USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Romana Šebka, Ph.D., ve věci žalobce statutárního města Brna, se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 196/1, IČO 44992785, proti žalovaným 1) L. V., a 2) S. V., zastoupeným JUDr. Václavem Veselým, advokátem se sídlem v Jílovém u Prahy, K Vršku 80, o zaplacení částky 241 091 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 94 C 44/2023, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2024, č. j. 14 Co 7/2024-102, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobou doručenou soudu dne 28. 2. 2023 se žalobce domáhal zaplacení částky 241 091 Kč s příslušenstvím (v podobě zákonného úroku z prodlení) z titulu nedoplatku na nájemném za užívání tam specifikovaného bytu (dále jen „byt“) v období od 17. 2. 2014 do 19. 12. 2018.
2. Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. 11. 2023, č. j. 94 C 44/2023-72, zastavil řízení s ohledem na zpětvzetí žaloby v části o zaplacení částky 1 309 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), uložil žalovaným povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobci částku 239 782 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení do tří dnů od právní moci
3. K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 27. 11. 2024, č. j. 14 Co 7/2024-102, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II a III potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
4. Odvolací soud vyšel shodně se soudem prvního stupně z toho, že žalovaní se stali společnými nájemci bytu, který jim byl přidělen výměrem Posádkové správy Brno ze dne 17. 1. 1973. Nájemní vztah skončil na základě výpovědi žalobce ke dni 31. 3. 2014, avšak žalovaní byt užívali až do 19. 12. 2018, již bez právního důvodu. Nájemné platili od února 2014 do listopadu 2014 částkou 3 752 Kč měsíčně, od prosince 2014 do prosince 2018 pak částkou 4 445 Kč měsíčně. V září 2013 žalobce navrhl žalovaným placení vyššího nájemného. Protože žalovaní s jeho návrhem nesouhlasili, určil výši nájemného Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 6. 2021, č. j. 53 C 37/2014-348, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 9. 2022, č. j. 15 Co 162/2021-445, v částce 8 486 Kč měsíčně; rozhodnutí nabylo právní moci dne 26. 10. 2022. Výzvou ze dne 5. 12. 2022 (dále též jen „výzva“) požádal žalobce žalované o zaplacení žalobou nyní uplatněné částky představující rozdíl mezi placeným a soudem určeným zvýšeným nájemným, a to společně a nerozdílně do pěti dnů od jejího doručení. Žalovaní výzvě nevyhověli a po uplynutí pětidenní lhůty dne 13. 12. 2022 se dostali do prodlení.
5. Po právní stránce vyložil, že soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru o důvodnosti žaloby. Žalovaní byli povinni platit soudem určené zvýšené nájemné od 17. 2. 2014 (den podání žaloby o určení výše nájemného) až do vyklizení bytu (§ 2295 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“), a rozdíl mezi jimi placeným a zvýšeným nájemným činí žalovanou částku. Její splatnost přitom nenastala současně se splatností dohodnutých částek nájemného, ale až právní mocí rozsudku určujícího novou výši nájemného a po uplynutí pětidenní lhůty k plnění stanovené žalobcem ve výzvě. K promlčení nároku žalobce tudíž dojít nemohlo, neboť od tohoto dne ke dni podání žaloby tříletá promlčecí lhůta neuplynula. Soud prvního stupně také správně dovodil, že v dané věci jsou splněny podmínky řízení. V řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 53 C 37/2014 totiž byla žaloba žalobce o zaplacení dlužného zvýšeného nájemného zamítnuta „pro tentokrát“, pro předčasnost, s odůvodněním, že žalovaná pohledávka se dosud nestala splatnou, přičemž překážka věci pravomocně rozhodnuté není dána tehdy, jde-li sice v novém řízení o tutéž věc nebo o stejný nárok týkající se téhož předmětu řízení, avšak vychází-li z jiných skutečností, které nastaly až po původním pravomocném rozhodnutí. V posuzované věci pak důvod pro zamítnutí odpadl, jelikož po uplynutí lhůty k plnění se nedoplatek žalovaných na nájemném splatným stal. Uvedl také, že Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 9. 2022, č. j. 15 Co 162/2021-445, správně žalobu zamítl pro předčasnost toliko ohledně žalovanými napadené částky; co do částky 1 309 Kč, kterou žalovaní nesporovali a předmětem odvolacího řízení neučinili, nemohl rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 22. 6. 2021, č. j. 53 C 37/2014-348, změnit a z téhož důvodu (nenapadení odvoláním částky 1 309 Kč) nemohl ani zamítnout celou žalobcem požadovanou částku. Konečně k namítané procesní vadě dodal, že i když se písemné odůvodnění rozhodnutí zcela neshoduje s ústním odůvodněním, nemůže jít o takovou vadu řízení, která by mohla mít vliv na správnost rozhodnutí a musela vést k jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Z vyložených důvodů rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
6. Dovolání žalovaných (dovolatelů) proti potvrzujícímu výroku I rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), ale neshledal jej přípustným, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
7. Dovolací soud pokládá za potřebné nejprve předeslat, že se všemi námitkami dovolatelů se přiléhavě vypořádaly soudy obou stupňů. Proto již jen ve stručnosti uvádí následující.
8. Podle § 159a odst. 1 a 4 o. s. ř. je závazný výrok pravomocného rozsudku, a nikoliv jeho odůvodnění, avšak v případě zamítavého výroku je nutno posoudit výrok v souvislosti s odůvodněním rozhodnutí. Překážka věci pravomocně rozhodnuté není dána mimo jiné tehdy, byla-li žaloba zamítnuta z důvodu své předčasnosti („pro tentokrát") a vychází-li uplatnění téhož nároku v novém řízení z jiných (dalších) skutečností, které tu v době původního řízení nebyly (došlo k nim až po pravomocném rozhodnutí) a v důsledku kterých odpadl důvod, pro nějž byla žaloba v původním řízení „pro tentokrát" zamítnuta (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 1987, sp. zn. 2 Cz 12/87, uveřejněný pod č. 39/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho usnesení ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, uveřejněné pod č. 84/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1902/2014, a ze dne 10. 8. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2027/2021). Není proto správný
názor dovolatelů, že odvolací soud se v napadeném rozhodnutí od citovaných závěrů odchýlil. Žaloba žalobce o zaplacení dlužného nájemného ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 53 C 37/2014 byla (v rozsahu částky 193 092 Kč) zamítnuta pro předčasnost (pro tentokrát), neboť nárok žalobce se dosud nestal splatným. Naopak v nyní posuzovaném řízení již tato okolnost projednání a rozhodnutí věci nebrání, neboť žaloba je opřena o novou skutečnost, která nastala po nabytí právní moci rozsudku Městského soud v Brně ze dne 22.
6. 2021, č. j. 53 C 37/2014-348, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 9. 2022, č. j. 15 Co 162/2021-445, a spočívá v zesplatnění žalobcem požadovaného nedoplatku na nájemném z bytu. Překážka věci rozsouzené tudíž za této situace dána není. Vzhledem k dovolacím námitkám lze pro úplnost dodat, že rozhodnutí o nároku žalobce v částce 1 309 Kč s příslušenstvím překážka věci rozsouzené naproti tomu brání. Ohledně povinnosti k jejímu zaplacení totiž nabyl vyhovující výrok III rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22.
6. 2021, č. j. 53 C 37/2014-348, samostatně právní moci, jelikož dovolatelé jej v tomto rozsahu odvoláním nenapadli. Nelze však přehlédnout, že právě co do této částky (z důvodu jejího uhrazení dovolateli) vzal žalobce žalobu zpět, a odvolací soud (soud prvního stupně) tuto okolnost při posuzování věci zohlednil.
9. Otázkou, kdy se stává splatným nedoplatek tvořený rozdílem mezi nájemcem zaplaceným a soudním rozhodnutím zvýšeným nájemným pro případ, že soud nájemné zvýší s účinností ode dne podání žaloby, se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4848/2016. Dovodil, že žaloba na určení výše nájemného (§ 2249 odst. 3 o. z.) je žalobou určovací (právotvornou), nejde o žalobu na plnění, soud tak svým rozhodnutím nerozhoduje o zaplacení („dlužného“) nájemného, jen určí jeho výši. Nájemci vznikne povinnost platit vyšší nájemné až po pravomocném rozhodnutí soudu o zvýšení nájemného. Zákon soudu výslovně (§ 2249 odst. 3 poslední věta o. z.) umožňuje, aby novou výši nájemného určil už od podání žaloby. Učiní-li tak (zvýší nájemné „zpětně“ – s účinky od podání žaloby), vznikne nájemci, poté, co toto rozhodnutí nabude právní moci, povinnost doplatit i rozdíl na nájemném, který vznikl jeho zvýšením. Splatnost takto vzniklého nedoplatku o. z. nestanoví (§ 2251 odst. 1 o. z. upravuje jen splatnost „běžného“ nájemného), čas plnění se proto bude řídit všeobecnými ustanoveními o závazcích, tedy § 1958 a 1959 o. z. Citované závěry dovolací soud sdílí i v poměrech posuzované věci, přestože samotný postup určení vyššího nájemného proběhl ještě v režimu právní úpravy účinné do 31. 12. 2013; splatnost nároku vzniklého po 1. 1. 2014 se totiž bude posuzovat již podle o. z. (§ 3028 odst. 1 o. z.).
10. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.
11. Také těmito závěry se odvolací soud v napadeném rozhodnutí důsledně řídil, uzavřel-li, že nárok žalobce není promlčen. Povinnost žalovaných doplatit rozdíl mezi zaplaceným a zvýšeným nájemným totiž dovolatelům vznikla teprve po právní moci rozsudku Městského soud v Brně ze dne 22. 6. 2021, č. j. 53 C 37/2014-348, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 9. 2022, č. j. 15 Co 162/2021-445, která nastala dne 26. 10. 2022. Žalobce pak zaplacení dlužného nedoplatku na nájemném požadoval výzvou ze dne 5. 12. 2022 ve lhůtě 5 dnů od jejího doručení, přičemž tato lhůta uplynula dne 13. 12. 2022, a následujícího dne (14. 12. 2022) se dovolatelé ocitli v prodlení s plněním dluhu. Jestliže tedy žalobce žalobu podal dne 28. 2. 2023 (tj. čtyři měsíce po vzniku platební povinnosti dovolatelů a dva měsíce poté, co se s jejím plněním ocitli v prodlení), učinil tak zcela zjevně před uplynutím zákonné tříleté promlčecí lhůty (§ 629 odst. 1 o. z.).
12. Námitkami ohledně nesouladu odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně s ústně vyhlášeným odůvodněním, kterou odvolací soud nepovažoval za vadu řízení, a změny označení žalobce v rozsudku odvolacího soudu oproti jeho označení v žalobě a rozsudku soudu prvního stupně, dovolatelé uplatňují jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Ačkoli v této souvislosti avizovali, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek procesního práva, které „dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího [Nejvyššího] soudu zcela vyřešeny“, uplatněnými dovolacími argumenty žádnou otázku procesního práva, na níž by z hlediska právního posouzení věci napadené rozhodnutí záviselo, nevymezili; ve skutečnosti odvolacímu soudu vytkli, že zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Přípustnost dovolání přitom může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají.
13. Konečně argumentace dovolatelů směřující vůči přiznání náhrady nákladů řízení žalobci, jenž je statutárním městem, postrádá na významu, neboť proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení není dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
14. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatelů na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Ostatně nejsou-li (jako v této věci) splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku [§ 243 písm. a) o. s. ř.], neboť jde o návrh akcesorický (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, nebo ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017).
15. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 11. 6. 2025
JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu