Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj), o ústavní stížnosti stěžovatele M. J., zastoupeného Mgr. Vladislavem Kutějem, advokátem, sídlem Jičínská 1346/6, Praha 3 - Vinohrady, proti vyrozumění státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 24. 5. 2024, č. j. 2 KZN 88/2024 - 16, usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Mladé Boleslavi ze dne 19. 1. 2024, č. j.
2 ZN 833/2023 - 15, a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Mladá Boleslav, Oddělení hospodářské kriminality ze dne 10. 10. 2023, č. j. KRPS-87844-42/TČ-2023-010781-VK, za účasti Krajského státního zastupitelství v Praze, Okresního státního zastupitelství v Mladé Boleslavi a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Mladá Boleslav, Oddělení hospodářské kriminality, jako účastníků řízení, a V.
J., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel podal trestní oznámení na svého bratra (vedlejší účastník), neboť měl úmyslně uvést jejich rodiče v omyl tím, že je na podzim roku 2016 pod záminkou změny občanského zákoníku a vyhnutí se dědické dani přesvědčil k uzavření darovací smlouvy k nemovitostem v jejich vlastnictví. Na základě této smlouvy pak byly bez vědomí stěžovatele veškeré nemovitosti převedeny do vlastnictví vedlejšího účastníka s tím, že ideální polovinu těchto nemovitostí dle přání rodičů na stěžovatele následně převede.
2. K tomu však nedošlo přes pozdější opakované urgence rodičů, výzvy k vrácení daru pro nevděk a podání žaloby na určení vlastníka převedených nemovitostí. Vedlejší účastník přesvědčil rodiče, aby žalobu vzali zpět, že se se stěžovatelem skutečně vyrovná, což potvrdil i v písemném vyjádření ke zpětvzetí daru pro nevděk, kdy rodičům vedlejší účastník garantoval, že stěžovatel o nic nepřijde. U dědického řízení po smrti rodičů však bratr stěžovatele toto popřel a uvedl, že nemovitosti náleží pouze jemu.
3. Po provedeném šetření Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, Územní odboru Mladá Boleslav, Oddělení hospodářské kriminality ("policejní orgán") trestní věc podezření ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1 a 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku odložila nyní napadeným usnesením s tím, že v jednání vedlejšího účastníka nelze spatřovat trestní jednání ve vztahu k úmyslnému trestnému činu podvodu dle § 209 trestního zákoníku ani jiného trestného činu.
4. Proti usnesení policejního orgánu podal stěžovatel stížnost, kterou státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Mladé Boleslavi ("okresní státní zastupitelství") zamítla jako nedůvodnou. Státní zástupkyně přitom vysvětlila, co vše je třeba prokázat k naplnění skutkové podstaty předmětného trestného činu, a to včetně úmyslného zavinění pachatele, protože se jedná o trestný čin úmyslný. To se však i přes všechny opatřené důkazy nepodařilo, neboť z důvodu úmrtí nelze k věci vyslechnout samotné rodiče stěžovatele. Státní zástupkyně uzavřela, že policejní orgán provedl šetření a opatřil podklady pro své rozhodnutí v takovém rozsahu, jak mu ukládá trestní řád. Se závěry policejního orgánu, že v dané věci se o podezření z trestného činu nejedná, se ztotožnila a rozhodnutí policejního orgánu o odložení věci považuje za důvodné a zákonné.
5. Navazující podnět k výkonu dohledu nad postupem okresního státního zastupitelství ve smyslu § 12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství shledal státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze ("krajské státní zastupitelství") jako nedůvodný, neboť policejní orgán a dozorová státní zástupkyně okresního státního zastupitelství postupovali v souladu se zákonem.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rekapituluje události, které předcházely podání trestního oznámení, i postup orgánů činných v trestním řízení. Namítá porušení práva na účinné vyšetřování, neboť policejní orgán postupoval v rozporu s ustanovením § 2 odst. 5 trestního řádu a nezjistil v potřebném rozsahu skutkový stav věci, o němž nejsou pochybnosti. Pouze jednostranným způsobem upřednostnil důkazy předložené vedlejším účastníkem.
7. Stěžovatel dále namítá vady odůvodnění. Rozhodnutím o odložení trestní věci i zamítnutím navazující stížnosti se orgány činné v trestním řízení měly dopustit odepření spravedlnosti, které spočívá v neseznatelnosti rozhodovacích důvodů. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle které, končí-li věc rozhodnutím orgánů činných v přípravném řízení trestním (např. odložením věci podle § 159a odst. 1 trestního řádu), kdy stěžovatel již nemá možnost domáhat se svého práva před nezávislým a nestranným soudem, je třeba klást na odůvodnění takového rozhodnutí z hlediska práva na účinné vyšetřování v zásadě stejné požadavky jako na soudní rozhodnutí.
8. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na skutkově obdobné případy, ve kterých byly dle stěžovatele orgány činné v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu daleko aktivnější a současně obdobné jednání podezřelých vyhodnotily jako trestný čin podvodu. Stěžovatel pro zřejmou podobnost věcí dovozuje, že také jednání vedlejšího účastníka odpovídá běžným případům trestného činu podvodu a jako takové mělo být posouzeno i policejním orgánem.
9. Ze všech výše uvedených důvodů se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí a vyrozumění, a to pro porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a pro porušení jeho základních práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
11. Ve vztahu k nyní posuzované věci Ústavní soud předně připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Zmíněné zásady se specificky projevují též v případě posuzování ústavních stížností brojících proti rozhodnutím a zásahům orgánů veřejné moci učiněným v průběhu přípravného řízení trestního. Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení v rámci trestního procesu je nutné vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze takové excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Dochází k tomu pouze ve výjimečných případech, kdy je s ústavní stížností napadeným rozhodnutím spojen ústavně nepřijatelný zásah do základních práv a svobod stěžovatele.
12. Dále je třeba uvést, že trestní řízení představuje vztah mezi pachatelem a státem, což také znamená, že ústavně není zaručeno právo třetí osoby (např. oznamovatele, poškozeného), aby jiná osoba byla trestně stíhána a případně i odsouzena. Ústavní soud ve své judikatuře připustil v určitých případech právo poškozeného na provedení tzv. účinného vyšetřování (k tomu více viz např. nález ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. III. ÚS 3006/21 ). Požadavek účinného vyšetřování je však pouze procesní povinností tzv. náležité péče, a nikoliv povinností ve vztahu k jeho výsledku.
Účinné vyšetřování tak nezaručuje žádný konkrétní výsledek, nýbrž pouze řádnost postupu daného orgánu. Na státu tak spočívá povinnost zajistit řádné a adekvátní trestní vyšetřování spojené s kompetentním a efektivním jednáním státních orgánů, jež by bylo způsobilé vyústit v potrestání odpovědné osoby. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva má být vyšetřování nezávislé a nestranné, důkladné a dostatečné, rychlé a podrobené kontrole veřejnosti. V nyní posuzované věci se stěžovatel domnívá, že vyšetřování dostatečné a důkladné nebylo, jelikož orgány činné v trestním řízení nevyvinuly adekvátní nasazení a neakceptovaly ani stěžovatelovy návrhy na provedení dalších důkazů, tak aby byl skutkový stav dostatečným způsobem zjištěn.
13. Po prostudování závěrů policejního orgánu, okresního a krajského státního zastupitelství dospěl Ústavní soud k názoru, že v tomto ohledu se orgány činné v trestním řízení nedopustily protiústavního excesu a své závěry dostatečně a přesvědčivě odůvodnily. Orgány činné v trestním řízení provedly odpovídající dokazování, přičemž rovněž řádně odůvodnily, z jakých důvodů neprovedly stěžovatelem navrhované důkazy. Na základě provádění dalších důkazů a zjišťování dalších skutečností by totiž nemohly dospět k jinému závěru než, že věc má být odložena. Uvedly přitom konkrétní argumenty, proč dané jednání vůbec nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu a oznámený skutek není trestným činem. Ústavní soud dodává, že stěžovatel pouze prosazuje vlastní verzi skutkového stavu, ke kterému však policejní orgán na základě provedeného šetření objektivně nemohl dospět.
14. Na postup orgánů činných v trestním řízení třeba klást různé nároky podle závažnosti daného zásahu do práv a svobod poškozeného, respektive vůči němu spáchaného trestného činu. Takto Ústavní soud nejbedlivěji chrání právo stěžovatelů na život zaručené čl. 2 Úmluvy (viz nález ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1565/14 ), případně právo na zachování osobní svobody a lidské důstojnosti, zejména jde-li o nejrůznější typy závažného jednání blížícího se užití jiného k otroctví, nevolnictví, nuceným pracím nebo jiným formám vykořisťování (nález ze dne 19.
1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3436/14 ). Proto také Ústavní soud ve své rozhodovací praxi přistoupil k derogaci rozhodnutí z důvodu porušení práva na účinné vyšetřování pouze výjimečně (srov. nález ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1565/14 ). V nyní posuzované věci se přitom nejedná o trestný čin, zasahující svojí podstatou právě zmíněná základní práva, nýbrž o trestný čin podvodu, který je řazen mezi hospodářské trestné činy. K tomu je vhodné uvést, že Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 8. 2018, sp. zn. I.
ÚS 3196/12 sice zcela nevyloučil možnost podat ústavní stížnost i v případě porušení majetkových práv poškozeného, nicméně současně zdůraznil princip subsidiarity trestněprávní represe ve vztahu k prostředkům ochrany v civilním řízení. V této souvislosti lze tedy dát za pravdu policejnímu orgánu, který konstatoval, že celý spor mohl být vyřešen cestou občanskoprávní žaloby na určení vlastnictví ještě za života rodičů stěžovatele. Existovala efektivní možnost jejich ochrany, avšak oni sami ji nakonec nevyužili.
15. Ústavní soud tedy uzavírá, že závěry obsažené v napadených rozhodnutích a vyrozumění jsou logicky a dostatečně odůvodněny a nelze v nich spatřovat prvky svévole ani jiného neústavního postupu.
16. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. září 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu