33 Odo 546/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče
a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně JUDr. R.
V., advokátky, jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně D. S., proti
žalovaným 1) O. S., 2) L. S., a 3) V. S., za účasti vedlejší účastnice na
straně žalovaných JUDr. A. S., notářky, o určení neplatnosti notářských zápisů,
vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 36 C 202/99, o dovolání všech
žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. října 2004, č. j.
37 Co 112/2002-248, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. října 2004, č. j. 37 Co
112/2002-248, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 31. října 2001, č. j. 36
C 202/99-157, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Původní žalobkyně D. S., na kterou byl usnesením Krajského soudu v Brně ze dne
27. l. 2004, č. j. 127 K 42/2000-475, prohlášen konkurs (dále opět jen
„úpadkyně“), se žalobou domáhala určení, že notářský zápis sp. zn. N 175/99,
poř. č. Nz 196/99, sepsaný dne 23. 3. 1999 notářkou JUDr. A. S., o jehož
sepsání požádali 1. žalovaný jako věřitel a oprávněný a 3. žalovaný za sebe a
současně za úpadkyni jako dlužníci a povinní, a kterým byl uznán dluh povinných
v částce 2,395.912,- Kč a sepsána dohoda o přímé vykonatelnosti podle § 274
písm. e) o. s. ř., a notářský zápis sp. zn. N 220/99, poř. č. Nz 244/99,
sepsaný dne 8. 4. 1999 stejnou notářkou, o jehož sepsání požádali 2. žalovaný
jako věřitel a oprávněný a 3. žalovaný za sebe a současně za úpadkyni jako
dlužníci a povinní, kterým byl uznán dluh dlužníků v částce 7,862.953,- Kč a
sepsána dohoda o přímé vykonatelnosti podle § 274 písm. e) o. s. ř., oba v
části týkající se uznání dluhu za úpadkyni a uzavření dohody o přímé
vykonatelnosti, jsou neplatné. Podle úpadkyně jsou oba zápisy postiženy
absolutní neplatností, protože 3. žalovaný jednal v době jejich sepisu za
úpadkyni bez plné moci. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení spatřovala
úpadkyně v tom, že na základě shora označených zápisů byl Městským soudem v
Brně nařízen výkon rozhodnutí pod sp. zn. 27 E 1059/99 a 27 E 1172/99.
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. října
2001, č. j. 36 C 202/99-157, žalobě v plném rozsahu vyhověl a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Dovodil, že úpadkyně má podle § 80 písm. c) o. s. ř. naléhavý
právní zájem na požadovaném určení, protože na základě shora označených
notářských zápisů probíhá exekuční řízení. Posouzení jejich platnosti jako
předběžné otázky je možné pouze prostřednictvím určovací žaloby. S odkazem na
ustanovení § 22 odst. 1, § 31 odst. 1, § 33 odst. 1, § 33b odst. 1 písm. b), §
33b odst. 4, § 40 odst. 1, § 40a a § 145 obč. zák. dovodil, že 3. žalovaný
nemohl při sepisu notářských zápisů vystupovat jménem úpadkyně, protože vztahy
mezi nimi byly kritické a jeho zájmy byly v rozporu se zájmy úpadkyně (viz § 22
odst. 2 obč. zák.). Proto jsou oba notářské zápisy týkající se úpadkyně
absolutně neplatné.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. října 2004, č. j.
37 Co 112/2002-248, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci
samé, změnil jej ve výrocích o náhradě nákladů prvostupňového řízení a rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení. Jelikož v průběhu odvolacího řízení byl
usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27. 1. 2004, č. j. 127 K 42/2000-475,
prohlášen konkurs na majetek původní žalobkyně, jednal odvolací soud dále se
správkyní konkursní podstaty, která podáním ze dne 17. 3. 2004 navrhla
pokračování řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyšel ze
závěru o existenci naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti částí
notářských zápisů, a to proto, že se v daném případě rozsudečný výrok netýká
existence hmotněprávního vztahu, o kterém byly pořízeny notářské zápisy, nýbrž
postavení notářského zápisu jako titulu pro výkon rozhodnutí. S ohledem na
probíhající exekuční řízení, vedená u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 27 E
1172/99 a 27 E 1059/99, a nově probíhající řízení konkursní, vedené u Krajského
soudu v Brně pod sp. zn. 127 K 42/2000, je určovací žaloba praktickým způsobem
ochrany, nevedoucím ke zbytečnému rozmnožování sporů. Naopak může eliminovat
ohrožení práv úpadkyně v současných i v budoucích sporech. Existenci naléhavého
právního zájmu je dále třeba spatřovat i v tom, že ve věci výkonu rozhodnutí 2.
žalovaného jako oprávněného odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně
zrušil s tím, že řízení o určovací žalobě má zásadní význam pro řešení otázky
řádného exekučního titulu, a soud prvního stupně je tímto závazným právním
názorem vázán. Přestože odvolací soud považoval notářské zápisy za veřejné
listiny podle § 134 o. s. ř., u kterých se vychází z presumpce jejich
správnosti, neznamená to, že by nemohl zkoumat jejich pravost (tj. zda nejde o
podvrh), a pravdivost v tom směru, zda jejich obsah odpovídá skutečnosti.
Následně se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o existenci
rozporů mezi zájmy zastoupené úpadkyně a zastupujícího 3. žalovaného v době
pořízení notářských zápisů, vylučujících možnost platného jednání 3. žalovaného
za úpadkyni.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali všichni žalovaní (dále též „dovolatelé“)
samostatná dovolání, jejichž přípustnost dovozují z § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř., neboť napadené rozhodnutí má podle jejich názoru po právní stránce
zásadní význam.
Prvý žalovaný považuje za nesprávný právní závěr odvolacího soudu, o existenci
naléhavého právního zajmu na požadovaném určení. Nebylo totiž přihlédnuto k
tomu, že prohlášením konkursu na původní žalobkyni došlo k zásadní změně
procesní situace. Řízení o určovací žalobě nemá pro konkursní řízení žádný
význam, protože všechny pohledávky konkursních věřitelů musí být přihlášeny u
soudu a správce konkursní podstaty, ostatní konkursní věřitelé a úpadkyně mají
možnost přihlášené pohledávky popřít. Prvý žalovaný se vůči konkursní podstatě
ničeho nedomáhá a proto správkyně konkursní podstaty nemůže mít nyní naléhavý
právní zájem na výsledku určovací žaloby. Určení, zda je notářský zápis platný
či nikoli, nemůže ovlivnit rozsah konkursní podstaty. V závěru dovolání 1.
žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu ve výroku o náhradě nákladů řízení,
kde jeho rozhodnutí nepovažuje rovněž za správné.
Dovolací námitky druhého žalovaného v prvé řadě směřují proti nesprávné
aplikaci § 22 odst. 2 obč. zák.; s odkazem na judikaturu Ústavního soudu a
odbornou literaturu dovozuje, že zastoupení úpadkyně 3. žalovaným nemohla
bránit jen pouhá možnost rozporu s jejími zájmy, ale pouze existující rozpor.
Dovodil-li odvolací soud naplnění skutkové podstaty § 22 odst. 2 obč. zák.,
učinil tak jen na základě úvahy o možnosti překážky v zastoupení a nikoli o
její skutečné existenci. I proto, že v době sepisu notářských zápisů existovalo
mezi úpadkyní a 3. žalovaným obchodní sdružení, nemohla překážka podle § 22
odst. 2 obč. zák. nastat. Odvolacímu soudu dále vytkl, že se nezabýval
existencí dluhů, na jejichž základě došlo k sepisu notářských zápisů.
Podle třetího žalovaného odvolací soud otázku existence naléhavého právního
zájmu na určení vyřešil odvolací soud v rozporu s již ustálenou judikaturou
dovolacího soudu. Žaloba na určení nemá místo tam, kde lze využít jiné právní
nástroje. Na základě obsáhlého rozboru uzavřel, že naléhavý právní zájem na
určení neplatnosti obou notářských zápisů, na kterých byl účasten 3. žalovaný,
nemůže být dán proto, že správkyně konkursní podstaty má účinnější nástroje k
ochraně práv úpadkyně podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, než
jakým je určovací žaloba. Pokud domnělý věřitel podá přihlášku v konkursním
řízení, může o této pohledávce v incidenčním řízení rozhodnout soud. Současně
nemůže být naléhavý právní zájem odůvodněn obavou úpadkyně z vykonávacího
řízení; i v jeho rámci lze zvrátit účinky nařízení výkonu rozhodnutí nebo
exekuce podle zák. č. 120/2001 Sb. tomu odpovídajícími nástroji. Dohoda o
svolení k vykonatelnosti nemá hmotněprávní povahu a je jen jednou z
náležitostí, kterou musí notářský zápis obsahovat, aby podle § 274 písm. e) o.
s. ř. mohl být titulem k výkonu rozhodnutí. Takový notářský zápis
nepředstavuje překážku, která by bránila osobě z něho zavázané v uplatňování
práv z hmotněprávního vztahu a v projednání sporu o stejné plnění před soudem.
Jen v případě, kdyby notářský zápis neobsahoval formální náležitosti,
vyžadované notářským řádem (§ 71b zák. č. 358/1992 Sb.) by bylo možno uvažovat
o jeho nevykonatelnosti. Je-li notářský zápis veřejnou listinou, při splnění
formálních náležitostí nemůže být dotčen určením neplatnosti právního úkonu. K
tomu může dojít např. v rámci rozhodování o zastavení nařízeného výkonu
rozhodnutí. Určovací výrok soudu je v tomto směru nadbytečný. Z toho vyplývá,
že v daném případě určovací žaloba neplní preventivní funkci, a na požadovaném
určení nemůže být dán naléhavý právní zájem. Třetí žalovaný zpochybnil svou
pasivní legitimaci v řízení, protože při sepisu notářských zápisů vystupoval
jen jako zástupce úpadkyně a nebyl v té části, která se týkala úpadkyně, osobně
účasten na hmotněprávním vztahu. Dovodil-li odvolací soud, že v okamžiku sepisu
notářských zápisů zde byl ve smyslu ustanovení § 22 odst. 2 obč. zák. střet
zájmů mezi úpadkyní a 3. žalovaným, vylučující možnost, aby ji tento žalovaný
zastupoval, potom nebyla prokázána reálná existence takového rozporu.
Všichni tři žalovaní na základě podaných dovolání navrhli, aby byl rozsudek
Krajského soudu v Brně zrušen; protože důvody, pro které bylo rozhodnutí
odvolacího soudu zrušeno platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, první a
třetí žalovaní navrhli, aby byl zrušen i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu
vrácena k dalšímu řízení.
Vedlejší účastnice na straně žalovaných JUDr. A. S. podáním ze dne 3. 2. 2005
oznámila svůj vstup do dovolacího řízení a vyjádřila souhlas s podanými
dovoláními žalovaných. I podle ní nelze na notářský zápis pohlížet z hlediska
ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř., neboť je veřejnou listinou a není právem ani
právním vztahem. Otázka platnosti notářských zápisů nemůže být řešena
prostřednictvím určovací žaloby a na takovém určení nemůže být dán naléhavý
právní zájem. Soudy neměly jednat o návrhu na vyslovení neplatnosti notářského
zápisu, skládajícího se ze dvou samostatných částí, tj. z hmotněprávního úkonu
- uznání dluhu, a ze svolení k přímé vykonatelnosti. Ohrožení svého práva či
postavení spatřovala úpadkyně jen v té části notářského zápisu, kterým byla
sepsána dohoda o přímé vykonatelnosti. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu
ČR sp. zn. 21 Cdo 267/2000 uzavřela vedlejší účastnice, že nelze pomocí
určovací žaloby řešit otázky, které mají význam jen pro jiné již probíhající
řízení (v němž je lze řešit jako předběžné otázky) nebo které mají být podle
zákona řešeny v jiném řízení. Zdůraznila též, že pro notářské zápisy se
svolením k vykonatelnosti není rozhodující, zda odpovídají skutečným
hmotněprávním vztahům; podstatné je pouze to, jsou-li z hlediska formy
právoplatným titulem pro výkon rozhodnutí.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná
ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo
tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění
před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno osobami k
tomu oprávněnými - účastníky řízení [§ 240 odst. 1 o. s. ř., § 241 odst. 1 o.
s. ř.] ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve
zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Nelze přehlédnout, že mezi 1. žalovaným a 3. žalovaným, stejně jako mezi 2.
žalovaným a 3. žalovaným jde o nerozlučné procesní společenství (§ 91 odst. 2
o. s. ř.), kdy se rozsudek musí nutně vztahovat na ně oba společně. Tak je
tomu proto, že se úpadkyně domáhala určovacího výroku pouze ve vztahu k
subjektům, které se podílely na sepisu každého jednotlivého notářského zápisu;
v případě notářského zápisu ze dne 23. 3. 1999, sp. zn. N 175/99, poř. č. Nz
196/99, popírala jeho platnost jen vůči prvnímu a třetímu žalovanému, a u
notářského zápisu ze dne 8. 4. 1999, sp. zn. N 220/99, poř. č. Nz 244/99, jen
vůči druhému a třetímu žalovanému. Důsledky tohoto společenství se promítnou do
dovolacího řízení v tom, že bude-li shledáno dovolání přípustným vůči jednomu z
účastníků notářského zápisu, bude dovolacímu přezkumu otevřeno rozhodnutí
odvolacího soudu i vůči druhému z nich. Nelze totiž připustit situaci, aby jen
u jednoho z nich bylo žalobě v konečném důsledku vyhověno a u druhého nikoliv
(a naopak).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci
samé je upravena v § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Podle písm. b) tohoto
ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti
usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání
žalovaných založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý
rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal.
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle
kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně,
jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
O rozhodnutí zásadního významu po právní stránce jde tehdy, jestliže odvolací
soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve
věci zásadní význam, tedy byla pro rozhodnutí věci určující. Rozhodnutí
odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam i z
hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, tedy s obecným dopadem na případy
obdobné povahy. Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam
zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších
soudů (t. j. odvolacích soudů a soudu dovolacího) nebyla vyřešena nebo jejíž
výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil. To je dáno zejména tehdy,
když vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze
hovořit o ustálené judikatuře, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou
právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, takže
rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné, \"nové\", řešení
této právní otázky; zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu může být
dán též tím, že toto rozhodnutí řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího
soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání
nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo
uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam
skutečně má.
V projednávané věci odvolací soud mimo jiné řešil právní otázku existence
naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti notářských zápisů se svolením k
vykonatelnosti pro nedostatek řádného zastoupení. Shodně se soudem prvního
stupně přitom dospěl k závěru, že úpadkyně má na požadovaném určení naléhavý
právní zájem v důsledku probíhajících řízení o výkon rozhodnutí, v nichž jsou
oba notářské zápisy tituly, podle kterých byl výkon rozhodnutí nařízen.
Vzhledem k tomu, že posouzení této otázky bylo pro rozhodnutí věci
významné (určující) a jde o otázku, která je odvolacími soudy rozhodována
rozdílně a v rozhodovací praxi dovolacího soudu se její výklad dosud neustálil,
představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu
je proto přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolací soud tedy přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 3 o. s. ř.
Dovolatelé nenamítají, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst.
1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jinými vadami
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž
dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu
spisu nic takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval jen tvrzeným
nesprávným posouzením věci z hlediska shora uvedené otázky zásadního právního
významu.
Podle § 80 písm. c) o. s. ř. žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze uplatnit,
aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li
na tom naléhavý právní zájem.
Už v rozsudku ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 21 Cdo 267/2000, publikovaném v
časopise Soudní judikatura č. 1/2001, pod č. 5, Nejvyšší soud ČR řešil situaci,
kdy se žalobkyně žalobou domáhala určení neplatnosti notářského zápisu se
svolením k vykonatelnosti, přičemž naléhavý právní zájem na požadovaném určení
spatřovala v „nebezpečí“ bezprostředního výkonu rozhodnutí, nařízeného pro
vymožení části pohledávky žalovaného, kterou uznala v dotčeném notářském
zápisu. Připomněl přitom, že podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní
zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam,
kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto
určení jeho právní postavení stalo nejistým (rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR
ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972). Pomocí určovací žaloby nelze řešit otázky,
které mají význam jen pro jiné již probíhající řízení (v němž je lze řešit jako
předběžné otázky) nebo které mají být podle zákona řešeny v jiném řízení;
určovací žaloba je nepřípustná tam, kde neslouží potřebám praktického života,
ale jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Rozhodnutí v této citované věci
Nejvyšší soud založil na závěru o tom, že notářský zápis je podle ustanovení §
274 písm. e) o. s. ř. titulem pro soudní výkon rozhodnutí, jestliže splňuje
formální náležitosti stanovené pro sepisování notářských zápisů o právních
úkonech uvedené zejména v § 62 a násl. zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2000). Notářský zápis se svolením k vykonatelnosti má povahu
veřejné listiny (srov. § 6 not. ř.) a není vybaven účinky právní moci ani
závaznosti pro účastníky a pro všechny orgány, jaké mají například rozhodnutí
soudu vydaná v občanském soudním řízení (srov. § 159 o. s. ř.). Notářský zápis
se svolením k vykonatelnosti není sám o sobě zavazovacím důvodem a ani se jím
nezakládá domněnka o existenci dluhu v době jeho sepsání (k charakteru
notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti srovnej též rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1012/2000, publikované v
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod
č. C 762). Pro nařízení výkonu rozhodnutí podle notářského zápisu se svolením
k vykonatelnosti je - obdobně jako u jiných titulů - podstatné, zda obsahuje
všechny náležitosti stanovené pro jeho vykonatelnost, a nikoliv to, zda
odpovídá skutečným hmotněprávním vztahům mezi účastníky. Vymáhání plnění, na
něž nemá oprávněný nárok a které by byl povinen po jeho přijetí z důvodu
bezdůvodného obohacení povinnému vrátit, nelze považovat za přípustné. Nařídí-
li soud podle notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti výkon rozhodnutí,
ačkoliv oprávněný nemá na vymáhané plnění podle hmotného práva nárok, je to
důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí postupem podle ustanovení § 268 odst. 1
písm. h) o. s. ř.
Od shora vyslovených závěrů nevidí dovolací soud důvod se odchýlit ani v
souzené věci. Jestliže určení „neexistence“ dluhu (uznaného v sepsaném
notářském zápisu) nemůže mít vliv na vykonatelnost notářského zápisu a na
takovém určení není dán naléhavý právní zájem, neboť se jím ohrožení práv
žalobkyně ani nejistota v jejím právním postavení nemohou v tomto směru
odstranit, lze tento závěr vztáhnout i na situaci, kdy se úpadkyně domáhá
určení neplatnosti notářského zápisu pro nedostatek plné moci, na jejímž
základě třetí osoba jménem úpadkyně požádala o sepis notářského zápisu. Řešení
otázky neplatnosti takového notářského zápisu pro účely řízení o výkon
rozhodnutí pomocí určovací žaloby je nepřípustné a vede jen ke zbytečnému
rozmnožování sporů; své výhrady vůči notářskému zápisu mohla a měla úpadkyně
uplatnit v rámci řízení o výkon rozhodnutí návrhem na prohlášení nařízeného
výkonu za nepřípustný a na jeho zastavení [§ 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Nad rámec těchto závěrů pak je možno ještě poukázat na usnesení Nejvyššího
soudu ČR ze dne 27. 10. 2004, vydané pod sp. zn. 20 Cdo 1292/2003, ve kterém
Nejvyšší soud dovodil, že kategorii „neplatnosti“ k notářskému zápisu (pojmově)
vztáhnout nelze.
Pokud v rozporu s těmito úvahami odvolací soud existenci naléhavého právního
zájmu na určení (shodně se soudem prvního stupně) dovodil a rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé potvrdil, nelze než dospět k závěru, že právní
posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné; absence průkazu naléhavého
právního zájmu bez dalšího odůvodňovala z procesního hlediska zamítnutí žaloby.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř.] byl naplněn. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst.
1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b
odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo
zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně,
zrušil Nejvyšší soud také jeho rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).
V dalším průběhu řízení budou soud prvního stupně, případně i soud odvolací
vázány právním názorem, který byl vysloven v tomto rozsudku (§ 243d odst. 1
věta prvá ve spojení s § 226 odst. 1 o.s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně
nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243d
odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 15. prosince 2005
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu