Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause
v právní věci žalobkyně Ing. J. S., bytem v O., zastoupené JUDr. Pavlem
Povolným, advokátem se sídlem v D., proti žalovaným 1. JUDr. J. J., advokátce
se sídlem v Ostravě
– Moravské Ostravě, Puchmajerova 7, a 2. Statutárnímu městu Ostrava – Úřad
městského obvodu Ostrava – Jih, zastoupenému Mgr. Dagmar Cenknerovou,
advokátkou se sídlem v Bílovci, Slezské náměstí 14, o určení, zda tu právní
vztah nebo právo je či není, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 16
C 214/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze
dne 5. 1. 2010, č. j. 42 Co 357/2009-405, takto:
I. Dovolání se zamítá v části, v jaké směřovalo proti měnícímu výroku I.
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 1. 2010, č. j. 42 Co 357/2009-405;
jinak se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 5. 9. 2008, č. j. 16 C 214/2007-174, ve
znění opravného usnesení ze dne 8. 7. 2009, č. j. 16 C 214/2007-356, a
opravného usnesení ze dne 22. 7. 2010, č. j. 16 C 214/2007-520, určil, že plná
moc ze dne 23. 9. 1997 udělená 1. žalované Statutárním městem Ostrava, Městský
obvod Ostrava – Jih, Horní 3, Ostrava
- Hrabůvka, uložená u Okresního soudu v Ostravě pod Spr. 3859/97 je ve vztahu k
řízením vedeným u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 C 255/2001, 37 C
414/2004,
36 C 107/2002, 29 C 112/2001, 62 C 306/2004, 84 C 338/2003, 54 C 53/1997,
36 C 235/2001, neplatná (výrok I.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně
domáhala určení, že žalovaná není zástupcem Statutárního města Ostrava,
Městského obvodu Ostrava – Jih, Horní 3, Ostrava – Hrabůvka, v řízeních
vyjmenovaných ve výroku I. (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výroky III., IV., V.). Doplňujícím rozsudkem ze dne 24. 4. 2009, č. j. 16 C
214/2007-305, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 7. 2010, č. j. 16 C 214/2007-520, pak bylo doplněno záhlaví rozsudku prve uvedeného o druhého
žalovaného – Statutární město Ostrava, Úřad městského obvodu Ostrava – Jih,
Ostrava
– Hrabůvka, Horní 719/3, IČ 00845451 (výrok I.), výroky I., II. a III. prve
vydaného rozsudku byly vztaženy i na druhého žalovaného (výrok II.) a bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.). Žalobkyně se domáhala
určení ve smyslu uvedených výroků s odůvodněním, že 1. žalovaná zatupuje 2. žalovaného v řízeních, v nichž jsou předmětem sporu vztahy týkající se správy
nemovitostí, v nichž se nacházely byty, jež žalobkyně užívala částečně jako
vlastnice a částečně jako nájemnice. Soud shledal na požadovaném určení
naléhavý právní zájem žalobkyně, neboť může mít vliv na zatím nedořešenou
otázku platnosti právních úkonů činěných na základě sporované plné moci v
řízeních doposud neskončených, a dále i v případě, že se jedná o úkony
přezkoumávané již v řízeních pravomocně skončených. Při řešení otázky platnosti
plné moci k zastupování „ve všech věcech týkajících se správy nemovitostí ve
vlastnictví zmocnitele a které spravuje na základě mandátní smlouvy realitní
agentura REALSOFT“ soud dovodil, že se plná moc nemohla vztahovat na byt
žalobkyně v ulici S., jež žalobkyně nabyla do svého vlastnictví ještě před
udělením této plné moci. Odkaz na mandátní smlouvu pak činí plnou moc neplatnou
pro neurčitost, jelikož mezi městem a realitní agenturou byly uzavřeny dvě
mandátní smlouvy s rozdílnými přílohami vymezujícími okruh nemovitostí, na něž
má mandátní smlouva dopadat, plná moc se tedy nemůže vztahovat ani na
nemovitost v ulici K., kde se nachází druhý z bytů užívaných v rozhodné době
žalobkyní. Soud tedy přisvědčil tvrzení žalobkyně, že plná moc zmocňující 1. žalovanou nebyla použitelná v uvedených řízeních. Určení, že 1. žalovaná není
zástupkyní města ve výše uvedených řízeních, pak soud označil za nárok
nadbytečný, odvozený od vyhovujícího výroku a z hlediska zachování principů
občanského soudního řízení za nepřípustný. Usnesením ze dne 23. 3. 2009, č. j. 16 C 214/2007-286, soud k návrhu žalobkyně připustil, aby na stranu žalovanou
přistoupil 2. žalovaný. Co do posouzení důvodnosti požadovaného určení ve
vztahu k přistoupivšímu žalovanému soud odkázal na výše předestřené závěry a
tomu odpovídajícím způsobem výrokově doplnil původní rozhodnutí. K odvolání žalovaných proti vyhovující části rozsudku soudu prvního stupně
přezkoumal napadené rozhodnutí Krajský soud v Ostravě, jenž je rozsudkem ze dne
5. 1. 2010, č. j. 42 Co 357/2009-405, změnil tak, že žalobu na určení
neplatnosti plné moci ve vztahu k řízením vyjmenovaným ve výroku I. rozsudku
soudu prvního stupně zamítl, stanovil, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení (výroky II. a III.).
Odvolací soud zdůraznil, že žalobkyně se domáhá
určení neplatnosti plné moci, kterou město Ostrava (tj. 2. žalovaný) udělilo
advokátce (tj. 1. žalované) pro účely soudního procesu. Jedná se tedy pouze o
vztah mezi účastníkem řízení a pro účely řízení zvoleným zástupcem, jenž se
nijak nemůže dotýkat právní sféry třetí osoby. Okolnosti, v nichž žalobkyně i
soud prvního stupně spatřují naléhavý právní zájem na požadovaném určení,
dokládají jen snahu žalobkyně ovlivnit průběh jiných řízení či zvrátit výsledek
řízení již skončených nad rámec možností poskytovaných úpravou opravných
prostředků dle občanského soudního řádu. Na požadovaném určení tedy odvolací
soud neshledal naléhavý právní zájem. Odvolací soud dále zdůraznil, že ze
strany soudu prvního stupně došlo k hrubému procesnímu pochybení, připustil-li,
aby v průběhu odvolacího řízení do řízení vstoupil další účastník. Návrh
žalobkyně na přistoupení dalšího účastníka došel soudu dne 2. 3. 2009, tedy až
poté, co bylo dne 18. 12. 2008 proti rozhodnutí soudu prvního stupně podáno
řádné odvolání. Soudu prvního stupně za této situace nepříslušelo o tomto
návrhu rozhodovat a jeho rozhodnutí navíc odporuje i ustanovení § 216 odst. 1
o. s. ř. Tento postup zatížil řízení ve vztahu k 2. žalovanému vadou, jež měla
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ač by bylo na místě rozsudek ve
vztahu
k 2. žalovanému zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení, lze
za dané situace tento postup považovat za ryze formalistický. Stav, kdy se 2. žalovaný stal účastníkem řízení, by nebylo možné ani zákonným procesním
postupem soudu napravit. S přihlédnutím k zásadě hospodárnosti řízení a již
výše vyslovenému závěru o absenci naléhavého právního zájmu na požadovaném
určení shledal odvolací soud, že je možné rozhodnout i ve vztahu
k 2. žalovanému, a to tak, že i ve vztahu k němu bude žaloba zamítnuta.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a důvodnost z
vady řízení ohrožující správnost rozhodnutí ve věci ve smyslu § 241a odst. 2
písm. a) o. s. ř. i z nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. a dále v souladu s ustanovením § 241a odst. 3 o. s. ř. ze skutečnosti, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá
podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatelka
zdůraznila, že na požadovaném určení má naléhavý právní zájem, neboť bez něj
nebudou řádně skončena výše označená soudní řízení, jež vede s 2. žalovaným
zastupovaným 1. žalovanou. Ač v těchto řízeních uplatňovala námitky proti plné
moci, nebyl na ně brán zřetel, a určovací žaloba je tak jediné možné řešení
věci. Odvolací soud se vůbec nevypořádal s prokázanými fakty a řešil jen otázku
naléhavého právního zájmu. Rovněž pochybil,
nezrušil-li ve vztahu k 2. žalovanému napadené rozhodnutí a nevrátil-li v tomto
rozsahu věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Druhý žalovaný tak neměl
prostor vyjádřit se k mandátním smlouvám doloženým 1. žalovanou i 2. žalovaným. Odkaz odvolacího soudu na zásadu hospodárnosti řízení pak kontrastuje s tím, že
řízení o žalobě, jíž byl započat rozsáhlý řetězec soudních sporů mezi týmiž
účastníky, trvalo devět let, aniž byla respektována tato zásada. Původní
neoprávněně podaná žaloba 1. žalovanou měla za následek podání minimálně
dalších 23 žalob, a aby dovolatelka zabránila podávání žalob dalších, domáhá se
požadovaného určení. Odvolací soud se ovšem nezabýval určovací žalobou ve všech
souvislostech a omezil se pouze na zkoumání naléhavého právního zájmu. Dovolatelka dále vytkla odvolacímu soudu, že jí uložil hradit náklady
odvolacího řízení, ač to ve vztahu
k ní bylo neodůvodněnou tvrdostí, jelikož je nemajetná, odkázaná toliko na
starobní důchod, což je zřejmé i z toho, že byla osvobozena od povinnosti
hradit soudní poplatek. S ohledem na uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil
napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení. Dovolatelka dále doplnila své dovolání podáním, v němž se zaměřila
především na vylíčení skutečností, jež jsou předmětem sporů v řízeních, v nichž
1. žalovaná zastupuje 2. žalovaného na základě sporované plné moci. První žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání omezila na konstatování, že
dovolání považuje za nedůvodné a navrhla jeho zamítnutí. Druhý žalovaný přitakal názoru odvolacího soudu, dle nějž nemá
žalobkyně na požadovaném určení naléhavý právní zájem, a navrhl, aby bylo
dovolání zamítnuto. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího
soudu, které je podle čl. II. bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání,
které je přípustné dle § 237 odst. 1 písm. a) o. s.
ř., bylo podáno řádně a
včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval důvodností dovolání. Nejvyšší soud přitom podotýká, že jelikož
doplnění dovolání bylo podáno po uplynutí lhůty stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. k podání dovolání, nebylo v souladu s ustanoveními § 241b odst. 3 a § 242
odst. 4 o. s. ř. možné přihlížet k případným dalším dovolacím důvodům v tomto
doplnění uplatněným. Současně však nelze přehlédnout, že v tomto podání se
dovolatelka věnuje především vylíčení okolností týkajících se řízení, jež vede
s 2. žalovaným, a nikoliv právním závěrům odvolacího soudu v tomto řízení, a
ani včasné podání tohoto doplnění dovolání by tak zjevně nerozšířilo okruh
vymezených dovolacích důvodů, v jejichž rámci může dovolací soud přezkoumávat
napadené rozhodnutí (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatelce především nelze přisvědčit, vytýká-li odvolacímu soudu, že se
zabýval pouze otázkou naléhavého právního zájmu, aniž by se blíže zabýval
zjištěnými skutečnostmi a rozhodl o platnosti plné moci. Nejvyšší soud ve své
rozhodovací praxi opakovně zdůraznil, že naléhavý právní zájem je třeba
považovat za podmínku přípustnosti určovací žaloby
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 26 Cdo
3089/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo
3336/2009, či rozsudek Nejvyššího soudu dne 19. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo
4808/2008), což ostatně plyne již z ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř., dle nějž
lze žalobu na určení věcně projednat pouze v případech, je-li na požadovaném
určení naléhavý právní zájem. Naléhavý právní zájem je pak dán zejména tehdy,
bylo-li by bez požadovaného určení ohroženo právo žalobce nebo kdyby se bez
tohoto určení stalo jeho právní postavení nejistým (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 5054/2008, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 26 Cdo 3089/2010). K určovací
žalobě pak není na místě se uchylovat, nevedlo-li by její podání k potřebnému
řešení sporů mezi stranami a k docílení uspořádání hmotněprávních vztahů mezi
účastníky by bylo nehledě na věcné rozhodnutí o požadovaném určení třeba vést
další spory. Nejvyšší soud již dříve zdůraznil, že pomocí určovací žaloby nelze
řešit otázky, které mají význam jen pro jiné již probíhající řízení (a tím méně
pak pro řízení již proběhlé) nebo které mají být podle zákona řešeny v jiném
řízení; určovací žaloba je nepřípustná tam, kde neslouží potřebám praktického
života, ale jen ke zbytečnému rozmnožování sporů
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 33 Odo
546/2005, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 21 Cdo
267/2000). Za takovouto otázku je třeba považovat i platnost plné moci, na
základě níž zastupuje advokát účastníka v soudním řízení. Je na soudu, aby při
projednávání věci posoudil, zda si účastník řádně zvolil svého zástupce a aby
jej v případě pochybností vyzval k odstranění nedostatků či nejasností v tomto
směru.
Akceptace názoru, dle nějž by každou z dílčích právních úvah činěných
soudem v rámci vedení řízení bylo možno zvlášť posuzovat na základě určovací
žaloby, by vedla ke zbytečnému narůstání počtu soudních sporů, a potažmo i
právní nejistoty účastníků, mohl-li by být dílčí procesní závěr soudu předmětem
samostatného řízení,
jež by mohlo zpochybnit správnost řízení prvého, v němž bylo řešeno jádro sporů
mezi účastníky. Ač soud samozřejmě může ve svém postupu pochybit, k odstranění
těchto nedostatků – jak správně podotkl soud odvolací – slouží řádné a
mimořádné opravné prostředky, nikoliv určovací žaloba, jejíž účelem je
především odvrácení dalších sporů účastníků a nikoliv jejich narůst (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96,
publikovaný v časopise Soudní judikatura sešit 3/97, rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 128/2008, a judikatura výše citovaná). Věcné
rozhodnutí o určení platnosti procesní plné moci by nevedlo k definitivnímu
vyjasnění hmotněprávního postavení dovolatelky a nezabránilo by vedení dalších
sporů, a není tedy důvodu se domnívat, že by na požadovaném určení byl naléhavý
právní zájem. Je na soudech v jednotlivých řízeních, aby se zabývaly platností
rozporované plné moci. Důvodnost dovolání za daných okolností nelze dovozovat ani z dovolatelkou
zdůrazňovaného pochybení odvolacího soudu, jenž dle ní měl zrušit rozhodnutí
soudu prvního stupně vůči 2. žalovanému a věc vrátit v tomto rozsahu soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Lze především podotknout, že je poněkud s
podivem, že dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že neshledal důvod pro zrušení
rozhodnutí soudu prvního stupně právě v postupu, ke kterému ona sama zavdala
příčinu svým návrhem. Aby ovšem mohla být tato námitka shledána za naplňující
dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., je zapotřebí uvážit
nejen, zda uvedené pochybení představuje vadu řízení, ale současně i zda tato
vada mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tato podmínka
(obsažená přitom nejen v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ ale obdobně i v §
219a odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) nabádá soudy k tomu, aby zbytečně
nepřistupovaly k rušení rozhodnutí soudů nižších stupňů, nemohl-li nesprávný
postup soudu ovlivnit právní postavení účastníků vyjádřené prostřednictvím
rozhodnutí ve věci. Přestože je zjevné, že postup soudu prvního stupně byl
chybný a porušující ustanovení zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu,
jak konstatoval již odvolací soud (na jehož závěry lze v tomto směru odkázat),
lze pochybovat o tom, zda za daného stavu řízení okolnost, že rozsudek soudu
prvního stupně nebyl ve vztahu k 2. žalovanému zrušen, mohla ovlivnit správnost
výsledného rozhodnutí ve věci.
Zrušil-li by odvolací soud rozhodnutí soudu
prvního stupně a byla-li by věc opětovně projednána soudem prvního stupně a
posléze případně znovu soudem odvolacím, nemohl by tento postup zvrátit závěr
(jenž dovolací soud považuje za správný) o absenci naléhavého právního zájmu na
věcném projednání určovací žaloby vyplývající již z povahy žalobou požadovaného
určení, který by jakékoliv uplatňování procesních práv účastníků v dalším
řízení nemohlo ovlivnit. Za těchto okolností tedy není důvodu považovat postup
odvolacího soudu, jenž nepřikročil ke zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně
ve vztahu k 2. žalovanému, ale k jeho změně, za ohrožující správnost rozhodnutí
ve věci, a již tato skutečnost vylučuje, aby bylo možno z tvrzení dovolatelky
usuzovat na naplnění dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. S důvody uplatněnými v opětovně vznesené námitce podjatosti ze dne 13. 1. 2010
se již přiléhavě vypořádal Vrchní soud v Olomouci ve svém usnesení ze dne 19. 11. 2009, č. j. Nco 92/2009-386, na něž lze pro stručnost odkázat, což lze
vztáhnout i na JUDr. I. Dovoláním tak nebyla úspěšně zpochybněna správnost rozhodnutí odvolacího soudu,
pročež je Nejvyšší soud jako nedůvodné dle § 243b odst. 2, část věty před
středníkem, o. s. ř. zamítl. Označila-li dovolatelka za nesprávné i nákladové výroky II. a III. rozhodnutí
odvolacího soudu, pak je třeba připomenout, že ač jsou výroky o náhradě nákladů
řízení z důvodu procesní ekonomie součástí rozsudku, jde o samostatné
rozhodnutí nemeritorní povahy (viz též § 151 odst. 1 o. s. ř.), proti němuž,
jak ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil Nejvyšší soud (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R
4/2003 civ., sešit 1/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001,
sp. zn. 22 Cdo 231/2000, publikované v časopise Soudní rozhledy pod SR 1/2002,
str. 10), není dovolání přípustné, jelikož zákon připouští dovolací přezkum
nemeritorních rozhodnutí pouze v případech vyjmenovaných v 239 o. s. ř., mezi
něž však rozhodnutí o nákladech řízení zařazeno není. Dovolacímu soudu tedy
nezbylo než dovolání v tomto rozsahu podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218
písm. c) o. s. ř. odmítnout. K tvrzení dovolatelky, že odvolací soud měl
přihlédnout k jejím majetkovým poměrům a že je jeho rozhodnutí v tomto směru
příliš tvrdé, tedy patrně směřujícímu k tomu, že soud měl využít možnosti dané
§ 150 o. s. ř. nepřiznat žalované straně náhradu nákladů odvolacího řízení s
ohledem na důvody zvláštního zřetele hodné, lze nadto připomenout závěry
vyslovené k aplikovatelnosti uvedeného ustanovení Ústavním soudem. Ústavní soud
zdůraznil, že základní zásadou pro rozhodování o náhradě nákladů civilního
sporného procesu je zásada úspěchu ve věci vyjádřená v § 142 odst. 1 o. s. ř. Její prolomení prostřednictvím ustanovení § 150 o. s. ř.
je možné jen ve
výjimečných případech, jež přitom nelze spojovat pouze s majetkovými,
sociálními a osobními poměry účastníků, ale je třeba přihlížet i k okolnostem,
které vedly k zahájení řízení, k chování účastníků v průběhu řízení a stejně
tak i k dalším relevantním skutečnostem, které určitým způsobem individualizují
situaci účastníků řízení v tom směru, že si zasluhuje specifické zacházení ve
smyslu citovaného ustanovení (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne
26. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 401/06, či nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2010,
sp. zn. II. ÚS 3015/09). Při výkladu pojmu "důvody hodné zvláštního zřetele" nelze
protěžovat toliko či především majetkovou a sociální situaci, protože
ustanovení § 150 o. s. ř. neslouží ke zmírňování majetkových rozdílů mezi
procesními stranami, ale k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo
důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy,
obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2920/08, či nález Ústavního
soudu ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 2862/07). Spatřuje-li tedy dovolatelka
důvod, pro nějž by měla být zproštěna povinnosti nahradit procesně úspěšné
straně náklady řízení pouze ve své majetkové situaci, pak její argumentaci
nelze považovat za způsobilou poukázat na nesprávnost rozhodnutí odvolacího
soudu v otázce náhrady nákladů řízení. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že žalovaným nebyla přisouzena náhrada nákladů dovolacího
řízení, jelikož 1. žalované žádné náklady nevznikly a pro stručnost a
všeobecnost vyjádření k dovolání advokátky 2. žalovaného, které nereagovalo na
konkrétní dovolací argumentaci a odkazovalo především na napadené rozhodnutí s
přesvědčením, že se jedná o rozhodnutí správné a že dovolání není důvodné,
nelze náklady na toto vyjádření považovat za potřebné pro účelné uplatnění nebo
bránění práva proti dovolatelce. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu. V Brně dne 9. listopadu 2011
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D. předseda senátu