28 Cdo 229/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla v právní věci žalobce JUDr. J. K.,
zastoupeného JUDr. Štěpánem Maškem, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou,
Komenského 939/21a, proti žalované M. F., zastoupené JUDr. Miroslavem Ťupou,
advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 659/11, o náhradu nákladů řízení,
vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 7 C 202/2009, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze
dne 16. října 2014, č. j. 36 Co 412/2012-301, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 16. října
2014, č. j. 36 Co 412/2012-301, se zrušuje ve výroku III. a věc se v tomto
rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá.
Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 15. 3. 2012, č. j. 7 C 202/2009-196,
ve znění opravných usnesení ze dne 18. 5. 2012, č. j. 7 C 202/2009-231, a ze
dne 9. 7. 2012, č. j. 7 C 202/2009-235, uložil žalované zaplatit žalobci částku
272.642,- Kč s příslušenstvím v rozsudku blíže specifikovaným (výrok I.), co do
části požadovaného příslušenství žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výrok III.). Žalobce se uvedené částky domáhal jako
bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 a násl. obč. zák., které mělo na straně
žalované vzniknout tím, že žalobce vynaložil své prostředky na rekonstrukční
práce v bytě žalované. Okresní soud na základě provedeného dokazování
přisvědčil žalobci, že se žalovaná bezdůvodně obohatila na jeho úkor v důsledku
toho, že za ni uhradil závazky ze smlouvy o dílo uzavřené žalovanou se třetí
osobou. Žalobce neposkytl plnění věřiteli žalované proti její vůli, přičemž s
přihlédnutím ke všem okolnostem bylo zřejmé, že žalobce plní za žalovanou. Na
naplnění skutkové podstaty bezdůvodného obohacení ve smyslu § 454 obč. zák.
přitom nemají vliv případné formální nedostatky předmětných faktur, jakož ani
to, zda žalovaná věděla o všech fakturách zhotovitele proplacených žalobcem.
Soud pak nepřisvědčil žalované, že by požadovaný výkon práva žalobce odporoval
dobrým mravům, neboť přestože vztahy mezi účastníky byly napjaté, nelze mít za
to, že by se ze strany žalobce jednalo o šikanózní výkon práva směřující k
poškození či znevýhodnění žalované. Opodstatnění soud nepřiznal ani námitce
promlčení. Byla-li totiž žaloba podána dne 12. 5. 2009, stalo se tak před
uplynutím subjektivní promlčecí doby dne 15. 5. 2009 i promlčecí doby
objektivní dne 15. 5. 2010. Předestřené úvahy vedly soud k tomu, že žalobě jako
důvodné (vyjma části požadovaného příslušenství) vyhověl.
K odvoláním žalobce i žalované přezkoumal uvedené rozhodnutí (mimo odvoláními
nenapadený výrok II.) Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, jenž
je rozsudkem ze dne 20. 6. 2013, č. j. 36 Co 412/2012-266, ve výroku I. změnil
tak, že žalobu na zaplacení částky 272.642,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok
I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.) a o zaplacení soudního
poplatku žalobcem (výrok III.). Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně
řádně zjistil skutkový stav, a na jeho rozhodnutí v tomto odkázal. Přitakal
rovněž závěru, že se žalovaná bezdůvodně obohatila na úkor žalobce, odlišný
názor oproti tomu zaujal při posouzení námitky rozporu s dobrými mravy. V daném
případě je třeba přihlédnout k tomu, za jakých okolností a z jakých pohnutek se
žalobce domáhá vydání finanční částky vynaložené za žalovanou. Z obsahu sms
zpráv zasílaných žalobcem žalované je zřejmé, že mezi účastníky byl blízký
citový vztah, jejž ukončila žalovaná, s čímž se však žalobce odmítal smířit, a
pokoušel se vztah obnovit. Ze zmiňovaných zpráv je rovněž patrné, že žalobci ve
skutečnosti nešlo o vymožení pohledávky, tedy o vrácení finanční částky, kterou
za žalovanou dobrovolně s jejím souhlasem vynaložil, ale o to, aby žalovanou
donutil k opětovnému navázání vztahu. Postup žalobce je tedy možno pokládat za
šikanózní, vykazující znaky zneužití práva a odporující dobrým mravům ve smyslu
§ 3 odst. 1 obč. zák. Obsah jednotlivých sms zpráv ve spojení s daty jejich
odeslání prokazuje tvrzení žalované, že žalobce ponechal podání žaloby na samý
závěr promlčecí doby, a nutil ji tak k obnovení vztahu. Za těchto okolností je
proto na místě odepřít žalobci výkon jeho práva na vydání bezdůvodného
obohacení, pročež odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu
zamítl.
K dovolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Nejvyšší soud, jenž je
rozsudkem ze dne 7. 5. 2014, č. j. 28 Cdo 3959/2013-287, zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud přitakal výhradám žalobce
proti přiléhavosti závěru o rozpornosti žalovaného nároku s dobrými mravy a
naznal, že napadené rozhodnutí jako věcně správné obstát nemůže.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci následně rozsudkem ze dne 16.
10. 2014, č. j. 36 Co 412/2012-301, rozsudek okresního soudu ve výroku I.
potvrdil (výrok I.), konstatoval, že ve výroku II. zůstává nedotčen (výrok
II.), ve výroku III. jej změnil a nepřiznal žalobci náhradu nákladů řízení před
okresním soudem (výrok III.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci
náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV.) a rozhodl o vrácení soudního
poplatku (výrok V.). Odvolací soud v návaznosti na zrušující rozhodnutí
dovolacího soudu shledal, že výkon práva žalobce na vydání bezdůvodného
obohacení neodporuje dobrým mravům ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., a žalobě je
tak nutno jako důvodné vyhovět. V okolnosti, že především žalobci jako osobě
znalé práva lze klást k tíži včasné neujasnění právních aspektů rekonstrukce
bytu, jakož i v tom, že ze zpráv zasílaných žalobcem žalované je zřejmé, že ho
k podání žaloby vedla snaha o obnovení jejich vztahu, lze ovšem spatřovat
důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu § 150 o. s. ř., pro něž je namístě
nepřiznat procesně úspěšnému žalobci náhradu nákladů řízení před okresním
soudem, zahrnující i náklady předchozích řízení odvolacího a dovolacího. Oproti
tomu na náklady odvolacího řízení následujícího po zrušení předchozího
rozhodnutí rozsudkem Nejvyššího soudu je třeba pohlížet odlišně, neboť za dané
procesní situace bylo zřejmé, jakým směrem se bude řízení ubírat, a žalovaná se
tak mohla procesně odpovídajícím způsobem zachovat. Soud tedy žalované uložil
povinnost nahradit žalobci náklady v pořadí druhého řízení před odvolacím
soudem.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně jeho výrokům III. a IV., podal
dovolání žalobce, jenž usuzuje na důvodnost dovolání z nesprávného právního
posouzení věci a na přípustnost z otázky, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, jakož i otázky dovolacím soudem doposud
neřešené. Dovolatel odmítl, že by v projednávané věci byly dány důvody
zvláštního zřetele hodné ve smyslu § 150 o. s. ř., kterýžto je třeba vykládat
především z procesního hlediska a při šetření zásady rovnosti před zákonem. Z
pohledu uvedeného ustanovení není relevantní osobní korespondence účastníků při
jejich rozchodu, přičemž mělo-li by být přihlíženo k osobním aspektům sporu,
bylo by třeba zohlednit i počínání žalované. Rovněž zůstalo opomenuto, že
zejména žalované, jejíž majetkové poměry jsou zcela standardní, lze klást k
tíži náročnost a délku řízení. Dovolatel dále upozornil na zmatečnost
rozhodnutí odvolacího soudu spočívající ve formulaci, dle níž náklady řízení
před soudem prvního stupně zahrnují náklady odvolacího řízení i řízení
dovolacího, což je z podstaty věci nemožné. Nestandardní je i rozhodování o
nákladech za období „do a po vydání rozsudku dovolacího soudu“. Žalobce
zdůraznil, že u bezdůvodného obohacení nepřichází v úvahu vyjasnění právního
režimu předem i to, že bylo od počátku zřejmé, že zmíněnou rekonstrukci má
hradit žalovaná. Podotkl dále, že soud zvažující použití moderačního práva musí
umožnit druhé straně se k tomuto postupu vyjádřit. Polemiku s rozhodnutím
odvolacího soudu pak završil návrhem, aby Nejvyšší soud v napadených výrocích
jeho rozhodnutí změnil a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení před soudy
všech stupňů.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání přitakala názoru odvolacího soudu a
navrhla zamítnutí dovolání.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl.
II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující
pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůraznil, že ustanovení § 150 o. s. ř.
je normou s relativně neurčitou hypotézou, která přenechává soudu, aby dle
svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze
širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Úvahy soudů vyslovené v
nalézacím řízení ohledně posouzení důvodů zvláštního zřetele hodných z hlediska
§ 150 o. s. ř. pak může Nejvyšší soud v dovolacím řízení přezkoumávat jen
tehdy, jsou-li zjevně nepřiměřené (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3843/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne
21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2117/2014). V obecné rovině se přitom při aplikaci
§ 150 o. s. ř. jedná o okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě
nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci
úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném
účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Při
zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první
řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení;
je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady
řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména
majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska § 150 o. s. ř.
jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj
účastníků v průběhu řízení a další skutečnosti (srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013). Vzhledem k
tomu, že dotčené ustanovení je v podstatě výjimkou z obecné zásady úspěchu ve
věci, jež ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného řízení, je
třeba je vykládat restriktivně a jeho aplikaci zakládat na pečlivém posouzení
všech rozhodných hledisek (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné pod číslem 2/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2014, sp.
zn. 26 Cdo 4079/2014). Je-li přitom dle uvedeného ustanovení postupováno, aniž
by byly zjišťovány a posuzovány veškeré relevantní důvody, jedná se o libovůli
způsobilou zasáhnout do práva na spravedlivý proces (srov. například nález
Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2006, sp. zn. II. ÚS 237/05, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2389/2013).
V projednávané věci je třeba přisvědčit námitkám dovolatele poukazujícím na
nesprávnost úvahy odvolacího soudu při aplikaci § 150 o. s. ř., jež se příčí
požadavku odkazované judikatury na náležité zhodnocení veškerých relevantních
okolností, a jíž tedy lze pokládat za zjevně nepřiměřenou. Pro uvedený
nedostatek je tak na dovolání možno pohlížet jako na přípustné i důvodné. Při
zvažování, jsou-li dány důvody zvláštního zřetele hodné svědčící pro postup dle
§ 150 o. s. ř., nemusí být bez významu události předcházející podání žaloby, je
však třeba je hodnotit i v kontextu veškerých dalších relevantních skutečností,
jak bylo předestřeno výše. Ač tedy nelze vyloučit, že jednání kladené žalobci k
tíži odvolacím soudem sehraje svou roli při zvažování naplnění hypotézy § 150
o. s. ř., bez přihlédnutí ke zmiňovaným širším souvislostem ji samo adekvátně
nenaplňuje. Rovněž judikatornímu apelu na restriktivní výklad rozebíraného
ustanovení může být učiněno zadost toliko při náležitém posouzení celé šíře
potenciálně významných aspektů i intenzity jejich závažnosti pro zvažované
odepření práva na náhradu nákladů. Není ovšem důvodu bránit se tomu (a ani
dovolatel neuvádí žádný přesvědčivý argument ve zmiňovaném směru), aby
požadované náležité zhodnocení význačných hledisek dle § 150 o. s. ř. vyznělo
odlišně při posuzování nákladů řízení před soudem prvního stupně a před soudy
vyšších stupňů, před nimiž probíhá řízení o podaných opravných prostředcích, ve
vztahu k nimž je ostatně rozhodováno i dle základní zásady úspěchu ve věci v
podstatě samostatně (k tomu srov. více například rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 15. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4425/2013).
Přiléhavost pak v dané věci postrádá zmínka, dle níž odvolací soud zvažující
aplikaci § 150 o. s. ř. má dát druhé straně sporu prostor k vyjádření. Žalobce
se totiž k naplnění předpokladů pro uplatnění zmíněného ustanovení vyjadřoval
ze své vlastní iniciativy (srov. podání na č. l. 295, protokol o jednání na č.
l. 298), a neupozornil-li proto odvolací soud zvlášť účastníky řízení na
možnost postupu dle § 150 o. s. ř., nejednalo se o pochybení, jež žalobci
zabránilo vznášet tvrzení v tomto ohledu a vedlo k újmě na jeho procesních
právech.
Upozorňuje-li dovolatel dále na zmatečnost formulace odvolacího soudu, který za
náklady řízení před okresním soudem označuje i náklady řízení odvolacího a
dovolacího, je třeba podotknout, že z kontextu odůvodnění rozhodnutí je zřejmé,
že soud pouze takto poněkud neobratně označil náklady řízení předcházejících
právě probíhajícímu řízení odvolacímu. Je-li tudíž z rozsudku zřetelně
seznatelné, co chtěl odvolací soud vyjádřit, není namístě ze zmiňovaného
nedostatku usuzovat na vadu ohrožující správnost přezkoumávaného rozhodnutí.
Odlišně je ovšem třeba nahlížet na promítnutí uvedené formulace do výrokové
části rozhodnutí. Zamýšlel-li odvolací soud dle odůvodnění rozsudku shodným
způsobem rozhodnout o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně i
předchozího odvolacího a dovolacího řízení, avšak nákladové výroky rozhodnutí
(zejména výrok III.) nejsou s tímto obsahově zcela v souladu, neboť v
odůvodnění nastíněným způsobem bylo dle ve výroku užitých slov rozhodnuto
toliko o nákladech řízení před soudem okresním, je v předestřeném rozporu možno
spatřovat vadu spočívající v nepřezkoumatelnosti (srov. přiměřeně například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2002, sp. zn. 20 Cdo 200/2002, či
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2012, sp. zn. 26 Cdo 548/2012), k níž
Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) a která
rovněž brání tomu, aby rozhodnutí odvolacího soudu obstálo v přezkoumávané
části jako správné.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání bylo v naznačeném rozsahu podáno důvodně,
pročež Nejvyšší soud přistoupil podle § 243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o.
s. ř. ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu v úspěšně zpochybněném nákladovém
výroku a vrácení věci v této části k dalšímu řízení.
Napadl-li dovolatel rovněž nákladový výrok IV. rozsudku odvolacího soudu,
opomněl uvést, v čem zde spatřuje přípustnost a důvodnost dovolání. Absence
těchto obligatorních náležitostí dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) představuje
vadu, kterou není možné po uplynutí zákonné lhůty odstranit (§ 241b odst. 3 o.
s. ř.) a která brání tomu, aby bylo pokračováno v dovolacím řízení, pročež
Nejvyšší soud dovolání v naznačené části dle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnul
(srov. obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2014, sp. zn.
33 Cdo 3635/2014).
Odvolací soud je pak ve smyslu § 243g odst. 1, části věty první za středníkem,
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. listopadu 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu