Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje) a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové, o ústavní stížnosti stěžovatele P. T., zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem, sídlem třída Kpt. Jaroše 3, Brno, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2024, č. j. 9 Azs 128/2024-35, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2024, č. j. 33 Az 36/2022-50, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Správní soudy přezkoumaly rozhodnutí o žádosti stěžovatele o mezinárodní ochranu. Neshledaly pochybení na straně správních orgánů, které stěžovateli azyl neudělily. V ústavní stížnosti stěžovatel poprvé vznáší argumentaci týkající se dotčení rodinného života v důsledku možného (budoucího) opuštění České republiky.
2. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Nejvyššího správního soudu s tvrzením, že jimi bylo odepřeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a také zasaženo do jeho rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny.
3. Stěžovatel je žalobcem v řízení o žalobě proti rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany. Dne 18. 8. 2021 podal stěžovatel žádost o udělení mezinárodní ochrany. Žalované Ministerstvo vnitra České republiky o žádosti žalobce rozhodlo tak, že mu mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném do 30. 6. 2023, neudělilo.
4. Současná azylová žádost stěžovatele je již druhou v pořadí, poprvé stěžovatel žádal o mezinárodní ochranu v České republice v roce 2011. Tehdy ovšem bylo správní řízení zastaveno, neboť bylo realizováno soudní vyhoštění z území České republiky. Aktuálně žádá stěžovatel o mezinárodní ochranu kvůli obavám z uvěznění z důvodu podání své předchozí žádosti o azyl v České republice a kvůli legalizaci dalšího pobytu u nás.
5. Proti rozhodnutí o neudělení azylu podal stěžovatel včas žalobu ke Krajskému soudu v Brně, kterou se domáhal zrušení napadeného rozhodnutí v celém rozsahu. Krajský soud žalobu zamítl. Soud se ztotožnil s ministerstvem, že stěžovatelův azylový příběh není věrohodný. Pokud by měl stěžovatel důvodný strach z pronásledování v Bělorusku jako zemi původu, lze předpokládat, že by namísto ilegálního pobytu v různých evropských zemích požádal o mezinárodní ochranu v první bezpečné zemi. Skutečnosti, o jejichž věrohodnosti lze mít ve stěžovatelově případě důvodné pochybnosti, se netýkají pouze zanedbatelných okolností, ale samotného jádra jeho azylového příběhu.
Souvisejí s jím tvrzeným uvězněním v zemi původu. Výpovědi stěžovatele se liší ohledně okamžiku, kdy naposledy pobýval v Bělorusku, kde měl být uvězněn a vystaven mučení ze strany bezpečnostních složek. Pokud by byl v Bělorusku podroben mučení či jinému násilnému jednání, byl by patrně bez větších obtíží schopen označit minimálně rok, kdy se rozhodl, že toto zacházení nemůže (nebude) dále snášet a rozhodl se proto opustit zemi původu. Pochybnosti vyplývaly i z vyjádření týkajících se okolností jeho propuštění z vězení a jeho vycestování ze země původu.
Stěžovatel nebyl schopen přesvědčivě vylíčit seznam zemí, v nichž po svém útěku z vlasti pobýval, stejně jako nebyl schopen odůvodnit, proč za dobu svého pobytu v těchto zemích nepožádal o mezinárodní ochranu.
6. Nejvyšší správní soud následnou kasační stížnost stěžovatele odmítl pro nepřijatelnost podle § 104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. Rozhodnutí krajského soudu nepovažoval za nepřezkoumatelné, soud se vypořádal se všemi námitkami v žalobě. Podle Nejvyššího správního soudu ve správním řízení nedošlo k nesprávnému posouzení hrozby pronásledování ze strany běloruských státních orgánů. Podle ustálené judikatury platí, že ačkoliv je Bělorusko autoritářským a nedemokratickým státem, nelze žadateli z této země udělit mezinárodní ochranu bez dalšího, a to ani po posledních prezidentských volbách, napadení Ukrajiny Ruskem či po uvalení sankcí ze strany Evropské unie (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12.
12. 2023, č. j. 10 Azs 238/2023-30, bod 7, nebo ze dne 22. 2. 2024, č. j. 2 Azs 350/2023-27, bod 13). Stěžovatelův azylový příběh hodnotil soud jako nevěrohodný. Správní orgán požadavky na něj kladené judikaturou splnil tím, že se stěžovatelem řádně provedl pohovor, který poté vyhodnotil a v napadeném rozhodnutí odpovídajícím způsobem vysvětlil, v čem konkrétně shledal rozpory ve stěžovatelových tvrzeních. Jednotlivými rozpory se následně zabýval i krajský soud, přičemž jeho závěry nemůže vyvrátit stěžovatelova obecná námitka ohledně života plného změn a existenčních nejistot.
7. V ústavní stížnosti stěžovatel vznesl argumentaci, kterou lze stručně shrnout tak, že nesouhlasí se závěry obecných soudů. Podle názoru stěžovatele mu svědčí důvody k udělení mezinárodní ochrany. Správní orgány ani obecné soudy dostatečně nezabývaly stěžovatelovými námitkami a argumenty, které stěžovatel v průběhu předchozího řízení uplatnil. Jeho život nevypadá jako život obyčejného člověka. Je plný změn a existenčních nejistot, v jejichž víru pro něj není podstatné, kdy se co stalo z hlediska časového určení mnohých událostí. Na tuto námitku ve vztahu k jeho azylovému příběhu obecné soudy nereagovaly. Rozporuje, že je jeho žádost o mezinárodní ochranu účelová. Ve stížnosti proto brojí jak proti rozhodnutím obecných soudů, tak proti rozhodnutí ministerstva ze dne 21. 10. 2022, č. j. OAM-94/LE-BA02-ZA20-2021.
8. Správní orgán a následně obecné soudy při rozhodování o jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrana dostatečně nezohlednily humanitární důvody pro udělení mezinárodní ochrany, což vedlo k tomu, že napadená rozhodnutí nepřiměřeně zasáhla do soukromého a rodinného života stěžovatele. Stěžovatel má totiž v České republice nezletilou dceru narozenou v roce X, českou občanku. Ústavnímu soudu k tomu doložil rodný list dcery a rodinné fotografie. V případě, že by byl nucen s ohledem na neudělení mezinárodni ochrany vycestovat z České republiky, došlo by k výraznému narušení zázemí celé rodiny a současně k narušení jeho rodinného života. Správní orgány také nevzaly v potaz Směrnici 2003/86/ES, o právu na sloučení rodiny.
9. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny přípustné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
10. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy není povolán k přezkumu aplikace podústavního práva a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. Interpretace a aplikace zákonných a podzákonných právních norem, které nešetří základní práva v co nejvyšší míře, při současném dodržení účelu aplikovaných právních norem, pak znamenají porušení základního práva či svobody. K tomu ovšem v posuzovaném případě nedošlo.
11. V ústavní stížnosti stěžovatel vznáší toliko obecné argumenty, s nimiž se oba správní soudy v napadených rozhodnutích již vyčerpávajícím způsobem vypořádaly. Z pohledu ochrany ústavních práv stěžovatele ústavní stížnost žádnou relevantní argumentaci nepřináší. Pouhý nesouhlas s právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí opodstatněnost ústavní stížnosti, ani porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny založit nemůže (usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2388/12 ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 1102/23 ze dne 29. 8. 2023,
IV. ÚS 3991/12 ze dne 14. 5. 2014).
12. I podle Ústavního soudu azylový příběh tak, jak jej stěžovatel vylíčil, neodpovídá požadavkům na něj kladeným judikaturou správních soudů. Ministerstvo při posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany vycházelo zejména z výpovědí učiněných stěžovatelem ve správním řízení a z informací, které shromáždilo v průběhu správního řízení ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv v Bělorusku. Jak stěžovateli připomněl již krajský soud, problematikou posuzování věrohodnosti žadatele o mezinárodní ochranu se judikatura správních soudů zabývala opakovaně.
V rozsudku ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004-57, Nejvyšší správní soud uvedl, že není povinností žadatele o azyl, aby pronásledování své osoby prokazoval jinými důkazními prostředky než vlastní věrohodnou výpovědí. Je naopak povinností správního orgánu, aby v pochybnostech shromáždil všechny dostupné důkazy, které věrohodnost výpovědí žadatele o azyl vyvracejí či zpochybňují. V rozsudku ze dne 14. 5. 2008, č. j. 7 Azs 25/2008-105, Nejvyšší správní soud k otázce věrohodnosti výpovědi žadatele uvedl, že nevěrohodnost tvrzení, zejména vzhledem k jejich rozporuplnosti, znemožňuje správnímu orgánu shledat u žadatele o azyl podmínky pro udělení azylu.
Jelikož zpravidla není v možnostech žadatele v řízení o udělení mezinárodní ochrany prokázat svá tvrzení jiným způsobem než svou výpovědí, je srovnání jím uváděných skutečností zásadním kritériem pro posouzení jejich věrohodnosti. Pokud se ve výpovědích žadatele vyskytuje značné množství rozporů, které není schopen zdůvodnit, nelze ministerstvu vytýkat, že k nim přistupuje s určitou mírou pochybností. Tyto závěry plně dopadají i na případ stěžovatele.
13. Skupina námitek směřující k tomu, že v důsledku neudělení mezinárodní ochrany může dojít k výraznému narušení rodinného života stěžovatele, je rovněž neopodstatněná. Předně je eventuální vyhoštění stěžovatele z území České republiky v tuto chvíli pouze hypotetické. Tento možný nepřímý důsledek správních rozhodnutí tak v současném procesním stádiu nemohl vést ke konstatování porušení práva na rodinný život Ústavním soudem. V tuto chvíli nelze předjímat procesní postup stěžovatele ani správních orgánů v jiném navazujícím řízení.
14. Pro Ústavní soud však bylo klíčové, že stěžovatel tuto skupinu námitek vznesl poprvé až v ústavní stížnosti. Tyto námitky jsou tak z hlediska přezkumu Ústavním soudem nepřípustné. V řízení o mezinárodní ochraně obecně platí, že všechny relevantní skutečnosti je žadatel povinen uvést primárně ve správním řízení, protože ani čl. 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2013/32/EU, o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany, neslouží k zohledňování skutečností, které mohly být uplatněny již v řízení před správními orgány (srov. rozsudek ze dne 26. 11. 2015, č. j. 10 Azs 194/2015-32; či usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2024, čj. 9 Azs 176/2024-48). Stěžovatel v ústavní stížnosti nenamítá, že námitky zásahu do rodinného života řádně uplatnil a správní soudy se s nimi nevypořádaly.
15. Ústavní soud nahlédl do dokumentů poskytnutých stěžovatelem, z nichž plyne, že dcera stěžovatele má matku slovenské státní příslušnosti a ani v kontextu tvrzení v ústavní stížnosti nejde o případ, kdy by dcera byla odkázána pouze na péči stěžovatele, jehož přítomnost na území České republiky je potenciálně ohrožena. Z rekapitulace řízení před správními orgány je patrné, že stěžovatel již v minulosti musel nuceně vycestovat z České republiky, tedy po narození dcerky na tomto území.
16. Protože Ústavní soud neshledal důvodnou ani ostatní argumentaci stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. ledna 2025
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu