Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Vachty, zastoupeného JUDr. Josefem Šťastným, advokátem se sídlem Ševčíkova 38, Horažďovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, č. j. 22 Cdo 2955/2021-359, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 6. 2021, č. j. 22 Co 71/2021-326, a rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 23. 10. 2020, č. j. 4 C 65/2019-280, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu ve Strakonicích, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") a rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích (dále jen "okresní soud"), neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V řízení, které předcházelo podání této ústavní stížnosti, zamítl okresní soud žalobu, kterou se žalobce domáhal vyklizení a předání blíže specifikovaného pozemku (výrok I). Uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 16 500 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení ročně ode dne 25. 2. 2019 do zaplacení (výrok II) a zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplatit částku 32 415 Kč s 8,05 % úrokem z prodlením ročně od 25. 2. 2019 (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok IV).
3. V řízení o odvolání stěžovatele krajský soud napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil s tím, že předmětný pozemek je veřejným prostranstvím ve smyslu § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, a právní předchůdci žalovaného v minulosti konkludentně souhlasili se vznikem veřejně přístupného hřiště (tedy i se vznikem veřejného prostranství) na tomto pozemku v jejich vlastnictví. Předmětný pozemek naplňuje zákonné znaky veřejného prostranství, tedy jde o prostor, který je přístupný každému bez omezení a je určen k veřejně prospěšnému účelu. Současně je stěžovatel vázán souhlasem se vznikem takového veřejného prostranství učiněným právními předchůdci, proto žaloba na vyklizení předmětného pozemku není důvodná.
4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud dle § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.
5. Stěžejní námitka stěžovatele spočívá v nesouhlasu se závěrem obecných soudů o tom, že pozemek, jehož vyklizení se domáhal, je veřejným prostranstvím.
6. Nejprve stěžovatel uvádí, že ve věcech vyslovení závazného závěru o tom, zda je pozemek veřejným prostranstvím, není dána pravomoc soudu. Domnívá se, že řízení před obecnými soudy mělo být přerušeno do doby, než bude orgány disponujícími příslušnou pravomocí postaveno najisto, zda shora uvedený pozemek stěžovatele je veřejným prostranstvím či nikoliv.
7. Svůj názor na povahu předmětného pozemku podepřel stěžovatel rozhodnutím Krajského úřadu Jihočeského kraje č. j. KUJCK 145534/2018 ze dne 10. 12. 2018, který v jiném řízení, ve kterém byl stěžovatel účastníkem, dospěl k závěru, že uvedený pozemek (hřiště) nelze považovat za veřejné prostranství, neboť nesplňuje podmínku přístupnosti všem bez omezení, a to například proto, že je oplocené. Tato skutečnost je údajně zřejmá z fotografií založených ve spise i z údajů v protokolu z kontrolní prohlídky, kde je uvedeno, že odvolatel kvůli zpřístupnění pozemku musel odstranit 25 m z tohoto stávajícího oplocení. Z textu nájemní smlouvy, kterou obec P. pronajala budovy a pozemky ve svém vlastnictví (tzn. podstatnou plochu hřiště) SK X, je dle správního orgánu nepochybné, že hřiště je již 10 let určeno k užívání především nájemcem, ten je pak povinen umožnit užívání pronajímateli, zájmovým organizacím a sportovním klubům v obci, a to za účelem pořádání sportovních a jiných akcí. Je tedy zřejmé, že hřiště není určeno k neomezenému užívání všem, ale že je možné ho užívat pouze k vymezenému účelu, vymezenými subjekty a ve vymezené době. Stěžovatel upozornil, že obdobné argumenty uvedl i v řízení před obecnými soudy, avšak ty se jimi nezabývaly a napadená rozhodnutí řádně nezdůvodnily.
8. Okolnost, že pozemek není veřejným prostranstvím, dokládá stěžovatel i skutečností, že pozemek není přístupný každému bez omezení (je oplocen, lze jej užívat pouze ke stanovenému účelu, některé části jsou uzavřeny) a odkazuje na údaje v katastru nemovitostí i na skutečnost, že zde nebyl vybírán místní poplatek za užívání veřejného prostranství. K pozemku se navíc váže nájemní vztah mezi obcí a nájemcem, a ten vylučuje jiné užívání. Stěžovatel dále zpochybňuje konkludentní souhlas jeho právních předchůdců s užíváním pozemku pro účel, kterému slouží nyní s tím, že do provedení tzv. digitalizace nemohli vědět, že se na jejich pozemku nachází hřiště.
9. Závěry obecných soudů o povaze předmětného pozemku podle stěžovatele odporují výše uvedenému a rovněž provedeným důkazům. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé dosahuje dle názoru stěžovatele takové intenzity, že v případě napadených rozhodnutí obecných soudů důvodně vyvolává dojem libovůle. Domnívá se proto, že se v jeho případě jedná o situaci, kterou popsal Ústavní soud ve své judikatuře, ve které dovodil, že mohou nastat případy, kdy skutková zjištění soudů jsou natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (jde o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními). Jde obvykle o situace, kdy je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů (srov. § 132 o. s. ř. a násl.) nikdy dospět. Podstatou přezkumu tedy nebývá přehodnocování skutkového stavu, nýbrž kontrola postupu soudů při procesu jeho zjišťování. Otázka, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady, je přitom již otázkou právní (otázkou procesního práva).
10. Stěžovatel v neposlední řadě tvrdí, že je mu upírána možnost realizovat jeho vlastnická práva k dotčenému pozemku, tj. zejména věc užívat a požívat. Jeho vlastnictví se tak stává toliko vlastnictvím holým (nuda proprietas) a jeho újma je dále prohlubována tím, že kvůli omezení jeho vlastnického práva ke shora uvedenému pozemku nemůže užívat ani svůj sousední pozemek, k němuž tvoří shora uvedený pozemek jediný možný přístup.
11. V ústavní stížnosti vyjádřil stěžovatel rovněž nesouhlas s výší přiznané náhrady z titulu bezdůvodného obohacení, která je nepřiměřeně nízká. Toto námitku ovšem stěžovatel více nerozvedl.
12. Bližší rekapitulace průběhu řízení před obecnými soudy není nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní okolnosti známy.
13. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Právě zmíněný institut zjevné neopodstatněnosti v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení dovolacího soudu však Ústavní soud neshledal.
14. Nutno uvést, že stěžovatel předložil Ústavnímu soudu velmi pečlivě zpracovanou ústavní stížnost, avšak ani přesto v ní uvedené argumentaci nemohl Ústavní soud přisvědčit. Nelze totiž přehlédnout, že stěžovatel svými námitkami cílí zejména na obecnými soudy zjištěný skutkový stav, z něhož při rozhodování vycházely, přičemž stěžovatel považuje skutková zjištění za vadná. Ústavní soud v tomto kontextu připomíná, že samotná skutková zjištění dovolacímu přezkumu podrobit nelze a jejich případné vady mohou založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. pouze výjimečně, v případech, kdy jsou skutková zjištění soudů natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny (viz stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16; všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
15. Stěžovatel právě s ohledem na to poukazuje na dřívější judikaturu Ústavního soudu k vadným skutkovým zjištěním, ze které dovozuje přípustnost přezkumu rozhodnutí nižších soudů jak v dovolacím řízení, tak i možnost revize jejich skutkových zjištění v řízení před Ústavním soudem. Stěžovatel správně připomíná, že v případě, kdy existují výrazné rozpory mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, nebo kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, je skutečně nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Taková situace však v nyní posuzované věci nenastala, a proto ani ústavní stížnosti stěžovatele nebylo možné vyhovět.
16. Úspěšnost stěžovatele v řízení před obecnými soudy byla závislá na posouzení, zda má či nemá sporný pozemek ve vlastnictví stěžovatele povahu veřejného prostranství. Ústavní soud zde plně akceptuje závěry obecných soudů a nikoliv správního orgánu, u kterého patrně nebylo ani provedeno tak rozsáhlé dokazování, jako v řízení před soudy I. a II. stupně. Z toho vyplynulo (například z četných svědectví osob, které hřiště obvykle využívají, či z ohledání na místě samém), že ačkoliv je areál oplocen a v určitém rozsahu byly pozemky tvořící tento objekt předmětem nájemní smlouvy, není jeho obecné užívání vyloučeno a přístup veřejnosti není žádným zásadním způsobem omezen. Areál hřiště není (mimo prostory staveb) uzamčen ani jinak znepřístupněn, například provozním řádem. Tímto je splněna podmínka veřejné přístupnosti každému bez omezení [viz § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů], a proto lze dotčený pozemek považovat za součást veřejného prostranství. Na tom nic nemění ani zápis v katastru nemovitostí, ani skutečnost, že zde obec nevybírá místní poplatek za užívání veřejného prostranství. Stěžovateli se nadto nepodařilo prokázat, že by se snad jeho právní předchůdci proti takovému způsobu užívání jejich pozemku někdy v minulosti vymezili.
17. Ústavní soud proto, navzdory odlišnému názoru stěžovatele, neshledal, že by skutková zjištění, o něž se opírají napadená rozhodnutí, byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, a že by se výsledek dokazování jevil jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Pouhé odlišné hodnocení provedených důkazů stěžovatelem nemohlo být bez dalšího důvodem k přehodnocení skutkového stavu a navazujících právních názorů obecných soudů. Lze tak souhlasit se závěrem dovolacího soudu, že zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, není uplatněním přípustného dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Nutno dodat, že Nejvyšší soud se s jednotlivými stěžovatelem formulovanými právními otázkami dostatečným způsobem vypořádal, přitom ve většině případů shledal, že rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení takové otázky vůbec nezáviselo (§ 237 o. s. ř.). K závěrům dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení nemá Ústavní soud rovněž výhrad, neboť tato okolnost plyne přímo ze zákonné úpravy.
18. Na základě výše uvedeného Ústavní soud konstatoval, že nenalezl ničeho, co by mohl Nejvyššímu soudu, ale ani soudům nižších stupňů z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) vytknout. Z jemu předložených rozhodnutí totiž zjistil, že zmiňované soudy vyložily a aplikovaly podústavní právo ústavně souladným způsobem, jejich závěry nepovažuje za svévolné či nedostatečně odůvodněné, při jejich rozhodování neshledal pochybení, které by bylo možné vyhodnotit jako zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a mohlo by tak být teprve důvodem pro jeho kasační zásah.
19. Ústavní soud proto podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. října 2022
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu