Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky Štěpánky Bubákové, zastoupené JUDr. Josefem Vrabcem, advokátem, sídlem Jiráskova 378, Dobřichovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2024, č. j. 20 Cdo 20/2024-674, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2023, č. j. 17 Co 131/2022-567, a usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 31. 12. 2021, č. j. 206 EXE 6788/2016-323, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a Michaela Kořínka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Vykonatelnost usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2024, č. j. 20 Cdo 20/2024-674, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2023, č. j. 17 Co 131/2022-567, se odkládá do právní moci rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti.
1. Stěžovatelka (povinná) podala v řízení před obecnými soudy návrh na zastavení exekuce vedené k vymožení pohledávky v blíže specifikované výši. Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhuje zrušení výše označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze ("krajský soud") a Okresního soudu Praha-západ ("okresní soud"), a to pro porušení jejích základních práv zaručených čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Současně Ústavnímu soudu navrhla, aby do doby rozhodnutí odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
2. Z ústavní stížnosti vyplývá, že Nejvyšší soud odmítl nyní napadeným usnesením dovolání stěžovatelky proti usnesení krajského soudu, kterým tento soud - stručně řečeno - změnil výrok I. usnesení okresního soudu tak, že zastavil proti stěžovatelce vedenou exekuci v rozsahu úroku z prodlení, v rozsahu smluvní pokuty a v rozsahu úroku (vždy za blíže specifikované období). Dále krajský soud změnil usnesení okresního soudu ve výroku II. tak, že návrh stěžovatelky na zastavení exekuce v rozsahu jistiny ve výši 2 000 000 Kč a smluvní pokuty za blíže specifikovanou dobu zamítl (výrok I.); výrokem II. pak krajský soud přiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení.
3. V řízení o dovolání Nejvyšší soud odložil vykonatelnost napadeného usnesení krajského soudu do právní moci rozhodnutí o dovolání.
4. O totéž nyní žádá stěžovatelka i Ústavní soud, návrh na odklad vykonatelnosti přitom odůvodňuje tím, že by výkon rozhodnutí, tedy pokračování v exekuci na její majetek, pro ni znamenal nepoměrně větší újmu, než jaká může při odložení vykonatelnosti vzniknout vedlejšímu účastníkovi či jiným osobám. Vzhledem k majetkovým poměrům stěžovatelky má být exekuce vedena prodejem jejího nemovitého majetku, k čemuž již byly ze strany soudní exekutorky učiněny příslušné kroky - usnesením soudní exekutorky JUDr.
Ivety Glogrové, Exekutorský úřad Praha 4 ze dne 3. 10. 2022, č. j. 126 EX 34/16-118, byl ustanoven znalec z oboru ekonomika - ceny a odhady nemovitých věcí, a to pro ocenění příslušných nemovitostí. Byť byla stěžovatelka v převážné části svého návrhu na zastavení exekuce úspěšná (konkrétně v částce 6 300 000 Kč z celkových 8 450 000 Kč), vzhledem k pozbytí účinků odkladu přiznaného Nejvyšším soudem jí opětovně hrozí bezprostřední dražba nemovitostí v jejím vlastnictví, a tím pádem i ztráta vlastnického práva k nim, včetně nemovitosti užívané stěžovatelkou a jejími dětmi k vlastnímu bydlení.
Stěžovatelka je tedy bezprostředně ohrožena na svých právech.
5. Ústavní soud může podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, nebude-li to v rozporu s důležitým veřejným zájmem a znamenal-li by výkon rozhodnutí nebo uskutečnění oprávnění přiznaného rozhodnutím třetí osobě pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.
6. Ústavní soud posoudil návrh stěžovatelky, přičemž vzal v úvahu relevantní okolnosti věci vyplývající z ústavní stížnosti i obsahu napadených rozhodnutí, a dospěl k závěru, že podmínky podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu jsou v posuzované věci naplněny. Odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí nebrání žádný důležitý veřejný zájem, jejich výkon by naopak mohl pro stěžovatelku představovat nepoměrně větší újmu, než jaká může vzniknout jiným osobám, zejména tedy vedlejšímu účastníkovi, který dle vlastní výpovědi disponuje značným majetkem (viz bod 10. usnesení okresního soudu ze dne 31. 12. 2021, č. j. 206 EXE 6788/2016-323). Ústavní soud přihlédl zejména k tomu, že hrozící dražbou nemovitých věcí by k nim stěžovatelka pozbyla vlastnické právo.
7. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení. Tímto rozhodnutím Ústavní soud nikterak nepředjímá meritorní rozhodnutí o ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. července 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu
11. Jak bylo již výše naznačeno, v posuzované věci odmítl Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky pro nepřípustnost. K tomu je předně zapotřebí uvést, že je to pouze Nejvyšší soud, který je oprávněn rozhodovat o obsahu dovolání, resp. o tom, zda je dovolání přípustné a důvodné. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu přezkoumávat z moci úřední správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je naopak povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Přístup k Nejvyššímu soudu je z rozhodnutí zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl v rámci své primární role sjednocování judikatury obecných soudů podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy.
12. Přípustnost dovolání stěžovatelka odvozovala od skutečnosti, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se krajský soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
13. Ústavní soud hodnotil, zda se Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti dovolání stěžovatelky podle § 237 občanského soudního řádu, které má částečně povahu kvazimeritorního posouzení, ale i soudy nižších stupňů v řízení před nimi, nedopustily pochybení, s nímž by bylo možné spojovat tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky. To v dané věci nenastalo. Nejvyššímu soudu lze přisvědčit, že stěžovatelkou předestřená otázka nebyla tou, na které záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu. Krajský soud se dle pokynu Nejvyššího soudu podrobně zabýval nesouladem mezi dobou plnění (okamžikem vykonatelnosti) stanovenou v užitém exekučním titulu a jejich splatností vyplývající ze smlouvy a stanovil, kdy konkrétně nastala splatnost vymáhané jistiny (viz body 49 - 50 usnesení krajského soudu).
14. Nejvyšší soud takové řešení shledal za odpovídající a ve shodě s krajským soudem konstatoval, že v posuzované věci vedlejší účastník ke dni zahájení exekučního řízení disponoval vykonatelným exekučním titulem (doba plnění stanovená notářským zápisem uplynula) a okolnost reálné vykonatelnosti exekučního titulu ke dni podání exekučního návrhu stěžovatelka nijak nerozporovala. Za této situace je již bez významu, zda teoreticky mohla v určitém okamžiku tato vykonatelnost předcházet splatnosti vymáhaného plnění. Ústavní soud v tomto závěru nevidí rozpor s předchozím rozhodnutím Nejvyššího soudu, neboť tím dovolací soud uložil krajskému soudu zjistit a posoudit splatnost pohledávek a formální a materiální vykonatelnost notářského zápisu včetně skutečnosti, zda doba plnění nepředchází době splatnosti závazku. Krajský soud tomuto zadání dostál a provedl právní posouzení věci způsobem, které odpovídá zjištěnému skutkovému stavu, a které proto Nejvyšší soud akceptoval. Ústavní soud proto souhlasí s Nejvyšším soudem, že pro přípustnost dovolání nebyla splněna podmínka, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo na vyřešení stěžovatelkou předestřené otázky hmotného nebo procesního práva. Současně lze pro úplnost konstatovat, že řešení přijaté krajským soudem ve stěžovatelčině věci odpovídá rozhodovací praxi dovolacího soudu.
15. Jde-li o další stěžovatelčinu argumentaci, z obsahu ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelka opětovně vznáší obdobné námitky jako v řízení před obecnými soudy. Opakující se polemika s právními závěry obecných soudů se však pohybuje toliko v rovině podústavního práva, a na této úrovni již bylo vše přesvědčivě vypořádáno okresním a krajským soudem. Jelikož i z vyjádření stěžovatelky je zjevné, že tyto námitky neuplatnila v dovolání, Ústavní soud je posoudil jako nepřípustné, a proto se jimi dále nezabýval. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že požadavek na vyčerpání zákonných procesních prostředků k ochraně práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) se uplatní nejen při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti jako celku, ale i při posuzování každé jednotlivé námitky v ní uplatněné (srov. nález ze dne 11. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 4022/17 , bod 22.). To znamená, že nepřípustná je taková námitka v ústavní stížnosti, která nebyla uplatněna v předcházejícím řízení způsobem, který by ji umožnil soudu obsahově posoudit.
16. Za této situace (a zejména s přihlédnutím k zásadě minimalizace zásahů do hodnocení splnění podmínek podaného dovolání) Ústavní soud konstatoval, že v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, ale ani soudů I. a II. stupně neshledal nic podstatného, co by jim mohl z ústavněprávního hlediska vytknout. Rovněž odůvodnění napadených rozhodnutí, ve kterých soudy velmi podrobně popsaly a přesvědčivě vysvětlily, z jakých důvodů nebylo možné stěžovatelce vyhovět, splňují nároky kladené na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Stejně tak závěr o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je z hlediska zákonné úpravy plně akceptovatelný, odpovídající standardu stanovenému ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 a nelze jej považovat za jakkoliv vybočující z mezí ústavnosti či za projev přepjatého formalismu.
17. Pouze pro úplnost Ústavní soud dodává, že stěžovatelku nelze vzhledem k okolnostem považovat za slabší kontraktační stranu a není na místě ji srovnávat se skutečně slabšími smluvními stranami hodnými zvýšené ochrany například při uzavírání spotřebitelských úvěrů. Shoduje se tak se závěry obecných soudů včetně Nejvyššího soudu, které své úvahy podrobně pospaly a vysvětlily.
18. Ústavní soud závěrem připomíná, že právo na přístup k soudu i právo na spravedlivý proces zaručuje každému, že řízení v jeho věci bude probíhat podle předem stanovených pravidel u nestranného a nezávislého soudu. Tato práva však neposkytují záruku, že rozhodnutí bude odpovídat očekávání účastníka řízení, ani že jím vyslovený výklad právní normy bude bez dalšího přijat a aplikován. Rozhodl-li proto okresní, krajský a později i Nejvyšší soud jinak, než stěžovatelka očekávala, nejde o porušení jejích základních práv a sama nespokojenost s výsledkem řízení nezakládá (a ani zakládat nemůže) důvodnost ústavní stížnosti.
19. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. září 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu