Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudkyně Veroniky Křesťanové a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti Mgr. Svaty Vaňkové a Ing. Ludvíka Vaňka, oba zastoupeni JUDr. Václavem Veselým, advokátem, se sídlem K Vršku 80, Jílové u Prahy, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. června 2025, č. j. 26 Cdo 562/2025-124, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. listopadu 2024, č. j. 14 Co 7/2024-102, a výroku II až III rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. listopadu 2023, č. j. 94 C 44/2023-72, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení a statutární město Brno, se sídlem Dominikánské náměstí 196/1, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Vedlejší účastník podal proti stěžovatelům žalobu na zaplacení dlužného nájemného ve výši 194 401 Kč. Soud uložil stěžovatelům povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 1 309 Kč. Zbytek žalovaného nároku ve výši 193 092 Kč nebyl podle soudu splatný, proto byla žaloba v tomto rozsahu zamítnuta pro předčasnost.
2. Vedlejší účastník později podal proti stěžovatelům žalobu na zaplacení dlužného nájemného ve výši 241 091 Kč s příslušenstvím. Obecné soudy mu z převážné většiny vyhověly - v této souvislosti dovodily, že řízení nebrání překážka věci rozhodnuté a že právo vedlejšího účastníka není promlčené.
3. Městský soud zastavil řízení co do částky 1 309 Kč s příslušenstvím kvůli zpětvzetí žaloby (I. výrok), uložil stěžovatelům povinnost společně a nerozdílně zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 239 782 Kč s příslušenstvím na dlužném nájemném (II. výrok) a částku 12 355 Kč na náhradě nákladů řízení (III. výrok).
4. Krajský soud potvrdil výroky II až III rozhodnutí městského soudu (I. výrok) a uložil stěžovatelům povinnost společně a nerozdílně nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 900 Kč (II. výrok).
5. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelů jako nepřípustné (I. výrok) a uložil jim povinnost společně a nerozdílně nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady dovolacího řízení ve výši 450 Kč (II. výrok).
6. Stěžovatelé podali ústavní stížnost proti rozhodnutím popsaným v bodech 3 až 5 tohoto usnesení - konkrétně proti rozhodnutí Nejvyššího soudu a krajského soudu a proti výrokům II až III rozhodnutí městského soudu.
7. Napadená rozhodnutí podle stěžovatelů porušují jejich právo na soudní ochranu a na pokojné užívání majetku (čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod).
8. Ve vztahu k rozhodnutí o věci samé stěžovatelé vznáší tyto námitky: a) Soudy neobjasnily, proč rozhodnutí shrnuté v bodě 1 tohoto usnesení nepředstavuje pro nové řízení překážku věci pravomocně rozhodnuté. b) Soudy chybně posoudily otázku promlčení žalovaného práva. c) Žalobu podal "Úřad Městské části Brno - Jundrov, Úsek tajemníka", ale soudy označily za žalobce "Statutární město Brno", aniž by o této změně rozhodly. d) Odůvodnění písemného vyhotovení rozhodnutí městského soudu není v souladu s odůvodněním vyhlášeným ústně (§ 157 odst. 2 občanského soudního řádu). Městský soud v rozhodnutí neuvedl, že výrok I tohoto rozhodnutí byl v jednací síni odůvodněn i překážkou věci pravomocně rozhodnuté. e) Stěžovatelé vznesli tyto otázky již v dovolání, ale Nejvyšší soud se s nimi nevypořádal a pouze odkázal na svou předchozí judikaturu.
9. Ve vztahu k nákladovým výrokům napadených rozhodnutí stěžovatelé namítají, že odporují nálezům Ústavního soudu o § 150 občanského soudního řádu a nákladech na právní zastoupení statutárního města ( sp. zn. III. ÚS 2984/09 a
).
III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Podstatou tohoto řízení je otázka, zda obecné soudy ústavně souladným způsobem rozhodly, že jsou stěžovatelé povinni zaplatit vedlejšímu účastníkovi dlužné nájemné a nahradit mu náklady soudního řízení.
11. Posouzení toho, zda jsou splněny předpoklady pro přiznání těchto nároků, náleží především obecným soudům. Ústavní soud je jako orgán ochrany ústavnosti oprávněn posuzovat pouze to, zda napadené rozhodnutí či jemu předcházející řízení není zatíženo vadou, která by porušila ústavně zaručené právo či svobodu stěžovatelů [čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
12. Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí s ohledem na námitky stěžovatelů a dospěl k závěru, že jejich ústavně zaručená práva či svobody porušeny nebyly. III.1 Rozhodnutí o věci samé
13. Obecné soudy stěžovatelům opakovaně vysvětlily, proč není žalované právo promlčeno a proč projednání věci nebrání překážka věci pravomocně rozhodnuté [námitky a) a b)]. Stěžovatelé však toto podrobné a srozumitelné odůvodnění ve své ústavní stížnosti nijak nezohledňují.
14. Ústavní soud proto nepovažuje za účelné odůvodnění napadených rozhodnutí opakovat a pro stručnost na něj pouze odkazuje. Jejich závěry přitom podle něj nejsou protiústavní - a to ať už jde o otázku promlčení (bod 11 rozhodnutí Nejvyššího soudu, bod 12 rozhodnutí krajského soudu a bod 24 rozhodnutí městského soudu) nebo překážky věci pravomocně rozhodnuté (bod 8 rozhodnutí Nejvyššího soudu, bod 13 rozhodnutí krajského soudu a bod 24 rozhodnutí městského soudu).
15. Zrušení napadených rozhodnutí neopodstatňují ani procesní námitky, které se týkají změny označení žalobce a údajného rozporu mezi ústním a písemným odůvodněním rozhodnutí městského soudu [námitky c) a d)].
16. Ústavní soud je oprávněn zrušit napadené rozhodnutí pouze z důvodu porušení subjektivního základního práva či svobody stěžovatele - nikoli z důvodu porušení právního předpisu. Při absenci porušení stěžovatelova základního práva či svobody Ústavní soud nemůže ústavní stížnosti vyhovět (podrobněji např. nález sp. zn. Pl. ÚS 38/18 , body 54 až 57). Stěžovatelé neuvádí, jak se namítaná pochybení projevila ve správnosti závěrů napadených rozhodnutí nebo jak údajně chybný postup soudu zasáhl do jejich práv. Samotné tvrzení o porušení zákona přitom k tomuto závěru nepostačuje.
17. Obecné soudy přiznaly nárok na zaplacení dlužného nájemného a náhradu nákladů řízení statutárnímu městu Brno. Stěžovatelé nezpochybňují, že právě statutární město Brno vůči nim vystupovalo jako pronajímatel a že se zúčastnilo daného soudního řízení [námitka c)]. I kdyby tedy soudy při změně označení žalobce pochybily, není to důvodem ke zrušení jejich rozhodnutí. Takový postup by byl formalistický a obsahově prázdný, protože by nemohl vést k jinému rozhodnutí ve věci a pouze by prodloužil dané řízení (např. nálezy sp. zn. II. ÚS 3137/09 , bod 32; III. ÚS 1301/13, bod 36, či usnesení sp. zn. I. ÚS 1305/22 , bod 10; I. ÚS 2925/21, bod 25).
18. S námitkou údajného rozporu mezi písemným a vyhlášeným odůvodněním rozhodnutí se řádně vypořádal již krajský soud [námitka d)]. Ten uvedl, že na obsah vyhlášeného odůvodnění rozsudku jsou kladeny nižší požadavky než na obsah jeho písemného odůvodnění. I kdyby se písemné a ústní odůvodnění zcela neshodovalo, nejde podle něj o takovou vadu řízení, která by ovlivňovala správnost rozhodnutí městského soudu a musela vést k jeho zrušení (bod 15 rozhodnutí krajského soudu). Ústavní soud uvádí, že i přesto, že popsaný nedostatek je nežádoucí, uvedený závěr považuje v daném případě za ústavně souladný a odpovídající jeho dřívějším rozhodnutím (podrobněji např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3108/16 či
IV. ÚS 1066/20 ). Ani ve vztahu k této námitce stěžovatelé neuvádí, jak údajné pochybení městského soudu porušilo jejich subjektivní základní práva či svobody.
19. Nejvyšší soud se zabýval všemi výše uvedenými otázkami [námitka e)]. Ve svém rozhodnutí se vyjádřil k otázce překážky věci pravomocně rozhodnuté (bod 8), promlčení žalovaného nároku (body 9 až 11) i odůvodnění rozhodnutí městského soudu a označení žalobce (bod 12). Důvody, proč podle něj žádná z dovolacích námitek neopodstatňuje zrušení rozhodnutí krajského soudu, ve svém rozhodnutí řádně a adresně popsal a Ústavní soud považuje jeho posouzení za ústavně souladné. III.2 Rozhodnutí o nákladech řízení
20. Za protiústavní nelze označit ani nákladové výroky napadených rozhodnutí, které stěžovatelům uložily povinnost nahradit společně a nerozdílně náklady soudního řízení v celkové výši 13 705 Kč (viz body 3 až 5 tohoto usnesení).
21. Ve vztahu k takto bagatelním částkám je přezkum Ústavního soudu výrazně omezen s výjimkou zcela extrémních pochybení soudů za mimořádných okolností - typicky v podobě významného přesahu vlastního zájmu stěžovatele, která vedou ke zřetelnému zásahu do jeho základních práv (např. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, bod 34, a na něj navazující nálezy sp. zn. II. ÚS 2423/24 , bod 63, nebo
I. ÚS 2552/24 , bod 30). Stěžovatelé však žádná taková pochybení nenamítají a k přesahu vlastního zájmu s ohledem na bagatelnost sporné částky se v ústavní stížnosti nezabývají.
22. Ústavní soud neshledal nic, co by jejich námitkám dodávalo mimořádný ústavněprávní rozměr, a to i s přihlédnutím ke zmíněným nálezům, které se týkají § 150 občanského soudního řádu a nákladů na právní zastoupení statutárního města ( sp. zn. III. ÚS 2984/09 a
IV. ÚS 2434/19 ).
23. Stěžovatelé neuvedli žádnou okolnost, na základě níž by vedlejšímu účastníkovi neměla v tomto civilním sporu náležet náhrada nákladů řízení. Důvod pro tento výjimečný postup neshledal ani Ústavní soud. Stěžovatelé zároveň opomíjí, že vedlejší účastník v řízení neměl právního zástupce. Na tuto skutečnost je upozornily již obecné soudy (bod 17 rozhodnutí krajského soudu a bod 27 rozhodnutí městského soudu).
IV. Závěr
24. Ústavní soud shrnuje, že napadená rozhodnutí neporušila ústavně zaručené právo či svobodu stěžovatelů. Ústavní soud proto jejich ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. července 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu