USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. V., bytem v XY, zastoupeného JUDr. Josefem Šťastným, advokátem se sídlem v Horažďovicích, Ševčíkova 38, proti žalované O. P., IČO XY, se sídlem v XY, zastoupené JUDr. Emilem Švingerem, advokátem se sídlem v Písku, Smetanova 78, o vyklizení pozemku a zaplacení částky 48 915 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 4 C 65/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 6. 2021, č. j. 22 Co 71/2021-326, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud ve Strakonicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 10. 2020, č. j. 4 C 65/2019-280, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vyklizení a předání pozemku parc. č. XY v katastrálním území a obci XY (výrok I). Uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 16 500 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení ročně ode dne 25. 2. 2019 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II). Zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplatit částku 32 415 Kč s 8,05 % úrokem z prodlením ročně od 25. 2.
2019 (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok IV).
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 6. 2021, č. j. 22 Co 71/2021-326, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I, III a IV potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím (výrok II). Odvolací soud uzavřel, že předmětný pozemek je veřejným prostranstvím ve smyslu § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů. Od roku 1964 na předmětném pozemku a okolních pozemcích „vznikalo fotbalové hřiště“.
Tehdejší vlastníci pozemku V. a M. Č. (právní předchůdci žalovaného) se vznikem veřejně přístupného hřiště (tedy i se vznikem veřejného prostranství) na pozemku v jejich vlastnictví souhlasili (konkludentně). Žalobce předmětný pozemek nabyl na základě směnné smlouvy ze dne 28. 11. 2011. Předmětný pozemek naplňuje zákonné znaky veřejného prostranství, tedy jde o prostor, který je přístupný každému bez omezení a je určen k veřejně prospěšnému účelu. Současně je žalobce vázán souhlasem se vznikem takového veřejného prostranství učiněným právními předchůdci, proto žaloba na vyklizení předmětného pozemku není důvodná.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázek „hmotného a procesního práva, které doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly vyřešeny“ a zároveň na vyřešení otázek „hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“.
Dovolatel předně napadá závěry odvolacího soudu, potažmo soudu prvního stupně, že předmětný pozemek naplňuje znaky veřejného prostranství ve smyslu § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obcích“), a namítá „extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními“. V rámci hodnocení, zda předmětný pozemek naplňuje znaky veřejného prostranství, namítá odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8.
1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 320/2007, dále na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2296/2006 ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1396/2008, když polemizuje o otázce přístupnosti prostoru. Následně namítá rozpor mezi stavem skutečným a zápisem v katastru nemovitostí ohledně způsobu využití předmětného pozemku a namítá odchýlení se od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 20 Cdo 739/2010. Nadto uvádí, že k učinění závěru o tom, že předmětný pozemek je veřejným prostranstvím, není dána pravomoc soudu a odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26.
6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2378/2016. Dovolatel má dále za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení následujících otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny:
1. Zda lze prostor považovat za veřejné prostranství i přesto, že konkrétní osobě je zamezeno v jeho užívání rozhodnutím o žalobě z rušené držby, konkrétně uložením povinnosti zdržet se vnikání na pozemek.
2. Zda lze prostor považovat za veřejné prostranství i přesto, že konkrétní osobě je poskytnut k užívání uzavřením nájemní smlouvy.
3. Zda může být zemědělský pozemek veřejným prostranstvím.
4. Zda pro považování prostoru tvořícího jeden funkční celek (např. fotbalové hřiště) za veřejné prostranství je nutné, aby požadavky na veřejné prostranství splňoval každý z pozemků, na němž se takový funkční celek rozkládá.
5. Zda se do lhůty pro udělení souhlasu vlastníka s obecným užíváním pozemku počítá i doba do provedení tzv. digitalizace, po kterou vlastníkovi není známa konkrétní poloha jeho pozemku. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, in eventum aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Dovolatel v podstatné části dovolání napadá závěr, že předmětný pozemek tvoří veřejné prostranství ve smyslu § 34 zákona o obcích. Podle § 34 zákona o obcích veřejným prostranstvím jsou všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru.
Institut veřejného prostranství je jedním z druhů veřejnoprávního omezení vlastnického práva, které vzniká ex lege naplněním zákonných znaků mimo jiné podle § 14b zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, či podle § 34 zákona o obcích. Pro kategorizaci určitého prostoru (pozemku) jako veřejného prostranství není přitom bez dalšího rozhodující, zda byl tento prostor jako veřejné prostranství označen ve správním aktu, zejména v obecně závazné vyhlášce, v opatření obecné povahy či ve správním rozhodnutí; stejně tak není podstatné, zdali určitý pozemek je ve vlastnictví obce coby veřejnoprávní korporace či soukromé osoby [k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 22.
3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/02 (dostupný na http://nalus.usoud.cz), rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 10. 2005, č. j. 5 As 49/2004-77 (dostupný na www.nssoud.cz), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1472/2020, toto a další níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz]. Aby bylo možno učinit závěr, že určitý prostor (pozemek či jeho část) je ex lege veřejným prostranstvím, je nutné naplnit veškeré jeho znaky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.
8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1472/2020). Prvním znakem veřejného prostranství je existence určitého prostoru (pozemku či jeho části), který je přístupný každému bez omezení. O veřejné prostranství se tak nejedná v případě, kdy před jeho vznikem obecnému užívání brání faktická překážka, zejména zeď, plot, zátaras či cedule zákazu vstupu, z níž lze dovodit vůli vlastníka, že daný prostor není přístupný každému bez dalšího. Druhým znakem veřejného prostranství, který lze dovodit z demonstrativního výčtu typů prostor, které jsou veřejným prostranstvím, je existence určitého, veřejně prospěšného účelu, k němuž veřejné prostranství slouží.
Jedná se především o účel dopravní (ulice, chodníky, cesty), o účel hospodářský a sociální (náměstí, tržiště) či o účel rekreační (veřejná zeleň, parky). Pokud určitý prostor takový účel plnit nebude, nepůjde o veřejné prostranství (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1498/2014). Stran demonstrativního výčtu jednotlivých prostor jsoucích veřejným prostranstvím Ústavní soud zdůraznil, že část věty „a další prostory přístupné bez omezení“ obsažená v § 34 zákona o obcích je nutné vykládat tak, že nejde o jakékoliv prostory, tj. „jiné prostory“, ale že jde o prostranství mající obdobný charakter jako „náměstí, tržiště, silnice, místní komunikace, parky a veřejná zeleň“ [nález Ústavního soudu ze dne 22 3.
2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/02 (dostupný na https://nalus.usoud.cz)]. Na uvedeném ničeho nemění ani text legální definice veřejného prostranství, podle níž na existenci veřejného prostranství nehraje vliv vlastnické právo k prostoru. Tuto část legální definice je nutné vykládat pouze tak, že veřejné prostranství může vzniknout i na pozemku soukromé osoby, nelze z této části však jakkoliv dovodit, že by souhlas vlastníka nebyl vyžadován [srovnej např. HUNEŠ, Karel, Eva RANDUSOVÁ a Aleš MÁCHA. Veřejné prostranství a jeho platný vznik.
Právní rozhledy, 2017 č. 10, str. 366 a násl.]. Právě souhlas vlastníka pozemku pak vymezuje uvedené rozhodnutí dovolacího soudu jako další podmínku pro vznik veřejného prostranství (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1472/2020). Samotný souhlas se vyžaduje pouze pro vznik veřejného prostranství, nevyžaduje se však nezbytně pro jeho existenci. Obecné užívání totiž nemůže být vyloučeno jednostranným úkonem vlastníka, jenž takový souhlas udělil, ani jeho právními nástupci; vlastník i jeho právní nástupci jsou vysloveným souhlasem vázáni [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.
2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1173/2005, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2012, č. j. 1 As 32/2012-42 (dostupný na www.nssoud.cz), usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 1378/11 (dostupné na https://nalus.usoud.cz), v odborné literatuře shodně např. MELZER, Filip a TÉGL Petr a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. § 419–654. Praha: Leges, 2014, str. 211]. Nejvyšší soud nepovažuje (vzhledem ke skutkovým okolnostem projednávané věci, kterými je dovolací soud vázán) za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že předmětný pozemek může být klasifikován jako veřejné prostranství ve smyslu § 34 zákona o obcích, jelikož naplňuje všechny zákonné znaky takto definovaného prostoru.
Odvolací soud svůj závěr založil na zjištění, že hřiště je po svém obvodu oploceno, ovšem s možností volného průchodu na hřiště. Daný prostor je tedy přístupný všem bez omezení, resp. s omezením vyvolaným pouze užíváním jinými uživateli. Hřiště jednoznačně sloužilo a slouží obecnému užívání. Bylo využíváno zájmovými spolky obce, sborem dobrovolných hasičů, mysliveckým sborem, fotbalisty i individuálně jednotlivými občany obce pro své volnočasové aktivity. Současně v řízení nebylo nijak tvrzeno ani prokázáno, že by se právní předchůdci žalobce jakkoliv aktivně bránili vzniku hřiště, ačkoliv tuto možnost měli až do roku 2011.
Žalobce je uděleným konkludentním souhlasem svých právních předchůdců se vznikem veřejného prostranství vázán. Závěry odvolacího soudu jsou tedy zcela souladné s výše citovanou judikaturou dovolacího soudu. Jestliže dovolatel polemizuje i se skutkovými zjištěními odvolacího soudu (konkrétně tvrdí, že hřiště je oploceno a část prostor náležejících k hřišti je trvale pod uzamčením, popřípadě že uživatelem hřiště je v převažující míře pouze fotbalový klub), dovolací soud poznamenává, že od 1. 1.
2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). V posuzované věci vyšel odvolací soud na základě ohledání na místě samém ze zjištění, že hřiště je volně přístupné všem bez omezení a současně že slouží k pořádání obecních akcí různého druhu, tedy obecně prospěšnému účelu.
Dovolací soud je přitom těmito skutkovými zjištěními vázán a není oprávněn je přezkoumávat. Z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud vzhledem ke skutkovým zjištěním vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů. Žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a byly současně významné pro věc, nepominul a v jeho hodnocení důkazů není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, resp. hodnocení důkazů neodporuje § 133 až § 135 o.
s. ř. Jelikož soudu nelze v tomto směru vytknout žádné pochybení, nelze ani uzavřít, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, ještě neznamená, že hodnocení provedené odvolacím soudem je nesprávné. Je-li v poměrech projednávané věci dovolací soud vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu, není uplatněním (dnes jediného přípustného) dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnění právního posouzení věci, vychází- li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017). K námitce nedostatku pravomoci soudu k posouzení otázky, že předmětný pozemek je veřejným prostranstvím:
Dovolatel namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2378/2016, když nevycházel ze závěru rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 10. 12. 2018, č. j. KUJCK145534/2018, že předmětné hřiště jako celek není veřejným prostranstvím. Z dovolatelem označeného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2378/2016 se podává: „Jelikož veřejné užívání je institutem veřejného práva, posouzení otázek souvisejících s veřejným užíváním nespadá do pravomoci soudů rozhodujících v občanském soudním řízení, nýbrž do pravomoci správních orgánů [srovnej mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.
5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 178/99 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2000, č. 10, str. 299)]; soudy v občanském soudním řízení se otázkami souvisejícími s veřejným užíváním mohou zabývat toliko jako otázkami předběžnými za podmínek uvedených v § 135 odst. 2 o. s.
ř., je-li posouzení těchto otázek nezbytné pro posouzení věci samé, k níž mají soudy v občanském soudním řízení založenou pravomoc.“ Přesně v takovém kontextu se posouzením, zda je pozemek ve vlastnictví žalobce veřejným prostranstvím, nalézací soudy zabývaly jako otázkou předběžnou. Odvolací soud ve svém rozhodnutí řádně odůvodnil, z jakého důvodu pouze nepřevzal závěry rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje, když vyšel z vlastního skutkového zjištění o neomezené možnosti přístupu veřejnosti na předmětný pozemek.
K otázce, zda lze prostor považovat za veřejné prostranství i přesto, že konkrétní osobě je zamezeno v jeho užívání rozhodnutím o žalobě z rušené držby, konkrétně uložením povinnosti zdržet se vnikání na pozemek: Na této otázce není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Naopak odvolací soud uzavřel, že není důvodu, aby na předmětný pozemek žalobce nemohl vstupovat, nebude-li tím narušovat užívání ostatními uživateli. Dovolatel tedy opět nedovoleně konstruuje právní otázku na odlišném skutkovém ději, než ze kterého vycházel odvolací soud (viz.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017). K otázce, zda lze prostor považovat za veřejné prostranství i přesto, že konkrétní osobě je poskytnut k užívání prostřednictvím nájemní smlouvy: Ani na řešení této právní otázky není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Žalobce se žalobou domáhal vyklizení pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, který má ve svém vlastnictví. Předmětem nájmu podle smlouvy o nájmu nemovitosti ze dne 30.
10. 2008, uzavřené mezi obcí XY jako pronajímatelem a S. C. T. R. jako nájemcem, byla budova bez č. p./č. e. – objekt občanské vybavenosti – sportovní kabiny, postavená na pozemku parc. č. st. XY o výměře 157 m2, dále tento pozemek parc. č. st. XY, zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 157 m2, pozemek parc. č. XY, ostatní plocha – sportovní a rekreační plocha, o výměře 6262 m2, vše v k. ú. XY. Předmětná nájemní smlouva byla ukončena ke dni 31. 3. 2018. Pozemek ve vlastnictví žalobce tak předmětem nájmu podle výše uvedené nájemní smlouvy nebyl.
K takovému nakládání s majetkem žalobce by obec XY ani nebyla oprávněna. V řízení nebylo prokázáno, že by pozemek ve vlastnictví žalobce byl kdy přenechán do nájmu jiné osobě. K otázce, zda může být zemědělský pozemek veřejným prostranstvím: Na řešení předmětné otázky není rozhodnutí odvolacího soudu vůbec založeno. Podle výpisu z katastru nemovitostí je pozemek parc. č. XY v k. ú. XY veden jako druh pozemku – ostatní plocha, se způsobem využití – sportoviště a rekreační plocha. V řízení bylo mezi účastníky nesporným, že pozemek je součástí fotbalového hřiště.
Námitka, že jde ve skutečnosti o zemědělský pozemek, nebyla v řízení žádným z účastníků vznesena. Nad rámec uvedeného dovolací soud opakuje, že veřejným prostranstvím se vymezený prostor stává ex lege naplněním všech podstatných znaků ve smyslu § 34 zákona o obcích. Je přitom zásadně nepodstatné, o jaký druh pozemku se jedná.
K otázce dovolatele, zda se do lhůty pro udělení souhlasu vlastníka s obecným užíváním pozemku počítá i doba do provedení tzv. digitalizace, po kterou vlastníkovi není známa konkrétní poloha jeho pozemku:
Jak již uvedl soud prvního stupně: „To, co katastrální úřad manželům Č. sdělil dopisem z 19.11.2009, bylo zjištěno ze zprávy katastrálního úřadu (č.l. 45 spisu, odst. 8. rozsudku): že pozemky p.č. XY s druhem pozemku orná půda a p.č. XY s druhem pozemku ostatní plocha se způsobem využití sportoviště a rekreační plocha, byly zapsány na LV č. XY dne 13.11.2009 namísto původního pozemku evidovaného ve zjednodušené evidenci s původem parcely v pozemkovém katastru č. XY při převedení souboru geodetických informací v systému jednotné trigonometrické sítě katastrální na digitální katastrální mapu (§ 62 odst. 1 zák. č. 256/2013 Sb.).
Digitalizací nedošlo ke změně vlastnictví, Č. byli vlastníky předmětné parcely (dříve evidované v XY) i v letech 1986 až 1988, jak zjistil okresní soud (mapa, která dle žalobce prokazuje vydání parc. č. XY jiným fyzickým osobám, se netýká předmětného pozemku č. XY, tedy rozsahu hřiště v posuzované části). Měli možnost reagovat na vznikající a postupně se rozšiřující hřiště až do roku 2011, kdy předmětnou parcelu směnili s žalobcem. Nereagovali však, opak nebyl zjištěn ani tvrzen.“ Právní předchůdci žalobce tak měli možnost vyjádřit svůj nesouhlas s tím, aby byl pozemek parc.
č. XY veřejným prostranstvím a to od 19. 11. 2009 do uzavření směnné smlouvy s žalobcem dne 28. 11. 2011. V řízení nebylo prokázáno, že by tak učinili. Dovolatel je konkludentním souhlasem svých právních předchůdců se vznikem veřejného prostranství vázán. Nadto již v době směny mu bylo známo, že předmětný pozemek je jako veřejné prostranství využíván jako součást celku fotbalového hřiště. Dovolání žalobce proti výroku II rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není podle § 238 odst. 1 písm. h) o.
s. ř. přípustné. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.