Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Petra Kašpárka, zastoupeného JUDr. Jiřím Rakem, advokátem se sídlem v Kopřivnici, Štefánikova 58/31, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011 sp. zn. 33 Cdo 1121/2010, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 12. 2009 sp. zn. 42 Co 436/2009 a proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 27. 7. 2009 sp. zn. 12 C 109/2009, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ustanovení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), ustanovení čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě - zrušil v záhlaví označené rozhodnutí, vydané v jeho civilněprávní věci.
Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného procesního spisu se podává, že shora uvedeným rozsudkem Okresní soud v Novém Jičíně zavázal stěžovatele zaplatit žalobci (Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových) částku 65 000 Kč s příslušenstvím; v části týkající se částky 65 000 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta, neboť okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatel nebyl v dané věci solidárním dlužníkem (spolu s tehdejší manželkou). K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě v záhlaví identifikovaným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil a stěžovatelovo dovolání poté Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné, jelikož rozhodnutí odvolacího soudu neshledal zásadně právně významným.
Předmětem řízení před obecnými soudy byla částka, jež představovala poskytnutý státní příspěvek na individuální bytovou stavbu ve výši 130 000 Kč, který měl být na základě smlouvy mezi Okresním národním výborem v Novém Jičíně a stěžovatelem a jeho manželkou ze dne 18. 7. 1990 použit na výstavbu rodinného domu na pozemku v katastrálním území Tichá. Jelikož podle článku 6 této smlouvy se stavebníci zavázali k vrácení tohoto příspěvku i v případě, že do deseti let od uzavření smlouvy nebude v právní moci kolaudační rozhodnutí na jejich novostavbu, podal žalobce předmětnou žalobu, neboť kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci až po uplynutí lhůty, po kterou platila odkládací podmínka ve smyslu ustanovení § 36 obč. zák.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se obecné soudy v projednávané věci uspokojivým způsobem nevypořádaly s jeho námitkou, že tehdejší příslušný orgán státu vložil do smlouvy o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu podmínku pro vrácení státního příspěvku stavebníkem, kterou příslušná vyhláška Federálního ministerstva financí č. 136/1985 Sb., o finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní a individuální bytové výstavbě a modernizaci rodinných domků, neobsahovala. Otázku, zda tak bylo možno učinit, považuje stěžovatel za zásadně významnou; v odůvodnění napadeného usnesení dovolací soud odkazuje na judikáty, které se sice obecně zabývají danou problematikou, přímo této otázky se však netýkají, a také odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 3.
1. 2000 sp. zn. IV. ÚS 387/99 je podle jeho názoru podobně nepřípadný. Naopak bylo namístě se odvolat k usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 934/2008, z nějž, jak se stěžovatel domnívá, plyne, že jiné než příslušnou vyhláškou obligatorně stanovené podmínky obsahu smlouvy nelze považovat za zákonné. A konečně stěžovatel dovozuje, že žalovaný nárok i odporuje dobrým mravům, neboť v řízení doložil okolnosti, za kterých k jeho "prodlení" došlo, a nadto - tak jako tak - byl účel smlouvy naplněn. Úvaha obecných soudů, že mohl požádat o prominutí dluhu dle ustanovení § 34 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, nepokládá za přiléhavou, neboť podmínkou takového postupu bylo plné uznání dluhu, na niž však přistoupit nemohl.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Z obsahu projednávané ústavní stížnosti je však zřejmé, že stěžovatel pouze pokračuje v polemice se závěry obecných soudů na jejich úrovni a vyjádřenou argumentací setrvává bezezbytku v rovině práva podústavního; již tato skutečnost zařazuje posuzovanou ústavní stížnosti do kategorie ústavních stížností zjevně neopodstatněných, neboť pouhým odkazem na údajně porušená ustanovení ústavního pořádku relevantního kontextu ústavněprávního dosaženo není.
Jelikož tvrzená nesprávnost napadených rozhodnutí obecných soud referenční kritérium důvodnosti ústavní stížnosti nepředstavuje (viz výše), je zřejmé, že stěžovatel svým podáním žádá Ústavní soud o další instanční přezkum, čímž přehlíží, že Ústavní soud touto kompetencí ve vztahu k obecným soudům nedisponuje.
Pouze pro úplnost, a již nad rozhodný rámec, se proto sluší zaznamenat, že v projednávané věci řešená otázka byla vskutku již Nejvyšším soudem opakovaně řešena (zejména ve věci sp. zn. 33 Cdo 1337/2007, a to na základě téhož předpisu), pročež závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá zásadní právní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., v rozhodném znění, není z ústavněprávních pozic co vytknout. V odkazovaných rozhodnutích bylo zřetelně deklarováno, že smlouvy o poskytnutí státního příspěvku sice mají inkorporované veřejnoprávní prvky, smlouvu jako celek je však namístě posuzovat jako soukromoprávní, pročež poukaz na nález Ústavního soudu sp. zn. IV.
ÚS 387/99 není zjevně nepřiléhavý. Obdobné lze konstatovat i ve vztahu k hodnocení stěžovatelem dovolávané směrnice o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, a co do námitky, že žalovaný nárok odporuje dobrým mravům, se jeví být výstižný názor soudu prvního stupně, vyjádřený v odůvodnění jeho rozsudku. Zjevně nevýznamným je konečně stěžovatelovo tvrzení, že v dané věci nepřipadá v úvahu postup dle ustanovení § 34 zákona č. 219/2000 Sb., neboť překážka bránící takovému postupu leží jen na jeho straně.
Z uvedeného je zřejmé, že se stěžovateli zásah do jeho ústavně zaručených práv garantovaných Listinou a Úmluvou doložit nepodařilo; napadená rozhodnutí obecných soudů jsou řádně odůvodněna, jsou v souladu s příslušnou judikaturou Nejvyššího soudu a za projev interpretačního excesu či libovůle je mít nelze.
Návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; podle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle tohoto ustanovení usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. července 2013
Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu