26 Cdo 5366/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc.,
ve věci žalobců: a) K. Š. a b) J. Š., zastoupených Mgr. Ivetou Čaňkovou,
advokátkou se sídlem v Jablonci nad Nisou, ul. 28. října 31, proti žalovaným:
1) Z. M., 2) J. H., 3) P. H., 4) J. H., a 5) J. T., o zaplacení částky
848.625,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou
pod sp. zn. 11 C 278/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v
Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 28. dubna 2008, č. j. 30 Co
508/2007-141, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci se domáhali, aby jim žalovaní zaplatili částku 848.625,- Kč s
příslušenstvím s odůvodněním, že byli v době od 15. 5. 1991 do 30. 4. 2002
nájemci nebytových prostor v domě č. p. 353 ve V. H. a že v nájemních smlouvách
uzavřených 15. 5. 1991 a 2. 7. 1993 byl uveden souhlas pronajímatele P. N. (právního předchůdce žalovaných) s vyjmenovanými adaptacemi domu a závazek k
úhradě nákladů tím žalobcům vzniklých při skončení nájemního poměru. Žalobci
vynaložili na adaptace celkem částku 1.045.425,- Kč, po odpočtu dlužného
nájemného 200.175,- Kč tak zbývá žalovaná částka 848.625,- Kč, kterou žalovaní
odmítají zaplatit, ačkoliv se k tomu žalovaná 1) zavázala v dohodě o skončení
nájmu z 30. 4. 2002. Původní pronajímatel a vlastník domu P. N. zemřel v roce
1997 a dědictvím po něm nabyli žalovaná 1) aj. H. st., každý ideální ? domu. Ten zemřel v roce 1998 a žalovaní jako jeho dědicové nabyli každý
spoluvlastnický podíl ideální 1/8. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací k odvolání
žalobců rozsudkem z 28. 4. 2008, č. j. 30 Co 508/2007-141, potvrdil rozsudek
Okresního soudu v Jablonci nad Nisou (dále „soud prvního stupně“) z 28. 6. 2006, č. j. 11 C 278/2003-94, jímž byla zamítnuta „žaloba o uložení povinnosti
zaplatit žalobcům ze strany žalovaných celkem částku 848.625,- Kč se zákonným
úrokem z prodlení od 23. 12. 2003 do zaplacení“, a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel shodně se soudem prvního stupně ze
zjištění, že právní předchůdce žalovaných jako vlastník domu č. p. 353 ve V. H. uzavřel se žalobci 15. 5. 1991 a 2. 7. 1993 smlouvy o nájmu nebytových prostor
v tomto domě, vždy na dobu deseti let. Podle výkladem zjištěného obsahu obou
nájemních smluv se pronajímatel zavázal k úhradě nákladů vynaložených na
specifikované adaptace domu jen v případě, že by sám nájemní poměr ukončil před
uplynutím sjednané doby (tomu odpovídalo i mimořádně nízké nájemné). Soud
prvního stupně dále vycházel z toho, že nájemní poměr zanikl k návrhu žalobců
dohodou z 30. 4. 2002, kterou uzavřeli se žalovanou 1), ke dni uzavření dohody. Žalobci tak nemohou po žalovaných, kteří dědictvím nabyli spoluvlastnictví k
původně pronajatému domu, úhradu nákladů požadovat. Odvolací soud dospěl oproti
soudu prvního stupně k závěru, že dohoda, kterou uzavřeli žalobci se žalovanou
1) dne 30. 4. 2002 o skončení nájemního poměru a ve které se žalovaná 1)
zavázala k úhradě nákladů vynaložených žalobci na předmětný dům po odpočtu
dlužného nájemného, je absolutně neplatný právní úkon. Žalované 1) náležel
spoluvlastnický podíl k domu pouze v rozsahu ideální ?, ve vztahu k ostatním
žalovaným byla v postavení rovnodílného spoluvlastníka, a ve smyslu § 139 odst. 2 občanského zákoníku (dále „obč. zák.“) tak nemohla sama dohodu platně uzavřít
(odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1694/2005). Nájemní poměr
proto skončil uplynutím deseti let, jak bylo ujednáno v nájemní smlouvě z 2. 7. 1993.
Protože se pronajímatel zavázal k úhradě nákladů vynaložených žalobci na
jeho dům jen v případě skončení nájemního poměru před uplynutím sjednané doby,
nárok na jejich úhradu podle § 667 odst. 1 obč. zák. žalobcům nevznikl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Protože jde o rozsudek
vydaný před 1. 7. 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací
projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (Čl. II, bod 12. tohoto zákona) – dále „o. s. ř.“, a § 243c odst. 2 občanského soudního řádu ve
znění uvedené novely. Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé není
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proto, že rozhodnutí soudu
prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním
rozhodnutím ve věci. Dovolání může být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř. jen tehdy, jde-li o řešení otázek právních a jde-li o právní otázku
zásadního významu (§ 237 odst. 3 o. s. ř.)
Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam (odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), řeší-li právní otázku, která v
rozhodnutí odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo řeší-li otázku v
rozporu s hmotným právem. Způsobilým dovolacím důvodem, na jehož základě lze
napadené rozhodnutí přezkoumat, je dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání pro uplatnění
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. přichází v úvahu pouze
v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není postiženo vadou, ze střetu
odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, nález Ústavního
soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 10. 12. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4562/2009, a usnesení Ústavního soudu ze dne
28. 7. 2010, sp. zn . IV. ÚS 1464/10). Námitky žalobců, že soud prvního stupně
nařídil důkaz znaleckým posudkem, „aniž účastníkům dal možnost se k tomuto
důkazu vyjádřit a sám jim sdělil, co má být tímto důkazem prokázáno a zda lze
závěry znalce využít v řízení“, zásadní právní význam rozhodnutí nezakládají. To platí i o námitce k „nové argumentaci“ odvolacího soud ohledně skončení
nájemní smlouvy. Zatímco soud prvního stupně považoval dohodu z 30. 4. 2002 za
platnou, odvolací soud dospěl na základě skutkového stavu zjištěného již soudem
prvního stupně k odlišnému právnímu závěru o absolutní neplatnosti této
smlouvy. Přípustný není ani dovolací důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových
zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Ten dovolatelé podle obsahu dovolání (§ 41
odst. 2 o. s. ř.) uplatnili, pokud brojili proti výkladu nájemních smluv z 15. 5. 1991 a 2. 7. 1993. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu
projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného
pod č. 73 v sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
dále např. rozsudků ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, ze dne 19. 7. 2001,
sp. zn. 20 Cdo 2187/99, a ze dne 31. 10. 2001, sp. zn.
20 Cdo 2900/99,
uveřejněného
pod č. 46 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, a usnesení ze
dne 31. 10. 2002,
sp. zn. 20 Cdo 2196/2001, ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 26 Cdo 1792/2002, ze dne
25. 9. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1682/2003, ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 20 Cdo
261/2003, ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 20 Cdo 473/2003, a ze dne 7. 10. 2004,
sp. zn. 26 Cdo 1881/2003). K dovolacím námitkám podřaditelným pod dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., že žalobci mají po
skončení nájmu právo na náhradu zhodnocení pronajaté věci i přes znění
předmětné nájemní smlouvy, Nejvyšší soud odkazuje na svůj rozsudek z 30. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1222/2007, uveřejněný pod C 5278 v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, ročník 2008, v němž uvedl, že „ustanovení občanského zákoníku
o změnách prováděných na pronajaté věci (§ 667 odst. 1) má dispozitivní
charakter“. K otázce hospodaření se společnou věcí se dovolací soud vyjádřil v rozsudku
ze dne 15. 12. 2006, sp.zn. 33 Odo 1694/2005, na který odkázal už odvolací
soud. Uvedl, že právní úkon týkající se hospodaření se společnou věcí, který
učinil jeden z rovnodílných podílových spoluvlastníků, aniž dal druhému
spoluvlastníku možnost se k zamýšlenému úkonu vyjádřit nebo přes výslovný
nesouhlas druhého spoluvlastníka, je úkonem absolutně neplatným pro rozpor se
zákonem. Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti napadenému rozhodnutí otázku zásadního
právního významu neřeší, a proto bylo Nejvyšším soudem podle § 243b odst. 5 a §
218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto. Podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. by žalovaným
vůči žalobcům náležela náhrada nákladů dovolacího řízení, ty jim však nevznikly. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 25. května 2011
JUDr. Marie Rezková
předsedkyně senátu