26 Cdo 2105/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké,
CSc., ve věci žalobkyň a) Ing. D. V., a b) L. H., zastoupených JUDr. Petrem
Elšíkem, advokátem se sídlem Olomouc, Sokolská 586/7, proti žalovanému Ing. J.
A., zastoupenému JUDr. Evou Hrbáčkovou, advokátkou se sídlem Třebíč, Bráfova
50, o zaplacení částky 297.907,45 Kč s přísl. každé z žalobkyň a o vzájemné
žalobě žalovaného na zaplacení částky 523.228,10 Kč s přísl. každou z žalobkyň,
vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 4 C 80/2000, o dovolání všech
účastníků řízení proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. prosince 2008,
č. j. 12 Co 25/2006-318, takto:
I. Dovolání žalobkyň proti výrokům I., IV. a VI. rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 3. prosince 2008, č. j. 12 Co 25/2006-318, se odmítá.
II. Dovolání žalobkyň proti výroku V. rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 3. prosince 2008, č. j. 12 Co 25/2006-318, se zamítá.
III. Dovolání žalovaného se odmítá.
Žalobkyně a původní žalobkyně c/ Ing. M. S. a d/ J. Š. (dále jen „původní
žalobkyně c/ a d/“) se domáhaly, aby žalovaný zaplatil každé z nich částku
488.014,25 Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení, celkem částku
1.952.057,- Kč s příslušenstvím. Z toho částku 769.863,- Kč požadovaly z titulu
dlužného nájemného ze zemědělské usedlosti Dvůr Kasárna nacházející se v
katastrálním území M. a S. (dále jen „zemědělská usedlost“) za léta 1996 až
1998, částku 906.093,- Kč z titulu smluvních úroků z prodlení z dlužného
nájemného kapitalizovaných k 31. lednu 1999 a částku 276.101,- Kč z titulu
nezaplacené kupní ceny za tzv. mrtvý inventář „spolu se sjednanými úroky
splátek … ke dni 31. 1. 1999“. Okresní soud v Třebíči (soud prvního stupně) v pořadí prvním rozsudkem ze dne
3. května 2000, č. j. 4 C 80/2000-67, výrokem I. nezastavil řízení co do tam
uvedených částek s příslušenstvím, výrokem II. uložil žalovanému povinnost
zaplatit každé z žalobkyň a původních žalobkyň c/ a d/ do tří dnů od právní
moci rozhodnutí částku 297.907,45 Kč (z toho 192.465,75 Kč z titulu dlužného
nájemného, 68.095,45 Kč z titulu zákonných úroků z prodlení z dlužného
nájemného kapitalizovaných k 31. lednu 1999 a 37.346,25 Kč z titulu nezaplacené
kupní ceny za tzv. mrtvý inventář „spolu se sjednanými úroky splátek … ke dni
31. 1. 1999“) s tam uvedeným úrokem z prodlení, výrokem III. zamítl žalobu na
zaplacení částky 190.106,80 Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení každé z
žalobkyň a původních žalobkyň c/ a d/ a rozhodl o nákladech řízení účastníků
(výrok IV.). K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne
31. ledna 2001, č. j. 12 Co 579/2000-79, citovaný (v pořadí první) rozsudek
soudu prvního stupně zrušil v napadeném přisuzujícím výroku o věci samé (tj. ve
výroku II.) a v nákladovém výroku IV. a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu
řízení. Poté žalovaný podáním ze dne 27. září 2002 uplatnil proti žalobkyním a původním
žalobkyním c/ a d/ požadavek na zaplacení částky 3.297.230,45 Kč s
příslušenstvím (z titulu „nároku na úhradu zhodnocení pronajaté věci po
skončení nájmu ve smyslu ust. § 667 odst. 1 občanského zákoníku“). Z toho
pohledávku ve výši 1.204.317,90 Kč uplatnil k započtení (proti pohledávkám
žalobkyň a původních žalobkyň c/ a d/ v částkách 297.907,45 Kč, resp. v celkové
výši 1.191.629,80 Kč včetně příslušenství v podobě úroků z prodlení) a ohledně
zbývající částky 2.092.912,55 Kč vzájemným návrhem navrhl, aby každé z žalobkyň
a původních žalobkyň c/ a d/ byla uložena povinnost zaplatit mu částku
523.228,10 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11 % z této částky od 2. října 1999
do zaplacení (dále jen „vzájemný návrh žalovaného“). Následně soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 5. srpna 2005,
č. j. 4 C 80/2000-219, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 10. června
2008, č. j.
4 C 80/2000-258, zamítl žalobu ohledně povinnosti žalovaného
zaplatit každé z žalobkyň a původních žalobkyň c/ a d/ částku 333.303,55 Kč
(výrok I.), žalovanému uložil povinnost zaplatit každé z žalobkyň a původních
žalobkyň c/ a d/ do tří dnů od právní moci rozsudku úrok z prodlení ve výši 15
% z částky 31.679,- Kč od 1. února 1999 do zaplacení (výroky II., III., IV. a
V.) a úrok z prodlení ve výši 15 % z částky 5.697,25 Kč od 1. února 1999 do
zaplacení (výroky XII., XIII., XIV. a XV.), každé z žalobkyň a původních
žalobkyň c/ a d/ uložil povinnost zaplatit žalovanému částku 186.671,45 Kč
(výroky VI., VII., VIII. a IX.) a zamítl vzájemný návrh žalovaného, aby každé z
žalobkyň a původních žalobkyň c/ a d/ byla uložena povinnost zaplatit mu
(další) částku 336.556,65 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11% z částky
523.228,10 Kč od 2. října 1999 do zaplacení (výroky XVI., XVII., XVIII. a
XIX.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky X. a XI.). K odvolání všech tehdejších účastníků řízení odvolací soud rozsudkem ze dne 3. prosince 2008, č. j. 12 Co 25/2006-318, citovaný rozsudek soudu prvního stupně
(ve spojení s doplňujícím rozsudkem) zrušil ve výroku I. ve vztahu ke každé z
žalobkyň ohledně částky 35.396,10 Kč a ve vztahu ke každé z původních žalobkyň
c/ a d/ ohledně částky 333.303,55 Kč, a ve výrocích IV., V., VIII., IX., XIV.,
XV., XVIII. a XIX. a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I.), zrušil ho v
nákladovém výroku X. ve vztahu mezi původními žalobkyněmi c/ a d/ a žalovaným
(výrok II.), současně ho zrušil ve výrocích II., III., XI., XII., XIII., v
části výroků XVI. a XVII. vždy ohledně 11 % úroku z prodlení z částky 300.000,-
Kč, a v nákladovém výroku X. ve vztahu mezi žalobkyněmi a žalovaným a v tomto
rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III.), změnil
ho v části výroku I. ve vztahu k žalobkyním vždy ohledně částky 282.237,30 Kč
tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit každé žalobkyni do tří dnů od
právní moci rozsudku částku 282.237,30 Kč (výrok IV.), změnil ho i ve výrocích
XVI. a XVII. vždy ohledně částky 113.328,55 Kč tak, že každé žalobkyni uložil
povinnost zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci rozsudku částku
113.328,55 Kč (výrok V.), a potvrdil ho ve výroku I. ve vztahu k žalobkyním
vždy ohledně částky 15.670,15 Kč, ve výrocích VI. a VII., a ve výrocích XVI. a
XVII. vždy ohledně částky 223.228,10 Kč s 11 % úrokem z prodlení z této částky
(výrok VI.); v poměru mezi původními žalobkyněmi c/ a d/ a žalovaným rozhodl o
nákladech řízení těchto účastníků před soudy obou stupňů (výrok VII.). Odvolací soud především konstatoval, že co do částky 35.396,10 Kč ve vztahu ke
každé z žalobkyň a původních žalobkyň c/ a d/ soud prvního stupně překročil
stávající předmět řízení, zamítl-li žalobu ohledně povinnosti žalovaného
zaplatit každé z nich částku 333.303,55 Kč; proto ve výroku I. ohledně částky
35.396,10 Kč ve vztahu ke každé z žalobkyň a původních žalobkyň c/ a d/
rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu řízení – s odkazem na
ustanovení § 104 odst. 1 zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř.“)– zastavil. Přitom – v důsledku zpětvzetí žaloby původními žalobkyněmi c/ a d/ a
vzájemného návrhu žalovaného vůči nim – ho zrušil ve výroku I. ve vztahu k
původním žalobkyním c/ a d/ v celém rozsahu, tj. vždy ohledně částky 333.303,55
Kč, a ve výrocích IV., V., VIII., IX., XIV., XV., XVIII. a XIX., a rovněž v
tomto rozsahu řízení zastavil (výrok I.). Poté – vycházeje z uznání žalovaného
učiněného v průběhu řízení – pokládal za důvodné nároky žalobkyň na zaplacení
částek 282.237,30 Kč; naproti tomu nároky žalobkyň na zaplacení dalších částek
15.670,15 Kč (jež představovaly poměrné části dlužného nájemného ze zemědělské
usedlosti splatného dne 5. února 1996 spolu s úroky z prodlení) posoudil jako
promlčené (§ 100 odst. 1 § 101 obč. zák.), a proto potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku I. ve vztahu k žalobkyním vždy ohledně částky
15.670,15 Kč (výrok VI.). Protože pohledávky, které žalovaný uplatnil k
započtení vůči uvedeným nárokům, nepovažoval – na rozdíl od soudu prvního
stupně – za způsobilé k započtení (jelikož nebyly splatné v době, kdy žalovaný
učinil projev vůle směřující k započtení – viz § 581 odst. 2 věta druhá zákona
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů /dále jen „obč. zák.”/), změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že vyhověl žalobě ohledně
povinnosti žalovaného zaplatit každé žalobkyni částku 282.237,30 Kč (výrok
IV.). Následně se zabýval vzájemným návrhem žalovaného, pokud směřoval proti
žalobkyním. V tomto směru vzal z provedených důkazů – shodně se soudem prvního
stupně – především za zjištěno, že žalobkyně a původní žalobkyně c/ a d/ jsou
podílovými spoluvlastnicemi zemědělské usedlosti (každá z nich v rozsahu jedné
ideální čtvrtiny), že jejich právní předchůdci Ing. V. J. a M. S. st. jako
pronajímatelé a žalovaný jako nájemce uzavřeli dne 5. září 1992 smlouvu o nájmu
zemědělské usedlosti (dále jen „nájemní smlouva”), že v nájemní smlouvě
vyslovili pronajímatelé souhlas s tím, aby žalovaný zemědělskou usedlost
zrekonstruoval, aniž se zavázali uhradit mu náklady s tím spojené, že nájemní
smlouva ani dodatky č. 1 a 2 z 8. května 1993 (dodatek č. 1) a z 30. ledna 1994
(dodatek č. 2) neobsahovaly ujednání o tom, že žalovaný po skončení nájmu
nebude požadovat protihodnotu toho, o co se v důsledku rekonstrukce zemědělské
usedlosti zvýší její hodnota, a že žalobkyně a původní žalobkyně c/ a d/
vypověděly žalovanému nájem zemědělské usedlosti k 30. září 1999. Odvolací soud
– po zopakování důkazů výslechy znalců Ing. K. M. a Ing. F. D. – vzal rovněž za
zjištěno, že ke dni skončení nájmu (tj. k 30. září 1999) byla hodnota
zemědělské usedlosti o 1.200.000,- Kč vyšší než před její rekonstrukcí
provedenou žalovaným. Na tomto skutkovém základě odvolací soud především
dovodil, že žalovaný má ve smyslu ustanovení § 667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák.
právo na uhrazení protihodnoty toho, o co se v důsledku jím provedených
změn pronajaté věci (rekonstrukce zemědělské usedlosti) zvýšila její hodnota, a
to (i) ze strany žalobkyň, které byly – spolu s původními žalobkyněmi c/ a d/ –
pronajímatelkami zemědělské usedlosti ke dni skončení nájmu. V této souvislosti
– s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. května
2007, sp. zn. 28 Cdo 1222/2007 – rovněž zdůraznil, že nájemní smlouva ani na ni
navazující dodatky neobsahovaly ujednání, kterým by si účastníci nájemního
poměru upravili práva a povinnosti odchylně od citovaného (dispozitivního)
ustanovení a které by tak vylučovalo povinnost žalobkyň uhradit žalovanému
protihodnotu ve smyslu § 667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák. Podle názoru
odvolacího soudu je proto každá z žalobkyň povinna zaplatit mu z uvedeného
titulu – s přihlédnutím k jejich spoluvlastnickým podílům k zemědělské
usedlosti – částku 300.000,- Kč (tj. částku odpovídající čtvrtině zhodnocení
zemědělské usedlosti žalovaným). Za této situace odvolací soud změnil rozsudek
soudu prvního stupně v zamítavých výrocích XVI. a XVII. tak, že každé žalobkyni
uložil povinnost zaplatit žalovanému – nad rámec částek 186.671,45 Kč, jež mu z
titulu protihodnoty ve smyslu § 667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák. přisoudil
proti každé žalobkyni soud prvního stupně výroky VI. a VII. svého rozsudku –
další částku 113.328,55 Kč (výrok V.). Z týchž důvodů ho pak potvrdil ve
vyhovujících výrocích VI. a VII. a v zamítavých výrocích XVI. a XVII. vždy
ohledně částky 223.228,10 Kč s příslušenstvím (výrok VI.), tj. ohledně částky
představující rozdíl mezi tím, co žalovaný vzájemným návrhem požadoval na
žalobkyních uhradit z titulu protihodnoty ve smyslu § 667 odst. 1 věty čtvrté
obč. zák., a tím, co mu z uvedeného titulu náleželo ve skutečnosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání všichni účastníci řízení. Dovolání žalobkyň směřovalo proti výrokům I., IV., V. a VI. napadeného
rozsudku. Přípustnost dovolání proti výroku VI. opřely o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. V dovolání především vyjádřily přesvědčení, že žalovanému
nevznikl po skončení nájmu zemědělské usedlosti nárok na zaplacení protihodnoty
toho, o co se zvýšila její hodnota ve smyslu § 667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák. Podle nich je tomu tak proto, že v ujednání obsaženém v dodatku č. 2 ze
dne 30. ledna 1994 se smluvní strany dohodly, že „výdaje na stavební úpravy
související s předmětem podnikání nájemce u pronajatého majetku uhrazené
nájemcem nezvýší vstupní cenu hmotného majetku u vlastníků, tj. pronajímatelů,
a tato stavební úprava bude účetně i daňově odepisována nájemci“. Uvedly, že
zmíněné ujednání změnilo čl. III. nájemní smlouvy, který mimo jiné stanovil, že
„při ukončení nájmu uhradí pronajímatelé nájemci provedené zhodnocení farmy,
které bude představovat rozdíl mezi oceněním farmy provedené znalcem p. Ing. K. znaleckým posudkem ze dne 18. 7. 1992 pod č. 2187, 2188/92, a znaleckým
posudkem pořízeným ve srovnatelných cenách ke dni ukončení nájmu“. Pokračovaly, že vstupní cenou, která se podle uvedeného ujednání neměla
zvyšovat, byla cena zjištěná „oceněním farmy provedené znalcem p. Ing. K. znaleckým posudkem ze dne 18. 7. 1992 pod č. 2187, 2188/92“, a že proto
nepřipadá v úvahu nárok žalovaného na zaplacení rozdílu mezi cenou zemědělské
usedlosti stanovenou znaleckým posudkem ke dni skončení nájmu a zmíněným
znaleckým posudkem z roku 1992, jak bylo původně dohodnuto v čl. III. nájemní
smlouvy. Dodaly, že žalovaný navíc dosáhl výrazného finančního prospěchu
uplatněním daňových odpisů z investic do zemědělské usedlosti a že právě z
tohoto důvodu byla provedena popsaná změna původního textu nájemní smlouvy. Podle jejich mínění tudíž odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že shora
uvedeným dodatkem č. 2 k nájemní smlouvě si smluvní strany neujednaly, že
nájemce po skončení nájemního vztahu k zemědělské usedlosti nebude požadovat
protihodnotu ve smyslu § 667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák. Navrhly, aby
dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení. V doplňku dovolání ze dne 3. června 2009 žalobkyně uvedly, že zemědělskou
usedlost spolu s původními žalobkyněmi c/ a d/ prodaly v roce 2004 za celkovou
kupní cenu 2.812.000,- Kč, z níž na stavby, které byly její součástí a které
žalovaný zhodnotil svými investicemi, připadla částka 852.030,- Kč. Zhodnocení
zemědělské usedlosti rekonstrukcí provedenou žalovaným tak ve skutečnosti bylo
nižší, než jak je vyčíslil znalec Ing. K. M. ve svém znaleckém posudku, neboť
žalovaný na zemědělské usedlosti provedl stavební úpravy, jež byly neúčelné a v
její obvyklé tržní ceně se při prodeji projevily minimálně. Dovolání žalovaného směřovalo také proti výrokům I., IV., V. a VI. napadeného
rozsudku. Přípustnost dovolání proti výroku VI. opřel rovněž o ustanovení § 237
odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání především odvolacímu soudu
vytkl, že „nesprávně vyhodnotil znalecký posudek a konečně i výpověď … znalce
Ing. M.“. V této souvislosti namítl, že odvolací soud nevyhodnotil, jakou roli
při vyčíslení položky “protihodnota“ hrály náklady na nezbytnou (nutnou)
údržbu, které jmenovaný znalec vyčíslil částkou 879.900,- Kč a následně přičetl
ke zhodnocení zemědělské usedlosti ve výši 1.200.000,- Kč. Vyjádřil
přesvědčení, že mu tedy má každá z žalobkyň zaplatit na protihodnotě ve smyslu
§ 667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák. čtvrtinu z celkové částky 2.079.900 Kč a
nikoli z částky 1.200.000,- Kč. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu (v tomto rozsahu) vrátil k dalšímu
řízení. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalovaného uvedly, že jeho argumenty pouze
opakují to, s čím se dostatečně vypořádal odvolací soud, a nemohou proto vést k
závěru, že napadené rozhodnutí je po právní stránce zásadního významu. Dodaly,
že žalovaný v podstatě dává najevo, že s napadeným rozsudkem není spokojen, což
samo o sobě není dovolacím důvodem. Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem
2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li
napadené rozhodnutí vydáno dne 3. prosince 2008, Nejvyšší soud České republiky
jako soud dovolací dovolání projednal a o nich rozhodl podle zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009
Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”). Již na tomto místě je zapotřebí připomenout, že mohou-li účastníci jen po dobu
trvání lhůty k dovolání měnit dovolací důvody a rozsah, ve kterém rozhodnutí
odvolacího soudu napadají (§ 242 odst. 4 o.s.ř.), nemohl dovolací soud
přihlížet k dovolacím námitkám uplatněným v doplňku dovolání předaném
žalobkyněmi k poštovní přepravě až dne 15. června 2009, tj. po uplynutí lhůty k
dovolání. Jinak Nejvyšší soud shledal, že dovolání byla podána včas, osobami k tomu
oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky
advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.). Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů. Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud sice nepřehlédl sdělení
dovolatelů, že jejich dovolání směřují rovněž proti výrokům I., IV. a VI. napadeného rozsudku. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41
odst. 2 o.s.ř.) a závěrům, na kterých jsou tyto výroky založeny – názor, že ve
vztahu k výrokům I., IV. a části výroku VI., pokud jím odvolací soud potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I.
vždy ohledně částky
15.670,15 Kč ve vztahu ke každé žalobkyni, nejsou uplatněné dovolací důvody
nijak obsahově konkretizovány. V této souvislosti nelze opomenout, že pouhá
citace ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o.s.ř. – bez údaje o
tom, z jakých konkrétních důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá – není
řádným uplatněním dovolacích důvodů podle těchto ustanovení. Není-li takto
formulované dovolání doplněno o údaj o tom, z jakých důvodů se rozhodnutí
odvolacího soudu napadá (ve lhůtě určené v ustanovení § 241b odst. 3 o.s.ř.),
Nejvyšší soud je bez dalšího odmítne podle § 43 odst. 2 o.s.ř. (srov. usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo
1060/2003, uveřejněné pod č. 31 v sešitě č. 3 z roku 2005 časopisu Soudní
judikatura). Dovolacímu soudu proto nezbylo, než v uvedeném rozsahu vadná
dovolání účastníků odmítnout za přiměřeného použití § 43 odst. 2 o.s.ř. (§ 243c
odst. 1 o.s.ř.). Dovolání žalobkyň proti části výroku VI., pokud jím odvolací soud potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích XVI. a XVII. vždy ohledně
částky 223.228,10 Kč s 11 % úrokem z prodlení z této částky (dále jen „část a/
potvrzujícího výroku“), a dovolání žalovaného proti měnícímu výroku V. (dále
též jen „měnící výrok“) a části výroku VI. napadeného rozsudku, pokud jím
odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích
VI. a VII. (dále jen „část b/ potvrzujícího výroku“), nejsou subjektivně
přípustná. Subjektivní přípustnost dovolání reflektuje stav procesní újmy v
osobě určitého účastníka řízení, který se projevuje v poměření nejpříznivějšího
výsledku, který odvolací soud mohl pro účastníka svým rozhodnutím založit, a
výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil. Z povahy dovolání jakožto
opravného prostředku plyne, že oprávnění je podat (subjektivní přípustnost)
svědčí účastníku, v jehož neprospěch toto poměření vyznívá, je-li na základě
dovolání způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí
zruší (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. června 2004,
sp. zn. 29 Odo 198/2003, a ze dne 24. března 2005, sp. zn. 26 Cdo 2519/2004). V posuzovaném případě vyznívá výsledek řízení založený částí a/ potvrzujícího
výroku ve prospěch žalobkyň a výsledek řízení založený měnícím výrokem a částí
b/ potvrzujícího výroku ve prospěch žalovaného. Z toho vyplývá, že ani v
případě zrušení těchto výroků v dovolacím řízení nemůže být výsledek řízení
příznivější pro každou žalobkyni ohledně částky 223.228,10 Kč s příslušenstvím
(v tomto rozsahu byl vzájemný návrh žalovaného zamítnut) a pro žalovaného ve
vztahu ke každé žalobkyni vždy ohledně částky 300.000,- Kč (v tomto rozsahu
bylo vzájemnému návrhu žalovaného vyhověno); v porovnání s výsledkem, který
těmito výroky založil odvolací soud, by – z hlediska vzájemného návrhu
žalovaného – nemohlo jít o výsledek pro jednotlivé účastníky příznivější.
Za
dané procesní situace není dovolání žalobkyň proti části a/ potvrzujícího
výroku a dovolání žalovaného proti měnícímu výroku a části b/ potvrzujícího
výroku subjektivně přípustné. Proto dovolací soud dovolání účastníků proti
uvedeným výrokům odmítl podle 243b odst. 5 a § 218 písm. b/ o.s.ř.
Dovolání žalobkyň proti části b/ potvrzujícího výroku a dovolání žalovaného
proti části a/ potvrzujícího výroku pak nejsou přípustná podle § 237 odst. 1
písm. b/ o.s.ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené v tomto
rozsahu rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním /meritorním/ rozhodnutím o
vzájemném návrhu žalovaného) a z následujících důvodů nemohou být přípustná ani
podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím
důvodem zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; není jím naopak
důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném
skutkovém stavu. Právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod
podle § 241a odst. 3 o.s.ř.) dovolatelé – opět s přihlédnutím k obsahu dovolání
– uplatnili (žalovaný námitkou, že odvolací soud „nesprávně vyhodnotil znalecký
posudek a konečně i výpověď … znalce Ing. M.“, a žalobkyně námitkou, že
odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že dodatkem č. 2 k nájemní smlouvě
ze dne 30. ledna 1994 si smluvní strany neujednaly, že nájemce po skončení
nájemního vztahu k zemědělské usedlosti nebude požadovat protihodnotu ve smyslu
§ 667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák.). Je přitom nerozhodné, že žalovaný v této
souvislosti formálně odkázal na dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/
o.s.ř., který nijak obsahově nekonkretizoval. Ve vztahu k dovolání žalobkyň
dovolací soud pro úplnost dodává, že právním posouzením je činnost soudu, při
níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných
skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního
předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí
výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97,
uveřejněného pod č. 73 v sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, dále např. rozsudku ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99,
rozsudku ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného pod č. 46
v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, a usnesení ze dne 25. září 2003, sp. zn. 26 Cdo 1682/2003, ze dne 25. března 2004, sp. zn. 20 Cdo
261/2003, ze dne 27. května 2004, sp. zn. 20 Cdo 473/2003, a ze dne 7. října
2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003). Otázka, k čemu v daném případě směřovala vůle
smluvních stran obsažená v dodatku č. 2 k nájemní smlouvě ze dne 30. ledna
1994, je proto otázkou skutkovou. Zpochybnily-li tedy žalobkyně závěr
odvolacího soudu, že žalovaný má ve smyslu ustanovení § 667 odst. 1 věty čtvrté
obč. zák. právo na uhrazení protihodnoty toho, o co se v důsledku jím
provedených změn zemědělské usedlosti zvýšila její hodnota, poukazem na to, co
bylo obsahem vůle smluvních stran projevené v citovaném dodatku a jak měla být
tato vůle interpretována, napadly správnost skutkového (nikoli právního) závěru
odvolacího soudu.
Se zřetelem k řečenému dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání žalobkyň
proti části b/ potvrzujícího výroku a dovolání žalovaného proti části a/
potvrzujícího výroku ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je
v tomto směru podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. jako
nepřípustná odmítl. Dovolání žalobkyň proti měnícímu výroku V. napadeného rozsudku (dále opět jen
„měnící výrok“) je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť zde
směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního
stupně ve věci samé. Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence
uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu. Ve vztahu k měnícímu výroku žalobkyně uplatnily – s přihlédnutím k obsahu
dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. Podle § 241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (v projednávané věci je dovolání žalobkyň proti měnícímu výroku
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití
těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o.s.ř.), lze dovolání podat také z důvodu, že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném
dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek
hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132
o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo
z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože
soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které
vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska
závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti
logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové
zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se
skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného
(popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání
2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004). Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti
soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze
zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl.
Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani
polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému
svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti
pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy
ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů
nelze dovoláním úspěšně napadnout. Z obsahu dovolání vyplývá, že žalobkyně brojily právě proti způsobu hodnocení
důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění pro posouzení
otázky, zda žalovanému svědčí právo na uhrazení protihodnoty toho, o co se v
důsledku jím provedených změn zemědělské usedlosti zvýšila její hodnota (§ 667
odst. 1 věta čtvrtá obč. zák.). Jinak řečeno nesouhlasily se způsobem hodnocení
důkazů odvolacím soudem a v konečném důsledku nabídly vlastní verzi hodnocení
důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jejich
názoru odvolací soud v tomto směru z provedených důkazů zjistit, tj. vlastní
verzi skutkového stavu věci. Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací soud vzal
v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů (přečtených listinných důkazů)
vyplynuly; přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými
důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Lze proto konstatovat, že
skutková zjištění a z nich vyplývající skutkové závěry odvolacího soudu jsou
výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v
ustanovení § 132 o.s.ř. (ve spojení s § 211 o.s.ř.). Z toho vyplývá, že
dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. nebyl užit opodstatněně. Jelikož žalobkyním se prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle §
241a odst. 3 o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace nepodařilo zpochybnit
správnost měnícího výroku, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a
odst. 1 o.s.ř.) – dovolání žalobkyň proti výroku V. napadeného rozsudku jako
nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.). Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním
napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a
jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.