Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
III. ÚS 198/03
Ústavní soud České republiky rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Pavla Holländera o ústavní stížnosti K. Č. a P. Č., zastoupených JUDr. M. U., advokátkou proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 12. 9. 2000, č. j. 9 C 45/96-114, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 1. 2001, č. j. 9 Co 1145/2000-123, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, č. j. 30 Cdo 1333/2002-160, t a k t o :
Ústavní stížnost se odmítá. O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatelé v zákonné lhůtě podali k Ústavnímu soudu ústavní stížnost. Z této ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem soudu prvního stupně byl zamítnut návrh stěžovatelky na určení vlastnictví nemovitosti. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rovněž nepřipustil změnu návrhu. Nejvyšší soud rozhodl o dovolání stěžovatelů tak, že jejich dovolání zčásti zamítl a zčásti odmítl. Dle názoru stěžovatelů tak bylo porušeno jejich právo, zaručené článkem 11 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a článkem 90 Ústavy.
Soud prvního stupně žalobu stěžovatelů zamítl s tím, že u nich není dán naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. Dle odůvodnění soudu by výrok rozsudku, kterým by se rozhodovalo o určení vlastnictví k nemovitosti, nezavazoval osoby, které jsou jako vlastníci zapsáni v katastru nemovitostí, proto není dán naléhavý právní zájem na vydání určovacího rozhodnutí. Soud prvního stupně takto rozhodl, vázán právním názorem odvolacího soudu v rozhodnutí ze dne 7.
4. 2000, č. j. 9 Co 324/2000-105, přičemž odvolací soud byl při tomto rozhodnutí vázán názorem Nejvyššího soudu v rozhodnutí ze dne 17. 2. 2000, č. j. 33 Cdo 789/98-99, jež Nejvyšší soud vydal v předcházejícím dovolacím řízení. Právní názor, vyjádřený v rozhodnutí soudu prvního stupně byl následně potvrzen napadenými rozhodnutími odvolacího a dovolacího soudu. Stěžovatelé se však domnívají, že na jejich straně naléhavý právní zájem na určení byl a že obecné soudy měly zohlednit skutečnost, že v rámci jiného soudního řízení bylo rozhodnuto o neplatnosti vyloučení stěžovatele z bytového družstva.
Z členství v bytovém družstvu dle názoru stěžovatelů vyplývá jejich právo na užívání předmětné nemovitosti. Předmětnou nemovitost jako členové družstva užívali již od roku 1976 až do opuštění státu, za což byli odsouzeni a předmětná nemovitost byla následně přidělena odpůrcům v řízení před obecnými soudy (v roce 1982). Tito pak kupní smlouvou předmětnou nemovitost nabyli (v roce 1993), ale až poté, co rozhodnutí o propadnutí majetku stěžovatelů bylo v rámci soudních rehabilitací zrušeno (1990). Stěžovatelé se proto domnívají, že kupní smlouva o předmětné nemovitosti je neplatná a žalobou se domáhali určení, že bytové družstvo je vlastníkem předmětné nemovitosti.
Ústavní soud, jak bylo mnohokrát v jeho judikatuře opakováno, není součástí obecné soudní soustavy a do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout pouze tehdy, jestliže pravomocným rozhodnutím obecných soudů v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, došlo k porušení základních práv a svobod chráněných právními normami ústavního pořádku ČR. Ústavní soud z obsahu napadených rozhodnutí neshledal zásah do práv, kterých se stěžovatelé dovolávají. Předně stěžovatelé namítají zásah do vlastnického práva, avšak neuvádějí, v čem má porušení čl.
11 Listiny spočívat a o jaké konkrétní, již konstituované vlastnické právo stěžovatelů by se mělo jednat. Stěžovatelé předmětnou nemovitost nevlastnili a nevlastní a pokud usilují o užívací práva k předmětnému domu, nemohou se přitom dovolávat ochrany vlastnictví. Stěžovatelé dále namítají, že jejich právům nebyla soudy poskytnuta ochrana. V odůvodnění ústavní stížnosti pak však pouze polemizují se závěry obecných soudů o tom, že jejich eventuálního práva se nelze domáhat žalobou na určení ve smyslu ust.
§ 80 písm. c) o. s. ř. Odvolací soud však přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a důvodně konstatoval jeho věcnou správnost. V odůvodnění rozsudku se vypořádal s námitkami uplatněnými v odvolání a vyložil, o jaké důvody opírá svůj právní závěr. Rozhodnutí odvolacího soudu pak přezkoumal dovolací soud a znovu se vypořádal s totožnými námitkami stěžovatelů. Na tato odůvodnění lze v dalším zcela odkázat. Porušení základních práv stěžovatelů však nelze spatřovat ve skutečnosti, že obecné soudy nerozhodly v jejich prospěch.
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že do základních práv stěžovatelů nebylo zasaženo a nezbylo mu než návrh odmítnout jako zjevně neopodstatněný podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 28. srpna 2003 JUDr. Jiří Mucha předseda senátu