Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj) a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové, o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Evy Novákové, zastoupené Mgr. Jiřím Kuncem, advokátem, sídlem Dobrovského 1463, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2024, č. j. 26 Cdo 689/2024-263, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 5. 2023, č. j. 68 Co 315/2022-108, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, a Ing. Jakuba Kvapila, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Podle usnesení o příklepu, které vydal soudní exekutor Exekutorského úřadu Praha 5, dne 13. 4. 2021, č. j. 067 EX 500002/21-17, byla stěžovatelce jako povinné uložena povinnost vyklidit v rozhodnutí dále specifikované nemovitosti. Provedením exekuce vyklizením nemovitosti byl pověřen soudní exekutor. Stěžovatelka podala návrh na zastavení této exekuce, kterému Obvodní soud pro Prahu 7 ("obvodní soud") vyhověl a usnesením ze dne 11. 8. 2022, č. j. 148 EXE 2782/2021-78, exekuci zastavil a oprávněnému ("vedlejší účastník") uložil povinnost zaplatit stěžovatelce náklady řízení a soudnímu exekutorovi náklady exekuce.
2. Městský soud v Praze ("městský soud") napadeným usnesením usnesení obvodního soudu změnil tak, že návrh stěžovatelky zamítl, neboť pro zastavení exekuce neshledal důvody.
3. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky proti usnesení městského soudu podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ("o. s. ř."), odmítl, neboť neobsahovalo způsobilé vymezení údaje o tom, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Nad rámec tohoto závěru Nejvyšší soud stěžovatelce vysvětlil, že uplatňuje argumentaci související s prodejem (vyklizované) nemovitosti v dražbě soudním exekutorem, přitom však přehlíží, že jde o námitky, které jí (při prodeji nemovitosti a udělení příklepu v postavení insolvenční dlužnice, nikoliv účastnice dražby) nenáleží a nemohou tak být ani důvodem pro zastavení exekuce, stejně tak jako existence soudních řízení, která stěžovatelka v této souvislosti vyvolala. K námitce, že odvolací soud rozhodl bez nařízení jednání, Nejvyšší soud upozornil, že jde ve skutečnosti tzv. zmatečnostní vadu řízení dle § 229 odst. 3. o. s. ř., která však je dle § 241a odst. 1 věta druhá o. s. ř. jako způsobilý dovolací důvod vyloučena. Nejvyšší soud přesto uvedl, že městský soud rozhodoval na základě skutečností zřejmých z obsahu spisu již v řízení před soudem prvního stupně, další šetření ani dokazování městský soud neprováděl. Uvedený postup je dle Nejvyššího soudu v souladu s § 254 odst. 8 o. s. ř. a § 52 odst. 1 exekučního řádu [skutečnosti způsobilé naplnit zastavovací důvod dle § 268 odst. 1 písm. g) a písm. h) o. s. ř. a § 52 odst. 1 exekučního řádu z obsahu spisu nevyplývají] a rozhodnutí ani z pohledu předcházejícího řízení a možnosti stěžovatelky skutkově a právně argumentovat (argumentace stěžovatelky je neměnná po celou dobu řízení o zastavení exekuce), nelze považovat za překvapivé.
4. K námitce, že odvolací soud neprovedl stěžovatelkou navržené důkazy, Nejvyšší soud konstatoval, že jde rovněž o vadu řízení, která není způsobilým dovolacím důvodem. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, totiž dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají.
5. Stěžovatelka považuje za klíčovou otázku, zda jí Nejvyšší soud neoprávněně nezamezil přístup k soudu, odmítl-li její dovolání pro vady proto, že v něm nebyly nevymezeny dovolací důvody ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., a to přestože byly dovolací důvody vymezeny.
6. Stěžovatelka podrobně rekapituluje řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, současně upozorňuje na paralelně vedená řízení, která iniciovala v souvislosti s prodejem jejích nemovitostí v dražbě sama případně tak učinila třetí osoba. Přestože dne 12. 1. 2023 podala třetí osoba u insolvenčního soudu vylučovací žalobu ve vztahu k jedné z nemovitostí, městský soud 28. 5. 2023 napadeným usnesením rozhodl o zamítnutí jejího návrhu na zastavení exekuce jejím vyklizením. Stěžovatelka je přesvědčena, že městský soud měl o odvolání rozhodnout až po vydání rozhodnutí o vylučovací žalobě.
7. Stěžovatelka dále namítá, že vzhledem k probíhajícímu insolvenčnímu řízení lze vycházet pouze z ustanovení insolvenčního zákona, podle jehož § 285 odst. 2 "Byla-li zpeněžena nemovitost, kterou dlužník používá k bydlení své rodiny, anebo byt ve vlastnictví dlužníka, je dlužník povinen je vyklidit. Neučiní-li tak dobrovolně, může se nabyvatel domáhat vyklizení žalobou u soudu; nejde o incidenční spor." Vedlejší účastník však takovým rozhodnutím nedisponuje, výkon rozhodnutí byl tedy dle § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. nařízen, ačkoliv se příslušné rozhodnutí dosud nestalo vykonatelným. Další námitky se vztahují k prodeji nemovitostí v dražbě, konkrétně, že vedlejší účastník zmařil dražbu opožděnou úhradou platby za vydraženou nemovitost, dražba nemovitosti se konala bez aktuálního odhadu hodnoty dražených nemovitostí. V souladu s novým předpisem (§ 2 odst. 2 zák. č. 151/1997 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2021) mělo podle stěžovatelky ocenění majetku obvyklou cenou vycházet z porovnání se sjednanými cenami. Takto však insolvenční správce ani exekutor nepostupovali a z toho stěžovatelka dovozuje, že usnesení o příklepu nemohlo nabýt právní moci a nemůže být exekučním titulem. K dražbě nemovitostí došlo v době, kdy ještě nebyla známa výše pohledávky zajištěného věřitele, který dal pokyn ke zpeněžení, insolvenční správce nadto postupoval v rozporu s ustanovením § 284 insolvenčního zákona, neboť ani oprávněné osobě ani nájemci nenabídl převod dražené nemovitosti - bytové jednotky.
8. Stěžovatelka rovněž upozorňuje, dne 19. 5. 2024 podala městskému soudu (sp. zn. MSPH 91 INS 6879/2016) návrh na zastavení insolvenčního řízení z důvodu nesplnění podmínek pro jeho zahájení, neboť insolvenční návrh podal právní zástupce věřitele FINEMONEY,SE, aniž k tomu měl udělenu plnou moc. Veškeré úkony tohoto právního zástupce jsou tedy neplatné.
9. Městský soud podle stěžovatelky pochybil, když rozhodnutí obvodního soudu změnil bez nařízení jednání, čímž bylo stěžovatelce zabráněno v možnosti jednat osobně před odvolacím soudem a bylo tak porušeno její právo na spravedlivý proces. Stěžovatelka přitom navrhovala, aby byly v odvolacím řízení provedeny další důkazy. Městský soud rozhodl údajně zcela překvapivě, když změnil předchozí rozhodnutí obvodního soudu, které stěžovatelka považuje za správné.
10. Stěžovatelka dále uvádí, že po dobu téměř celého roku Nejvyšší soud nerozhodl o jejím návrhu na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí, ačkoliv v jiných obdobných případech o takových návrzích rozhoduje v době několika málo týdnů a ačkoliv pouze rozhodnutím v takovýchto lhůtách může zachovat smysl a účel institutu odkladu vykonatelnosti. Z toho důvodu navrhuje, aby Ústavní soud konstatoval, že těmito zásahy, resp. nečinností Nejvyššího soudu došlo k porušení základních práv stěžovatelky.
11. Ústavní stížností se stěžovatelka nyní domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení, neboť jimi byl porušen čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv dle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
12. Po prostudování ústavní stížnosti a připojených dokumentů dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje zčásti návrh nepřípustný dle § 43 odst. 1 písm. e) a zčásti návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně. Jedná se o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v ústavní stížnosti.
13. Ústavní soud předně konstatuje, že v posuzované věci Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky pro vady, neboť neobsahuje způsobilé vymezení toho, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti je rozhodné, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoli. Bylo-li dovolání odmítnuto z důvodu, že nebylo věcně projednatelné, Nejvyšší soud neměl žádný prostor k tomu, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku uvážil. Ve vztahu k usnesení městského soudu tak stěžovatelka nevyčerpala všechny zákonné procesní prostředky podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je v této části nepřípustná.
14. Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatelka na důvody odmítnutí jejího dovolání v ústavní stížnosti reaguje pouze sporadicky a nijak nezpochybňuje závěr Nejvyššího soudu, že v dovolání nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Pouze opakuje námitky týkající se posouzení jejího návrhu na zastavení exekuce, které uplatnila před obvodním a městským soudem. Ústavní soud opakovaně upozornil, že pro důvodnost ústavní stížnosti nepostačuje napadené rozhodnutí pouze označit petitem ústavní stížnosti.
Na stěžovatelce povinně zastoupené advokátem totiž leží břemeno, aby Ústavnímu soudu předložila přesvědčivou ústavněprávní argumentaci. Teprve na jejím základě by mohl Ústavní soud předchozí řízení a napadená rozhodnutí přezkoumat a případně ústavní stížnosti i vyhovět. Měla-li tedy stěžovatelka skutečně za to, že napadeným rozhodnutím Nejvyšší soud porušil její právo na soudní ochranu, bylo na ní, aby toto tvrzení náležitě ústavněprávně odůvodnila, aby se jím zdejší soud mohl meritorně zabývat.
Protože není úkolem Ústavního soudu domýšlet namísto stěžovatelky, v jakém ohledu by napadené rozhodnutí mohlo porušovat její základní práva, shledal tuto část ústavní stížnosti zjevně neopodstatněnou. Stejně tak námitky týkající se prodeje nemovitostí, které by za jiných okolností ústavněprávní rozměr mít mohly, se stávajícím řízením o vyklizení nemovitostí nesouvisejí, a proto taktéž nemohou založit důvodnost ústavní stížnosti.
15. Ústavní soud shledal, že Nejvyšší soud srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání. Jeho závěr o odmítnutí dovolání pro vady je z hlediska zákonné úpravy i z hlediska ústavněprávního plně akceptovatelný a nelze jej považovat za vybočující či překvapivý. To odpovídá i stanovisku Ústavního soudu (sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16), podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
16. Jde-li o návrh na odklad vykonatelnosti, o kterém Nejvyšší soud nerozhodl, Ústavní soud odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017 ( sp. zn. III. ÚS 3425/16 ), ve kterém Ústavní soud dospěl k závěru, že nevydání rozhodnutí o odkladu vykonatelnosti je ústavně nekonformním postupem, kterým dochází k zásahu do základního práva dovolatelů na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení, zaručeného čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Zároveň však v tomto nálezu připomněl, že procesním prostředkem ochrany práv podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je v případě nevydání včasného rozhodnutí návrh podle § 174a zákona o soudech a soudcích, který však v projednávané věci stěžovatelka nepodala.
Ústavní soud ve zmiňovaném nálezu současně konstatoval, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není projednatelný ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Vzhledem k tomu lze akceptovat takový postup, kdy o návrhu na odklad vykonatelnosti Nejvyšší soud rozhodne spolu s dovoláním, aniž by se zabýval důvody, pro které je jeho vydání navrhováno. To však - a to je třeba zdůraznit - pouze za předpokladu, že se tak stane ve lhůtě přiměřené pro samotné rozhodnutí o návrhu na odložení výkonu rozhodnutí, to znamená bez zbytečného odkladu, popř. i neprodleně (viz bod 34 citovaného nálezu).
Stejně tak nelze nic namítat proti tomu, když Nejvyšší soud ve stejné lhůtě projedná dovolání meritorně.
17. V návaznosti na citovaný nález je zjevné, že pokud by trvala nečinnost Nejvyššího soudu, přicházelo by v případě stěžovatelky v úvahu rovněž podání ústavní stížnosti. Její přípustnost, stejně jako v odkazované věci, by Ústavní soud posuzoval podle uvedené argumentace. Vzhledem k tomu, že řízení o dovolání před Nejvyšším soudem bylo již skončeno, a tím bylo rozhodnuto i o stěžovatelčině návrhu na odklad vykonatelnosti, tvrzený zásah však není aktuální. Jelikož stěžovatelka nevyužila všech procesních prostředků ochrany práv podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, její námitka stran nerozhodnutí o odkladu vykonatelnosti je nepřípustná. Ústavní soud však zdůrazňuje výše citované závěry nálezu sp. zn. III. ÚS 3425/16 , podle nichž soud včasným nevydáním rozhodnutí o odkladu vykonatelnosti porušuje ústavně zaručená práva účastníků řízení, a apeluje na Nejvyšší soud k jejich respektování.
18. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl v části, ve které směřuje proti rozhodnutí městského soudu jako návrh nepřípustný dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a v části, ve které směřuje proti rozhodnutí Nejvyššího soudu jako návrh zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh na odklad vykonatelnosti (jako návrh akcesorický) se odmítá stejně jako sama ústavní stížnost. Ústavní soud přitom o návrhu na odklad samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bez zbytečného odkladu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. září 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu