Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce zpravodaje Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele A. A. (jedná se o pseudonym), zastoupeného JUDr. Bělou Sedláčkovou, advokátkou, sídlem Václavská 226/2, Brno - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2025 č. j. 6 Tdo 116/2025-992, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. října 2024 č. j. 9 To 356/2024-927 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. července 2024 č. j. 2 T 28/2024-866, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a a) Nejvyššího státního zastupitelství, b) Krajského státního zastupitelství v Brně, c) Městského zastupitelství v Brně, d) B. B. (jedná se o pseudonym) a e) nezletilé C. C. (jedná se o pseudonym), jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") uznán vinným zločinem týrání osoby ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let, bylo mu uloženo zaplatit náhradu nemajetkové újmy vedlejší účastnici d) ve výši 50 000 Kč a vedlejší účastnici e) ve výši 70 000 Kč a se zbytkem nároku na náhradu nemajetkové újmy byly tyto vedlejší účastnice odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních. Tento rozsudek byl obhájkyni doručen 5. 8. 2024.
3. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel prostřednictvím obhájkyně dne 12. 8. 2024 včasné tzv. blanketní odvolání s tím, že bude do 15 dnů po poradě s klientem odůvodněno anebo vzato zpět. Vzhledem k tomu, že se tak nestalo, městský soud obhájkyni přípisem ze dne 16. 9. 2024, doručeným dne 21. 9. 2024, vyzval, aby vady odvolání odstranila ve lhůtě 5 dnů. Obhájkyně v dopise podaném k poštovní přepravě dne 26. 9. 2024 sdělila, že stěžovatelův zdravotní stav je dlouhodobě nepříznivý, je v pracovní neschopnosti a není schopen se soustředit, přečíst celý rozsudek městského soudu, porozumět mu a k jednotlivým bodům se kvalifikovaně vyjádřit. Dále sdělila, že porada se stěžovatelem není reálná a že odvolání odůvodní, jakmile to bude možné. K dopisu přiložila zprávu praktické lékařky E. M. ze dne 25. 9. 2024, podle které stěžovatel není schopen se plně soustředit, účastnit se soudních jednání a cestovat do Brna. Dne 2. 10. 2024 zaslal městský soud obhájkyni další výzvu, která byla doručena dne 4. 10. 2024 a v níž byla vyzvána, aby odvolání obratem zdůvodnila, jinak že věc bude předložena Krajskému soudu v Brně (dále jen "krajský soud"). Dne 13. 10. 2024 obhájkyně zaslala městskému soudu sdělení obsahující prakticky tutéž argumentaci, načež městský soud věc předložil krajskému soudu.
4. Následně krajský soud v záhlaví označeným usnesením podle § 253 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), stěžovatelovo odvolání odmítl. Zjistil, že spis nově obsahuje pouze jemu adresované sdělení obhájkyně ze dne 15. 10. 2024 (doručené dne 18. 10. 2024), v něm se opět poukazuje na nepříznivý zdravotní stav a nemožnost porady se stěžovatelem. Současně konstatoval, že z lékařské zprávy neplyne, že by stěžovatelův stav byl natolik vážný, že by s obhájkyní nebyl schopen komunikovat vůbec, a že i kdyby tomu tak bylo, měla za povinnost hájit zájmy svého klienta, a to i podáním opravného prostředku. Obhájkyně přitom měla dostatek prostoru i času, aby této své povinnosti dostála, což neučinila, přestože byla poučena, že věc bude předložena k rozhodnutí odvolacího soudu.
5. Proti tomuto usnesení brojil stěžovatel dovoláním, Nejvyšší soud je napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl, neboť dospěl k závěru, že námitky podřaditelné pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. l) a m) trestního řádu tyto materiálně nenaplnily, což je činí neopodstatněnými.
6. Stěžovatel uvádí, že do týdne po vyhlášení rozsudku městského soudu, aniž by již měl k dispozici jeho písemné vyhotovení, onemocněl. Musel být hospitalizován v nemocnici na jednotce intenzivní péče (od 3. 8. 2024), uveden do umělého spánku, ve kterém byl udržován po dobu 14 dní, poté probíhala další léčba, kdy byl napojen na přístroje a nemohl s kýmkoliv komunikovat. Následně (2. 9. 2024) byl propuštěn do domácího ošetření, musel dodržovat léčebný režim, nebyl schopen se soustředit, úředně jednat a cestovat. V té době (12. 8. 2024) podala na základě jeho pokynu obhájkyně tzv. blanketní odvolání s tím, že jí stěžovatel sdělil, že má argumenty, které po seznámení s rozsudkem blíže rozvede. Náhlé zhoršení zdravotního stavu takové seznámení ani jakoukoli poradu s obhájkyní neumožnilo, a ta proto opakovaně žádala soud o prodloužení lhůty pro odůvodnění odvolání, případně o přerušení řízení, krajský soud však odvolání odmítl.
7. Krajskému soudu stěžovatel vytýká, že jeho propuštění do domácího ošetření, resp. lékařskou zprávu E. M. interpretoval tendenčně a účelově, a tvrdí, že se z ní podává jeho dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav. Poukazuje na to, že soudu předkládal lékařské zprávy, které průběžně aktualizoval. Podle nich mu nebyla dovolena ani doporučena delší cesta či účast u úředního jednání, obhájce nevyjímaje. I když existují další komunikační prostředky, nebylo v jeho silách komunikovat o dané věci věcně, konstruktivně a efektivně. S obhájkyní hovořil třikrát krátce telefonicky až se značným časovým odstupem a napsal několik stručných SMS zpráv. Odmítá, že by mu šlo o protahování řízení, s tím, že se všech jednání účastnil a že k tomu nemá ani žádný důvod.
8. Dále stěžovatel argumentuje, že k jednotlivým jednáním, která mu jsou kladena za vinu, se mohl detailně vyjádřit jen on, nikoliv jeho obhájkyně. Její stručně odůvodněné odvolání nemůže pojmout všechny okolnosti případu a argumenty, aby mohlo být podrobně projednáno, resp. obhájkyně ani neví, jaké argumenty a fakta chce klient použít, a bez jeho souhlasu tak učinit nesmí, protože mnohdy nemůže vědět, jaké mu mohou pomoci. V této souvislosti zmiňuje rozhodnutí odvolacího senátu České advokátní komory ze dne 18. 7. 2001 sp. zn. K 254/9, z něhož vyvozuje, že advokát nemůže uvádět skutečnosti, které "by si vymyslel", které by neodpovídaly průběhu žalovaných skutků a které by případně byly v rozporu se zájmy klienta. Součinnost klienta je tedy nezbytná, zvláště pak v této věci, která je specifická v tom, že se týká jeho soužití s manželkou, poměrně dlouhého období a celé řady událostí a interakcí, o čemž svědčí i obsáhlost rozsudku městského soudu. Má za to, že za nastalé situace měl soud řízení přerušit, poskytnout mu lhůtu na uzdravení.
9. Krajskému soudu stěžovatel vytýká, že nevycházel z lékařské zprávy, která byla sepsána srozumitelně a v souladu s běžnou praxí, že nezjišťoval, jaký je jeho zdravotní stav, a sám ho posoudil, maje za to, že případné pochybnosti měl (krajský soud) vhodným způsobem odstranit. Upozorňuje rovněž na to, že v obdobné trestní věci soud vyčkal, až státní zástupce tzv. blanketní odvolání sám odůvodní (tedy aniž by ho předtím k tomu vyzval), což se stalo až po 5 měsících, a vytýká krajskému soudu, že "měří dvojím metrem". Podle stěžovatele je třeba vést trestní řízení "v souladu se zásadou rychlosti", nemůže tomu však být na úkor dílčích práv plynoucích z práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud podle stěžovatele pochybil, když pojal dovolací námitky příliš restriktivně, náležitě se s nimi nevypořádal a při přezkumu postupoval formalisticky.
10. Stěžovatel uzavírá, že soudy všech stupňů nerespektovaly jeho právo hájit se ústně i písemně ve všech fázích trestního řízení. Poukazuje na princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení s tím, že je spjat s právem na obhajobu a s právem skutkově i právně argumentovat a vyjadřovat se k prováděným důkazům. Tvrdí, že obecné soudy ignorovaly faktickou nemožnost hájit se v odvolacím řízení, když vadně vyhodnotily lékařskou zprávu a formalisticky interpretovaly právní normy, což vede ke kolizi s těmito základními postuláty.
11. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
12. Domáhá-li se však stěžovatel zrušení rozsudku městského soudu, nehledě na to, že žádné námitky vůči němu nevznáší, ústavní stížnost je podle posledně uvedeného ustanovení nepřípustná, neboť ve vztahu k tomuto rozhodnutí stěžovatel (řádně) nevyčerpal všechny zákonné procesní prostředky, když proti němu sice podal odvolání, avšak krajský soud je napadeným pravomocným usnesením, které nebylo zrušeno ani Ústavní soudem (k důvodům viz níže), pro vady odmítl.
13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
14. Směřuje-li ústavní stížnost proti v záhlaví uvedeným usnesením, stěžovatel v podstatě tvrdí, že postupem krajského soudu mu bylo upřeno meritorní projednání jeho věci v odvolacím řízení, a vytýká uvedenému soudu i Nejvyššímu soudu, který posuzoval jím podané dovolání, že chybně zhodnotily zmíněnou lékařskou zprávu a že (i) jejich právní posouzení koliduje s ústavně zaručeným základním právem na soudní ochranu, konkrétně na přístup k (odvolacímu) soudu. Z uvedených rozhodnutí je patrno, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje svou argumentaci, na niž krajský soud a následně i Nejvyšší soud reagovaly a se kterou srozumitelně a důsledně vypořádaly.
15. Jejich závěr, že z lékařské zprávy neplyne, že by stěžovatel nebyl nijak schopen s obhájkyní komunikovat za účelem doplnění odvolání, se Ústavnímu soudu nejeví nijak nepřiměřeným, který by vybočoval z mezí volného hodnocení důkazů. Dlužno dodat, že i sám stěžovatel zmínil, že se svou obhájkyní telefonicky komunikoval. Za nepřiměřené nelze považovat ani úvahy obecných soudů, jimiž reagovaly na argumentaci, podle které obhájce nemůže bez pokynů klienta odvolání sepsat, případně že v daném případě (s ohledem na konkrétní okolnosti) tak obhájkyně učinit nemohla.
16. Ústavní soud připomíná, že obhájkyně byla poučena soudem, že podané odvolání je vadné, a opakovaně vyzvána, aby ve stanovené lhůtě vady odstranila, přičemž byla srozuměna i s následky, jestliže tak neučiní. Celkový časový prostor pro to byl více než dostatečný. Nejen z časového, ale ani z věcného hlediska nebyly na stěžovatele, resp. na jeho obhájkyni kladeny nepřiměřené nároky. Jak již Nejvyšší soud zmínil, odvolání "postačovalo" doplnit tak, aby netrpělo vadami, které by bránily jeho meritornímu projednání.
Skutečnost, že to možné bylo, potvrzuje podání obhájkyně z 29. 10. 2024, které však bylo sepsáno až poté, co už krajský soud rozhodl napadeným usnesením. Případnou korekci či doplnění obhajoby podle pokynů stěžovatele mohla obhájkyně provést v průběhu odvolacího řízení (kde by pak stěžovatel mohl realizovat svá procesní práva tvořící obsah základního práva na řádný proces, včetně práva na obhajobu podle čl. 36 a násl. Listiny, jichž se v ústavní stížnosti dovolává). S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že příčina, proč nebylo stěžovatelem podané odvolání meritorně projednáno (posouzeno), netkví v přepjatě formalistickém postupu krajského soudu, nýbrž ve vadném postupu samotného stěžovatele, resp. jeho obhájkyně.
17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. září 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu