26 Cdo 2615/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové
ve věci žalobkyně M-SPO s. r. o., IČ 265 12 459, se sídlem Praha 8 – Čimice, Ke
hřišti 62/28, zastoupené JUDr. Petrem Košťálem, advokátem se sídlem Příbram II,
Střelecká 26, proti žalovanému městu Příbram, se sídlem Příbram I, Tyršova 108,
zastoupenému JUDr. Tomášem Samkem, advokátem se sídlem Příbram I, Pražská 140,
o zaplacení částky 3.097.678,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Příbrami pod sp. zn. 13 C 65/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2012, č. j. 24 Co 121/2012-252, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 59.429,- Kč, k rukám JUDr. Tomáše Samka, advokáta se sídlem
Příbram I, Pražská 140, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala, aby soud uložil žalovanému povinnost
zaplatit jí částku 3.091.428,- Kč s příslušenstvím za zhodnocení níže
specifikovaného předmětu nájmu a částku 6.250,- Kč představující přeplatek na
nájemném za dobu od 1. 1. 2009 do 31. 5. 2009 (tj. celkem 3.097.678,- Kč). Okresní soud v Příbrami (soud prvního stupně) – poté, co usnesením ze dne 24. 3. 2010, č. j. 13 C 65/2009-119, zastavil řízení ohledně částky 6.250,- Kč –
rozsudkem ze dne 21. 10. 2011, č. j. 13 C 65/2009-220, uložil žalovanému
povinnost zaplatit žalobkyni do 3 dnů od právní moci rozsudku částku
3.091.428,- Kč s tam uvedenými úroky z prodlení; současně rozhodl o nákladech
řízení státu a o nákladech řízení mezi účastníky. Po provedeném dokazování vzal zejména za prokázáno, že účastníci uzavřeli dne
16. 6. 2005 nájemní smlouvu (dále jen ,,Smlouva“) na dobu určitou deseti let s
účinností od 1. 6. 2005, jejímž předmětem bylo „zařízení letního kina, které se
nachází ve sportovním areálu N. r. v k. ú. P.“ (dále též jen „předmětné
prostory“ nebo „předmět nájmu“), že výše nájemného činila 15.000,- Kč ročně, že
sjednaným účelem nájmu bylo pořádání kulturních produkcí, zábav a provozování
zařízení sloužících k zábavě, reklamní činnosti a marketingu a provozování
letního kina, že předmětné prostory nebyly k tomuto sjednanému účelu nájmu plně
způsobilé z hlediska svého stavebně technického stavu, že žalobkyně byla
srozuměna s tím, že je nezbytné provést v předmětných prostorách rozsáhlé
úpravy (specifikované v čl. IV. bodu 1/ písm. d/ Smlouvy) a zavázala se je
provést – po písemném odsouhlasení rozpočtu na jednotlivé opravy a rekonstrukce
ze strany žalovaného (pronajímatele) – na vlastní náklady a bez nároku na
jejich náhradu, že si žalovaný ve Smlouvě vymínil, že žalobkyně nesmí provádět
na předmětných prostorách bez jeho souhlasu žádné jiné změny (s výjimkou
činností uvedených čl. IV. bodu 1/ písm. d/ Smlouvy, k nimž měla písemný
souhlas žalovaného) kromě jejich běžné údržby, a že Smlouva obsahovala
ujednání, podle něhož je možné ukončit nájemní poměr výpovědí bez uvedení
důvodů s tříměsíční výpovědní lhůtou. Rovněž vzal za prokázáno, že po provedení
rekonstrukčních prací žalobkyní byl zahájen provoz letního kina dne 30. 7. 2005, přičemž některé práce byly na předmětných prostorách prováděny i po tomto
datu, že dne 23. 9. 2008 zaslal žalovaný žalobkyni výpověď z nájmu předmětných
prostor, že dne 2. 1. 2009 předala žalobkyně předmětné prostory žalovanému a
dopisem ze dne 5. 1. 2009 jej vyzvala k zaplacení částky 3.091.428,- Kč z
titulu zhodnocení předmětu nájmu. Na základě těchto zjištění dospěl k závěru,
že žaloba je důvodná. Především konstatoval, že ve světle názorů vyslovených v
rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 3497/2006 by žalobkyně sice
nebyla oprávněna se domáhat protihodnoty toho, o co se zvýšila hodnota předmětu
nájmu ve smyslu § 667 odst. 1 občanského zákoníku ve znění po novele provedené
zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen „obč.
zák.“), neboť se zavázala provést
úpravy předmětných prostor ve vlastní režii a bez nároku na náhradu
vynaložených nákladů, avšak dospěl k závěru, že v souzené věci je nutno
aplikovat ustanovení § 574 odst. 2 obč. zák. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu
ČR sp. zn. 28 Cdo 1222/2007). V opačném případě by – z důvodů rozvedených v
odůvodnění rozsudku – došlo k založení nerovnosti obou smluvních stran i k
rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák.; soud prvního stupně proto
ujednání, jímž se žalobkyně zavázala provést úpravy předmětných prostor bez
nároku na náhradu zhodnocení předmětu nájmu, posoudil jako neplatné ve smyslu §
574 obč. zák., ale i ve smyslu § 3 obč. zák. K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 12. 4. 2012, č. j. 24 Co 121/2012-252, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
žalobu zamítl; dále rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky před soudy obou
stupňů a nákladech řízení státu. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových
zjištění soudu prvního stupně a poté, co doplnil dokazování, vzal rovněž za
zjištěno, že bezprostředně po zahájení provozu letního kina se začaly objevovat
stížnosti obyvatel města P. na obtěžování hlukem a na rušení nočního klidu a že
žalobkyni byly v této souvislosti uloženy ve správním řízení dvě pokuty, neboť
hluk z veřejných produkcí překračoval povolené hygienické limity. Odvolací soud
– poté, co dovodil, že mezi účastníky jde o obchodní závazkový vztah, na který
však převážně dopadají ustanovení § 663 a násl. obč. zák. – dospěl na rozdíl od
soudu prvního stupně k závěru, že nárok žalobkyně není důvodný. Konstatoval, že
pokud se žalobkyně ve Smlouvě dobrovolně zavázala k náhradě nákladů spojených s
konkrétními úpravami předmětných prostor (viz čl. IV. bodu 1/ písm. d/
Smlouvy), došlo tímto ujednáním současně k vyloučení možnosti domáhat se po
skončení nájemního poměru toho, o co se zvýšila hodnota předmětu nájmu; přitom
poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR vydané v obdobné věci pod sp. zn. 28
Cdo 3497/2006 a uvedl, že nemá důvod se odchylovat od závěrů v něm vyslovených. Pokud jde o výše uvedené ujednání Smlouvy, dospěl – na rozdíl od soudu prvního
stupně – k závěru, že je nelze považovat za neplatné, neboť je projevem
svobodné vůle smluvních stran. Při řešení otázky, zda se lze platně předem
smluvně vzdát práva na protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota pronajaté
věci (§ 667 odst. 1 obč. zák.) vyšel odvolací soud z rozhodnutí Nevyššího soudu
ČR sp. zn. 28 Cdo 1222/2007 a především citoval v něm uvedený názor, že
neplatnost vzdání se budoucích práv na základě dohody podle § 574 odst. 2 obč. zák. může nastat jen ohledně těch budoucích nároků, které vzniknou na základě
zákona nebo smlouvy, popř. jiných právních skutečností, přičemž vznik těchto
práv (nároků) je založen obligatorně; tam, kde zákon umožňuje odchylnou úpravu,
tj. dohodu mezi účastníky, jíž lze určitou úpravu modifikovat nebo i vyloučit,
nelze takovou dohodu kvalifikovat jako (neplatnou) dohodu o vzdání se budoucích
práv (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Odo 645/2001).
Odvolací soud
dále především zdůraznil, že v souzené věci se nejedná o spotřebitelskou
smlouvu, ale o úkon učiněný mezi dvěma rovnoprávnými subjekty (při zohlednění
odbornosti žalobkyně a přiměřené míry jejího podnikatelského rizika), a proto
by soudem prvního stupně poskytnutá ochrana ve smyslu § 574 odst. 2 obč. zák. zakládala nerovnost mezi subjekty tohoto obchodního závazkového vztahu. Uvedl,
že žalobkyně uzavírala Smlouvu s vědomím, že nájemní poměr může skončit bez
dalšího výpovědí ve tříměsíční výpovědní době, a nemohla proto mít žádnou
jistotu, že nájemní poměr bude skutečně trvat po dohodnutou dobu 10-ti let;
přesto se však zavázala, že provede na vlastní náklady změny na předmětu nájmu
dle čl. IV. bodu 1) písm. d) Smlouvy. Vyslovil názor, že nárok žalobkyně nelze
konstruovat ani na základě § 3 odst. 1 obč. zák. (neboť ochranu práva lze
výjimečně s poukazem na § 3 odst. 1 obč. zák. odepřít, nelze však toto právo
bez opory v zákoně konstituovat) a současně vyložil, proč nelze Smlouvu
považovat za neplatný právní úkon pro rozpor s dobrými mravy (§ 39 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Rekapituluje skutkové a
právní závěry odvolacího soudu a vytýká mu, že nesprávně posoudil obsah
Smlouvy, neboť jím učiněný výklad je v rozporu s „jazykovým projevem“ smluvních
stran. Namítá, že účastníci výslovně vyloučili pouze její nárok na náhradu
nákladů spojených s provedenou změnou na věci, avšak Smlouva již neobsahuje
žádné ujednání ohledně nároku na zaplacení náhrady toho, o co se zvýšila
hodnota předmětu nájmu; pro posouzení tohoto nároku je tak nutno použít
poslední větu § 667 odst. 1 obč. zák. Poukazuje na rozdíl mezi pojmy
„vynaložené náklady“ a „zhodnocení věci“, přičemž zdůrazňuje, že ujednání ve
Smlouvě se nemůže vztahovat na její nárok na úhradu „protihodnoty zvýšení
hodnoty věci“. Vyjadřuje rovněž přesvědčení, že pokud odvolací soud v
odůvodnění svého rozsudku odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo
3497/2006, neposuzoval uplatněný nárok v „jeho vlastním a samostatném kontextu
okolností“ (na něž poukazuje). Dále namítá, že odvolací soud nesprávně hodnotil
vztah účastníků jako obchodněprávní a poukazuje na to, že předmět nájmu
převzala za účelem provozování své podnikatelské činnosti a nešlo tedy o
činnost podřaditelnou pod zákonnou kategorii „zabezpečování veřejných potřeb“. Je toho názoru, že na vztah účastníků bylo „plně aplikovatelné“ ustanovení §
574 obč. zák., jak ostatně učinil i soud prvního stupně při své úvaze o
neplatnosti dohody účastníků, kterou se měla žalobkyně vzdát svých práv, jež jí
mohou v budoucnu teprve vzniknout. Navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo
zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení; současně učinila
návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku. Žalovaný se v obsáhlém vyjádření k dovolání především ztotožnil s napadeným
rozhodnutím, podrobně zdůvodnil, proč považuje žalobkyní uplatněný nárok za
nedůvodný, namítl, že v souzené věci nelze – z důvodů rozvedených ve vyjádření
– použít ustanovení čtvrté věty § 667 odst. 1 obč. zák. a rovněž poukázal na
čl. IV bod 2 písm. e) Smlouvy, dle něhož byla žalobkyně povinna předmět nájmu
po ukončení nájemního poměru bez náhrady vyklidit a uvést do původního stavu. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto. Napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 12. dubna 2012. Nejvyšší soud České
republiky jako soud dovolací v souladu s čl. II bodem 7. zákona č. 404/2012
Sb., dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen
„o.s.ř.”). Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou –
účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního
zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), a je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a) o.s.ř, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž
bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř.
je dovolací soud vázán nejen rozsahem
dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel
obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř.,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny. Existence uvedených vad nebyla dovolatelkou namítána a ani z obsahu spisu
nevyplývá. Dovolatelka svými námitkami týkajícími se obsahu Smlouvy především brojí proti
skutkovému závěru odvolacího soudu, že vůle účastníků Smlouvy směřovala k
vyloučení její možnosti domáhat se po skončení nájemního poměru toho, o co se
zvýšila hodnota předmětu nájmu (§ 667 odst. 1 věta čtvrtá obč. zák.); uplatňuje
tak dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze odvolacímu vytýkat, že
napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu
spisu oporu v provedeném dokazování. Je třeba předeslat, že právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje
konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových
zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu
práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu
projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího
soudu z 21. 10. 1999, sp.zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73/2000 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek z 31. 10. 2001,
sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný pod č. 46 v časopise Soudní judikatura
3/2002, a usnesení z 6. 1. 2005, sp.zn. 26 Cdo 728/2004). Při zjišťování obsahu smlouvy je nutno uplatnit i výkladové pravidlo vyjádřené
v § 35 odst. 2 obč. zák., podle něhož právní úkony vyjádřené slovy je třeba
vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle
toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být proto nejprve
vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých
použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či
systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Podle soudní praxe je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost
projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že
účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to poznatelné z
textu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový
projev vůle by neměl vzbuzovat důvodné pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích
osob (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 3. 2002, sp. zn. 33 Cdo 512/2000,
uveřejněný pod C 1108 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve
smyslu ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.
pokládat výsledek hodnocení důkazů,
který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud
vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků
nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení
najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z
přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti
(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor,
nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá v
podstatné části oporu v provedeném dokazování tehdy, týká-li se skutečností,
které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Jak vyplývá z obsahu napadeného rozhodnutí, odvolací soud výkladem článku IV. bodu 1) písm. d) Smlouvy (jenž zní, že „nájemce je – po písemném odsouhlasení
rozpočtu na jednotlivé opravy a rekonstrukce ze strany pronajímatele – povinen
provést /tam specifikované/ opravy a rekonstrukce na vlastní náklady a bez
nároku na náhradu těchto vynaložených nákladů“) dovodil, že citovaným ujednáním
došlo současně i k vyloučení možnosti žalobkyně domáhat se po skončení nájmu
toho, o co se zvýšila hodnota předmětu nájmu. Dovolací soud se s tímto skutkovým závěrem ztotožňuje, neboť ani za pomoci
výkladu tohoto smluvního ujednání dle pravidel vyjádřených v ustanovení § 35
odst. 2 obč. zák., a to i s přihlédnutím k vůli účastníků, nelze dovodit, že by
jejich úmyslem bylo sjednat právo nájemkyně (žalobkyně) domáhat se po skončení
nájemního poměru toho, o co se zvýšila hodnota předmětu nájmu (§ 667 odst. 1
věta čtvrtá obč. zák.). Nelze totiž přehlédnout, že pokud měla žalobkyně dle
citovaného ujednání provést opravy a rekonstrukce předmětu nájmu nejen na
„vlastní náklady“, ale též bez nároku na „náhradu vynaložených nákladů“, je tím
bezpochyby vyloučena možnost žalobkyně domáhat se následně jakékoli kompenzace
takových vynaložených nákladů; tím spíše pak nemůže požadovat po skončení nájmu
protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota věci v důsledku jí provedených oprav
a rekonstrukcí specifikovaných v článku IV. bodu 1) písm. d) Smlouvy (srov. ustanovení § 667 odst. 1 věta čtvrtá obč. zák.). Vzhledem k tomu nelze
odvolacímu soudu úspěšně vytýkat (jak činí dovolatelka), že „neposuzoval
žalobkyní uplatněný nárok v jeho vlastním, samostatném kontextu okolností, za
kterých byla Smlouva uzavřena a které našly výraz v jejím obsahu“. Napadené rozhodnutí spočívá dále na právním závěru, že ujednání obsažené v
článku IV. bodu 1) písm. d) Smlouvy není neplatné ve smyslu ustanovení § 574
odst. 2 obč. zák., přičemž dovolatelka uvedený závěr zpochybnila námitkou, že
na vztah účastníků bylo „plně aplikovatelné“ ustanovení § 574 obč. zák. Posléze uvedená námitka sice obsahově (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) naplňuje dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., avšak v této souvislosti nelze
opomenout, že soudní praxe je ustálena v názoru, že pouhá citace ustanovení §
241a odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o.s.ř.
– bez údaje o tom, z jakých
konkrétních důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá – není řádným
uplatněním dovolacích důvodů podle těchto ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího
soudu z 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 1060/2003, uveřejněné pod č. 31 v sešitě č. 3 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura). Výše citovanou obecnou výtku
dovolatelky tudíž nelze pokládat za řádné uplatnění dovolacího důvodu podle §
241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolací soud však – i přes výše uvedené – dodává, že odvolací soud při řešení
předestřené otázky nepochybil. Nejvyšší soud již ve svém rozsudku z 30. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1222/2007, uveřejněném pod C 5278 v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, dovodil, že ustanovení § 667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák. je
ustanovením dispozitivního charakteru, a připouští tedy odchylné ujednání,
proto nelze takové jiné ujednání kvalifikovat jako neplatnou dohodu o vzdání se
budoucích práv dle § 574 odst. 2 obč. zák. Jak se podává z odůvodnění
napadeného rozsudku, odvolací soud z názorů vyslovených v citovaném rozsudku
Nejvyššího soudu při svém právním posouzení věci důsledně vycházel a jeho
rozhodnutí je v tomto ohledu výrazem standardní soudní praxe (k tomu srov. dále
např. usnesení Nejvyššího soudu z 19. 7. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2893/2007 a
usnesení z 26. 8. 2010, sp. zn. 26 Cdo 967/2008). Zbývá dodat, že není důvodná ani námitka dovolatelky, že odvolací soud
nesprávně hodnotil vztah mezi účastníky jako obchodněprávní. Je tomu tak proto,
že obchodní zákoník nemá zvláštní úpravu vypořádání investic nájemce do
pronajaté věci, a tudíž – s ohledem na ustanovení § 1 odst. 2 obchodního
zákoníku – obecná úprava obsažená v občanském zákoníku dopadá na nájemní poměr
účastníků bez ohledu na to, zda má charakter obchodněprávní či občanskoprávní. Rozsudek odvolacího soudu je tedy z hlediska uplatněných dovolacích důvodů
(jejich obsahové konkretizace) správný. Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil
jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b
odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.). O návrhu na odklad vykonatelnosti (§ 243 o.s.ř.) napadeného rozhodnutí, jež
neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí
nerozhodoval. O nákladech dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalobkyni,
která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, k náhradě nákladů dovolacího řízení,
které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření prostřednictvím
advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 48.815,- Kč (§ 2
odst. 1, § 3 odst. 1 bod 8. ve spojení s § 10 odst. 3, § 16 odst. 2 a § 18
odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 64/2012 Sb.), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež
stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 10.314,- Kč představující 21%
DPH.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněný
podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 23. dubna 2013
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu