Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové jako soudkyně zpravodajky, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky KARDIOCENTRUM VYSOČINA CZA a. s., sídlem nám. Čsl. armády 26, Hluboká nad Vltavou, zastoupené Mgr. Vojtěchem Vyhnalem, advokátem, se sídlem Rudolfovská tř. 464/103, České Budějovice, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2023, č. j. 18 Af 6/2021-211, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1, a 2) Česká republika - Ministerstvo pro místní rozvoj, sídlem Staroměstské náměstí 932/6, Praha 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. První vedlejší účastník zamítl návrh stěžovatelky, aby jí právní předchůdkyně druhého vedlejšího účastníka vyplatila část dotace ve výši 91 372 826,74 Kč. Tato část dotace představovala již II. a III. etapu (celkem tři etapy), ve kterých měla být dotace poskytnuta. Část dotace, která měla být poskytnuta v I. etapě, stěžovatelka obdržela, nicméně následně jí byla uložena povinnost zaplatit odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši poskytnuté částky (Ústavní soud o této etapě rozhodoval v usnesení sp. zn. I. ÚS 1506/23 ).
2. Proti rozhodnutí prvního vedlejšího účastníka podala stěžovatelka žalobu, které městský soud nejprve vyhověl a rozhodnutí prvního vedlejšího účastníka zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud ke kasační stížnosti druhého vedlejšího účastníka rozhodnutí městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") svým druhým rozsudkem žalobu zamítl. Rozhodnutí prvního vedlejšího účastníka neshledal nicotným pro nedostatek věcné příslušnosti, jakož ani nepřezkoumatelným. Z rozhodnutí prvního vedlejšího účastníka plyne, že stěžovatelka porušila povinnosti ze smlouvy o dotaci tím, že vystavovala fiktivní zajišťovací a předávací protokoly, a v návaznosti na ně i faktury za plnění, které ve skutečnosti neproběhlo nebo proběhlo v jiném rozsahu; reálně prováděla stavbu jinak, než podle schválené projektové dokumentace a rozpočtu, a nenahlásila včas změny poskytovateli dotace; zamlčela změny vnitřní dispozice části stavby; a prováděla projekt v rozporu s platnou legislativou. Správní řízení netrpělo vadami v dokazování. Stěžovatelce nenáleží ani část dotace, neboť neprokázala žádné způsobilé výdaje.
4. Stěžovatelka podává proti shora označeným rozhodnutím ústavní stížnost. Tato rozhodnutí podle ní porušují její základní práva podle čl. 90 Ústavy, čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
5. Stěžovatelka upozorňuje na nečinnost právní předchůdkyně druhého vedlejšího účastníka spočívající v nezahájení řízení o finanční kontrole, v důsledku čehož byla stěžovatelka nucena vést řízení ve sporu z veřejnoprávní smlouvy. Stěžovatelce proto nemůže být kladen k tíži její postup v rámci řízení ve sporu z veřejnoprávní smlouvy. V průběhu celého řízení se orgány státní správy snaží vykládat vše v neprospěch stěžovatelky. Příslušným orgánem k rozhodování věci bylo Ministerstvo pro místní rozvoj. Správní orgán a soudy paušálně přebraly pochybení stěžovatelky z I. etapy do zbylých dvou etap, aniž by zkoumaly relevantnost jednotlivých výdajů v konkrétních etapách. Stěžovatelka k tomuto navrhovala znalecký posudek, na který však městský soud nečekal. Účel, pro jaký byla dotace schválena, stěžovatelka splnila. Stěžovatelka nerozumí tomu, proč nemá nárok "ani na korunu dotace". Nelze tvrdit, že stěžovatelka realizovala jiný projekt, než na který byla schválena dotace, neboť míru odlišnosti správní orgán ani soud nezkoumal. Skutkové závěry trestních rozsudků nemohou být závazné, Nejvyšší soud trestní rozsudek zrušil. Stěžovatelka nesouhlasí s tvrzením soudu, že projekt realizovala podle odlišného rozpočtu, než jaký byl součástí smlouvy o dotaci, a že realizovala jinou stavbu, než na jakou uzavřela smlouvy o dotaci. Stejně tak je nesprávný závěr, že stavbu stěžovatelka postavila v rozporu s platnou legislativou. Dále stěžovatelka vysvětluje, že projekt měnit mohla. Podstatnou část změn nemohla stěžovatelka předvídat. V napadeném rozhodnutí chybí konkrétní ustanovení dotační smlouvy či metodické dokumentace, které stěžovatelka porušila. Ze znaleckého posudku plyne, že pouze zhruba 12 % výdajů je nezpůsobilých.
6. Stěžovatelka dále nesouhlasí s tím, že zásadu přiměřenosti lze použít toliko v řízení o odvodu za porušení rozpočtové kázně a nikoliv v řízení o sporu z veřejnoprávní smlouvy. I pokud by se však zásada přiměřenosti nepoužila, stěžovatelka v řízení unesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní k části nároku na dotaci.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva; žádné další k dispozici neměla [§ 75 odst. 1 téhož zákona a body 25 až 31 nálezu sp. zn. III. ÚS 926/19 (N 129/95 SbNU 66) v kontextu požadavků na podání opakovaných kasačních stížností].
8. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad běžných zákonů a jejich aplikace na jednotlivé případy je v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud může zasáhnout do jejich rozhodovací činnosti pouze tehdy, jestliže je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti, tzv. kvalifikovanými vadami. Těmito vadami však napadené rozhodnutí podle Ústavního soudu netrpí.
9. Městský soud řádně odůvodnil své rozhodnutí a vypořádal v něm veškeré stěžovatelčiny námitky, skutková zjištění jím učiněná nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a právní závěry městského soudu nelze označit za svévolné. Konkrétně v bodech 97 a 115 městský soud stěžovatelce vysvětlil, že její úmyslné, flagrantní a plánované porušování podmínek stanovených smlouvou o dotaci (projekt nerealizovala podle původní projektové dokumentace a původního rozpočtu), vedlo k tomu, že veškeré uplatněné výdaje jsou zatíženy tímto úmyslným pochybením, a nelze je za žádných okolností vyhodnotit jako způsobilé.
V řízení proto nebylo nutné zkoumat způsobilost každého jednotlivého výdaje a nový znalecký posudek by byl důkazem nadbytečným. Zároveň městský soud dostatečně zkoumal, zda k porušení smlouvy o dotaci skutečně došlo (body 72, 75, 86, 91, 95 jeho rozsudku). Ačkoliv by bylo vhodné uvést konkrétní ustanovení smlouvy o dotaci, které stěžovatelka porušila, tyto dostatečně plynou z rozhodnutí první vedlejší účastnice (bod 37 rozsudku Nejvyššího správního soudu, bod 8 rozsudku městského soudu). Pouhé naplnění účelu stavby k proplacení uplatněných výdajů nestačí (bod 111 rozsudku městského soudu).
10. Městský soud stěžovatelce rovněž řádně zdůvodnil, že první vedlejší účastník mohl po provedení důkazu trestním rozsudkem vycházet ze skutečností zjištěných v trestním řízení (bod 77 rozsudku městského soudu). Na tom nic nemění ani skutečnost, že trestní rozsudek následně zrušil Nejvyšší soud, neboť ten učiněné skutkové závěry v řízení nijak nezpochybnil (body 91 a 92 rozsudku městského soudu).
11. Ani neuplatněním zásady přiměřenosti městský soud do ústavně zaručených práv stěžovatelky nezasáhl. Ta totiž měla možnost získat od druhého vedlejšího účastníka i jen část dotace, pokud by v řízení prokázala, že má na ni nárok. Tak se tomu ovšem nestalo (bod 114 rozsudku městského soudu).
12. Lze shrnout, že v celé ústavní stížnosti stěžovatelka jen opakuje své námitky vznesené již před městským soudem, který se s nimi však řádně vypořádal, a to i s respektem k závaznému názoru Nejvyššího správního soudu. Ústavní soud na argumentaci obou soudů neshledal nic neústavního. Poskytnutí dotace představuje dobrodiní ze strany státu, čemuž odpovídá i oprávnění poskytovatele dotace svázat příjemce dotace přísnými podmínkami (usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 291/2017-33, bod 36). Při závažném porušení pravidel dotace příjemcem dotace, jako se tomu stalo v nyní posuzované věci, nemusí poskytovatel dotaci vyplatit, a to i v 100% výši.
13. Námitky stěžovatelky, že věc rozhodoval věcně nepříslušný správní orgán, a že městský soud neposoudil správně možnost změn projektu, nejsou materiálně přípustné. Ústavnímu soudu totiž nepřísluší přezkoumávat námitky, které ačkoliv mohla, stěžovatelka neuplatnila v kasační stížnosti, čímž neumožnila jejich posouzení nejprve Nejvyšším správním soudem [bod 36 nálezu sp. zn. III. ÚS 926/19
(N 129/95 SbNU 66)].
IV.
Závěr
14. S ohledem na uvedené Ústavní soud neshledal v napadeném rozhodnutí znaky svévole, extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry ani jiné vady, jimiž by městský soud porušil ústavně zaručené základní právo či svobodu stěžovatelky. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a odmítl ji podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. května 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu