Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Daniely Zemanové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. P., zastoupeného JUDr. Pavlem Sokolem, advokátem se sídlem Nerudova 3078, Tábor, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2023, č. j. 8 Tdo 326/2023-444, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 14. 12. 2022, č. j. 14 To 180/2022-410, a rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 3. 10. 2022, č. j. 7 T 66/2020-380, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Okresního soudu v Písku, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Písku (dále jen "okresní soud"), neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V řízení, předcházejícím nyní posuzované ústavní stížnosti, byl stěžovatel napadeným rozsudkem okresního soudu uznán vinným ze spáchání zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "tr. zákoník"). Za toto jednání blíže popsané ve skutkové větě napadeného rozhodnutí byl stěžovatel podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl stěžovatelovi výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Naproti tomu byl stěžovatel podle § 226 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád (dále jen "tr. ř.") zproštěn obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Písku ze dne 15. 7. 2020, č. j. Zt 12/2020-19, pro skutek, v němž byl rovněž spatřován zločin pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že se daný skutek stal. Proti odsuzující části rozsudku podal stěžovatel odvolání, které bylo napadeným usnesením krajského soudu zamítnuto. Následné dovolání pak Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
3. Z obsahu ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel od počátku řízení zpochybňoval naplnění skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužití, přičemž poukazuje na výslech samotné nezletilé poškozené, která popřela, že by ji stěžovatel jakkoliv obtěžoval. V trestním řízení údajně nebyly provedeny žádné důkazy, které by prokazovaly, že kontakt stěžovatele s poškozenou byl veden úmyslem stěžovatele uspokojit svůj sexuální pud. Poškozená sice potvrdila, že se se stěžovatelem opakovaně stýkala, ovšem často jej a jeho přítomnost sama vyhledávala a důvodem pro jejich kontakt byla snaha stěžovatele pomoci poškozené s její neutěšenou rodinnou situací. Svědecké výpovědi a videonahrávka, které snad měly popisovat sexuální jednání stěžovatele vůči poškozené, nejsou průkazné. Z předmětné videonahrávky prý totiž není vůbec seznatelné, jaké osoby byly kamerou zachyceny, věrohodnost svědků pak stěžovatel opakovaně zpochybňoval, neboť tito svědci se snažili stěžovatele dlouhodobě poškodit. Stěžovatel naopak poukazuje na celou řadu důkazů svědčících v jeho prospěch, a to zejména na výsledky gynekologického vyšetření poškozené, ze kterého vyplývá, že mezi poškozenou a stěžovatelem nedošlo k pohlavnímu styku; a na znalecký posudek vypracovaný na stěžovatele, ze kterého vyplývá, že stěžovatel nejeví známky jakékoliv sexuální deviace. Uzavírá, že soudy v rámci provedení důkazních prostředků postupovaly chybně, když vzaly veškeré skutečnosti za pravdivé z pouhých tvrzení nevěrohodných svědků, kteří měli zájem na jeho odsouzení. Nedostatečnost důkazů soudy nahradily svými domněnkami a ničím nepodloženými tvrzeními, a to přestože proti soudním závěrům o vině stála jednak (a především) výpověď samotné poškozené a celá řada dalších důkazů, a to včetně znaleckých posudků.
4. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
5. Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před obecnými soudy je účastníkům řízení znám, není třeba je dále podrobněji rekapitulovat.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Toto ustanovení je založeno na logice, že Ústavní soud není ve vztahu k obecným soudům nadřízenou soudní instancí, která by byla oprávněna přehodnocovat jimi dosažené výsledky řízení, a to po skutkové či právní stránce. Role Ústavního soudu, vycházející zejména z čl. 83 Ústavy České republiky, je odlišná. Jeho úkolem je totiž "pouze" chránit ústavnost, což nelze zaměňovat s dohledem nad průběhem řízení před obecnými soudy v tom ohledu, zda precizně dodržují procesní pravidla a jakým způsobem vykládají podústavní právo. Proto také platí, že nikoliv každý procesně vadný postup ve smyslu porušení podústavního práva současně atakuje ústavně zaručená práva a svobody, a nemusí tedy vždy vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí.
8. Doktrína i judikatura zde zmiňuje tzv. specifické ústavní právo. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou totiž v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat jen za situace, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); z judikatury Ústavního soudu pak lze zjistit druhy a povahu takto významných vad. Toto specifické ústavní právo je proto porušeno tehdy, nezjistí-li obecné soudy porušení ústavněprávních záruk, tzn. nerespektuje-li soud ústavněprávní záruku, protože vycházel z toho, že jí chráněná oblast nebyla zasažena. Je však nezbytné, aby toto nerespektování základního práva mělo vliv na výsledek řízení. K porušení specifického ústavního práva dochází také tehdy, dopustí-li se soud hrubě nepřiměřeného způsobu vyvažování mezi vícero ústavněprávními zárukami (princip proporcionality). Specifické ústavní právo však ještě není porušeno, je-li rozhodnutí (poměřováno výhradně podle podústavního práva) objektivně chybné; tato chyba totiž musí spočívat právě v nerespektování základních práv [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89) či usnesení ze dne 6. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 2288/19 ].
9. V nyní posuzované věci stěžovatel uplatňuje námitky v zásadě výhradně jen proti způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy, z něj vyvozovaných skutkových zjištění a formulovaných právních závěrů. Povýtce je však nutno uvést, že jakkoliv se stěžovatel věci snaží dát ústavněprávní rozměr tím, že uvádí porušení základního práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), představuje jím použitá argumentace ve skutečnosti jen polemiku se skutkovými závěry obecných soudů. Celý obsah ústavní stížnosti totiž není ničím jiným, nežli opakováním výsledků předchozího řízení a dříve uplatněných námitek, avšak bez jakékoliv skutečné ústavněprávní argumentace.
10. V trestním řízení rovněž platí zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo. Při respektování těchto zásad musí být v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)].
11. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je tedy namístě, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že dospěje-li soud po vyhodnocení důkazní situace k závěru, že jeden ze skupiny důkazů je pravdivý, že jeho věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá.
12. Uvedené nastalo právě v případě stěžovatele. Ústavní soud totiž neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů a jejich právní posouzení, dosahovalo úrovně protiústavnosti ve shora popsaném smyslu.
13. Stěžovatel brojí především vůči hodnocení důkazů, které podle něj nebyly dostatečné pro to, aby byl uznán vinným. Na tomto místě však Ústavní soud konstatuje, že svědecké výpovědi, jež se stěžovatel snaží zpochybnit, spolu vzájemně korespondovaly a spolu s dalšími důkazy z nich bylo možné jednoznačně dovodit závěr o vině stěžovatele. Ostatně již nalézací soud se vypořádal se stěžovatelovou námitkou stran nevěrohodnosti svědků (viz odst. 31 napadeného rozsudku obvodního soudu), přičemž odvolací krajský soud k tomu ještě dodal, že dokazování bylo okresním soudem provedeno v dostatečném rozsahu, velmi detailně, a nalézací soud při provádění a hodnocení důkazů postupoval v souladu s § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dále krajský soud zdůraznil, že pečlivost hodnocení důkazů nalézacím soudem se odráží mj. v tom, že tam, kde vyvstaly jakékoli pochybnosti o vině obžalovaného, byly sporné skutečnosti z popisu skutku oproti obžalobě vypuštěny (viz odst. 11 napadeného usnesení krajského soudu). K tomu navíc Ústavní soud dodává, že závěry o vině stěžovatele nejsou založeny jen na stěžovatelem zpochybňované videonahrávce a na výpovědích dvou svědků, kteří měli být přítomni závadnému jednání stěžovatele, ale na celé řadě dalších provedených důkazů, které spolu tvořily ucelený a navzájem navazující řetězec, který ve svém důsledku vyloučil jakoukoliv pochybnost o vině stěžovatele a takto jej usvědčily.
14. Závěrem je možné shrnout, že stěžovatel v ústavní stížnosti představil pouze repetitivní argumentaci, se kterou se však již přesvědčivým způsobem vypořádaly obecné soudy. Ústavní soud proto nespatřuje žádný rozumný důvod, pro který by měl jejich závěry z hlediska svojí ústavní role ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) revidovat. Jak se totiž podává ze shora uvedeného, řízení o ústavní stížnosti nepředstavuje "další díl" přezkumu dané trestní věci, nýbrž je určeno výhradně k ochraně ústavně zaručených práv stěžovatele. To ovšem konkrétně znamená, že právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces nelze zaměňovat s neexistujícím právem na úspěch v soudním řízení a Ústavní soud proto není povolán k tomu, aby znovu přehodnocoval skutkové a právní závěry obecných soudů, jak ve svém důsledku požaduje stěžovatel v právě posuzované věci.
15. Ze všech shora vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. září 2023
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu