26 Cdo 4384/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve
věci žalobců a/ M. K. a b/ J. K., P., zastoupených Mgr. Vladimírem Nyčem,
advokátem se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Na příkopě 583/15, proti žalované
městské části Praha 4, se sídlem v Praze 4 – Krči, Antala Staška 2059/80b,
zastoupené JUDr. Ivanou Sittkovou, advokátkou se sídlem v Praze 4 – Chodově,
Medkova 913/48, o zaplacení částky 330.450,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 4 pod sp. zn. 51 C 30/2011, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 17. ledna 2013, č. j. 29 Co 410/2012-55, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované na náhradě
nákladů dovolacího řízení částku 12.052,- Kč k rukám JUDr. Ivany Sittkové,
advokátky se sídlem v Praze 4 – Chodově, Medkova 913/48, do tří dnů od právní
moci tohoto usnesení.
Žalobci (bývalí společní nájemci „bytu č. 18 v 1. nadzemním podlaží domu, P.“ –
dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) se proti žalované (pronajímatelce bytu)
domáhali zaplacení částky 330.450,- Kč z titulu protihodnoty toho, o co se v
důsledku odsouhlasené změny (stavebních úprav) bytu provedené žalobci za trvání
nájemního poměru zvýšila hodnota pronajaté věci ve smyslu § 667 odst. 1 věty
čtvrté zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni 31. května 2010, tj. ke dni ukončení nájemního poměru (dále jen „obč. zák.“). Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. ledna 2012,
č. j. 51 C 30/2011-28, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků. K odvolání žalobců Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. ledna 2013, č. j. 29 Co 410/2012-55, citovaný rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Na zjištěném skutkovém základě odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně
– především dovodil, že žalobcům nesvědčí právo na protihodnotu toho, o co se
zvýšila hodnota předmětného bytu (§ 667 odst. 1 věta čtvrtá obč. zák.) proto,
že účastníci si vzájemná práva a povinnosti týkající se změny pronajaté věci
ujednali odchylně od (dispozitivních) ustanovení § 667 odst. 1 obč. zák.; dne
14. června 2005 se totiž písemně dohodli (dále jen „dohoda ze dne 14. června
2005“), že stavební úpravy (změnu) bytu žalobci provedou na vlastní náklad a
bez nároku na návratnost vynaložených finančních prostředků. S odkazem na
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 28 Cdo 1222/2007
nepokládal takovou dohodu za neplatnou proto, že by se jí žalobci vzdali práv,
která jim měla vzniknout teprve v budoucnu (§ 574 odst. 2 obč. zák.). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalobců (dovolatelů)
proti citovanému rozsudku odvolacího soudu projednal a o něm rozhodl podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince
2013 (viz čl. II bod 2 ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.). Vedle způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a
odst. 1 a 3 o. s. ř.) dovolatelé v dovolání uplatnili rovněž nezpůsobilý
dovolací důvod, jehož prostřednictvím se pokusili zpochybnit správnost
zjištěného skutkového stavu. Zjišťuje-li totiž soud obsah smlouvy, a to i
pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. např. odůvodnění
rozsudku Nejvyššího soudu z 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97,
uveřejněného pod č. 73 v sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Jestliže tedy dovolatelé zpochybnili správnost právního názoru, že
jim nesvědčí právo na úhradu protihodnoty toho, o co se v důsledku změny
(stavebních úprav) předmětného bytu zvýšila jeho hodnota (§ 667 odst. 1 věta
čtvrtá obč. zák.), poukazem na to, co bylo obsahem vůle účastníků projevené v
dohodě ze dne 14. června 2005 a jak měla být tato vůle interpretována, napadli
správnost skutkového (nikoli právního) závěru odvolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 30. května 2007, sp. zn.
28 Cdo 1222/2007,
uveřejněný pod C 5276 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, z 29. srpna 2011,
sp. zn. 26 Cdo 2105/2009, a z 23. dubna 2013, sp. zn. 26 Cdo 2615/2012). Zbývá
dodat, že prostřednictvím nabídnutého výkladu zmíněné dohody se současně
domáhali, aby byla vyřešena jinak otázka řešená v rozhodnutí Nejvyššího soudu
ze dne 19. prosince 2007, sp. zn. 28 Cdo 3497/2006, na něž ve vyjádření k
dovolání přiléhavě poukázala žalovaná. Z pohledu dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci dovolací soud posuzoval práva a povinnosti
účastníků vyplývající z nájemního poměru k bytu podle dosavadních právních
předpisů (§ 3074 odst. 1 věta první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník). Dovolání není přípustné podle § 237 o.s.ř. pro řešení otázky neplatnosti dohody
ze dne 14. června 2005 z důvodu obsaženého v ustanovení § 574 odst. 2 obč. zák., neboť tuto otázku odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu. Rozhodovací praxe dovolacího soudu se totiž především
ustálila v názoru, že obecná úprava změn na pronajaté věci se uplatní i u nájmu
nebytových prostor a u nájmu bytů, zde s výjimkou stanovenou v § 694 obč. zák. (srov. Občanský zákoník, komentář, Fiala, J., Hurdík, J., Korecká, V., část
VIII., hlava VII., oddíly první a čtvrtý, ASPI, a dále např. odůvodnění
rozsudků Nejvyššího soudu České republiky ze 14. května 2002, sp. zn. 26 Cdo
861/2001, uveřejněného pod č. 14 v sešitě č. 2 z roku 2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, a z 5. dubna 2004, sp. zn. 26 Cdo 449/2003). Přitom
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 30. května 2007, sp. zn. 28 Cdo 1222/2007,
uveřejněném pod C 5276, C 5278 a C 5279 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu,
dovodil, že ustanovení § 667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák. o právu nájemce
požadovat po ukončení nájmu protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota
pronajaté věci, je ustanovením dispozitivního charakteru, a připouští tedy
odchylné ujednání; takové jiné ujednání pak nelze kvalifikovat jako neplatnou
dohodu o vzdání se budoucích práv dle § 574 odst. 2 obč. zák. K uvedeným
právním názorům se Nejvyšší soud přihlásil také v usneseních z 19. července
2007, sp. zn. 28 Cdo 2893/2007, z 26. srpna 2010, sp. zn. 26 Cdo 967/2008, a z
25. května 2011, sp. zn. 26 Cdo 5366/2008, a dále rovněž v rozsudku z 23. dubna
2013, sp. zn. 26 Cdo 2615/2012, a neodklání se od nich – i přes v tomto směru
uplatněné dovolací námitky – ani v poměrech souzené věci, kdy předmětem nájmu
byl byt. Ostatně slouží-li změna pronajatého bytu potřebám nájemce a může-li ji
nájemce provést jen s pronajímatelovým souhlasem, jenž mu ho (z libovolné
příčiny) nemusí udělit, není rozumný důvod bránit tomu, aby se účastníci
nájemního vztahu k bytu dohodli na jeho změně za oboustranně přijatelných
podmínek (byť odlišných od podmínek předvídaných v § 667 odst. 1 obč. zák.). K dovolací námitce, že odvolací soud měl – vzhledem k okolnostem popsaným v
dovolání – rozhodnout o nákladech řízení účastníků podle ustanovení § 150 o. s. ř., zbývá dodat následující. V usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp.
zn. 29 Cdo 2438/2013 (citované usnesení
bylo na zasedání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České
republiky konaném dne 13. listopadu 2013 schváleno k uveřejnění ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud – zejména s odkazem na tam
uvedenou ustálenou judikaturu Ústavního soudu České republiky – dovodil, že
základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného
procesu je zásada úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). V této zásadě se
promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem
chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní
činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry
bezdůvodně zasahoval. S vědomím faktu, že zásada úspěchu ve věci má hlubší
souvislost se strukturou a funkcí civilního sporného procesu, by měl soud vždy
přistupovat k interpretaci a aplikaci § 150 o. s. ř., jež tuto zásadu umožňuje
v konkrétním výjimečném případě prolomit. Ustanovení § 150 o. s. ř. slouží k
řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená
nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které
při této činnosti účelně vynaložil. K tomu lze připomenout, že zejména v
procesním právu je nutno každou výjimku z obecného pravidla (zde výjimku z
pravidla obsaženého v § 142 odst. 1 o. s. ř., formulovanou v § 150 o. s. ř.)
vykládat restriktivně. Závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu
jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností
konkrétní věci. Nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech
rozhodných hledisek. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele,
soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům
všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo
by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové
rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z
hlediska aplikace § 150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu
uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další (srov. též Drápal,
L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1005, a odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 6. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013). Od citované judikatury se odvolací soud neodchýlil (jeho rozhodnutí je naopak
výrazem standardní soudní praxe), rozhodl-li o nákladech řízení účastníků (před
soudy obou stupňů) podle zásady úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). V
této souvislosti především nelze ztratit ze zřetele, že v projednávaném případě
se žalobci domáhali práva na vypořádání investic vynaložených na změnu
pronajaté věci (bytu), ačkoli stavební úpravy bytu se (dobrovolně) zavázali
provést na vlastní náklad a bez nároku na návratnost vynaložených finančních
prostředků; nemohli proto důvodně očekávat, že jim žalovaná částka bude
uhrazena. Z procesního hlediska tedy nesou plnou odpovědnost za výsledek daného
sporu (zamítnutí žaloby). Přitom v řízení nevyšly najevo žádné okolnosti, jež
by i přes to, že procesní neúspěch ve věci si zavinili sami, činily rozhodnutí
o nákladech řízení účastníků podle zásady úspěchu ve věci nespravedlivým.
Za
této situace nelze proto odvolacímu soudu úspěšně vytýkat, že neodepřel
žalované právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení na základě
aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. Z uvedeného vyplývá, že dovolateli nastolené právní otázky vyřešil odvolací
soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není
důvod se odchýlit. Za této situace není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., a proto je dovolací soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se
souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího
řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).