Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj), soudce Josefa Baxy a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové, o ústavní stížnosti stěžovatelky A, zastoupené JUDr. Filipem Seifertem, MBA, advokátem, sídlem Na Florenci 1332/23, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2024, č. j. 9 To 110/2024-281, a proti usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 20. 3. 2024, č. j. 8 T 37/2024-253, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně, jako účastníků řízení, a L. B., takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Napadeným usnesením rozhodl Okresní soud v Kolíně ("okresní soud") o podmíněném zastavení trestního stíhání vedlejšího účastníka dle § 307 odst. 1 trestního řádu. Ten na pozici ředitele závodu B stěžovatelky - poškozené společnosti A, podepsal smlouvu na zajištění reklamních a prezentačních služeb se C, kdy tuto smlouvu podepsal jednak jako zástupce stěžovatelky a současně též jako zástupce C, jehož je předsedou. Ve smlouvě zavázal stěžovatelku k finančnímu plnění za reklamu ve výši 3 000 000 Kč za období deseti let ve prospěch C, přičemž porušil povinnost nechat smlouvu řádně projednat a schválit dle vnitřních stanov stěžovatelky.
2. Stížnost (stěžovatelka v ústavní stížnosti označuje tento opravný prostředek jako odvolání) zamítl Krajský soud v Praze ("krajský soud") nyní napadeným usnesením jako nedůvodnou.
3. Stěžovatelka zpochybňuje podmíněné zastavení trestního stíhání vedlejšího účastníka, neboť k tomu nebylo zapotřebí ani jejího souhlasu ani dohody mezi vedlejším účastníkem a stěžovatelkou. Povaze trestné činnosti, která byla namířena výlučně vůči stěžovatelce, totiž spíše odpovídá postup dle § 309 trestního řádu.
4. Trestní stíhání vedlejšího účastníka bylo podmíněně zastaveno za situace, kdy nebyly naplněny formální a materiální podmínky pro tento postup. Zejména jde o podmínku aktivní snahy vedlejšího účastníka narovnat vztahy se stěžovatelkou, neboť chování vedlejšího účastníka bylo účelové a nedůvěryhodné. Orgány činné v trestním řízení na splnění této podmínky rezignovaly, a tím zatížily svůj postup a následná rozhodnutí vadou. Krajský soud následně pochybení okresního soudu nenapravil, a naopak vyslal jasný signál, že pro postup dle § 307 odst. 1 trestního řádu stačí naplnit, a to ještě vadně a nedůvěryhodně, formální podmínky a zbylé podmínky lze ignorovat či obejít právě bagatelizací práv poškozeného.
5. Stěžovatelka odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 3196/12 , podle kterého mají poškození ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení na obranu svých práv a svobod. Orgány činné v trestním řízení však na ochranu poškozené stěžovatelky nedbaly, když zcela opomněly posoudit dopad postupu dle § 307 odst. 1 trestního řádu na její ústavně zaručená práva. Obecné soudy účelově posoudily její nárok jako neexistující, a proto formálně nepotřebovaly její souhlas. Odňaly jí tak možnost účinně její práva poškozené v trestním řízení hájit a nepřihlédly k jejímu stanovisku. Ve věci navíc nebylo nařízeno jednání. Tento postup obecných soudů tedy nevedl k náhradě škody, újmy, vydání bezdůvodného obohacení nebo jinému urovnání vzájemných vztahů.
6. Nesprávného posouzení se orgány činné v trestním řízení taktéž dopustily ohledně nákladů spojených s účastí stěžovatelky v trestním řízení, když konstatovaly, že nejsou považovány za škodu způsobenou trestným činem. Stěžovatelka odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. I. ÚS 825/20 , ve kterém Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že náhrada nákladů vzniklých poškozené přibráním zmocněnce může být obsažena v dohodě o náhradě škody ve smyslu § 307 odst. 1 písm. b) trestního řádu. Stěžovatelka proto nesouhlasí, že takové náklady nelze pro účely postupu dle § 307 trestního řádu považovat za škodu způsobenou trestným činem, jestliže právě k těmto nákladům lze pro účely podmíněného zastavení trestního řízení přihlížet.
7. Ze všech výše uvedených důvodů se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení krajského a okresního soudu, a to pro porušení jejích základních práv zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
8. Po prostudování ústavní stížnosti a připojených dokumentů dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně. Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího a jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti musí být přitom dle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.
9. Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí je zjevné, že stěžovatelka i nyní opakuje tytéž námitky, které uplatnila již v řízení před obecnými soudy. Ty se jimi dostatečně zabývaly a své závěry přesvědčivě odůvodnily. Zejména okresní soud podrobně popsal chování vedlejšího účastníka, jeho doznání i jednotlivá opatření, která učinil k nápravě následků trestného činu. Okresní soud rovněž vysvětlil, že nelze klást vedlejšímu účastníkovi k tíži, že neakceptoval stěžovatelkou předloženou dohodu. Ta podle soudu obsahovala zjevně nepřiměřené požadavky a byla zde patrná snaha stěžovatelky vytěžit ze své pozice neoprávněný prospěch (viz bod 9 napadeného usnesení). Naopak za dostačující označil okresní soud vůli vedlejšího účastníka a všechna učiněná opatření k tomu, aby zabránil vzniku majetkové škody, která v důsledku jeho jednání hrozila, a narovnal vzájemné vztahy do budoucna.
11. Jednou z podmínek postupu dle § 307 odst. 1 trestního řádu je sice nahrazení škody poškozenému nebo uzavření dohody s poškozeným o její náhradě či jiné potřebné opatření k její náhradě, avšak jen tehdy, pokud byla škoda trestným činem způsobena (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 6 Tdo 992/2014). To ovšem není případ stěžovatelky. Cituje-li stěžovatelka nález sp. zn. I. ÚS 825/20 , je namístě připomenout, že v dané věci šlo o řešení otázky, jakým způsobem a v jakém řízení přiznat poškozeným náhradu nákladů vzniklých v trestním řízení přibráním zmocněnce, je-li trestní stíhání podmíněně zastaveno.
Stěžovatelkou formulovaný názor, že právě k těmto nákladům lze pro účely podmíněného zastavení trestního řízení přihlížet, z citovaného nálezu nevyplývá. V jeho bodu 40 naopak Ústavní soud odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu a výslovně uvedl, že náklady vzniklé poškozenému nelze považovat za škodu, jejíž úhrada je podmínkou pro podmíněné zastavení trestního stíhání.
12. Ústavní soud tedy uzavírá, že nesouhlas stěžovatelky se závěry obecných soudů je pouhou polemikou, která se opírá o jiný skutkový stav, než ze kterého vyšly obecné soudy, a která je vedena toliko v rovině podústavního práva. Ústavní soud je přitom oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat pouze tehdy, postihuje-li chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod, nebo jestliže je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Takové zásahy či pochybení okresního ani krajského soudu však Ústavní soud neshledal.
13. Ústavní soud připomíná, že právo na přístup k soudu i právo na spravedlivý proces zaručuje každému, že řízení v jeho věci bude probíhat podle předem stanovených pravidel u nestranného a nezávislého soudu. Tato práva však neposkytují záruku, že rozhodnutí bude odpovídat očekávání účastníka řízení, ani že jím vyslovený výklad právní normy bude bez dalšího přijat a aplikován. Rozhodl-li proto okresní a následně pak krajský soud jinak, než jak stěžovatelka očekávala, nejde o porušení jejích základních práv a sama nespokojenost s výsledkem řízení nezakládá (a ani zakládat nemůže) důvodnost ústavní stížnosti.
14. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že v posuzované věci nemá proti závěrům krajského soudu ani soudu okresního ústavněprávních výhrad. Rovněž odůvodnění napadených rozhodnutí, ve kterých soudy podrobně popsaly a přesvědčivě vysvětlily, z jakých důvodů nebylo možné stěžovatelce vyhovět, splňují nároky kladené na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí.
15. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, ústavní stížnost proto odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. září 2024
Jiří Přibáň v. r. předseda senátu