22 Cdo 3542/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobců: a) H. O., M., b) D. K. (K.), K., obou zastoupených Mgr. Jiřím
Hoňkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, proti žalovaným: 1)
J. B., P., 2) Z. R., K. H., zastoupeným JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se
sídlem v Praze 8, Sokolovská 49/5, adresa pro doručování: H. K., o určení
vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 24 C
158/2000, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 20. února 2013, č. j. 25 Co 312/2012-723, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. února 2013, č. j. 25 Co
312/2012-723, a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 17. dubna
2012, č. j. 24 C 158/2000-644, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Hradci
Králové k dalšímu řízení.
Okresní soud v Hradci Králové („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17.
dubna 2012, č. j. 24 C 158/2000-644, výrokem pod bodem I. určil, že žalobkyně
a) a žalobce b) jsou podílovými spoluvlastníky dále uvedených pozemků, v podílu
každý ideální jedné poloviny, a to parcel č. 887/7, 981/5, 891/6, 891/15, st.
2026/6, st. 2026/12, st. 2026/13, st. 2026/14, 2029, 2031, 2036, st. 2392/1,
st. 2392/4, st. 2392/5, st. 2393/2, st. 2468/1, st. 2556/1, st. 2557, 957/2,
957/118, 955/6, 2038, 2039, st. 2392/6 a st. 2393/1, vše v katastrálním území
K. a obci H. K.
Výrokem pod bodem II. zamítl žalobu žalovaných na určení, že jsou
spoluvlastníky pozemků v podílu u žalovaného ideálních 7/8 a u žalované 2)
ideální 1/8, a to parcel č. 887/7, 981/5, 891/6, 891/15, st. 2026/6, st.
2026/12, st. 2026/13, st. 2026/14, 2029, 2031, 2036, st. 2392/1, st. 2392/4,
st. 2392/5, st. 2393/2, st. 2468/1, st. 2556/1, st. 2557, 957/2, 957/118, vše v
katastrálním území K. a obci H. K.
Výrokem pod bodem III. zamítl žalobu žalovaného 1), že je vlastníkem pozemků, a
to parcel č. 955/6, 2038, 2039, st. 2392/6 a st. 2393/1, vše v katastrálním
území K. a obci H. K.
Výroky pod body IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně (opětovně, po zrušení předchozích rozhodnutí v odvolacím
řízení) rozhodoval o žalobě, kterou se žalobci domáhali určení, že jsou
rovnodílnými spoluvlastníky pozemků označených ve výroku rozsudku pod bodem I. Své vlastnické právo odvozovali z rozhodnutí Okresního soudu v Klatovech ze dne
1. března 2000, č. j. D 1119/99-140 (čl. 7), kterým nabyli dědictví po M. K.,
rozené F., zemřelé 8. 4. 1987 v H. v I. Právní předchůdkyně žalobců M. K. podle jejich tvrzení nabyla vlastnictví k
předmětným nemovitostem jako dědička po H. F. [viz usnesení Okresního soudu v
Hradci Králové ze dne 27. září 1949, sp. zn. Nc V 235/49 (čl. 19 spisu), kterým
byly vráceny v rozhodnutí uvedené nemovitosti do neodevzdané pozůstalosti po H. F.]. Výměrem Jednotného národního výboru ze dne 17. října 1949, zn. 611–
1/10-1949 (čl. 26), následně zaknihovaného Lidovým soudem v Hradci Králové pod
č. d. 828/58, byly pozemky ponechány v jejím vlastnictví. Žalovaní podali vzájemný návrh, kterým se domáhali určení svého vlastnického
práva k pozemkům uvedeným ve výroku pod bodem II. rozsudku, a to v poměru id. 7/8 pro žalovaného 1) a id. 1/8 pro žalovanou 2), a dále určení, že žalovaný 1)
je výlučným vlastníkem pozemků uvedených ve výroku pod bodem III. rozsudku. Žalobu odůvodnili tím, že oni jsou vlastníky předmětných nemovitostí, které
nabyli z titulu dědického nástupnictví. Jsou zapsáni spolu se žalobci jako
duplicitní vlastních předmětných nemovitostí. Žalobci nemohli pozemky nabýt
jako dědicové po M. K., která se nemohla stát vlastnicí předmětných nemovitostí
v důsledku toho, že jí byly při provádění druhé pozemkové reformy „ponechány“,
protože pozemky odňaté v průběhu německé okupace ani ona sama ani žádný z
jejich předchůdců nevlastnili. Pozemky vlastnili JUDr. L. F., M. F., Ing. O. F. Všichni tito vlastníci i jejich potomci, kromě dcery M. F. V. F. – B. – R. –
K., zemřeli v průběhu let 1940 až 1944. Předmětné pozemky zdědila sestra
prvních tří vlastníků I. F., provdaná F. [matka žalované 2)] a V. F. – B. – R. – K. [matka žalovaného 1)], která zděděné pozemky darovala (čl. 67 spisu) svému
synovi, žalovanému 1). Rozhodnutí, kterého se žalobci dovolávají, nemohlo podle žalovaných založit
vlastnické právo právní předchůdkyni žalobců M. K., a to z toho důvodu, že
nebylo v pravomoci tehdejšího Jednotného národního výboru v řízení podle zákona
č. 46/1948 Sb. zakládat osobě uplatňující restituční nároky nové vlastnictví k
pozemkům, které původní vlastník (v daném případě H. F.) dříve nevlastnil. Národní výbor byl oprávněn pouze „ponechat“ pozemky nebo jejich část, které ve
vlastnictví již byly. Uvedený výměr je nicotným právním aktem. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění duplicity zápisu účastníků jako vlastníků
předmětných nemovitostí v katastru nemovitostí. O věci rozhodoval vázán právním
názorem odvolacího soudu vyjádřeným v usnesení ze dne 18. listopadu 2009, č. j. 25 Co 8/2006-529. Předmětem jeho zkoumání byla otázka, zda M. K. nabyla
vlastnické právo k pozemkům, které vlastnili právní předchůdci žalovaných. Titulem, na základě kterého se měla M.
K. stát vlastnicí předmětných pozemků,
byl výměr Jednotného národního výboru (JNV) ze dne 17. října 1949, zn. 611-1/10-1949 (čl. 26 – dále též jen „výměr“), kterým národní výbor podle § 10
odst. 1 zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, ponechal M. K. západní
část parcel č. k. 891/1 a 956 o výměře 1,2293 ha a parcely č. k. 957/2 a 957/68
o výměře 0,6663 ha a 0,1044 ha v k. ú. K. zapsaných v kn. vl. 2633 a 524. Soud dospěl k závěru, že uvedený výměr nelze považovat za nicotný správní akt,
netrpí totiž tak závažnými vadami, že by jej nebylo možné vůbec za rozhodnutí
považovat. V tomto směru odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu, a to
ze dne 22. července 2005, č. j. 6A 76/2001-96, uveřejněný ve Sbírce Nejvyššího
správního soudu pod č. 793/2006, a ze dne 18. listopadu 2003, č. j. 2 Afs
12/2003-216, publikovaný ve Sbírce Nejvyššího správního soudu pod č. 212/2004 a
na usnesení Ústavního soudu ze dne 5. května 2004, sp. zn. II. ÚS 770/02. Soud
dovodil, že do pravomoci Jednotného národního výboru v Hradci Králové náleželo,
aby ve smyslu § 2 odst. 1 písm. d) a § 1 odst. 1 vyhlášky č. 1447/1948 Ú.l. výměrem rozhodoval o výkupu ve výkupním řízení vedeném k provádění § 10 zákona
č. 46/1948 Sb. Soud nepovažoval označení pozemků v daném výměru použitím
formulace „západní část obou těchto parcel č. k. 891/1 a 956 o výměře 1,2293
ha“ za zásadní vadu vůle správního orgánu a neztotožnil se s námitkou
žalovaných o neurčitosti jeho aktu. Zkoumal, zda bylo prokázáno, že předmětný
výměr nabyl právní moci, tedy byl doručen účastníkům, případně jejich
zmocněncům. I když vzhledem k časovému odstupu od vydání předmětného výměru
nebylo možné doložit doklady o jeho doručení, neboť se již nezachoval kompletní
spisový materiál z konce čtyřicátých let, po provedeném dokazování dospěl k
závěru, že výměr byl řádně doručený, nabyl právní moci a stal se vykonatelným. Důkazem znaleckým posudkem soud vzal za prokázané, že předmětem tohoto řízení
jsou pozemky ponechané M. K. výměrem ze 17. 10. 1949. Tyto pozemky nabyli
žalobci rovným dílem na základě usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 1. března 2000, sp. zn. D 1191/99 vydaného v řízení o dodatečném projednání
dědictví po M. K. Vzhledem k výše uvedeným závěrům žalobě vyhověl. Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalovaných
rozsudkem ze dne 20. února 2013, č. j. 25 Co 312/2012-723, rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry
soudu prvního stupně, který zohlednil skutkové i právní závěry odvolacího soudu
uvedené v kasačním usnesení ze dne 18. listopadu 2009, č. j. 25 Co 8/2006-529,
týkající se tvrzené nicotnosti výměru Jednotného národního výboru v Hradci
Králové ze 17. 10. 1949, č. 611-1/10-1949, právního zastoupení M. K. v řízení
před správním úřadem a řádného doručení výše uvedeného správního aktu. Soud
prvního stupně správně posoudil výměr Jednotného národního výboru ze 17. 10. 1949, když uzavřel, že se nejedná o akt nicotný; přitom vycházel jak z § 77
zákona č.
500/2004 Sb., správního řádu, tak z judikatury Nejvyššího správního i
Ústavního soudu. Byl si rovněž vědom toho, že soudu mimo rámec správního
soudnictví nenáleží přezkoumávat věcnou správnost individuálního správního
aktu. Odvolací soud pro stručnost odkázal na odůvodnění svého zmíněného
kasačního usnesení. Uzavřel, že žalobcům se podařilo prokázat existenci
nabývacích titulů, na jejichž základě se stala M. K. vlastnicí předmětných
pozemků a od ní přešlo právo děděním na žalobce. Nebyl-li výměr Jednotného
národního výboru ze 17. 10. 1949 dodatečně změněn nebo zrušen, je podle
odvolacího soudu třeba vyjít z presumpce jeho věcné správnosti. Soud byl tímto
rozhodnutím vázán v tom směru, že M. K. se stala osobou, jíž svědčilo
vlastnické právo k předmětným nemovitostem. Z výše uvedených důvodů odvolací
soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost
opírají o § 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňují dovolací
důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.
Žalovaní podali dovolání každý samostatně, jejich obsahy jsou však stejné. Za
nesprávný považují závěr odvolacího soudu, že výměr Jednotného národního výboru
v Hradci Králové ze 17. 10. 1949, č. 611-1/10-1949, od něhož odvozují své
vlastnické právo žalobci, netrpí žádnou vadou, která by jej činila nicotným.
Stejně jako soudy i žalovaní odkazují na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
č. j. 6A 76/2001-96. Namítají, že předmětný správní akt byl vydán absolutně
nepříslušným orgánem, který k jeho vydání neměl pravomoc a trpí zásadní vadou
projevu orgánu veřejné správy. Jednotný národní výbor byl zákonem č. 46/1948
Sb. oprávněn rozhodovat o tom, které pozemky stávajícího vlastníka budou
vykoupeny státem, a k tomu měl vydat příslušný výměr. Z pozemků náležejících
určitému vlastníkovi vybral ty, které budou dotčeny změnou právního stavu a
přejdou do vlastnictví státu, a ohledně zbývajících „ponechaných“ měl přetrvat
právní stav aktuálně platný. Neměl pravomoc rozhodovat, natož konstitutivním
rozhodnutím, o zbývajících ponechaných pozemcích. Takové oprávnění nelze
dovodit z uvedeného zákona, ani z jeho prováděcího předpisu ani z judikatury. A
vůbec nelze dovodit, že by národní výbor byl oprávněn rozhodovat o tom, že
budou ponechány pozemky osobám, které v době vydání výměru nebyly jejich
vlastníky – tedy zakládat nové vlastnictví. I slovní výklad slova „ponechat“
znamená neměnit – zachovat původní právní stav. Disponovat pozemky mohlo pouze
ministerstvo zemědělství ve fázi přídělu půdy. Jednotný národní výbor k tomu
nebyl oprávněn.
Výměr také trpí zásadní vadou, neboť projev vůle orgánu veřejné správy ve
formulaci “západní části těchto parcel čk. 891/1 a 956 o výměře 1,2293 ha“ je
neurčitý. Hranice tak mohla být vedena nekonečně mnoha způsoby a výkon tokového
rozhodnutí byl fakticky neuskutečnitelný. Z uvedeného vyplývá, že výměr
Jednotného národního výboru v Hradci Králové ze 17. 10. 1949, č. 611-1/10-1949,
trpí hned třemi vadami způsobujícími jeho nicotnost.
Žalovaní mají za to, že právní otázka, zda takové rozhodnutí je nicotné, dosud
nebyla dovolacím soudem vyřešena.
Dále vytýkají odvolacímu soudu, že své rozhodnutí řádně neodůvodnil a je proto
nepřezkoumatelné. Tím došlo k porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 a
násl. Listiny základních práv a svobod). Rozhodnutí je tak v rozporu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 29. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013). Rozhodně nelze považovat
odkaz odvolacího soudu z důvodů stručnosti na více než tři roky staré závěry
vyslovené v kasačním rozhodnutí za řádně splněnou povinnost soudu odůvodnit své
rozhodnutí a vypořádat se s odvolacími námitkami žalovaných odkazujícími na
nesprávné právní posouzení věci, o to více, že i toto předchozí rozhodnutí
postrádá odpovídající kvalifikační úvahy. Odvolací soud vůbec nevzal v úvahu, že žalovaní předmětné nemovitosti pokojně
užívali jako jejich vlastníci, přičemž svou dobrou víru odvozovali od platných
právních titulů. Pokud žalobci žalobou napadli právní stav evidovaný v katastru
nemovitostí, a to na základě skutečností nastalých v době starší padesát let,
pak bylo namístě vyložit procesní normy upravující dokazování a rovnost
účastníků tak, aby značný časový odstup související se ztrátou mnoha listin a
dalších důkazních prostředků nešel k tíži dovolatelů. V takovém případě není
skutkový stav výslednicí procesních aktivit žalobců a žalovaných, nýbrž pokusem
o rekonstrukci historické situace, který nutně nemůže být úspěšný, neboť je
odvislý od zachování či nezachování konkrétních listin. Jestliže byly tyto
okolnosti přičteny k tíži žalovaných, došlo k porušení principu dobré víry a
legitimního očekávání a současně k porušení vlastnického práva a práva na
spravedlivý proces. Žalovaní shledávají vady i v nákladovém výroku pod bodem II. Odvolací soud se
měl zabývat tím, zda v tomto konkrétním případě nejsou splněny podmínky pro
aplikaci § 150 o. s. ř., zda není důvod ke snížení náhrady nákladů řízení
případně k jejich neuložení. Poukazují na výjimečnost dané situace. Nebránili
zjevně neexistující práva, nelze jim přičíst k tíži, že rozhodnutí soudu
prvního stupně bylo několikrát zrušeno a náklady tak dosáhly značné částky. Odvolací soud pouze potvrzoval rozhodnutí, jehož obsah sám svým předchozím
rozhodnutím předurčil. Žalovaní navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Žalobci ve vyjádření k dovolání uvádějí, že dovolání není přípustné, neboť
rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe. Odvolací soud při řešení otázky nicotnosti správního aktu
vycházel z řady existujících rozhodnutí Nejvyššího správního soudu i Ústavního
soudu a je třeba poukázat též např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96. Žalovaní ve skutečnosti nežádají změnu
právního posouzení věci, ale nové posouzení skutkových okolností (namítají
nesprávné zjištění obsahu výměru Jednotného národního výboru), které by mohlo
vést k jinému právnímu posouzení. I kdyby se skutečně jednalo o otázku právního
posouzení, nemělo by rozhodnutí dovolacího soudu judikatorní přesah. Právní
názor vyslovený v rozsudku soudu prvního stupně, potvrzeného dovoláním
napadeným rozsudkem odvolacího soudu, že nejsou dány žádné důvody nicotnosti
uvedeného výměru, je správný. Žalovaní usilují o přezkum věcné správnosti
výměru, který je však mimo rámec správního soudnictví nepřípustný. Podle názoru
žalobců nedošlo v odvolacím řízení k žádnému procesnímu pochybení, na něž
poukazují žalovaní. Nenastala důkazní nouze, protože soudy měly k dispozici
řadu zachovaných listinných důkazů.
Tvrzení žalovaných o pokojném nerušeném
užívání nemovitostí jako vlastních nemá žádné právní následky, neboť podmínky
pro vydržení nebyly splněny. Dovolání proti nákladovému výroku v rozsudku
odvolacího soudu není přípustné. Žalobci navrhují, aby dovolací soud dovolání
žalovaného 1) a žalované 2) odmítl, a případně zamítl. Nejvyšší soud přihlédl k článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a projednal a rozhodl o
dovolání podle tohoto procesního předpisu účinného do 31. 12. 2013 – dále opět
„o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je
uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i
další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1,
§ 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je
důvodné. „Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak“ (§ 237 o. s. ř.). Dovolací soud dosud neřešil otázku,
zda vlastnické právo k pozemku může založit správní rozhodnutí, ve kterém není
pozemek určitě označen, ani otázku pravomoci národního výboru, oprávněného
vykupovat pozemky podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé
úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), k provádění takových změn ve
vlastnických vztazích k pozemku, které nespočívají ve výkupu půdy ve prospěch
státu. Nicotný (nulitní) je správní akt, který trpí natolik intenzivními vadami, že
jej vůbec za rozhodnutí ani považovat nelze. Takovými vadami jsou např. absolutní nedostatek pravomoci, absolutní nepříslušnost rozhodujícího správního
orgánu, zásadní nedostatky projevu vůle vykonavatele veřejné správy (absolutní
nedostatek formy, neurčitost, nesmyslnost), požadavek plnění, které je trestné
nebo absolutně nemožné, uložení povinnosti nebo založení práva něčemu, co v
právním smyslu vůbec neexistuje, či nedostatek právního podkladu k vydání
rozhodnutí. K nicotnosti soud přihlíží z úřední povinnosti (rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. července 2005, sp. zn. 6A 76/2001). Nicotnými jsou
ty správní akty, které vydal orgán, který k jejich vydání nebyl věcně vůbec
příslušný, akty fakticky či právně neuskutečnitelné; k těm patří i akty, které
jsou neurčité natolik, že nemohou založit zamýšlené právní následky (k tomu viz
Hendrych, D. a kol.: Správní právo. Obecná část. Praha: C. H. Beck, 5. vydání,
2003, s. 136 a násl.; Sládeček, V.: Obecné právo správní. Praha: Wolters
Kluwer, 2. vydání, 2009, s. 120 a násl.). Výměr JNV byl vydán na základě zákona č. 46/1948 Sb, o nové pozemkové reformě
(trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), a to podle § 1 odst.
3,
který zněl takto: „Stát vykoupí (§ 9 odst. 1) pro tentýž účel bez zřetele na
výměru (odstavec 2) půdu (odstavec 7), na které vlastníci trvale sami nepracují
nebo která je ve vlastnictví právnických osob vyjma ty, jež jsou uvedeny v § 2. Vlastníku se ponechá na jeho žádost půda (odstavec 7) ve výměře 1 hektar;
požádá-li o ponechání zastavěné plochy, započítává se její výměra do uvedené
výměry 1 hektaru. Půda ponechaná vlastníku bude vykoupena, jestliže vlastník
nebo jeho právní nástupce do 10 let ode dne účinnosti tohoto zákona, nebo
nabude-li jí později, do 10 let po jejím nabytí, na ní nebude hospodařiti nebo
ji nezastaví. Jde-li o půdu spekulační, provede se výkup veškeré půdy. Spekulační půdou podle předchozí věty se rozumí půda přesahující výměru 1
hektaru, které vlastník - nezemědělec - nabyl koupí a od nabytí na ní
nepracuje. Se souhlasem místních rolnických komisí lze ponechati půdu, jejíž
výnos slouží k vydržování duchovních státem uznaných církví a náboženských
společností, spravujících nižší církevní úřady (jmění obroční, místních sborů,
místních náboženských obcí apod.), a to nejvýše do výměry 30 hektarů“. Citované ustanovení umožňovalo vlastníku ponechat ve vlastnictví pozemek o
výměře 1 hektar; šlo tedy o možnost vynětí části vlastněné půdy z výkupu,
nikoliv o titul nabytí vlastnictví; rozhodnutí ponechávající pozemek tedy
předpokládalo (s případnými výjimkami uvedenými v § 1 odst. 9 tohoto zákona)
vlastnické právo, ale nezakládalo jej a ani jej nemohlo měnit. Pokud tedy JNV v
uvedeném výměru uvedl, že „západní část obou těchto parcel čk. 891/1 a 956 o
výměře 1, 2293 ha se ponechává přihlašovatelce paní M. K. v P.“, mohlo mít toto
rozhodnutí na vlastnické vztahy vliv jen v případě, že v době rozhodnutí M. K. též vlastnicí předmětných pozemků byla; to platí i o celých parcelách jí
ponechaných. Problém spočívá v tom, že JNV současně stejným rozhodnutím dědicům po dr. L. F., M. F., Ing. O. F. a M. F. (viz bod d/ výměru) z parcel č. 891/1 a č. 956
vykoupil „východní část“ o výměře 3,5894 ha a M. K. ponechal (ve skutečnosti
„přidělil“) „západní část obou těchto parcel č. k. 891/1 a 956 o výměře 1, 2293
ha“. Problém se tak dělí na dvě části:
1) Zda v důsledku uvedeného výměru zaniklo vlastnické právo předchůdců
žalovaných k „východní části“ parcel č. 891/1 a č. 956. 2) Zda tento výměr mohl založit právo M. K. k pozemku, který ještě nebyl
pravomocně vykoupen
Ad 1) Dovolatelům lze přisvědčit v tom, že pozemek není dostatečně určen tím,
že se uvede jeho výměra s tím, že tvoří „západní“ či „východní“ část určité
parcely. V takovém případě není zřejmé, čeho se vlastně rozhodnutí týká. Pokud
nebyl ve výroku správního rozhodnutí, v jehož důsledku mělo dojít ke změně
vlastnických vztahů k pozemku, tento pozemek označen (individualizován) tak,
aby bylo objektivně zřejmé, o jaký pozemek jde, pak je rozhodnutí neurčité a
nemůže vyvolat zamýšlené účinky; je tedy nicotné (nulitní). Proto předmětný
výměr v části, týkající se takto neurčitě označených pozemků, nemohl vyvolat
zamýšlené právní důsledky, tj. výkup pozemků pro účely druhé pozemkové reformy.
Soudy v nalézacím řízení neučinily skutkové zjištění ohledně dalšího osudu
sporných pozemků po vydání předmětného výměru. Pokud se jejich držby ujal stát,
a to i tím způsobem, že s nimi disponoval, šlo o převzetí věci bez právního
důvodu; v takovém případě by právu původních vlastníků mohla být poskytnuta
ochrana jen v restitučním řízení podle zákona o půdě č. 229/1991 Sb. (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006,
Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu - dále jen „Soubor“ –
č. C 4630, ze dne 17. února 2006, sp. zn. 22 Cdo 25/2006, Soubor č. C 3995). Ad 2) Uvedené rozhodnutí nemohlo založit vlastnické právo M. K. k částem
pozemků č. 891/1 a 956 již pro jeho neurčitost (viz výklad ad 1). Odvolací soud
též nevyvrátil námitky, týkající se toho, že rozhodovat o „ponechání“ pozemků
nebylo v pravomoci JNV (s přihlédnutím k obsahu rozhodnutí včetně jeho
odůvodnění však ve skutečnosti šlo o výměnu, resp. o příděl pozemku). Národní
výbor totiž podle zákona č. 46/1948 Sb. nebyl oprávněn vykoupenými pozemky
disponovat – o jejich přídělu rozhodovalo ministerstvo financí, národní výbory
rozhodovaly jen o výkupu. Přitom rozhodnutí měnící vlastnictví k pozemku,
vydané orgánem, který k tomu není zjevně příslušný, zakládá jeho nicotnost. Jinak řečeno: V dané věci sice mohl JNV pozemky vykupovat pro stát, jiným
způsobem však nemohl měnit vlastnické poměry existující před výkupem a ani
nemohl – byť k tomu použil obratu „ponechává se ve vlastnictví“ – přidělovat
pozemky již vykoupené. Pokud postupoval jinak, je jeho rozhodnutí v uvedené
části nicotné. Lze tedy přisvědčit dovolatelům v tom, že uvedené rozhodnutí nemohlo založit
vlastnické právo M. K. k částem pozemků; mohlo být případně jen titulem
oprávněné držby (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. července
2009, sp. zn. 22 Cdo 4484/2007, Soubor č. C 7481). K držebním poměrům a
eventuálnímu vydržení však účastníci nevznášeli tvrzení a soudy neučinily žádná
skutková zjištění, a proto se touto otázkou dovolací soud nemohl zabývat,
stejně jako se nemohl zabývat až v dovolání vzneseným tvrzením, že „žalovaní
předmětné nemovitosti pokojně užívali jako jejich vlastníci, přičemž svou
dobrou víru odvozovali od platných právních titulů“. V části, ve které byly M. K. ponechány celé parcely č. 957/2 a 957/68, výměr
JNV neurčitý není; jde však jen o deklaraci toho, že tyto pozemky jsou vyňaty z
výkupu pro účely pozemkové reformy. Výměr je tak důkazem toho, že státní orgán
- JNV – M. K. považoval za vlastnici těchto pozemků; ze spisu nevyplývá, že by
zástupci předchůdců žalované strany v této části rozhodnutí zpochybňovali. Nicméně ani výměr ohledně těchto pozemků by nezaložil vlastnictví M. K. (nejde
o titul pro nabytí vlastnictví), pokud by již dříve vlastnicí (ev. dědičkou)
těchto pozemků nebyla. Dovolací soud podotýká, že do značné míry souhlasí se závěry, ke kterým v
této věci dospěl rozsudek odvolacího soudu ze dne 24. února 2003, č. j. 25 Co
567/2001-267, od kterých se však tento soud později odchýlil.
Dovolatelé též tvrdí, že v případě, že žalobci napadli právní stav evidovaný v
katastru nemovitostí, a to na základě skutečností nastalých před více než
padesáti léty, pak bylo namístě vyložit procesní normy upravující dokazování a
rovnost účastníků tak, aby značný časový odstup související se ztrátou mnoha
listin a dalších důkazních prostředků nešel k tíži dovolatelů. K této
problematice se dovolací soud již opakovaně vyjádřil, naposledy v rozsudku ze
dne 14. února 2013, sp. zn. 22 Cdo 4707/2010: „Právo na spravedlivý proces
zahrnuje i jistotu, že rozhodnutí vynesená před řadou let a účastníky
respektovaná, nebudou po letech zpochybněna prostřednictvím tvrzených závad v
doručování“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2007, sp. zn. 22 Cdo
3028/2006, Soubor č. C 5051). „Není-li důvod k pochybnostem, že se určité věci
v době dávno minulé (tj. když časový odstup od rozhodných skutečností podstatně
překračuje i vydržecí lhůty nebo lhůty skartační) děly obvyklým či pravidelným
způsobem, resp. (úředním) postupem, je důkazní břemeno o tom, že v daném
případě tomu tak nebylo, na tom, kdo to tvrdí“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 3. února 2005, sp. zn. 22 Cdo 1400/2004, Soubor č. C 3255). Nelze důvodně
argumentovat skutečností, že žalobci jsou v takovém případě povinni prokazovat
tzv. negativní skutečnost. Takový argument je v zásadě poukazem na tzv. negativní teorii důkazního břemene, která vychází z předpokladu, že dokazování
neexistujících skutečností je vyloučeno povahou věci, neboť dokázat lze jen to,
co existuje, nikoliv to, co neexistuje (např. Bekch, H.: Die Beweislast nach
dem Bürgerlichen Gesetzbuch, 1899 nebo Fitting, H.: Die Grundlagen der
Beweislast, Zeitschrift für Zivilprozess 13, ročník 1889, str. 1 a násl.). Tato
teorie je však současnou civilistickou doktrínou - s podrobnou argumentací -
považována za překonanou se zdůrazněním, že negativní skutečnosti lze v řízení
dokazovat a v soudní praxi k tomu také často dochází, a s tím, že jako určité
specifikum se v takových případech uplatňuje „snad jen častější použití
nepřímých důkazů.“ (Macur, J.: Dělení důkazního břemena v civilním soudním
sporu, Brno, Masarykova univerzita, 1996, str. 34). K námitce, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení měly soudy aplikovat §
150 o. s. ř., se uvádí: Podle tohoto ustanovení soud nemusí výjimečně náhradu
nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat, jsou-li tu důvody hodné zvláštního
zřetele. „Důvody zvláštního zřetele hodné musí být přitom dány na straně
žalobce i žalovaného. Úvaha soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu
jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností
konkrétní věci. Musí se jednat o okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním
případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve
věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném
účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého.
Jinak
řečeno, je třeba zkoumat nejen dopad uložení povinnosti k náhradě nákladů
řízení do majetkové sféry neúspěšného účastníka, ale i dopad nepřiznání náhrady
nákladů řízení do majetkové sféry účastníka úspěšného. Soud tak především
přihlíží k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků
řízení, ale i k okolnostem, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, k postojům
účastníků v průběhu řízení apod. Výsledky těchto úvah pak je třeba vtělit do
odůvodnění nákladového výroku“ (David, L.; Ištvánek, F.; Javůrková, N.;
Kasíková, M.; Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha:
Wolters Kluwer ČR, a. s., 2008, komentář k § 150). V dané věci jde o spor,
který má základ v právním aktu vydaném před více než 50 lety, jehož obsah není
zcela jasný a na jehož důsledky neměly ani soudy v nalézacím řízení vždy stejný
názor. Tato skutečnost je podle dovolacího soudu významná z hlediska § 150 o. s. ř.; nicméně při rozhodování podle tohoto ustanovení je třeba vzít do úvahy
kritéria uvedená výše, a věc posoudit komplexně. Dovolací soud podotýká, že i když o náhradě nákladů řízení rozhoduje soud i bez
návrhu, z úřední povinnosti (§ 151 odst. 1 o. s. ř.), není povinen v odůvodnění
rozhodnutí vysvětlit, proč nepostupoval podle § 150 o. s. ř., jestliže účastník
takový postup nenavrhl a nesdělil soudu, v čem spatřuje „okolnosti hodné
zvláštního zřetele“. Tak tomu bylo i v projednávané věci, neboť žalovaní postup
podle § 150 o. s. ř. nenavrhovali. K námitce, že jde o nepřezkoumatelné rozhodnutí, neboť odvolací soud v něm
odkázal na své starší rozhodnutí v téže věci, se uvádí: „Není-li dále stanoveno
jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal
a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení),
stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které
důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů
řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak
věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové
přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku
bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v
souladu s vyhlášeným odůvodněním“ (§ 157 odst. 2 o. s. ř.). Je věcí
individuálního posouzení, zda rozhodnutí těmto požadavkům vyhovuje; rozhodně
není porušením práva na spravedlivý proces, když soud v odůvodnění pozdějšího
rozsudku odkáže na jiný, starší rozsudek, který ve stejné věci již vyhlásil, a
který mají účastníci k dispozici. Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně,
zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.