Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Ressela, zastoupeného JUDr. Martinem Havelkou, advokátem, sídlem Rohanské nábřeží 721/39, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2025 č. j. 25 Cdo 65/2025-279, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 19. září 2024 č. j. 35 Co 87/2024-249 a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 13. prosince 2023 č. j. 16 C 264/2021-200, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti GasNet, s. r. o., sídlem Klíšská 940/96, Ústí nad Labem, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Okresní soud v Liberci (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení částku 18 713,46 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 23 300,33 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a uložil vedlejší účastnici řízení povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 5 537,52 Kč (výrok III.). Soud konstatoval, že znaleckým posudkem byl prokázán zásah do měřícího zařízení instalovaného v odběrném místě (plynu) stěžovatele, kterým byly změněny údaje o spotřebě; tím byla naplněna skutková podstata neoprávněného odběru plynu podle § 74 odst. 1 písm. e) bodu 1 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (dále jen "energetický zákon"). Stěžovatel je proto jako osoba, která plyn v předmětném místě odebírala, povinen nahradit škodu vzniklou neoprávněným odběrem plynu. Obrana stěžovatele ohledně zásahu do měřícího zařízení třetí osobou podle závěrů soudu nemohla obstát, neboť nebylo prokázáno, že neoprávněný zásah do měřícího zařízení byl způsoben jiným vnějším vlivem, nad nímž objektivně nemohl mít jakoukoli kontrolu, ani nebyl zjištěn jiný konkrétní viník, který by neoprávněný zásah provedl.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil výrok I. rozsudku okresního soudu (výrok I), dále odmítl odvolání stěžovatele proti výroku II. rozsudku okresního soudu (výrok II.) a změnil výrok III. rozsudku okresního soudu o nákladech řízení tak, že vedlejší účastnice řízení je povinna zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení před okresním soudem ve výši 2 473,51 Kč (výrok III.) a ve výši 9 152,53 Kč před krajským soudem (výrok IV). Krajský soud poukázal na to, že v daném řízení bylo jednoznačně objasněno znaleckým posudkem, že neoprávněným zásahem do měřícího zařízení osazeného v odběrném místě ve vlastnictví stěžovatele byl změněn údaj o skutečné spotřebě plynu, a to ke škodě vedlejší účastnice. Úředním ověřením přitom byla vyvrácena možnost poškození plynoměru před osazením na odběrné místo.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné s odkazem na § 238 odst. 1 písm. c) zákona č 99/1963 Sb., občanský soudní řád, přestože je v posuzované věci řešen spor odběratele a distributora plynu, předmětem řízení není plnění ze spotřebitelské smlouvy, nýbrž nárok poskytovatele energetických služeb na náhradu škody způsobené porušením zákazu neoprávněného odběru plynu po zásahu do měřícího zařízení podle § 74 odst. 1 písm. e) bod 1 energetického zákona.
5. Stěžovatel namítá, že okresní soud i krajský soud rezignovaly na řádné posouzení jím předložených důkazů, resp. je zcela ignorovaly s odůvodněním, že odpovědnost v energetickém zákoně je koncipována na principu objektivity, tzn. je nerozhodné, kdo zavinil neoprávněný odběr. Tím zejména okresní soud prakticky vyloučil jakýkoliv způsob jeho liberace. Podle stěžovatele je postup okresního i krajského soudu, kdy pouze na základě objektivní odpovědnosti zcela převrátili důkazní břemeno a vůči účastníkům uplatňovali nerovné argumentační a důkazní nároky, v rozporu jak s čl. 11 Listiny, tak především s ústavně zaručeným právem obsaženým v čl. 36 Listiny. V souvislosti s tím poukazuje na závěry nálezu ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 202/06
(N 168/42 SbNU 433).
6. Ústavní soud shledal v této věci naplnění procesních předpokladů ústavní stížnosti, a proto dále přistoupil k posouzení její opodstatněnosti.
7. Usnesením ze dne 18. 12. 2024 sp. zn. II. ÚS 3318/24 byla předchozí ústavní stížnost stěžovatele pro předčasnost odmítnuta podle § 75 odst. 1 ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, s tím, že je nejprve třeba vyčkat skončení řízení o dovolání před Nejvyšším soudem. Ačkoliv tedy stěžovatel podal dovolání i přes (správné) poučení krajského soudu o jeho nepřípustnosti a Nejvyšší soud následně dovolání stěžovatele jako (objektivně) nepřípustné odmítl, nelze nyní ústavní stížnost odmítnout - ve vztahu k napadenému rozsudku krajského soudu - jako nepřípustnou (resp. podanou opožděně).
8. Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
9. V nyní posuzované věci byla předmětem řízení povinnost k zaplacení 42 013,79 Kč s příslušenstvím na náhradě škody způsobené neoprávněným odběrem plynu v odběrném místě v bydlišti stěžovatele, tedy v tzv. bagatelní výši; stěžovateli byla nadto uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 18 713,46 Kč (ve zbývající části byla žaloba zamítnuta). Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu přitom platí, že jde-li o věci s tzv. bagatelní částkou, zakládá to (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji naopak co do ústavní roviny významnou činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13
(N 55/73 SbNU 89)]. Je především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes "bagatelnost" částky vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14 ). Žádné takové tvrzení stěžovatel v ústavní stížnosti nepřináší a Ústavní soud takové okolnosti v jeho věci neshledává.
10. Ve stručnosti a pro úplnost je však vhodné vypořádat se též se stěžovatelem poukazovanými závěry judikatury Ústavního soudu zabývající se otázkou neoprávněného odběru elektřiny. V těchto věcech totiž Ústavní soud opakovaně shledal porušení základních práv stěžovatelů, pokud v rámci řízení před obecnými soudy nebylo domnělým škůdcům umožněno dostatečně účinně namítnout, že o neoprávněný odběr nešlo [nález sp. zn. I. ÚS 202/06 či nálezy ze dne 1. 7. 2008 sp. zn. IV. ÚS 133/08
(N 119/50 SbNU 15) a ze dne 8. 9. 2010 sp. zn. I. ÚS 726/10
(N 190/58 SbNU 689)]. Rozhodnutí zabývající se neoprávněným odběrem musí být současně řádně odůvodněno; soudy se musí vypořádat s případnými rozpory v dokazování neoprávněného odběru a také s argumenty domnělého škůdce, že k neoprávněnému odběru nedošlo (srov. usnesení ze dne 14. 11. 2012 sp. zn. III. ÚS 2322/12 , ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. I. ÚS 1676/15 , ze dne 6. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 2275/17 a ze dne 7. 8. 2018 sp. zn. I. ÚS 1110/16 , ze dne 2. 9. 2024 sp. zn. IV. ÚS 1629/23 ).
11. Obecné soudy v nyní posuzované věci dostatečně odůvodnily své závěry o odpovědnosti stěžovatele za neoprávněný odběr plynu. Při rozhodování vycházely mj. i ze závěrů znaleckého posudku, jímž byl prokázán zásah do měřicího zařízení instalovaného v odběrném místě stěžovatele, kterým byly změněny údaje o spotřebě. Pokud stěžovatel poukazoval na typovou shodu v poškození plynoměrů v rámci dané lokality - tedy na to, že za jeho poškozením stojí jiný škůdce, okresní soud se i těmito jeho námitkami zabýval. Konkrétně v bodě 45 uvedl, že "nebylo nade vši rozumnou povinnost prokázáno, že neoprávněný zásah do měřícího zařízení byl způsoben jiným vnějším vlivem, nad nímž stěžovatel objektivně nemohl mít jakoukoli kontrolu, ani nebyl zjištěn jiný konkrétní viník, který by neoprávněný zásah provedl". Obecné soudy rozhodly na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu věci a na věc aplikovaly relevantní právní předpisy. Jejich závěrům proto nelze z hlediska ústavnosti cokoli vytknout.
12. Ústavní soud tedy neshledal žádné kvalifikované pochybení, které by mohlo být z pohledu výše uvedených hledisek vnímáno jako porušení základních práv stěžovatele a vést ke zrušení napadeného usnesení krajského soudu.
13. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 2. října 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu