Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Martinem Štuksou, advokátem, se sídlem Kaplická 1037/12, 140 00 Praha 4, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2012, č. j. 29 Cdo 3744/2010-255, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. května 2010, č. j. 15 Cmo 219/2009-222, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. března 2009, č. j. 25 Cm 10/2008-186, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 4. března 2009, č. j. 25 Cm 10/2008-186, zamítl žalobu, jíž se žalobce (stěžovatel) domáhal po žalovaném (správci konkursní podstaty úpadce) vyloučení věcí (nemovitostí) blíže specifikovaných ve výroku I. (dále jen "předmětné nemovitosti") z konkursní podstaty úpadce a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba je nedůvodná, neboť kupní smlouva na předmětné nemovitosti uzavřená dne 4. prosince 2006 mezi žalobcem, coby jednatelem a společníkem společnosti KJB Komplex, s. r. o. (pozdější úpadce), a touto společností je ve smyslu § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.") absolutně neplatná pro rozpor s § 196a odst. 3 a § 135 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obch. zák."). Bylo to z důvodu, že hodnota převáděných předmětných nemovitostí nebyla stanovena na základě znaleckého posudku a přesahuje 1/10 základního kapitálu společnosti (pozdějšího úpadce). Soud prvního stupně dále uvedl, že žalobce nemohl předmětné pozemky nabýt ani v důsledku výměny nepeněžitého vkladu za peněžitý, protože zákonná úprava obchodního zákoníku takovou výměnu vkladů neumožňovala.
3. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. května 2010, č. j. 15 Cmo 219/2009-222, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se s jeho skutkovými i právními závěry a konstatoval, že kupní smlouva ze dne 4. prosince 2006 je absolutně neplatná podle § 39 obč. zák.
4. Následné dovolání žalobce bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2012, č. j. 29 Cdo 3744/2010-255, odmítnuto jako nepřípustné, neboť dovolatel nepředložil Nejvyššímu soudu žádnou otázku, z níž by se dalo usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud s poukazem na svoji předchozí judikaturu vysvětlil, že závazek společníka splatit vklad do základního kapitálu (resp. v poměrech právní úpravy účinné do 31. prosince 2000 základního jmění) společnosti je jeho závazkem ze společenské smlouvy.
V případě, že zakladatel vklad nesplatí včas, nedochází k zániku závazku splatit vklad, ale závazek trvá dále až do jeho zániku splněním, popř. jiným způsobem (srov. § 365 a násl. obch. zák.), a společník jej tudíž může (je povinen) splnit i dodatečně, po vzniku společnosti. Dojde-li ke splacení nepeněžitého vkladu a nabude-li společnost k předmětu vkladu (nemovitostem) vlastnické právo, je z § 59, § 60 a § 196a odst. 3 obch. zák. zcela zjevné, že společnost nemůže pozbýt nabyté vlastnické právo na základě "výměny vkladů" (nepeněžitého za peněžitý).
V poměrech projednávané věci přicházela v úvahu pouze kupní smlouva o převodu nemovitostí vložených žalobcem do pozdější úpadkyně, respektující mimo jiné požadavky § 196a odst. 3 obch. zák. Konečně na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z námitky, podle níž soudy nezohlednily dobrou víru dovolatele, se kterou uzavíral kupní smlouvu. Jak již Nejvyšší soud opakovaně vysvětlil, dobrá víra sama o sobě (a to ani, kdyby byla u dovolatele dána) k nabytí vlastnického práva k nemovitostem nepostačuje.
7. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a stěžovatel si je toho dobře vědom, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
8. Podstatou ústavní stížnosti je především stěžovatelova polemika s právním posouzením věci, aniž by však jeho argumentace byla vybavena relevantní argumentací ústavněprávní. Stěžovatel pouze zpochybňuje právní závěry obecných soudů, především pak podřazení věci pod režim § 196a odst. 3 obch. zák. Takto pojatá ústavní stížnost ovšem staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. V dané věci obecné soudy zamítly žalobu s odůvodněním, že kupní smlouva, z níž stěžovatel odvozoval nabytí vlastnického práva, je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem, konkrétně s § 196a odst. 3 obch. zák., neboť hodnota převáděných nemovitostí, která přesahovala 1/10 hodnoty základního kapitálu, nebyla stanovena soudem jmenovaným znalcem jako osobou na společnosti nezávislou.
Tento kategorický závěr přitom vychází z kogentního znění příslušného ustanovení a Ústavní soud v něm neshledává nic protiústavního. Nelze souhlasit s tvrzením stěžovatele, že se obecné soudy jeho námitkami nezabývaly. Právní názor, který obecné soudy zaujaly, je zcela v souladu s platnou soudní judikaturou, na niž ostatně jako na správnou poukázal rovněž dovolací soud. Z tohoto důvodu má Ústavní soud za to, že rozhodnutí obecných soudů jsou akceptovatelná a předvídatelná a nelze v nich spatřovat porušení práva na spravedlivý proces.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále vyslovuje pochybnosti nad rozhodnutím Nejvyššího soudu. V souvislosti s rozhodnutím dovolacího soudu o odmítnutí dovolání je třeba stěžovateli připomenout, že Ústavní soud je oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Z předloženého rozhodnutí Nejvyššího soudu se podává, že Nejvyšší soud se vypořádal se stěžovatelem nastolenými dovolacími otázkami a stručně svoje rozhodnutí odůvodnil. Obsahový přezkum vlastního uvážení dovolacího soudu ohledně přípustnosti dovolání již ale ze strany Ústavního soudu není možný. Pouhý nesouhlas stěžovatele s právními názory dovolacího soudu stran posouzení přípustnosti dovolání porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny založit nemůže.
10. Dále je třeba připomenout, že v případě posuzování přípustnosti nenárokového dovolání je plně v dispozici dovolatele a jeho právního zástupce, zda a nakolik kvalifikovaně vymezí ve svém mimořádném opravném prostředku obecnou právní otázku, kterou by v souvislosti s rozhodnutím odvolacího soudu v konkrétní věci bylo možné považovat za otázku po právní stránce zásadně právně významnou a z tohoto důvodu se jí také v rámci dovolacího řízení zabývat.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. listopadu 2012
Stanislav Balík, v. r. předseda senátu