26 Cdo 4079/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny
Brzobohaté ve věci žalobců a/ M. B. a b/ R. B., zastoupených JUDr. Jiřím
Štanclem, advokátem se sídlem v Klatovech, Čs. legií 172, proti žalované
Římskokatolické farnosti Obora, se sídlem v Lounech, Beneše z Loun 136, IČO:
64018164, zastoupené JUDr. Josefem Bajcurou, advokátem se sídlem v Praze 1 –
Starém Městě, Rybná 682/14, o zaplacení částky 984.400,- Kč, vedené u Okresního
soudu v Lounech pod sp. zn. 5 C 1/2010, o dovoláních žalobců a žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. října 2013, č. j. 12 Co
20/2012-118, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. října 2013, č. j. 12 Co
20/2012-118, se v nákladovém výroku II. mění tak, že žalobci jsou povinni
zaplatit společně a nerozdílně žalované na náhradě nákladů řízení před soudem
prvního stupně a odvolacího řízení částku 149.444,- Kč k rukám JUDr. Josefa
Bajcury, advokáta se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Rybná 682/14, do tří dnů
od právní moci tohoto usnesení.
III. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované na náhradě
nákladů dovolacího řízení částku 6.659,- Kč k rukám JUDr. Josefa Bajcury,
advokáta se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Rybná 682/14, do tří dnů od právní
moci tohoto usnesení.
Žalobci se – s odkazem na ustanovení § 667 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“)
– domáhali zaplacení částky 984.400,- Kč. V žalobě uvedli, že za trvání
nájemního vztahu uskutečnili se souhlasem žalované (tehdejší pronajímatelky)
tam specifikované stavební úpravy nemovitosti, kterou jim za úplatu přenechala
k dočasnému užívání na dobu dvaceti let smlouvou ze dne 31. října 1990 (dále
jen „předmětná nemovitost“, resp. „nemovitost“ a „Smlouva ze dne 31. října
1990“), že v létě roku 2008 předmětnou nemovitost prodala manželům R. a E. S.,
že nájemní vztah byl ukončen dohodou ke dni 30. září 2008 a že žalovaná jim
odmítá zaplatit náhradu za zhodnocení nemovitosti, jež podle znaleckého posudku
z 1. října 2008 činilo ke dni skončení nájmu 984.400,- Kč.
Okresní soud v Lounech (soud prvního stupně) mezitímním rozsudkem ze dne 13.
října 2011, č. j. 5 C 1/2010-103, rozhodl, že základ nároku je po právu „v
celém rozsahu“; současně vyslovil, že o výši nároku a nákladech řízení bude
rozhodnuto „rozsudkem ve věci samé“.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem
ze dne 9. října 2013, č. j. 12 Co 20/2012-118, citovaný (mezitímní) rozsudek
soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 984.400,- Kč
zamítl (výrok I.); výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (dále též jen „nákladový výrok
II.“).
Na zjištěném skutkovém základě odvolací soud především dovodil, že Smlouvou ze
dne 31. října 1990 byl založen (úplatný) právní vztah dočasného užívání
nemovitosti (ve smyslu § 397 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník,
ve znění účinném do 31. prosince 1991), jenž se k 1. lednu 1992 transformoval
na nájemní poměr podle § 663 a násl. obč. zák. Vycházeje ze skutkového
zjištění, že žalovaná se nezavázala k úhradě nákladů spojených s odsouhlasenou
změnou nemovitosti, dospěl k závěru, že v daném případě jde o nárok podle § 667
odst. 1 věty čtvrté obč. zák. V návaznosti na to dovodil, že vznik tohoto
nároku je vázán na skončení nájmu (v projednávaném případě dohodou ke dni 30.
září 2008) a je proto dán proti pronajímatelům, jimiž byli k uvedenému dni
manželé S. (v důsledku nabytí vlastnického práva k předmětné nemovitosti za
trvání nájmu – § 680 odst. 2 obč. zák.). Uzavřel, že nebyla-li tedy žalovaná v
postavení pronajímatelky nemovitosti ke dni skončení nájemního vztahu, není v
dané věci pasivně věcně legitimována. Současně dospěl rovněž k závěru, že – z
důvodů rozvedených v napadeném rozsudku – není ani žalobkyně aktivně věcně
legitimována. Za této situace rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že
žalobu zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů odůvodnil
konstatováním, že jsou zde důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání práva
na náhradu nákladů řízení procesně plně úspěšné žalované (§ 150 zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném ke dni rozhodování
odvolacího soudu – dále jen „o.s.ř.“). Tyto důvody spatřoval v tom, že žalovaná
nejprve přislíbila žalobcům poskytnutí protiplnění za zhodnocení nemovitosti,
avšak po jejím prodeji od tohoto slibu ustoupila. Zohlednil rovněž to, že
žalobci provedli na nemovitosti „nemalé úpravy“ a žalobu podali „ve snaze
domoci se alespoň částečně svých nároků“. Podle jeho názoru by proto uložení
povinnosti k náhradě nákladů řízení bylo pro ně nepřiměřeně tvrdé, přičemž
odepření této náhrady výrazně nezasáhne do majetkové sféry žalované, a to „i s
přihlédnutím ke kupní ceně nemovitosti (dosažené částečně i díky péči žalobců o
ni)“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání všichni účastníci řízení.
Žalobci přípustnost svého dovolání opřeli o ustanovení § 237 o.s.ř. V dovolání
vyjádřili nesouhlas s právním názorem odvolacího soudu o nedostatku pasivní
věcné legitimace žalované. Měli za to, že právní vztah z vypořádání investic
vynaložených na změnu pronajaté věci není součástí nájemního vztahu, a proto
změnou vlastnictví nemovitosti za trvání nájemního poměru nepřešla na její
nabyvatele povinnost k vypořádání těchto investic. V této souvislosti
naznačili, že otázka pasivní věcné legitimace ve vztahu k nároku podle § 667
odst. 1 věty čtvrté obč. zák. má být posouzena jinak, než jak byla vyřešena
Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 23. listopadu 2010, sp. zn. 26 Cdo 410/2010.
Zároveň odvolacímu soudu vytkli, že skutkové zjištění, že žalovaná se
nezavázala k úhradě nákladů spojených s odsouhlasenou změnou nemovitosti,
čerpal z listinných důkazů, které nezopakoval, ačkoli soud prvního stupně z
těchto listin učinil zjištění opačné. Podle jejich mínění tímto postupem
porušil ustanovení § 213 odst. 2 o.s.ř. a odchýlil se od ustálené judikatury
(„např. R 64/1966, R 92/1968, SJ 2001, č. 11, a mnohé další...“). Z obsahu
dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek
odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná výslovně napadla pouze nákladový výrok II. rozsudku odvolacího soudu.
Přípustnost dovolání odůvodnila tvrzením, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky procesního práva (aplikace moderačního oprávnění soudu podle §
150 o.s.ř.), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu (a také Ústavního soudu). Předně namítla, že
při posouzení, zda jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání
náhrady nákladů řízení, odvolací soud nepřihlížel stejnou a rovnou měrou k
majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení. Ohledně
úvahy, jak by se odepření náhrady nákladů řízení dotklo jejích majetkových
poměrů, se totiž spokojil toliko s obecným konstatováním, že „i s přihlédnutím
ke kupní ceně nemovitosti (dosažené částečně i díky péči žalobců o ni) nejde o
výrazný zásah do její majetkové sféry“. Podle jejího mínění je však takovýto
způsob aplikace ustanovení § 150 o.s.ř. v rozporu s ustálenou soudní praxí. V
této souvislosti odkázala na usnesení Nejvyššího soudu z 29. srpna 2013, sp.
zn. 29 Cdo 2438/2013, z 21. ledna 2014, sp. zn. 26 Cdo 4384/2013, z 25. února
2014, sp. zn. 22 Cdo 3542/2013, a z 31. března 2014, sp. zn. 23 Cdo 3172/2013,
a dále rovněž na nález Ústavního soudu z 5. ledna 2012, sp. zn. II. ÚS 2658/10.
Vyjádřila přesvědčení, že odvolací soud měl navíc účastníky seznámit se svým
záměrem rozhodnout o nákladech řízení podle § 150 o.s.ř. a umožnit jim se k
němu vyjádřit, což však neučinil (zde poukázala na protokol o jednání před
odvolacím soudem ze dne 2. října 2013). Namítla, že za tohoto stavu bylo
napadené rozhodnutí (pro ni) překvapivé. Způsob, jakým odvolací soud použil
moderační oprávnění podle § 150 o.s.ř., odporuje rovněž právním závěrům
vysloveným v nálezech Ústavního soudu z 5. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 2259/13,
z 11. března 2014, Pl. ÚS 46/13, a z 29. dubna 2014, sp. zn. II. ÚS 3627/13.
Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl v napadené části zrušen a aby v
tomto rozsahu byla věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o nich
rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do
31. prosince 2013 (viz čl. II bod 2 ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.
– dále opět jen „o.s.ř.“). Předně shledal, že dovolání byla podána včas,
subjekty k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za
splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání,
které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z
hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Především nelze přehlédnout, že žalobci v dovolání uplatnili vedle způsobilého
dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 a 3
o.s.ř.) rovněž nezpůsobilý dovolací důvod, jehož prostřednictvím odvolacímu
soudu vytkli vadu řízení (dovolací námitkou, že v odvolacím řízení postupoval v
rozporu s ustanovením § 213 odst. 2 o.s.ř.). Byť vady řízení přípustnost
dovolání nezakládají, dovolací soud (snad jen na okraj) dodává, že vytýkaný
postup odvolacího soudu není vadou, natož vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. Ustálená soudní
praxe totiž dovodila, že důkaz listinou může odvolací soud hodnotit odchylně a
dojít i k jiným skutkovým závěrům než soud prvního stupně, aniž by tento důkaz
musel opakovat (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 11. října 2001, sp. zn.
26 Cdo 451/2000, uveřejněný pod C 770 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, z
23. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 4746/2010, a z 11. prosince 2013, sp. zn. 33
Cdo 3661/2013). Kromě toho nelze ani přehlédnout, že uvedenou námitkou žalobci
brojili – v rozporu s logikou věci – proti regulérnosti procesního postupu,
jehož výsledkem bylo potvrzení pravdivosti jejich vlastního skutkového tvrzení,
resp. zjištění skutkové okolnosti, kterou v řízení sami uplatnili (viz protokol
o jednání před soudem prvního stupně na č. l. 68 až 70 spisu).
Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod dovolací důvod nesprávného
právního posouzení věci dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů
(§ 3074 odst. 1 věta první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník).
Dovolání žalobců není přípustné podle § 237 o.s.ř., neboť otázku pasivní věcné
legitimace žalované ve vztahu k uplatněnému nároku podle § 667 odst. 1 věty
čtvrté obč. zák. odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu. V rozsudku ze dne 23. listopadu 2010, sp. zn. 26 Cdo
410/2010, uveřejněném pod č. 92/2012 časopisu Soudní judikatura, totiž Nejvyšší
soud dovodil, že účelem citovaného ustanovení je vypořádat investice nájemce
provedené se souhlasem pronajímatele, a to subjektem, jenž je pronajímatelem ke
dni skončení nájmu věci. K uvedenému právnímu názoru se Nejvyšší soud přihlásil
rovněž v rozsudcích z 18. října 2011, sp. zn. 26 Cdo 3951/2010, a z 16. října
2013, sp. zn. 26 Cdo 67/2013 (proti posléze uvedenému rozsudku byla podána
ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 22. srpna 2014,
sp. zn. I. ÚS 3999/2013), a nemá – ani přes v tomto směru uplatněné dovolací
námitky – důvod se od něj odchýlit ani v poměrech souzené věci. Nad rámec
uvedeného lze jen pro úplnost dodat, že ze strany žalobkyně nemohlo jít o
dovolání přípustné podle § 237 o.s.ř. už proto, že v poměru mezi ní a žalovanou
založil odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou
na sobě nezávislých důvodech, z nichž jeden (názor o nedostatku její aktivní
věcné legitimace) nebyl dovoláním napaden (srov. mutatis mutandis rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný
pod č. 17/1998 časopisu Soudní judikatura).
Za této situace Nejvyšší soud dovolání žalobců podle § 243c odst. 1 o.s.ř.
odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o.s.ř.) – pro
nepřípustnost.
Poté dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované je podle § 237 o.s.ř.
přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí (o peněžitém plnění převyšujícím
50.000,- Kč), jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení
otázky procesního práva (otázky naplněnosti předpokladů pro nepřiznání náhrady
nákladů řízení podle § 150 o.s.ř.), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu
lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto
vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Na posléze uvedenou vadu žalovaná
ve svém dovolání poukázala dovolací námitkou, že nákladový výrok rozsudku
odvolacího soudu byl (pro ni) nepředvídatelný. Byl-li však dotčený výrok z
posléze uvedených příčin změněn, stala se vytýkaná vada – s přihlédnutím k
jejímu charakteru – bezpředmětnou. Dovolací soud se jí proto již blíže
nezabýval.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 a 3 o.s.ř. lze
odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 150 o.s.ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li
se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem
nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo
zčásti přiznat.
V usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněném pod č.
2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud – zejména s
odkazem na tam uvedenou ustálenou judikaturu Ústavního soudu – dovodil, že
základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného
procesu je zásada úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o.s.ř.). V této zásadě se
promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem
chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní
činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry
bezdůvodně zasahoval. S vědomím faktu, že zásada úspěchu ve věci má hlubší
souvislost se strukturou a funkcí civilního sporného procesu, by měl soud vždy
přistupovat k interpretaci a aplikaci § 150 o.s.ř., jež tuto zásadu umožňuje v
konkrétním výjimečném případě prolomit. Ustanovení § 150 o.s.ř. slouží k řešení
situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo
ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při
této činnosti účelně vynaložil. K tomu lze připomenout, že zejména v procesním
právu je nutno každou výjimku z obecného pravidla (zde výjimku z pravidla
obsaženého v § 142 odst. 1 o.s.ř., formulovanou v § 150 o.s.ř.) vykládat
restriktivně. Závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou
důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností
konkrétní věci. Nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech
rozhodných hledisek. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele,
soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům
všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo
by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové
rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z
hlediska aplikace § 150 o.s.ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu
uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další (srov. též Drápal,
L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání.
Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1005, a dále např. odůvodnění usnesení Nejvyššího
soudu z 6. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, a z 21. ledna 2014, sp.
zn. 26 Cdo 4384/2013).
S přihlédnutím k citované judikatuře zastává dovolací soud názor, že posuzovaný
případ neprovází žádné zvláštní okolnosti, jež by odůvodňovaly nepřiznání
náhrady nákladů řízení procesně plně úspěšné žalované (§ 150 o.s.ř.). V tomto
směru je bez právního významu zejména okolnost, že žalobci na nemovitosti
provedli „nemalé úpravy“ a svou žalobu podávali „ve snaze domoci se alespoň
částečně svých nároků“. Je tomu tak proto, že investice vložené do nemovitosti
(byť většího rozsahu) jim nelze v případě procesního neúspěchu ve věci
„kompenzovat“ rozhodnutím o náhradě nákladů řízení, ať už je k podání žaloby
přiměla jakákoli pohnutka. To platí tím spíše, že jejich pohnutka k soudnímu
uplatnění nároku není ničím výjimečná (zvláštního zřetele hodná); naopak „snaha
domoci se svých nároků“ je typickým důvodem zahájení (civilního) soudního sporu
v případě, kdy je protistrana odmítá uspokojit. V této souvislosti je rovněž
zapotřebí zdůraznit, že žalovaná nezavdala příčinu k podání žaloby, jak se snad
mylně domníval odvolací soud. Změna jejího postoje (ústup od slibu poskytnout
žalobcům protiplnění za zhodnocení nemovitosti) totiž pouze odrážela způsob,
jakým se v jejích hmotněprávních poměrech projevil prodej předmětné nemovitosti
manželům S., tedy – řečeno jinak – odpovídala skutečnosti, že pozbytím
vlastnického práva k nemovitosti za trvání nájemního poměru přestala být její
pronajímatelkou a v konečném důsledku osobou, která měla nájemci vypořádat jeho
investice při skončení nájmu. Z procesního hlediska to jsou tudíž žalobci,
kteří nesou plnou odpovědnost za výsledek daného sporu (zamítnutí žaloby),
neboť požadovaného plnění se od počátku domáhali proti osobě, která nebyla v
dané věci pasivně věcně legitimována. Zbývá dodat, že nejsou-li shora uvedené
okolnosti hodné zvláštního zřetele, pak důvod pro odepření náhrady nákladů
řízení nelze spatřovat pouze v tom, že by jejich přiznání přivodilo žalobcům
větší újmu, než jejich nepřiznání žalované (srov. nález Ústavního soudu z 26.
října 2006, sp. zn. I. ÚS 401/06, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu z 31.
března 2014, sp. zn. 23 Cdo 3172/2013). Ustanovení § 150 o.s.ř. totiž neslouží
ke zmírňování majetkových rozdílů mezi procesními stranami, ale k řešení
situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo
ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při
této činnosti účelně vynaložil (srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. listopadu
2008, sp. zn. I. ÚS 2862/07, k němuž se Nejvyšší soud přihlásil např. v
rozsudku ze dne 9. listopadu 2011, sp. zn. 28 Cdo 551/2011). Z uvedeného
vyplývá, že v projednávaném případě nebyly splněny předpoklady pro nepřiznání
náhrady nákladů řízení postupem podle § 150 o.s.ř.
Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že nákladový výrok rozsudku odvolacího
soudu není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o.s.ř.
a jeho obsahové konkretizace (§ 241a odst. 3 o.s.ř.) správný. Jelikož dosavadní
výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud uvedený
výrok, který má povahu usnesení (§ 167 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ustanovením
§ 211 o.s.ř.), změnil (podle § 243d písm. b/ o.s.ř. ve spojení s ustanovením §
243f odst. 4 věty za středníkem o.s.ř.) tak, že přiznal – způsobem vymezeným ve
výroku II. tohoto usnesení – náhradu nákladů řízení (před soudy obou stupňů)
procesně plně úspěšné žalované (§ 142 odst. 1 o.s.ř.).
Při stanovení výše této náhrady vycházel dovolací soud z úvahy, že při absenci
zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených
paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup podle § 151 odst. 2 věty
první části věty za středníkem o.s.ř., tj. výši náhrady nákladů řízení určil
podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném v době
poskytnutí jednotlivých úkonů právní služby (srov. např. rozsudek velkého
senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu z 15. května
2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod č. 73/2013 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně náleží žalované odměna za
zastupování advokátem (§ 137 odst. 2 o.s.ř.) sestávající z celkem osmi úkonů
právní služby. První úkon právní služby představuje převzetí a příprava
zastoupení dne 2. března 2011 (č. l. 52 spisu; § 11 odst. 1 písm. a/
advokátního tarifu), druhý vyjádření k žalobě z 21. března 2011 a jeho doplněk
z 16. června 2011 (č. l. 57 a 73 spisu; § 11 odst. 1 písm. d/ advokátního
tarifu) a zbylé úkony účasti na čtyřech jednáních před soudem prvního stupně, z
nichž první dne 16. června 2011 a druhé dne 24. srpna 2011 nepřesáhly dvě
hodiny (č. l. 68 až 70 a č. l. 90 spisu; § 11 odst. 1 písm. g/ advokátního
tarifu), třetí dne 6. října 2011 trvalo (vyjma přestávky, během níž bylo řízení
přerušeno na dobu delší než třicet minut) déle než čtyři hodiny a méně než šest
hodin, pročež se účast na něm považuje za tři úkony právní služby (č. l. 95 až
100 spisu; § 11 odst. 1 písm. g/ advokátního tarifu), a při čtvrtém byl dne 13.
října 2011 pouze vyhlášen rozsudek (č. l. 101 spisu; § 11 odst. 2 písm. f/
advokátního tarifu). Tarifní hodnotu, z níž se vypočítává mimosmluvní odměna z
uvedených úkonů, tvoří peněžité plnění v částce 984.400,- Kč (§ 8 odst. 1
advokátního tarifu), čemuž podle § 7 bodu 6 advokátního tarifu odpovídá
mimosmluvní odměna ve výši 12.260,- Kč za každý (jeden) z těchto úkonů, kromě
účasti na posledním (čtvrtém) jednání, za nějž náleží polovina dané odměny, tj.
částka 6.130,- Kč. Celkem tedy na odměně za zastupování advokátem v řízení před
soudem prvního stupně přísluší žalované částka 91.950,- Kč.
Vedle odměny dále stojí částka náhrad hotových výdajů ve výši osmkrát 300,- Kč
(§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu), náhrada cestovních výdajů
podle cenových sazeb stanovených vyhláškou č. 377/2010 Sb. (uplatněná podáním
ze dne 7. října 2013 /č. l. 125 spisu/ za cesty na první a třetí jednání po
trase Praha – Louny a zpět o celkové délce 244 km uskutečněné osobním
automobilem s kombinovanou spotřebou 7,9 l/100 km nafty /viz č. l. 126 spisu; §
158 odst. 4 věta třetí zákona č. 262/2006 Sb./) ve výši 1.496,- Kč (§ 13 odst.
1 a 4 advokátního tarifu), náhrada za promeškaný čas (odpovídající době
strávené cestami automobilem na první a třetí jednání a zpět) ve výši 800,- Kč
(§ 14 advokátního tarifu) a částka 20.296,- Kč představující 21% DPH (§ 137
odst. 3 o.s.ř.).
Celkem tak žalované náleží na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně
částka 116.942,- Kč.
Náhrada nákladů odvolacího řízení žalované pak sestává z odměny advokáta za dva
úkony právní služby, konkrétně za odvolání ve věci samé z 21. prosince 2011 (č.
l. 108 spisu; § 11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu) a za účast na jednání
před odvolacím soudem dne 2. října 2013, které nepřesáhlo dvě hodiny (č. l. 112
a 113 spisu; § 11 odst. 1 písm. g/ advokátního tarifu). Tarifní hodnotě v
částce 984.400,- Kč (§ 8 odst. 1 advokátního tarifu) odpovídá (podle § 7 bodu 6
advokátního tarifu) mimosmluvní odměna za jeden úkon právní služby opět ve výši
12.260,- Kč, tj. za oba úkony celkově 24.520,- Kč.
Vedle odměny dále stojí částka náhrad hotových výdajů ve výši dvakrát 300,- Kč
(§ 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu), náhrada cestovních výdajů podle cenových
sazeb stanovených vyhláškou č. 472/2012 Sb. (za cestu na odvolací jednání po
trase Praha – Ústí nad Labem a zpět o celkové délce 176 km uskutečněnou stejným
automobilem jako dřívější cesty) ve výši 1.141,- Kč (§ 13 odst. 1 a 4
advokátního tarifu), náhrada za promeškaný čas (odpovídající době strávené
cestou automobilem na odvolací jednání a zpět) ve výši 600,- Kč (§ 14
advokátního tarifu) a částka 5.641,- Kč představující 21% DPH (§ 137 odst. 3
o.s.ř.).
Celkem tak žalované náleží na náhradě nákladů odvolacího řízení částka 32.502,-
Kč.
Za tohoto stavu tedy dovolací soud zavázal žalobce, kteří nebyli v daném sporu
úspěšní, aby žalované zaplatili na náhradě nákladů řízení před soudem prvního
stupně a odvolacího řízení dohromady částku 149.444,- Kč (§ 224 odst. 1 a 2, §
151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení pak dovolací soud rozhodl podle § 243c
odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř. a opět zavázal
žalobce, kteří nebyli úspěšní ani v tomto řízení, k náhradě nákladů vzniklých
žalované v souvislosti s podáním dovolání dne 27. května 2014 proti nákladovému
výroku rozsudku odvolacího soudu. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta za
jeden úkon právní služby představovaný dovoláním proti rozhodnutí, které není
rozhodnutím ve věci samé (§ 11 odst. 2 písm. c/ a odst. 3 advokátního tarifu;
srov. mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu z 30. května 2013, sen. zn. 29
ICdo 19/2012, uveřejněné pod č. 81/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Tarifní hodnotu, z níž se vypočítává mimosmluvní odměna za tento
úkon, tvoří tentokrát peněžité plnění (náklady řízení před soudy nižších
stupňů) v částce 149.444,- Kč (§ 8 odst. 1 advokátního tarifu), ze kterého činí
podle § 7 bodu 5 advokátního tarifu mimosmluvní odměna 7.100,- Kč. Žalované
přitom náleží polovina této odměny ve výši 3.550,- Kč (§ 11 odst. 2 písm. c/
advokátního tarifu). K této částce je nakonec zapotřebí připočíst paušální
částku náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 1 a 3 advokátního
tarifu), částku 809,- Kč představující 21% DPH (§ 137 odst. 3 o.s.ř.) a
zaplacený soudní poplatek z dovolání ve výši 2.000,- Kč (viz č. l. 153 spisu; §
137 odst. 1 o.s.ř.). Celkově tak Nejvyšší soud přiznal žalované k tíži žalobců
na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.659,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 16. prosince 2014
JUDr.
Miroslav Ferák
předseda senátu