26 Cdo 3951/2010

26 Cdo 3951/2010

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry

Korecké, CSc., ve věci žalobce Mgr. M. K., bytem v P., zastoupeného JUDr. Evou

Chlupatou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Jana Masaryka 45, proti žalovaným 1/

LUBERON, s. r. o., se sídlem v Praze 8, Thámova 221/7, IČ: 26447550, zastoupené

JUDr. Lenkou Legnerovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Pernerova 625/55, a 2/

REAL – ESTATE KORUNOVAČNÍ, a.s., se sídlem v Praze 1 – Starém Městě,

Benediktská 1060/3, IČ: 47115548, zastoupené Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem

se sídlem v Praze

– Smíchově, Nádražní 58/110, o zaplacení částky 1.608.930,- Kč s

příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 22 C 321/2005,

o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. února

2010, č. j. 39 Co 148/2009-467, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Žalobce se domáhal (žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 8 /soudu

prvního stupně/ dne 23. listopadu 2005), aby mu žalovaná 1/ a původní žalovaná

2/ - městská část P., se sídlem v P. (dále jen „původní žalovaná“), společně a

nerozdílně zaplatily částku 1.608.930,- Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil

tvrzením, že v „nebytových prostorách sestávajících z 6 místností o celkové

výměře 160,9 m2, nacházejících se v 2. nadzemním podlaží domu v k. ú. P.“ (dále

jen „nebytové prostory“ a „předmětný dům“), uskutečnil jako jejich nájemce se

souhlasem tehdejší pronajímatelky (původní žalované) stavební úpravy, jimiž je

zhodnotil o 1.608.930,- Kč, a že po skončení nájmu mu původní žalovaná a

žalovaná 1/ (pozdější vlastnice a pronajímatelka nebytových prostor) odmítly

zaplatit protihodnotu toho,

o co se zvýšila jejich hodnota. Usnesením ze dne 3. října 2007, č. j. 22 C

321/2005-176, ve spojení s usnesením ze dne 26. února 2008, č. j. 22 C

321/2005-270, pak soud prvního stupně připustil, aby do řízení vstoupila jako

dřívější žalovaná 3/ (nyní žalovaná 2/) obchodní společnost REAL – ESTATE

KORUNOVAČNÍ, a.s., se sídlem v Praze 8, Thámova 221/7. Vyhověl tak návrhu

žalobce učiněnému v reakci na tvrzení žalované 1/, že ještě před skončením

nájmu nebytových prostor se stala výlučnou vlastnicí předmětného domu jmenovaná

obchodní společnost, tj. žalovaná 2/. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. listopadu 2008, č. j. 22 C

321/2005-415, uložil žalované 1/ povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od

právní moci rozsudku částku 909.000,- Kč s tam uvedenými úroky z prodlení

(výrok I.) a zamítl žalobu, aby žalovaná 1/ byla povinna zaplatit žalobci

společně a nerozdílně s původní žalovanou a žalovanou 2/ (další) částku

699.300,- Kč s tam uvedenými úroky z prodlení a aby původní žalovaná a žalovaná

2/ byly povinny společně a nerozdílně s žalovanou 1/ zaplatit žalobci částku

1.608.930,- Kč s tam uvedenými úroky z prodlení (výrok II.); současně rozhodl o

nákladech řízení účastníků (výroky III. a V.) a původní žalované (výrok IV.) a

o nákladech řízení státu (výroky VI. a VII.). Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že dne 17. června 1999 uzavřeli původní žalovaná jako pronajímatelka a žalobce jako

nájemce smlouvu o nájmu nebytových prostor (za účelem zřízení designérské

kanceláře) na dobu neurčitou od 1. července 1999 (dále jen „nájemní smlouva“) a

že v nájemní smlouvě se současně dohodli, že stavební úpravy většího rozsahu,

na něž by bylo třeba stavebního povolení nebo ohlášení stavebnímu úřadu, bude

nájemce oprávněn provádět

pouze po písemném souhlasu pronajímatele. Dále zjistil, že v srpnu 1999 žalobce

vypracoval projekt rekonstrukce nebytových prostor, že původní žalovaná mu

dopisem ze dne 12. listopadu 1999 sdělila, že k jeho projektu rekonstrukce

nebytových prostor nemá námitek a že náklady vynaložené na rekonstrukci mu

uhradí „po ukončení nájmu v rozsahu skutečného zvýšení hodnoty objektu“. Vzal

rovněž za zjištěno, že dne 25.

dubna 2000 vydal Obvodní úřad v Praze 8, odbor

výstavby, stavební povolení na tam uvedené stavební práce a že kolaudačním

rozhodnutím ze dne 26. listopadu 2001 Úřad městské části Praha 8, odbor

výstavby, povolil užívání stavby (nebytových prostor) po provedených stavebních

úpravách. Poté vzal za prokázáno, že dne 28. srpna 2003 uzavřely původní

žalovaná jako prodávající a žalovaná 1/ jako kupující kupní smlouvu, jejímž

předmětem byl mimo jiné rovněž předmětný dům, že právní účinky vkladu

vlastnického práva ve prospěch žalované 1/ nastaly dne 22. října 2003 a že

dopisem ze dne 9. září 2004 žalovaná 1/ vypověděla nájemní vztah k nebytovým

prostorám s tím, že výpovědní lhůta činí tři měsíce a nájem tak skončí k 31. prosinci 2004. Učinil také skutková zjištění, že dne 26. října 2004 uzavřely

žalovaná 1/ jako prodávající a žalovaná 2/ jako kupující kupní smlouvu, jejímž

předmětem byl mimo jiné rovněž předmětný dům, že na základě zápisu do katastru

nemovitostí provedeného příslušným katastrálním úřadem 28. února 2005 nastaly

právní účinky vkladu vlastnického práva ve prospěch žalované 2/ dne 27. října

2004 a že poté již ve vlastnických vztazích k předmětnému domu nenastaly žádné

změny. Nakonec zjistil, že k 31. prosinci 2004 (ke dni skončení nájmu) byly

nebytové prostory uskutečněnými stavebními úpravami zhodnoceny o částku

909.000,- Kč. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil,

že v daném případě jde o nárok podle § 667 odst. 1 věty čtvrté zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni skončení nájmu (dále jen

„obč. zák.“), jehož vznik je vázán na skončení nájmu věci a je dán proti

subjektu, který byl pronajímatelem ke dni skončení nájmu. Dále rovněž dovodil,

že v případě změny vlastnictví k pronajaté věci vstupuje nabyvatel věci do

právního postavení pronajímatele a že vlastnické právo k nemovitostem se nabývá

„dnem vkladu do katastru nemovitostí, byť právní účinky vkladu vznikají na

základě pravomocného rozhodnutí o jeho povolení ke dni, kdy návrh na vklad byl

doručen příslušnému katastrálnímu úřadu“. V této souvislosti odkázal na

ustanovení § 680 odst. 2 obč. zák. a § 2 odst. 2 a 3 zákona č. 265/1992 Sb., o

zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších

předpisů (dále jen „zákon č. 265/1992 Sb.“). Podle názoru soudu prvního stupně

tedy byla vlastnicí předmětného domu a tudíž pronajímatelkou nebytových prostor

ke dni skončení nájmu (k 31. prosinci 2004) žalovaná 1/, jež je v důsledku toho

pasivně věcně legitimována. Proto jí uložil povinnost zaplatit žalobci částku

909.000,- Kč jako protihodnotu toho, o co se v důsledku změny pronajaté věci

(rekonstrukce nebytových prostor) provedené se souhlasem původní žalované

(tehdejší pronajímatelky nebytových prostor) zvýšila její hodnota ke dni

skončení nájmu; ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl, přičemž ve vztahu k

původní žalované a žalované 2/ tak učinil pro nedostatek jejich pasivní věcné

legitimace. K odvolání žalobce (proti nákladovým výrokům III., IV. a V. rozsudku soudu

prvního stupně) a žalované 1/ (proti vyhovujícímu výroku I.

a nákladovým

výrokům III. a VII. rozsudku soudu prvního stupně) Městský soud v Praze jako

soud odvolací rozsudkem ze dne 23. února 2010, č. j. 39 Co 148/2009-467,

citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. změnil tak, že

zamítl žalobu, aby žalovaná 1/ byla povinna zaplatit žalobci částku 909.000,-

Kč s tam uvedenými úroky z prodlení, ve výroku o nákladech řízení v poměru mezi

žalobcem a původní žalovanou ho změnil tak, že původní žalované náhradu nákladů

řízení nepřiznal, a ve výroku o nákladech řízení v poměru mezi žalobcem a

žalovanou 2/ ho potvrdil; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou

stupňů v poměru mezi žalobcem a žalovanou 1/, o nákladech odvolacího řízení v

poměru mezi žalobcem a původní žalovanou a v poměru mezi žalobcem a žalovanou

2/ a o nákladech řízení státu. Odvolací soud se nejprve ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního

stupně. Poté – na rozdíl od něj – uzavřel, že žalovaná 1/ není pasivně věcně

legitimována. V této souvislosti – s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu

České republiky ve věcech sp. zn. 2 Cdon 863/97, sp. zn. 25 Cdo 2877/2000, sp. zn. 26 Cdo 866/2002, sp. zn. 28 Cdo 3715/2007 a sp. zn. 28 Cdo 3461/2008 – konstatoval, že podle § 680 odst. 2 obč. zák. nabyvatel věci vstupuje do původního nájemního vztahu se všemi jeho

základními obsahovými atributy, jakými jsou zejména předmět nájmu a práva a

povinnosti subjektů daného vztahu vyplývající ze zákona, resp. z nájemní

smlouvy, s výjimkou těch práv a povinností, která mají samostatný právní režim

daný právním důvodem jejich vzniku (např. peněžité pohledávky a dluhy

pronajímatele vzniklé za trvání původního nájemního vztahu). Se vstupem

nabyvatele do nájemního vztahu proto nemůže být spojen ten důsledek, že by na

něho přešel takový závazek jeho právního předchůdce, který uvedený rámec

přesahuje, např. závazek strpět změnu podstaty věci (její části), která je

předmětem nájemního vztahu. Za této situace rozsudek soudu prvního stupně

změnil ve vyhovujícím výroku I. tak, že zamítl žalobu, aby žalovaná 1/ byla

povinna zaplatit žalobci částku 909.000,- Kč s příslušenstvím (dále jen „měnící

výrok“). Proti rozsudku odvolacího soudu (konkrétně proti jeho výrokům obsaženým v

prvním, druhém, čtvrtém, pátém a sedmém odstavci) podal žalobce dovolání, jehož

přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb.,

občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále

jen „o.s.ř.“). V dovolání napadl správnost právního posouzení věci odvolacím

soudem a vytkl mu, že rozhodl v rozporu s ustálenou judikaturou. V tomto směru

poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 28 Cdo 1061/2003, sp. zn. 33 Odo 1165/2003 a sp. zn. 28 Cdo 1138/2005 a vyjádřil přesvědčení, že

„nárok na zhodnocení nebytových prostor … je nárokem, jenž zatěžuje ve smyslu §

680 odst. 2 o. z. též nového pronajímatele“. Podle jeho mínění by totiž opačný

závěr vedl k tomu, že v důsledku změny vlastnictví pronajaté věci by byl zbaven

povinnosti uhradit nájemci „náklady za úpravy“ jak původní, tak nový vlastník

věci; nájemci by pak neměli žádnou právní jistotu ohledně návratnosti investic,

které na pronajatou věc vynaložili se souhlasem pronajímatele. Dále rovněž

zdůraznil, že v souzené věci se změnil vlastník předmětného domu až po

provedení rekonstrukce nebytových prostor; měl tudíž za to, že rozhodnutí

Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 26 Cdo 866/2002, na které v napadeném rozsudku

odkázal odvolací soud, nelze na daný případ vztáhnout, neboť se týkalo změn

pronajaté věci, k jejichž provedení dal nájemci souhlas původní pronajímatel,

avšak do doby změny vlastníka věci nebyly realizovány. Z uvedených důvodů se

přikláněl k tomu, aby „odpovědný za úhradu těchto nákladů byl současný vlastník

nemovitosti“, přičemž na mysli měl žalovanou 2/. Konečně vyjádřil nesouhlas s

tím, aby „nesl ze svého náhradu nákladů řízení a zaplatil České republice Kč

40.728,-“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího

soudu a v části nákladových výroků (v rozsahu jeho odvolání ze dne 20. února

2009) též rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení

odvolacímu soudu. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že

dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240

odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241

odst. 1 a 4 o. s. ř.). Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z

podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného

rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů. Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud nepřehlédl, že dovolání

směřuje nejen proti měnícímu výroku, nýbrž i proti nákladovým výrokům

napadeného rozsudku (vyjma nákladových výroků vztahujících se k původní

žalované). Zastává však

– s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že ve

vztahu k uvedeným nákladovým výrokům nejsou uplatněné dovolací důvody nijak

obsahově konkretizovány. V této souvislosti nelze opomenout, že pouhá citace

ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o. s. ř. – bez údaje o tom, z

jakých konkrétních důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá – není řádným

uplatněním dovolacích důvodů podle těchto ustanovení (srov.

usnesení Nejvyššího

soudu České republiky ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 1060/2003,

uveřejněné pod č. 31 v sešitě č. 3 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura). Přitom ani odkaz dovolatele na obsah podání učiněných v předchozím průběhu

řízení před soudy nižších stupňů (v daném případě na jeho odvolání ze dne 20. února 2009) nelze považovat za uvedení důvodů, pro které se rozhodnutí

odvolacího soudu napadá ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. usnesení

Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněné pod č. 30 v sešitě č. 3 z roku 2011 Sbírky

soudních rozhodnutí a stanovisek). Navíc podle ustálené rozhodovací praxe

Nejvyššího soudu není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském

soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné dovolání proti nákladovým

výrokům, byť jsou součástí rozsudku odvolacího soudu (srov. např. usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod

č. 88 v sešitě č. 5 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura). Proti měnícímu výroku je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť zde směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí

soudu prvního stupně ve věci samé. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího

soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými

dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení

§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout

k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229

odst. 3 o. s. ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za

následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu

spisu. Dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) –

uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst.

2 písm. b/ o. s. ř. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud

posoudil věc podle právní normy,

jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně

určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně

aplikoval. Dovolací soud především konstatuje, že dovolatel si ve skutečnosti protiřečí,

trvá-li na straně jedné na tom, že žalovaná 1/ je pasivně věcně legitimována,

avšak na straně druhé se přiklání k tomu, že povinnost k úhradě za zhodnocení

nebytových prostor by měla nést žalovaná 2/. Bez ohledu na to však dovolací

soud uvádí následující. Podle § 667 odst. 1 věty první a čtvrté obč. zák. (podle ustanovení, která je

zapotřebí v dané věci – vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu – aplikovat)

změny na věci je nájemce oprávněn provádět jen se souhlasem pronajímatele. Dal-li pronajímatel souhlas se změnou, ale nezavázal se k úhradě nákladů, může

nájemce požadovat po skončení nájmu protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota

věci. Nejvyšší soud České republiky citované ustanovení aplikoval ve skutkově obdobné

věci a v rozsudku ze dne 29. listopadu 2005, sp. zn. 28 Cdo 1138/2005,

uveřejněném

pod C 3782 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu (tj. v rozhodnutí,

na které dovolatel odkázal v dovolání), mimo jiné dovodil, že právo nájemce

podle § 667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák. je vázáno na splnění dvou

předpokladů. Prvním z nich jsou změny na věci provedené se souhlasem

pronajímatele (bez toho, že by se pronajímatel zavázal k úhradě nákladů s tím

spojených); druhým předpokladem je skončení nájmu jako takového (nikoli snad

„skončení“ nájmu s původním pronajímatelem). K uvedeným právním názorům se

Nejvyšší soud přihlásil také v usnesení ze dne 26. září 2007, sp. zn. 26 Odo

419/2006, a v rozsudku ze dne 23. listopadu 2010, sp. zn. 26 Cdo 410/2010, v

němž rovněž dovodil, že účelem ustanovení § 667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák. je vypořádat investice nájemce provedené se souhlasem pronajímatele, a to

subjektem, jenž je pronajímatelem ke dni skončení nájmu věci. K odůvodnění

uvedeného právního názoru – mimo jiné i s odkazem na svůj rozsudek ze dne 26. dubna 2004, sp. zn. 28 Cdo 314/2004, uveřejněný pod č. 83 v sešitě č. 5 z roku

2004 časopisu Soudní judikatura – uvedl, že v ustanovení § 667 odst. 1 větě

čtvrté obč. zák. je upraveno speciální právo nájemce na vypořádání investic

vložených do pronajaté věci se souhlasem pronajímatele; vznik tohoto práva je

vázán na zánik nájmu a toto právo se promlčuje v obecné (tříleté) promlčecí

době podle § 101 obč. zák. Vzniká-li (navíc) nájemci uvedené právo vůči

pronajímateli až v okamžiku zániku nájmu, je nájemce v té době v právním vztahu

se subjektem, který byl tehdy pronajímatelem. Proto je oprávněn tento nárok

uplatnit v rámci existujícího právního vztahu vůči subjektu, který byl

pronajímatelem v době ukončení nájmu; nárok nemůže uplatnit vůči subjektu, s

nímž v době skončení nájmu nebyl v žádném právním vztahu. Navíc vůči dřívějšímu

pronajímateli by mohlo být právo nájemce podle § 667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák.

promlčeno, jestliže by nájemní vztah skončil až po uplynutí obecné

(tříleté) promlčecí doby; v takovémto případě by byla aplikace citovaného

ustanovení „zmařena“. Od uvedených právních závěrů se dovolací soud neodchyluje

ani v posuzovaném případě. Se zřetelem k řečenému jsou bez právního významu úvahy, které odvolací soud

učinil s odkazem na ustanovení § 680 odst. 2 obč. zák. Citované ustanovení se

však při řešení otázky pasivní věcné legitimace v dané věci prosadí, byť jinak,

než uvažoval odvolací soud (viz posléze uvedený výklad). V případě změny vlastnictví k pronajaté věci vstupuje do postavení

pronajímatele nabyvatel věci (srov. § 680 odst. 2 obč. zák.). Pasivně věcně

legitimovaným k zaplacení protihodnoty ve smyslu § 667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák. bude tedy subjekt, který před skončením nájmu naposledy nabyl vlastnictví

pronajaté věci (a byl tak ke dni skončení nájmu v postavení pronajímatele

věci). Naproti tomu pasivně věcně legitimována nebude osoba, která za trvání

nájmu pozbyla vlastnické právo k pronajaté věci ve prospěch pozdějšího

nabyvatele. Podle § 133 odst. 2 obč. zák. převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy,

nabývá se vlastnictví vkladem do katastru nemovitostí podle zvláštních

předpisů, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Ve smyslu § 2 odst. 3 věty

první zákona č. 265/1992 Sb. právní účinky vkladu vznikají na základě

pravomocného rozhodnutí o jeho povolení ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen

katastrálnímu úřadu. V soudní praxi není pochyb o tom, že ke smluvnímu nabytí vlastnického práva k

nemovitosti evidované v katastru nemovitostí dochází na základě tzv. složené

(komplexní) právní skutečnosti, a to smlouvy o převodu vlastnického práva a

jeho vkladu do katastru nemovitostí (viz též Knappová, M., Švestka, J. a kol.:

Občanské právo hmotné. Praha : ASPI, 2002, sv. I., s. 150 a násl.). Tato právní

skutečnost je dovršena („nastane“) až uskutečněním všech jejích složek, tedy

vkladem do katastru nemovitostí. To, že vklad do katastru nemovitostí má zpětné

účinky ke dni podání návrhu na vklad, nic nemění na tom, že právní skutečnost,

která má za následek převod vlastnického práva k nemovitosti, nastane až

provedením vkladu do katastru (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky

ze dne 27. listopadu 2008, sp. zn. 22 Cdo 4144/2008). Nejvyšší soud České

republiky již v usnesení ze dne 29. listopadu 2000, sp. zn. 21 Cdo 182/2000,

uveřejněném pod č. 55 v sešitě č. 8 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a

stanovisek (a dále např. v rozsudku ze dne 18. července 2001, sp. zn. 20 Cdo

2666/99), zaujal právní názor, že právní účinky vkladu vlastnického práva

nastávají (vznikají) zpětně ke dni, kdy byl příslušnému katastrálnímu úřadu

doručen návrh na vklad. Tyto "zpětné" právní účinky vkladu nastávají jen na

základě pravomocného rozhodnutí o jeho povolení (tj. jen tehdy, bylo-li návrhu

na vklad pravomocným rozhodnutí katastrálního úřadu vyhověno) a projevují se v

tom, že katastrální úřad provede vklad (tj.

zapíše vlastnické právo do

katastrálních operátů) nikoliv ke dni,

kdy k zápisu skutečně dochází, ale již ke dni, kdy mu byl doručen návrh na

vklad. "Zpětné" právní účinky vkladu se tedy odvíjí od toho, že katastrální

úřad pravomocným rozhodnutím vyhověl návrhu na vklad a že na základě tohoto

pravomocného rozhodnutí byl proveden zápis do katastrálních operátů; dokud

nebylo o návrhu na vklad pravomocně rozhodnuto a dokud nebyl proveden zápis do

katastrálních operátů, nenastávají ani "zpětné" právní účinky vkladu

vlastnického práva ke dni, kdy byl příslušnému katastrálnímu úřadu doručen

návrh na vklad. V případě, že návrh na vklad bude pravomocně zamítnut, nemohou

nastat samozřejmě ani "zpětné" právní účinky vkladu. V projednávaném případě se uvedené teze prosadí následovně. Součástí zjištěného

skutkového stavu byla též zjištění, že dne 26. října 2004 uzavřely žalovaná 1/

jako prodávající a žalovaná 2/ jako kupující kupní smlouvu, jejímž předmětem

byl mimo jiné rovněž předmětný dům, že právní účinky vkladu vlastnického práva

ve prospěch žalované 2/ nastaly

– na základě zápisu do katastru nemovitostí provedeného příslušným katastrálním

úřadem dne 28. února 2005 – dne 27. října 2004 a že poté již ve vlastnických

vztazích k předmětnému domu nenastaly žádné změny. Se zřetelem k tomu lze

konstatovat, že právní skutečnost, na jejímž základě se naposledy změnilo

vlastnictví předmětného domu, byla v daném případě dovršena 28. února 2005, kdy

příslušný katastrální úřad zapsal vklad vlastnického práva k předmětnému domu

ve prospěch žalované 2/ do katastru nemovitostí (srov. § 2 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb.). Právním následkem (účinkem) uvedené právní skutečnosti bylo

pozbytí vlastnického práva k předmětnému domu žalovanou 1/ a jeho nabytí

žalovanou 2/ (tj. změna /v subjektu/ vlastnického práva). Právní účinky vkladu

vlastnického práva do katastru nemovitostí však nastaly „zpětně“ ke dni podání

návrhu na vklad (srov. § 2 odst. 3 větu první zákona č. 265/1992 Sb.). Žalovaná

1/ tudíž vlastnické právo k předmětnému domu – formálně právně – pozbyla již

27. října 2004, a nikoli až 28. února 2005, kdy příslušný katastrální úřad

zapsal vklad vlastnického práva ve prospěch žalované 2/. Za této situace

nemohla být žalovaná 1/ ke dni skončení nájmu (k 31. prosinci 2004) v postavení

pronajímatelky nebytových prostor. Je proto vyloučeno, aby v řízení o nároku

podle § 667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák. byla pasivně věcně legitimována. Lze

uzavřít, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nebyl užit

opodstatněně. Pro úplnost zbývá dodat, že měl-li dovolatel za to, že povinnost k úhradě za

zhodnocení nebytových prostor stíhá žalovanou 2/ (jak ostatně naznačil i v

dovolání), mohl vůči ní dosáhnout příznivějšího rozhodnutí ve věci pouze cestou

odvolání proti zamítavému výroku II. rozsudku soudu prvního stupně (které však

proti tomuto výroku nevyužil). Z řečeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného

dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a jeho obsahové

konkretizace v končeném důsledku správný.

Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil

jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§

243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.). Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty

první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost, že

žalovaným nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž

náhradu by jinak měli proti dovolateli právo. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 18. října 2011

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu