20 Cdo 20/2024

20 Cdo 20/2024-674

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněného M. K., zastoupeného Mgr. Jiřím Slováčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 704/36, proti povinné Š. B., zastoupené JUDr. Josefem Vrabcem, advokátem se sídlem v Dobřichovicích, Jiráskova 378, pro 2 000 000 Kč s příslušenstvím a pro smluvní pokutu, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 206 EXE 6788/2016, o dovolání oprávněného a povinné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. července 2023, č. j. 17 Co 131/2022-567, t a k t o:

Dovolání oprávněného a povinné se odmítají.

1) Ve shora označené věci Okresní soud Praha - západ (dále „soud prvního stupně“ či „okresní soud“) usnesením ze dne 31. 12. 2021, č. j. 206 EXE 6788/2016-323, zastavil exekuci vedenou na základě pověření okresního soudu ze dne 27. 4. 2016, č. j. 206 EXE 6788/2016-16, soudní exekutorkou JUDr. Ivetou Glogrovou, Exekutorský úřad Praha 4 (dále „soudní exekutorka“), pod sp. zn. 126 EX 35/16 v rozsahu úroku z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 2 019 016,39 Kč ode dne 4. 11. 2012 do zaplacení a v rozsahu smluvní pokuty ve výši 50 000 Kč za každý započatý měsíc prodlení za dobu ode dne 4. 11. 2012 do zaplacení (výrok I.); ve zbylém rozsahu návrh povinné na zastavení exekuce ze dne 16. 9.

2019 (ve znění doplnění) zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). 2) Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání oprávněného i povinné usnesením ze dne 25. 7. 2023, č. j. 17 Co 131/2022-567, změnil výrok I. rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že exekuci zastavil v rozsahu úroku z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 2 019 016,39 Kč ode dne 4. 11. 2012 do zaplacení, v rozsahu smluvní pokuty ve výši 50 000 Kč za každý započatý měsíc prodlení za dobu ode dne 4.

11. 2012 do 31. 1. 2016 a od 1. 5. 2016 do zaplacení a v rozsahu úroku ve výši 1 % měsíčně z částky 2 000 000 Kč ode dne 6. 10. 2012 do 3. 11. 2012, dále usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku II. změnil tak, že návrh povinné na zastavení exekuce v rozsahu jistiny ve výši 2 000 000 Kč a smluvní pokuty ve výši 50 000 Kč za každý započatý měsíc prodlení za dobu února až dubna 2016 zamítl (výrok I.); výrokem II. odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů před soudy „všech stupňů“. 3) V předmětné věci soud prvního stupně již dříve vydal usnesení ze dne 28.

12. 2020, č. j. 206 EXE 6788/2016-183, které zrušil odvolací soud usnesením ze dne 23. 2. 2021, č. j. 17 Co 30/2021-203, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s pokynem, aby se soud prvního stupně zabýval případnou spotřebitelskou povahou smluvního vztahu uzavřeného mezi oprávněným a povinnou a na uvedeném základě vyhodnotil povinnost oprávněného prověřit úvěruschopnost povinné v procesu uzavírání smluvního vztahu, rovněž aby přezkoumal obsah úvěrové smlouvy, její platnost z hlediska dobrých mravů či případnou neplatnost některého z dílčích uplatněných nároků.

Následně vydané usnesení soudu prvního stupně ze dne 31. 12. 2021, č. j. 206 EXE 6788/2016-323, nejprve změnil odvolací soud usnesením ze dne 2. 8. 2022, č. j. 17 Co 131/2022-420, ve výroku I. tak, že exekuci zastavil v rozsahu úroku z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 2 019 016,39 Kč ode dne 4. 11. 2012 do zaplacení, v rozsahu smluvní pokuty ve výši 50 000 Kč za každý započatý měsíc prodlení za dobu ode dne 4. 11. 2012 do 5. 10. 2013 a dále v rozsahu úroku ve výši 1 % měsíčně z částky 2 000 000 Kč ode dne 6.

10. 2012 do 3. 11. 2012, ve výroku II. tak, že zamítl návrh povinné na zastavení exekuce v rozsahu jistiny ve výši 2 000 000 Kč a smluvní pokuty ve výši 50 000 Kč za každý započatý měsíc prodlení za dobu ode dne 6. 10. 2013 do zaplacení, a ve výroku III. tak, že se o náhradě nákladů řízení o návrhu povinné na zastavení exekuce nerozhoduje. Posledně jmenované rozhodnutí zrušil Nejvyšší soud usnesením ze dne 10. května 2023, č. j. 20 Cdo 910/2023-504, a věc vrátil odvolacímu soudu s pokynem, aby soud zjistil okamžik splatnosti pohledávek oprávněného (jistiny a smluvní pokuty) a současně zkoumal, zda vymezení smluvní pokuty ve smlouvě o úvěru vyhovuje požadavkům ustálené judikatury Nejvyššího soudu a v návaznosti na to posoudil, zda je notářský zápis formálně a materiálně vykonatelný (tj.

zda obsahuje dobu plnění, která reflektuje hmotněprávní dohodu povinné s oprávněným, zejména zda nestanovuje dobu plnění, která by předcházela době splatnosti uvedeného závazku povinné). 4) Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že oprávněný jakožto věřitel a povinná v pozici dlužníka uzavřeli dne 5. 10. 2012 smlouvu o úvěru (dále „smlouva o úvěru“, „úvěrová smlouva“ či „smlouva“), v níž se oprávněný zavázal poskytnout povinné na její žádost bez určeného účelu peněžní prostředky až do celkové výše 2 000 000 Kč oproti povinnosti povinné poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit sjednaný úrok.

Smlouva dále obsahovala ujednání, podle kterého věřitel poskytne dlužníku první část peněžních prostředků do výše 500 000 Kč bezhotovostním převodem po podání návrhu na zápis zástavního práva k nemovité věci a druhou část peněžních prostředků do výše 1 500 000 Kč po předložení originálu výpisu z katastru nemovitostí. Věřitel měl dlužníku poskytnout druhou část peněžních prostředků na jeho písemnou žádost při splnění podmínek poskytnutí dostatečného zajištění svého závazku formou zřízení zástavního práva k nemovité věci, podepsání notářského či exekutorského zápisu s přímou vykonatelností smluvního plnění, předání věřiteli částečně vyplněné blankosměnky avalované F.

Š. a. J. J. s podepsanou dohodou o vyplňovacím právu ke směnce a předání potvrzení pojišťovny o vinkulaci pojistného plnění ve prospěch věřitele v případě škody vzniklé na nemovitosti v XY. Pro případ každého jednotlivého porušení podmínek se povinná zavázala zaplatit smluvní pokutu ve výši 1 000 000 Kč (čl. 3. 5 smlouvy). V čl. 4. 1 smlouvy si strany sjednaly úrok za poskytnutí peněžních prostředků ve výši 1 % měsíčně se splatností měsíčně vždy k třetímu kalendářnímu dni následujícího měsíce, přičemž prodlení dlužníka se zaplacením úroku bude podstatné porušení závazku a prvním dnem prodlení se stane splatným vrácení peněžních prostředků podle smlouvy (bod 4.

2). V případě, že dlužník věřiteli nesplatí veškeré peněžní prostředky ve lhůtách a za podmínek stanovených v čl. 4. 1, čl. 5. 1 a násl. smlouvy, vzniká dlužníku povinnost zaplatit za každý započatý měsíc prodlení smluvní pokutu ve výši 50 000 Kč (čl. 5. 7). Oprávněný byl ve smlouvě označen identifikačním číslem osoby a daňovým identifikačním číslem jakožto osoba podnikající na základě živnostenského oprávnění se sídlem v XY, povinná toliko rodným číslem a bydlištěm. Jednalo se přitom již o druhou úvěrovou smlouvu uzavřenou mezi týmiž stranami a v zásadě za totožných podmínek, přičemž oprávněný obdobně půjčoval i dalším osobám.

Oprávněný si v procesu uzavírání úvěrové smlouvy majetkové poměry povinné a ani její platební schopnost neprověřoval. 5) V souladu s úvěrovou smlouvou posléze oprávněný jako věřitel, povinná jako dlužník a F. Š. a J. J. jako ručitelé zajistili dne 5. 10. 2012 u JUDr. Romana Bláhy, notáře v Havlíčkově Brodě, sepsání notářského zápisu (exekuční titul) pod sp. zn. NZ 990/2012, N 948/2012, obsahujícího dohodu podle § 71b zákona č.

358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále „notářský řád“), o svolení k nařízení a provedení exekuce v případě nesplnění závazků vyplývajících z úvěrové smlouvy. Podle třetího článku notářského zápisu byly předmětem plnění peněžní prostředky ve výši 2 000 000 Kč poskytnuté oprávněným formou úvěru povinné, běžný úrok ve výši 1 % měsíčně za dobu od 5. 10. 2012 do splacení a pro případ prodlení smluvní pokuta ve výši 50 000 Kč za každý započatý měsíc prodlení.

Ve čtvrtém článku se povinná zavázala splatit celý poskytnutý úvěr nejpozději do 5. 10. 2013, dále se zavázala pod sankcí okamžité splatnosti jistiny platit oprávněnému běžné úroky uvedené ve třetím článku pravidelnými měsíčními nepřetržitě po sobě jdoucími splátkami splatnými počínaje měsícem listopadem 2012 vždy k třetímu dni kalendářního měsíce. Nastane-li prodlení povinné se zaplacením kterékoliv jedné splátky úroku, nastává prvním dnem prodlení splatnost celé dlužné částky, tj. jistiny a běžného úroku přirostlého ke dni ztráty výhody splátek.

Povinná se zavázala pro případ prodlení se splacením úvěru platit oprávněnému smluvní pokutu ve výši uvedené ve třetím článku notářského zápisu vždy nejpozději do 3. dne kalendářního měsíce, ve kterém nastalo nebo trvá prodlení. V pátém článku notářského zápisu svolila ve smyslu § 71b odst. 2 písm. a) notářského řádu, aby v případě, že svůj závazek z citované smlouvy o úvěru nesplní řádně a včas, byla k vymožení a vydobytí předmětu plnění ve prospěch oprávněného nařízena a provedena exekuce, tj. svolila k vykonatelnosti notářského zápisu a souhlasila, aby byl exekučním titulem.

V šestém a sedmém článku F. Š. a J. J. učinili ručitelské prohlášení ve smyslu § 303 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obch. zák.“), a v osmém a devátém článku svolili k vykonatelnosti daného zápisu ve vztahu k těmto ručitelským závazkům. 6) Soud prvního stupně uzavřel, že zákonný úrok z prodlení v exekučním titulu nebyl sjednán a z tohoto důvodu nelze exekuci vést pro jeho vymožení. Ujednání o smluvní pokutě posoudil jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy, neboť i bez zajištění smluvní pokutou se věřiteli - s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.

května 2007, sp. zn. 33 Odo 438/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2019, sp. zn. 33 Cdo 101/2019 - dostalo náležitého zajištění pohledávky prostřednictvím dalších právních nástrojů (smluvním úrokem, notářským zápisem se svolením k přímé vykonatelnosti, zajištěním zástavním právem k nemovité věci a ručitelským závazkem a smluvní pokutou ve výši 1 000 000 Kč za každé porušení sjednané povinnosti). V takto vymezeném rozsahu proto exekuci zastavil. Ostatní ujednání ohledně jistiny a smluvního úroku soud považoval za platná.

Jako důvod k zastavení exekuce nespatřoval skutečnost, že plnění bylo poskytnuto až po sepisu exekučního titulu, že oprávněný neměl oprávnění poskytovat bankovní úvěry a že oprávněný před poskytnutím úvěru neposuzoval úvěruschopnost povinné podle zákona č.

145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 25. 2. 2013 (dále „zákon o spotřebitelském úvěru“), jenž se na projednávanou věc nepoužije, jelikož sjednaná výše úvěru přesahuje částku 1 880 000 Kč. Přenechával-li oprávněný v naprosté většině případů peníze svým známým fyzickým osobám, popřípadě právnickým osobám jím ovládaným, nelze na úvěrovou smlouvu pohlížet jako na smlouvu uzavřenou ve spotřebitelském režimu, jelikož oprávněný v závazkovém vztahu nevystupoval jako výrazně silnější strana a smlouvy neuzavíral ani na formulářových vzorech bez možnosti ovlivnění obsahu ze strany dlužníka – spotřebitele.

7) Odvolací soud aproboval názor soudu prvního stupně co do nepřípustného vedení exekuce ve vztahu k úroku z prodlení v zákonné výši, neplyne-li z exekučního titulu souhlas povinné k jeho přímému vymáhání. Dovodil též neplatnost v exekučním titulu zahrnutého ujednání o smluvním úroku, není-li ani z jazykového výkladu zřejmý mechanismus jeho výpočtu, nadto nebyl sjednán ani počátek, od něhož má být úrok počítán. Na prodlení se splácením takto neurčitě sjednaného smluvního úroku přitom byla navázána předčasná splatnost celého úvěru a rovněž i nárok na smluvní pokutu.

Exekuční titul je z tohoto důvodu v rozsahu smluvní pokuty za dobu předčasné splatnosti úvěru pro nesplacení splátek úroku materiálně nevykonatelný. Právní vztah mezi oprávněným a povinnou přitom nelze považovat za nadměrně zajištěný, jelikož na jednání učiněné dvěma fyzickými osobami, které vystupují v rámci skutečné či domnělé podnikatelské činnosti, nelze klást ohledně smluvních podmínek stejně přísné požadavky jako v případě spotřebitelských smluv. Výše smluvního úroku a smluvní pokuty soud neshledal jako nepřiměřené s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15.

prosince 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, ze dne 26. dubna 2012, sp. zn. 33 Cdo 772/2010, a ze dne 25. listopadu 2009, sp. zn. 33 Cdo 1682/2007. Se zřetelem k neplnění celého dluhu, k neurčitosti vymezení smluvního úroku (v exekučním titulu i smlouvě o úvěru), jeho problematickému uplatnění a absenci přímé vykonatelnosti zákonného úroku z prodlení dovodil, že smluvní pokuta představovala jediný prostředek, který pokrývá oprávněnému škodu z dlouhodobého nesplácení úvěru. Úvěrová smlouva proto sice byla výrazně zajištěna, nikoliv však natolik, aby byla shledána absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy.

8) Odvolací soud se rovněž zabýval spotřebitelskou povahou smlouvy o úvěru podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“), a případně i podle zákona o spotřebitelském úvěru, načež uzavřel, že oprávněný i povinná vystupovali při uzavírání smlouvy jako podnikatelé, plně v režimu obch. zák. Rozhodovací praxe Ústavního soudu sice vyžaduje po věřiteli, aby zkoumal, zda dlužník nebude mít zjevný problém s plněním, a to nejen u spotřebitelských úvěrů, nicméně nelze klást stejné požadavky na prověřování v podnikatelských vztazích a vztazích spotřebitelských.

Ačkoliv oprávněný nezkoumal příjmy povinné či její dluhy z veřejných zdrojů, vycházel minimálně ze znalosti nemovitého majetku povinné, jejího podnikání a podnikání jejího tehdejšího partnera. Absence práva oprávněného podnikat v oblasti půjčování peněz nemá sama o sobě vliv na povahu a platnost právních úkonů oprávněného podle § 3a odst. 1 obch. zák. 9) Na základě závazného právního názoru vyjádřeného ve zrušujícím usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 10. května 2023, sp. zn. 20 Cdo 910/2023, se odvolací soud zabýval okamžikem splatnosti vymáhané jistiny a smluvní pokuty podle pravidel, které si strany stanovily ve smlouvě o úvěru.

Uzavřel, že neobsahoval-li notářský zápis výslovný a nezaměnitelný projev vůle změnit smlouvu a z ní plynoucí práva a povinnosti, bylo možno splatnost posuzovat výlučně podle ujednání obsažených ve smlouvě o úvěru. Následně odvolací soud doplnil dokazování ohledně otázky, kdy konkrétně v daném případě nastala splatnost vymáhané jistiny, a vzal za prokázané, že oprávněný vyzval povinnou k vrácení jistiny čerpaného úvěru v období ledna 2016, konkrétně v horizontu mezi 8. 1. a 18. 1. 2016. Od tohoto okamžiku běžela měsíční lhůta k vrácení jistiny a nejpozději k 19.

2. 2016 nastalo prodlení s jejím vrácením, na které byla vázána paušalizovaná smluvní pokuta pro případ prodlení pevnou měsíční částkou 50 000 Kč, na níž vznikl nárok za každý byť započatý měsíc prodlení. Z ujednání o smluvní pokutě byla jednoznačně patrná její výše, počátek vzniku nároku (jakmile v příslušném měsíci nastane byť jediný den prodlení s úhradou mimo jiné jistiny), tak i konec (měsíc, v němž žádné prodlení již netrvalo byť jediný den). Prokázal-li oprávněný předloženou písemnou výzvou ze dne 12.

4. 2016, že vyzval povinnou k zaplacení smluvní pokuty za 41 měsíců zpětně, nevznikl oprávněnému nárok na smluvní pokutu za období předcházející splatnosti (dne 18. 2. 2016), tj. od 4. 11. 2012 do 31. 1. 2016, nýbrž toliko vymahatelný nárok na smluvní pokutu za měsíce únor, březen a duben 2016, jenž nelze hodnotit jako promlčený. Oprávněný přitom netvrdil ani neprokazoval výzvu k zaplacení smluvní pokuty za období od 1. 5. 2016 do budoucna. 10) Co do hodnocení exekučního titulu odvolací soud uzavřel, že notářský zápis dostojí požadavkům formální i materiální vykonatelnosti, jelikož jistina úvěru i smluvní pokuta byly vymezeny dostatečně určitě jak z hlediska předmětu plnění (co má být vymáháno), tak i doby plnění (do kdy mělo být v budoucnu povinnou dobrovolně splněno), s výjimkou předčasné doby plnění pro případ prodlení s hrazením splátek úroků.

Otázka, zda má oprávněný v okamžiku zahájení exekuce na vymáhané plnění od povinné osoby hmotněprávní nárok, nemá vliv na formální nebo materiální vykonatelnost zápisu, ale absence takového nároku je důvodem pro úplné či částečné zastavení exekuce z důvodu nepřípustnosti podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“). Odkaz povinné na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2002, sp. zn.

20 Cdo 533/2002, je nepřípadný, neboť v něm dovolací soud toliko dovodil, že doba plnění nemůže být stanovena tak, aby uplynula v době sepisu notářského zápisu. Rovněž nepřiléhavým je i odkaz na závěry usnesení ze dne 20. října 2008, sp. zn. 20 Cdo 477/2007, v němž se Nejvyšší soud dominantně věnuje určitosti vymezení úroku. Je odpovědností oprávněného, aby přistoupil k vymáhání nároku vykonatelného k okamžiku zahájení exekuce (tj. nároku, u nějž uplynula marně lhůta k plnění sjednaná v exekučním titulu pro tento účel), na nějž má hmotněprávní nárok (zejména vyplývá z platného závazku, je splatný, je uplatnitelný u soudu atd.).

11) Usnesení odvolacího soudu napadl oprávněný dovoláním, jehož přípustnost vymezil tak, že odvolacím soudem řešené otázky a/ zda sjednání výše úroků v souladu s ustanovením § 502 odst. 1 obch. zák. vylučuje uplatnění zákonné úpravy úroku při poskytnutí úvěru, a b/ zda je zákonná úprava úroků při poskytnutí úvěru v obch. zák. srozumitelná, určitá a platná, nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešeny. 12) Oprávněný ve svém dovolání odvolacímu soudu vytkl nahodilé a libovolné hodnocení skutkových zjištění, jde-li o právní závěr ohledně neurčitého ujednání o smluvním úroku, promítající se rovněž do hodnocení nároku na smluvní pokutu v případě prodlení s hrazením úroku podle čl.

5.7 smlouvy. V úvěrové smlouvě byla podle § 502 a 503 obch. zák. sjednána jen jiná výše úroku oproti obvyklému (zákonnému) bankovnímu úroku a splatnost úroku pro případ, kdy lhůta pro vrácení peněžních prostředků přesáhne jeden rok. V případě úvěrové smlouvy se úrok hradí od doby poskytnutí úvěru z poskytnutých peněžních prostředků. Rovněž závěr, že smluvní úrok byl sjednán natolik neurčitě, že nebylo zřejmé, od kdy a z jaké částky má být počítán, takže se povinná nemohla dostat do prodlení s hrazením úroku, neodpovídá skutkovým zjištěním.

13) Povinná ve svém vyjádření k dovolání oprávněného zdůraznila, že při neplatném ujednání o smluvních úrocích, je namístě postupovat podle zákonné úpravy; neurčitá ujednání však nelze doplňovat či nahrazovat zněním zákona a prohlásit je za platná smluvní ujednání, odrážející vůli stran. Neurčité ujednání lze přitom překonat výkladem vůle jednající stran, v tomto ohledu však oprávněný žádné smluvní ujednání předmětem výkladu v dovolání neučinil (příslušnou otázku dovolacímu soudu nepředestřel). Neurčitost ujednání o smluvní pokutě se předně týká znění notářského zápisu, a není tudíž zřejmé, k přímé vykonatelnosti které částky měla dát povinná souhlas.

14) Rozhodnutí odvolacího soudu napadla dovoláním rovněž povinná, přičemž přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. vymezila tvrzením, že se odvolací soud při řešení otázky „zda má v notářském zápisu specifikovaná doba plnění, která ovšem předchází hmotněprávní splatnosti závazku, za následek formální či materiální nevykonatelnost notářského zápisu a zda je dán důvod pro zastavení exekuce vedené na základě takového notářského zápisu“, odchýlil od závazného právního názoru vysloveného Nejvyšším soudem v (kasačním) usnesení ze dne 10.

května 2023, sp. zn. 20 Cdo 910/2023.

15) Povinná v dovolání upozornila, že i kdyby bylo možné přistoupit na tezi odvolacího soudu, že na základě předčasného zesplatnění úvěrů mohla splatnost jistiny hypoteticky nastat před dobou plnění podle čl. IV. odst. 1 notářského zápisu, k žádnému (platnému) zesplatnění úvěru v této věci nedošlo (nebylo nalézacím ani odvolacím soudem v průběhu dokazování zjištěno). Odvolací soud přitom považoval notářský zápis stanovující dobu plnění, která přinejmenším mohla předcházet splatnosti závazku podle úvěrových smluv (a také předcházela), za formálně i materiálně vykonatelný, ačkoli takové posouzení v předešlém kasačním rozhodnutí v této věci sporoval Nejvyšší soud. Postrádalo by přitom jakékoliv legitimní opodstatnění umožnit vymezení doby plnění datem, kdy závazek ani nemůže být splatný (a tedy nemůže být po povinném oprávněně vymáhán).

Je přitom třeba rovněž odmítnout, aby doba plnění mohla být sjednána před tím, než dlužník (povinný) svůj závazek nesplní. Jestliže z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2019, sp. zn. 20 Cdo 3009/2019, a contrario plyne, že u nesplatné pohledávky bez dalšího nelze sjednat jinou dobu plnění než odpovídající splatnosti podle hmotněprávního titulu, nelze než konstatovat, že je tímto dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu v přímém rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Přitom ani z podstaty notářského zápisu dlužník nemůže dát svolení k tomu, aby byl notářský zápis exekučním titulem před tím, než (dlužník) svou povinnost řádně a včas nesplní.

Uvedené pak obdobně platí pro dobu plnění a splatnost smluvní pokuty, ve vztahu k níž doba plnění uvedená v notářském zápise neodpovídala její splatnosti podle úvěrové smlouvy. Odvolací soud posuzoval stanovení doby plnění čistě formalisticky (jedná se o dostatečně určité vymezení nějaké doby plnění), bez jakékoliv vazby na splatnost smluvní pokuty. 16) Oprávněný se k podanému dovolání povinné vyjádřil nesouhlasně. Jde-li o formální a materiální vykonatelnost notářského zápisu, odvolací soud se těmito požadavky řádně zabýval, a to v bodech 56 a 57 napadeného usnesení.

Skutečnost, zda oprávněný v době návrhu na zahájení exekuce má hmotněprávní nárok či nemá, není podmínkou vykonatelnosti notářského zápisu. 17) Nejvyšší soud jako soud dovolací (viz § 10a o. s. ř.) rozhodl o dovoláních oprávněného a povinné podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o.

s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanými účastníky exekučního řízení (viz § 36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů - dále „ex. řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání nejsou přípustná (§ 237 o. s. ř.).

18) K dovolání oprávněného:

Napadené usnesení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu k výkladu smluvních ujednání podle § 266 obch. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 4380/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 489/2016, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2018, sp. zn. 29 Cdo 2706/2016, a ze dne 16. května 2018, sp. zn. 29 Cdo 4786/2016), z níž se podává, že soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednající osoby, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností.

Skutečnou vůli (úmysl) je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy byl projev vůle učiněn (kdy se stal perfektním), a přihlížet lze toliko k těm okolnostem, které mohla vnímat i druhá strana, jíž byl projev vůle určen (srov. § 266 odst. 1 obch. zák.). Takto zjištěnou skutečnou vůli je třeba upřednostnit i před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li skutečnou vůli jednající osoby zjistit, soud postupuje podle § 266 odst. 2 obch. zák. a posuzuje, jaký význam by danému jednání zpravidla přikládala osoba v obdobném postavení.

Jak při zjišťování skutečné vůle stran (§ 266 odst. 1 obch. zák.), tak rovněž při posouzení významu projevu vůle podle § 266 odst. 2 obch. zák. musí soud zohlednit všechny v úvahu přicházející zjištěné okolnosti, zejména pak okolnosti demonstrativně vypočtené v § 266 odst. 3 obch. zák. (tj. jednání o uzavření smlouvy, praxe, kterou mezi sebou strany zavedly, následné chování stran a další). 19) V posuzované věci odvolací soud uvedená výkladová pravidla plně respektoval, dospěl-li k závěru, že ze skutečné vůle stran či jejího projevu vyjádřeného nejen ve smlouvě o úvěru, nýbrž (a právě) v notářském zápisu jako exekučním titulu, nelze dospět k jednoznačnému úsudku ohledně částky, z níž má být úrok stanovený procentní sazbou (1 %) měsíčně počítán, tj. „zda z vymezeného úvěrového rámce /do 2 000 000 Kč/, skutečně poskytnutých prostředků, nebo z částky nevrácené jistiny, když smlouva hovoří o peněžních prostředcích poskytnutelných ve dvou částech až do celkové výše 2 000 000 Kč, a úrok pak má být placen z peněžních prostředků.

Ze smlouvy pak není ani patrné, od kdy má být konkrétně hrazen a vyčíslován pro účely měsíční splátky.“ Uzavřel-li proto odvolací soud, že smluvní úroky byly v notářském zápisu vymezeny neurčitě, a tudíž není exekuční titul v tomto rozsahu materiálně vykonatelný, nelze uvedenému zjištění nic vytknout. 20) V souladu s takto vyjádřeným závěrem se potom zodpovězení oprávněným předestřených otázek jeví jako zcela bezpředmětné, nebylo-li uplatnění „zákonné úpravy úroku podle § 502 obch. zák.“ odvolacím soudem vůbec řešeno (na posouzení oprávněným prosazovaného „dalšího“ nároku napadené rozhodnutí tudíž založeno není), přičemž oprávněným zvolená argumentace není ani jinak způsobilá zpochybnit závěr o neurčitosti smluvního úroku ve znění exekučního titulu.

Z uvedeného tedy jinými slovy plyne, že požadavek, aby byl v tuto chvíli exekučně vymáhán „alespoň“ zákonný úrok podle § 502 obch. zák., s obsahem exekučního titulu (a se souhlasem povinné co do přímé vykonatelnosti notářského zápisu) nekoresponduje. 21) K dovolání povinné:

Na řešení povinnou ohlášené otázky napadené rozhodnutí nezávisí (ve smyslu § 237 o. s. ř.), je-li pro posuzovanou věc zcela signifikantní skutečnost, že ke dni zahájení exekučního řízení (21. 4. 2016) oprávněný disponoval vykonatelným exekučním titulem ukládajícím povinné zaplatit v tom okamžiku splatnou (ke dni 19. 2. 2016) a podle hmotného práva existentní pohledávku. Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře dovodil, že notářský zápis se svolením k vykonatelnosti představuje exekuční titul, splňuje-li formální náležitosti stanovené pro sepisování notářských zápisů o právních úkonech, obsahuje-li dohodu osoby oprávněné ze závazkového právního vztahu s osobou z téhož vztahu povinnou, v níž jsou přesně tyto osoby individualizovány, vyznačen je právní důvod plnění, předmět plnění (tj. jaké plnění a v jakém rozsahu má být poskytnuto), přesně určená doba plnění a jednoznačně vyjádřené svolení povinné osoby k vykonatelnosti notářského zápisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.

dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod číslem 4/2000 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 593/2000, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2005, sp. zn. 20 Cdo 1941/2005). Nejvyšší soud dále vysvětlil, že se soud ve věci výkonu rozhodnutí (exekuční soud) nemůže ve fázi nařízení výkonu rozhodnutí (nařízení exekuce) zabývat tím, zda notářský zápis odpovídá skutečným hmotněprávním vztahům mezi účastníky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.

října 2000, sp. zn. 21 Cdo 267/2000), z čehož mimo jiné plyne, že pro účely formální vykonatelnosti notářského zápisu postačuje, že doba plnění byla zápisem stanovena přesně a určitě a zároveň směřovala do budoucna, tj. nepředcházela okamžiku sepisu notářského zápisu a době splatnosti závazku (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2002, sp. zn. 20 Cdo 533/2002, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. května 2023, sp. zn. 20 Cdo 910/2023). Lhůta pro zaplacení dluhu jakožto obligatorní náležitost notářského zápisu musí být uvedena toliko z důvodu vykonatelnosti zápisu a nemá sama o sobě dopad do hmotněprávních ujednání mezi věřitelem a dlužníkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.

ledna 2019, sp. zn. 20 Cdo 3387/2018). 22) Jelikož v posuzované věci oprávněný ke dni zahájení exekučního řízení disponoval vykonatelným exekučním titulem (doba plnění stanovená notářským zápisem uplynula) a okolnost reálné vykonatelnosti exekučního titulu ke dni podání exekučního návrhu povinná nijak nerozporovala, není podstatné ani účelné zabývat se otázkou, kdy nastal první den vykonatelnosti exekučního titulu, resp. zda teoreticky mohla v určitém okamžiku tato vykonatelnost předcházet splatnosti vymáhaného plnění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne

13. února 2024, sp. zn. 20 Cdo 2944/2023).

V takto vymezeném kontextu tudíž odvolací soud dostál pro něj závaznému pokynu vyjádřenému v předchozím usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. května 2023, sp. zn. 20 Cdo 910/2023, poněvadž materiální vykonatelnost exekučního titulu řádně a pro věc odpovídajícím způsobem hodnotil. 23) Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání oprávněného a povinné podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 24) O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. ex. řádu).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.