26 Odo 419/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry Korecké,
CSc., ve věci žalobce Č. p. s., zastoupeného advokátem , proti žalované J.p., o
zaplacení částky 840.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Českých Budějovicích pod sp.zn. 16 C 23/2005, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. listopadu 2005, č.j.
8 Co 1628/2005-57, takto:
Dovolání se odmítá.
Žalobce se domáhal zaplacení částky 840.000,- Kč s příslušenstvím s
odůvodněním, že mezi účastníky byla dne 8. 2. 1995 uzavřena nájemní smlouva,
podle které žalovaná pronajala žalobci nebytové prostory – objekt plynoslužebny
(s výjimkou čtyř obytných místností v prvním poschodí), plechový sklad a
ocelový přístřešek včetně obslužné komunikace. I když byl obsah práv a
povinností z nájemního vztahu (pokud jde o rozsah předmětu nájmu, rozsah služeb
poskytovaných v souvislosti s nájmem nebytových prostor, dobu nájmu, výši
nájemného a způsob úhrady nájemného a služeb) postupně modifikován dodatky a
smlouvami (včetně smlouvy ze dne 28. 4. 2000), podle žalobce skončil jeho
nájemní poměr k nebytovým prostorám až teprve ke dni 30. 6. 2003. Žalobce za
trvání nájemního vztahu provedl (v letech 1997 až 1998) na základě stavebního
povolení a se souhlasem žalované změnu pronajatého ocelového přístřešku na
zámečnickou dílnu na své náklady. Po skončení nájemního poměru mu však žalovaná
odmítla poskytnout protihodnotu – 840.000,- Kč – toho, oč se zvýšila hodnota
její věci (ocelového přístřešku) s tvrzením, že nájemní poměr nebytových
prostor zanikl již 28. 4. 2000 a že žalobcovo právo na protihodnotu za
zhodnocení jejího majetku bylo promlčeno.
Okresní soud v Českých Budějovicích (soud prvního stupně) mezitímním rozsudkem
ze dne 6. května 2005, č.j. 16 C 23/2005-36, rozhodl, že „nárok žalobce
uplatněný žalobou ze dne 23. 11. 2004, je důvodný co do základu, když o výši
nároku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v samostatném rozsudku“.
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích (soud odvolací)
rozsudkem ze dne 8. listopadu 2005, č.j. 8 Co 1628/2005-57, rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů za zjištěné, že smlouvou ze dne 8.
2. 1995 žalovaná žalobci pronajala nebytové prostory – plynoslužebnu, obslužnou
komunikaci, plechový sklad a ocelový přístřešek – do 31. 12. 1995 za roční
nájemné 115.651,35 Kč. Smlouvou ze dne 14. 12. 1995 žalovaná žalobci pronajala
tytéž prostory (s odchylkou, že ve smlouvě již nebyl uveden plechový sklad a že
obslužná komunikace měla větší plochu) na dobu od 1. 1. 1996 do 31. 12. 1996 za
roční nájemné 242.041,70 Kč. Smlouvou ze dne 12. 12. 1996 žalovaná žalobci opět
pronajala nebytové prostory od 1. 1. 1997 vždy na dobu jednoho roku s tím, že
„nepožádá-li písemně jedna ze zúčastněných stran nejméně 1 měsíc od doby
skutečného ukončení nájmu tj. k 30. listopadu, o skončení nájemního vztahu,
prodlužuje se nájemní smlouva opět na další rok“. Roční nájemné bylo dohodnuto
ve výši 584.266,70 Kč. Dodatkem č. 2 ze dne 31. 12. 1997 bylo od 1. 1. 1998
nájemné zvýšeno o 10 % tj. na částku 53.557,80 Kč měsíčně (642.693,60 Kč
ročně). Smlouvou ze dne 28. 4. 2000 žalovaná žalobci pronajala tytéž nebytové
prostory za nájemné 53.557,80 Kč měsíčně s tím, že doba nájmu se sjednává na
tři roky tj. od 1. 5. 2000 do 30. 4. 2003, a že výpovědní lhůta činí šest
měsíců. V závěrečných ujednáních této smlouvy v odstavci VII. pod bodem 4.
účastníci uvedli, že podpisem smlouvy pozbývá platnost dřívější smlouva ze dne
3. 12. 1996 včetně dodatků. Obdobné prohlášení učinili i později ve smlouvě ze
dne 1. 7. 2004 nazvané „Dohoda
o narovnání a vzájemném zápočtu pohledávek“ (jež se ale netýkala pohledávky
uplatňované v tomto řízení), kde v bodě II. uvedli, že „smlouvou ze dne 28. 4.
2000 skončil ve smyslu
§ 570 obč. zák. předchozí nájemní vztah založený smlouvou ze dne 12. 12. 1996“.
Soudy dále zjistily, že žalobce na základě stavebního povolení ze dne 21. 8.
1997 a se souhlasem žalované provedl přestavbu ocelového přístřešku na
zámečnickou dílnu a tato stavba byla kolaudována dne 16. 9. 1998, dále že ke
dni 30. 6. 2003 skončil nájemní poměr žalobce k nebytovým prostorám a že dne
21. 7. 2003 žalobce předal nebytové prostory žalované. V zápise o předání a
předmětu nájmu účastníci prohlásili, že v roce 1998 došlo k výše uvedené změně
stavby, a to nákladem 840.144,60 Kč a že vypořádání za tuto změnu pronajaté
věci bude předmětem zvláštní smlouvy. Ta však nebyla uzavřena.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že smlouva ze dne 28. 4.
2000 obsahuje oproti předchozí smlouvě ze dne 12. 12. 1996 jen dílčí změnu
nájemního vztahu spočívající v odlišně vymezené době trvání nájmu a v odlišně
stanovené splatnosti nájemného. Jinak jsou v ní předmět nájmu a výše nájemného
vymezeny totožně. Vzhledem k provázanosti obsahových náležitostí obou smluv
(tedy obsahové a faktické kontinuitě nájemního vztahu) odvolací soud posoudil
smlouvu ze dne 28. 4. 2000 jako dohodu
o kumulativní novaci podle § 516 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve
znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“, kterou se původní závazkový
vztah změnil, ale nezanikl. K námitce žalované, že nárok žalobce je promlčen a
nelze ho přiznat, soudy obou stupňů uzavřely, že právo požadovat po skončení
nájmu protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota věci ve smyslu § 667 odst. 1
větá čtvrtá obč. zák. se promlčuje ve tříleté promlčecí době, která počala
běžet po 30. 6. 2003 a do podání žaloby dne 23. 11. 2004 nestihla uplynout.
Námitku promlčení tedy nebylo možné úspěšně vznést.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o.s.ř.“ a jako dovolací
důvod uplatnila, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§
241a odst. 2. písm. b/ o.s.ř.). Nesprávné právní posouzení spatřovala v tom, že
odvolací soud vyhodnotil smlouvu ze dne 28. 4. 2000 jako dohodu o kumulativní
novaci podle § 516 obč. zák., ačkoliv správně ji měl vyhodnotit jako dohodu o
privativní novaci podle § 570 obč. zák. Poukazovala na to, že ze závěrečných
ujednání v článku VII. bodu 4 smlouvy ze dne 28. 4. 2000 a z prohlášení
účastníků ve smlouvě ze dne 1. 7. 2004 vyplývá, že smlouvou ze dne 28. 4. 2000
byl zrušen nájemní poměr k nebytovým prostorám a byl nahrazen novým právním
vztahem. Tím, že nájemní poměr založený dřívější smlouvou ze dne 12. 12. 1996
zanikl dnem 28. 4. 2000, vzniklo žalobci právo na protihodnotu toho, oč se
zvýšila hodnota ocelového přístřešku a včasným neuplatněním tohoto práva u
soudu a s ohledem na vznesenou námitku promlčení nelze již promlčené právo
přiznat. Závěrem navrhla, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc byla
odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření uvedl, že napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam,
neboť řešení otázky, zda ujednání nové nájemní smlouvy má povahu kumulativní či
privativní novace, je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu i nižších soudů již
ustáleno a odvolací soud postupoval v souladu s ustálenou praxí. Navrhl, aby
bylo dovolání žalované odmítnuto, případně zamítnuto a aby mu byly přiznány
náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.)
za splnění podmínek § 241 odst. 2 písm. b) o.s.ř., se nejprve zabýval
přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Zbývá dodat, že vady podle §
241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a ani vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je
přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto,
že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu
prvního stupně.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/)
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat,
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak
důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3
o.s.ř.).
Dovolatelka přisuzuje zásadní význam právní otázce, zda na smlouvu ze dne 28.
4. 2000 lze aplikovat ustanovení § 516 obč. zák. o kumulativní novaci či
ustanovení § 570 obč. zák. o privativní novaci.
Závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce
zásadního významu, je podmíněn nejen tím, že uvedené rozhodnutí je zásadního
významu z hlediska svého obecného dopadu do poměru sporů jiných (obdobných),
nýbrž i tím, že dotčené právní posouzení věci je – především – významné pro věc
samu. Tento předpoklad však nesplňuje situace, kdy řešení příslušné právní
otázky se nemůže projevit v poměrech dovolatelky, tedy zůstane-li jeho
postavení vůči druhé straně sporu (ve vztahu žalobce – žalovaná) nezměněno
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4, ročník 2001 pod č.
27).
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 26 Cdo 861/2001,
uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14, ročník 2003,
sešit 2, uvedl, že: „Ustanovení § 667 odst. 1 obč. zák. o změnách na pronajaté
věci se uplatní i při nájmu nebytových prostor“. Z dikce § 667 odst. 1 věty
třetí obč. zák. pak vyplývá, že nestanoví-li smlouva jinak, je nájemce oprávněn
požadovat úhradu nákladů vynaložených na změnu pronajaté věci provedenou po
souhlasu pronajímatele až po ukončení nájmu po odečtení znehodnocení změn, k
němuž v mezidobí došlo v důsledku užívání věci. Z dikce
§ 667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák. plyne, že dal-li pronajímatel souhlas se
změnou pronajaté věci, ale nezavázal-li se k úhradě nákladů, může nájemce
požadovat po skončení nájmu protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota změněné
věci. Vznik nároku na poskytnutí protihodnoty je tak vázán (není-li jiné
dohody) až na zánik oprávnění nájemce předmět nájmu nadále užívat a tedy na
obnovení dispozičního práva pronajímatele k předmětu nájmu. K tomu srov. i
odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 28 Cdo
314/2004, uveřejněného v časopisu Soudní judikatura pod č. 83, ročník 2004,
sešit 5, popřípadě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 28
Cdo 1138/2005, uveřejněný pod C 3782 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího
soudu, vydávaných nakladatelstvím C. H. Beck ve svazku 33. Přenechala-li tedy
žalovaná žalobci předmětné nebytové prostory do nájmu i v bezprostředně
navazujícím období po 28. 4. 2000 až do 29. 6. 2003 (a o tom není mezi
účastníky sporu), je zřejmé, že ke vzniku nároku žalobce na poskytnutí
protihodnoty za zhodnocení majetku žalované nemohlo dojít před 30. 6. 2003.
Proto ani nemohlo dojít k promlčení tohoto nároku. K přezkumu nabízená otázka,
zda smlouvu ze dne 28. 4. 2000, kterou se tak stalo, je namístě posoudit jako
dohodu o privativní či kumulativní novaci, je pak pro řešení daného sporu bez
významu.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání
žalované podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním
napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a
jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 48, ročník 2003, sešit 6).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. září 2007
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu