Odvolací soud kromě
toho shledal důvody žalovaného nároku za krajně nedůvěryhodné, to jej vedlo k
tomu, aby se „vystříhal benevolentnějšího náhledu“ na žadatelku o osvobození.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které, kromě námitky
značné nesrozumitelnosti odůvodnění napadeného rozhodnutí, zdůvodňuje tím, že
jak odvolací soud, tak soud prvního stupně věc nesprávně právně posoudily (§
241a odst. 1 o.s.ř.). Při posuzování, zda účastník splňuje podmínky pro
osvobození od soudních poplatků, je nutno vycházet ze stávající majetkové
situace žadatele při podání žaloby, nikoli z majetkové situace, v níž byl
žadatel v době před protiprávním jednáním žalovaného. Soudní poplatek ve výši
38.040,- Kč pro ni není částkou zanedbatelnou, jedná se totiž o čtyřnásobek
jejího měsíčního příjmu. Právní názory soudů obou stupňů tak mohou ve svém
důsledku vést k tomu, že nízkopříjmové skupiny občanů by se nemohly bránit
zásahům do svých práv u soudu, a došlo by tak k porušení zásady rovnosti před
zákonem. Z těchto důvodů, přestože nakonec nesprávné výzvě soudu prvního stupně
vyhověla, potřebné finanční prostředky si zapůjčila a stanovený soudní poplatek
uhradila, navrhuje, aby bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu změněno a
její žádosti o osvobození od soudních poplatků bylo vyhověno, případně aby bylo
napadené rozhodnutí zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) posoudil dovolání a shledal, že
dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240
odst. 1 o.s.ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o.s.ř. a je přípustné
podle § 237 o.s.ř., neboť otázka dobytnosti pohledávky při posouzení majetkové
situace žadatele o osvobození od soudních poplatků podle ustanovení § 138
o.s.ř. v daných skutkových souvislostech nebyla v rozhodování dovolacího soudu
dosud řešena (§ 239 o.s.ř.). Dovolání je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatňuje jako důvod
dovolání [§ 241a odst. 1 o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc
posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní
předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci
nesprávně aplikoval.
Podle § 138 odst. 1 o.s.ř. na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi
zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a
nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva;
přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně,
jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno.
Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má
i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však
nevracejí.
Účelem právního institutu osvobození od soudních poplatků je naplnění zásady,
že účastníku nesmí být jen pro jeho nepříznivou majetkovou situaci znemožněno
uplatňovat nebo bránit své právo u soudu (zúčastnit se řízení, na jehož
výsledku má právní zájem) a naplnit své právo na právní pomoc v občanském
soudním řízení od počátku řízení. Posouzení je vždy vázáno na konkrétní věc a
konkrétní uplatňované právo (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 2.
2009, sp. zn. IV. ÚS 2856/08).
Pro přiznání osvobození od soudních poplatků je třeba zhodnotit dvě okolnosti,
a to jednak zda nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo
bránění práva, jednak zda to odůvodňují poměry účastníka. O zřejmě bezúspěšné
uplatňování nebo bránění práva se jedná zejména tehdy, jestliže již z obsahu
podání (aniž by bylo třeba provádět dokazování) je nepochybné, že jeho návrhu
nemůže být vyhověno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2005, sp.
zn. 25 Cdo 218/2005, publikováno pod C 3443 v Souboru civilních rozhodnutí
Nejvyššího soudu, C. H. Beck). V dané věci se o tento případ nejedná, neboť
žalobkyně byla úspěšná v soudním sporu proti P. L., takže minimálně vychází z
prokázané škodné události, a uplatňuje-li nárok na náhradu škody i proti
žalovanému s tvrzením, že je za vznik škody spoluodpovědný, nelze bez dalšího
(aniž proběhlo řízení) dovodit, že je žaloba zjevně neopodstatněná.
Při zkoumání poměrů účastníka ve smyslu § 138 odst. 1 o.s.ř. pak soud přihlíží
k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům,
které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku a k
dalším podobným okolnostem. U fyzických osob bere v úvahu také jejich sociální
poměry, zdravotní stav apod. Přihlédne nejen k výši příjmů žadatele a množství
disponibilních finančních prostředků, ale též k jeho možnosti si tyto
prostředky opatřit, jakož i k důsledkům, které by pro jeho poměry mohlo mít
zaplacení příslušného soudního poplatku (nebo jiných plateb v příslušném řízení
předpokládaných). Osvobození od soudních poplatků odůvodňují poměry žadatele
zpravidla tehdy, nemohl-li by platit náklady bez ohrožení výživy vlastní a
výživy osob, k nimž má podle zákona vyživovací povinnost. Celkové zhodnocení
všech okolností, které vypovídají o poměrech žadatele, se musí promítnout do
závěru, zda je s ohledem na své poměry schopen zaplatit soudní poplatky a nést
další výdaje spojené s řízením, včetně nákladů spojených s poskytnutím právní
pomoci (se zastoupením). Jestliže mu to jeho poměry nedovolují, je soud povinen
mu přiznat tomu odpovídající osvobození od soudních poplatků (srov. Drápal, L.,
Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009, str.
952–953, bod II. 2., nebo obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, publikované pod č. 99/2013 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Zároveň nelze přehlédnout, že s účinností od 1. 9. 2011 (zákon č. 218/2011 Sb.)
došlo ke zpřísnění možnosti přiznat plné osvobození do soudních poplatků. Nově
tak může soud osvobození přiznat především jen zčásti, pro část řízení nebo jen
pro některé úkony, zatímco osvobodit pro celé řízení může pouze výjimečně,
jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, přičemž takové rozhodnutí musí být řádně
odůvodněno. Na shora uvedených závěrech to však ničeho zásadního nemění, resp.
nejsou-li splněny podmínky pro osvobození plné, otevírá se cesta k posouzení
částečného osvobození.
Objektivní nedostatek finančních prostředků se nesmí stát pro účastníka
překážkou přístupu k soudu, neboť by tím došlo k porušení rovnosti účastníků
řízení, vyjádřené v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Vychází se
zde z objektivní nemožnosti navrhovatele splnit předpokládanou poplatkovou
povinnost, přičemž při posuzování jeho majetkových poměrů je nezbytné poměřovat
rozsah aktiv i pasiv a přihlížet ke všem významným okolnostem, které
spoluurčují celkový obraz poměrů osoby domáhající se přiznání osvobození od
soudních poplatků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013,
sp. zn. 30 Cdo 2643/2013).
Zpravidla je schopnost účastníka zaplatit soudní poplatek poměřována výší
poplatku ve vztahu k jeho obvyklým příjmům. V tomto směru není pochyb o tom, že
žalobkyně je starobní důchodkyní s důchodem těsně přes 10.000,- Kč; soudní
poplatek činí téměř čtyřnásobek tohoto měsíčního příjmu, a je tedy zřejmé, že
pouze z těchto zdrojů není žalobkyně schopna jej uhradit, nedisponuje-li jinými
hodnotami. Významný je proto rozsah a charakter jejích aktiv i pasiv. Soudy
obou stupňů dovodily poplatkovou solventnost žalobkyně z existence pohledávky
ve výši 450.638,- Kč, avšak nedocenily, že právě její nedobytnost či alespoň
ztížená dobytnost vede žalobkyni k tomu, aby podala žalobu o totéž plnění proti
žalovanému, jehož považuje za osobu spoluodpovědnou za vznik škody. Obecná
úvaha odvolacího soudu o dřívější vysoké investici žalobkyně do bytu, jehož
není vlastnicí, pak není dostatečným podkladem pro závěr, že žalobkyně
disponuje hodnotami, které zlepšují její finanční situaci. Nejenže tedy
aktuální příjmové poměry žadatelky neumožňují pokračovat v řízení bez dalšího
zadlužení, nýbrž ani soudem zjištěná aktiva, která mají dávat žalobkyni možnost
k zaplacení soudního poplatku, nepředstavují prozatím reálnou hodnotu, kterou
by skutečně disponovala.
Z těchto důvodů shledal Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu nesprávným,
proto je zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.); protože důvody, pro které bylo
rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí i na rozhodnutí soudu prvního
stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 2 věta první a druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g odst. 1 část první
věty za středníkem o. s. ř.). Soud znovu posoudí předpoklady pro osvobození od
soudních poplatků (zváží zejména možnost osvobození částečného) a přihlédne k
případným změnám v majetkovém stavu žalobkyně.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. dubna 2014
JUDr. Petr V o j t e k
předseda senátu