USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J.
V., bytem v XY, zastoupeného JUDr. Josefem Šťastným, advokátem se sídlem v
Horažďovicích, Ševčíkova 38, proti žalované O. P., IČO XY, se sídlem v XY,
zastoupené JUDr. Emilem Švingerem, advokátem se sídlem v Písku, Smetanova 78, o
vyklizení pozemku a zaplacení částky 48 915 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 4 C 65/2019, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 6. 2021, č. j.
22 Co 71/2021-326, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud ve Strakonicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
23. 10. 2020, č. j. 4 C 65/2019-280, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal
vyklizení a předání pozemku parc. č. XY v katastrálním území a obci XY (výrok
I). Uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 16 500 Kč s 8,05 %
úrokem z prodlení ročně ode dne 25. 2. 2019 do zaplacení, a to do 3 dnů od
právní moci rozsudku (výrok II). Zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po
žalovaném zaplatit částku 32 415 Kč s 8,05 % úrokem z prodlením ročně od 25. 2.
2019 (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně
(výrok IV).
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací
soud“) rozsudkem ze dne 11. 6. 2021, č. j. 22 Co 71/2021-326, rozsudek soudu
prvního stupně v napadených výrocích I, III a IV potvrdil (výrok I) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím (výrok II).
Odvolací soud uzavřel, že předmětný pozemek je veřejným prostranstvím ve smyslu
§ 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších
předpisů. Od roku 1964 na předmětném pozemku a okolních pozemcích „vznikalo
fotbalové hřiště“. Tehdejší vlastníci pozemku V. a M. Č. (právní předchůdci
žalovaného) se vznikem veřejně přístupného hřiště (tedy i se vznikem veřejného
prostranství) na pozemku v jejich vlastnictví souhlasili (konkludentně).
Žalobce předmětný pozemek nabyl na základě směnné smlouvy ze dne 28. 11. 2011.
Předmětný pozemek naplňuje zákonné znaky veřejného prostranství, tedy jde o
prostor, který je přístupný každému bez omezení a je určen k veřejně
prospěšnému účelu. Současně je žalobce vázán souhlasem se vznikem takového
veřejného prostranství učiněným právními předchůdci, proto žaloba na vyklizení
předmětného pozemku není důvodná.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného
právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že napadené
rozhodnutí spočívá na řešení otázek „hmotného a procesního práva, které doposud
v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly vyřešeny“ a zároveň na vyřešení
otázek „hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Dovolatel předně
napadá závěry odvolacího soudu, potažmo soudu prvního stupně, že předmětný
pozemek naplňuje znaky veřejného prostranství ve smyslu § 34 zákona č. 128/2000
Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o
obcích“), a namítá „extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými
zjištěními“. V rámci hodnocení, zda předmětný pozemek naplňuje znaky veřejného
prostranství, namítá odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu a odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo
320/2007, dále na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 22 Cdo
2296/2006 ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn.
22 Cdo 1396/2008, když polemizuje o otázce přístupnosti prostoru. Následně
namítá rozpor mezi stavem skutečným a zápisem v katastru nemovitostí ohledně
způsobu využití předmětného pozemku a namítá odchýlení se od rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 20 Cdo 739/2010. Nadto uvádí, že k
učinění závěru o tom, že předmětný pozemek je veřejným prostranstvím, není dána
pravomoc soudu a odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019,
sp. zn. 22 Cdo 2378/2016. Dovolatel má dále za to, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu závisí na vyřešení následujících otázek hmotného práva, které
v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny:
1. Zda lze prostor považovat za veřejné prostranství i přesto, že
konkrétní osobě je zamezeno v jeho užívání rozhodnutím o žalobě z rušené držby,
konkrétně uložením povinnosti zdržet se vnikání na pozemek.
2. Zda lze prostor považovat za veřejné prostranství i přesto, že
konkrétní osobě je poskytnut k užívání uzavřením nájemní smlouvy.
3. Zda může být zemědělský pozemek veřejným prostranstvím.
4. Zda pro považování prostoru tvořícího jeden funkční celek (např.
fotbalové hřiště) za veřejné prostranství je nutné, aby požadavky na veřejné
prostranství splňoval každý z pozemků, na němž se takový funkční celek
rozkládá.
5. Zda se do lhůty pro udělení souhlasu vlastníka s obecným užíváním
pozemku počítá i doba do provedení tzv. digitalizace, po kterou vlastníkovi
není známa konkrétní poloha jeho pozemku.
Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení, in eventum aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou
stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Dovolatel v podstatné části dovolání napadá závěr, že předmětný pozemek tvoří
veřejné prostranství ve smyslu § 34 zákona o obcích. Podle § 34 zákona o obcích veřejným prostranstvím jsou všechna náměstí, ulice,
tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez
omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k
tomuto prostoru. Institut veřejného prostranství je jedním z druhů veřejnoprávního omezení
vlastnického práva, které vzniká ex lege naplněním zákonných znaků mimo jiné
podle § 14b zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, či podle § 34 zákona
o obcích. Pro kategorizaci určitého prostoru (pozemku) jako veřejného
prostranství není přitom bez dalšího rozhodující, zda byl tento prostor jako
veřejné prostranství označen ve správním aktu, zejména v obecně závazné
vyhlášce, v opatření obecné povahy či ve správním rozhodnutí; stejně tak není
podstatné, zdali určitý pozemek je ve vlastnictví obce coby veřejnoprávní
korporace či soukromé osoby [k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne
22. 3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/02 (dostupný na http://nalus.usoud.cz), rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 10. 2005, č. j. 5 As 49/2004-77 (dostupný
na www.nssoud.cz), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1472/2020, toto a další níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou
dostupná na www.nsoud.cz]. Aby bylo možno učinit závěr, že určitý prostor (pozemek či jeho část) je ex
lege veřejným prostranstvím, je nutné naplnit veškeré jeho znaky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1472/2020). Prvním znakem veřejného prostranství je existence určitého prostoru (pozemku či
jeho části), který je přístupný každému bez omezení. O veřejné prostranství se
tak nejedná v případě, kdy před jeho vznikem obecnému užívání brání faktická
překážka, zejména zeď, plot, zátaras či cedule zákazu vstupu, z níž lze dovodit
vůli vlastníka, že daný prostor není přístupný každému bez dalšího. Druhým znakem veřejného prostranství, který lze dovodit z demonstrativního
výčtu typů prostor, které jsou veřejným prostranstvím, je existence určitého,
veřejně prospěšného účelu, k němuž veřejné prostranství slouží. Jedná se
především o účel dopravní (ulice, chodníky, cesty), o účel hospodářský a
sociální (náměstí, tržiště) či o účel rekreační (veřejná zeleň, parky). Pokud
určitý prostor takový účel plnit nebude, nepůjde o veřejné prostranství (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1498/2014). Stran
demonstrativního výčtu jednotlivých prostor jsoucích veřejným prostranstvím
Ústavní soud zdůraznil, že část věty „a další prostory přístupné bez omezení“
obsažená v § 34 zákona o obcích je nutné vykládat tak, že nejde o jakékoliv
prostory, tj. „jiné prostory“, ale že jde o prostranství mající obdobný
charakter jako „náměstí, tržiště, silnice, místní komunikace, parky a veřejná
zeleň“ [nález Ústavního soudu ze dne 22 3.
2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/02 (dostupný
na https://nalus.usoud.cz)]. Na uvedeném ničeho nemění ani text legální definice veřejného prostranství,
podle níž na existenci veřejného prostranství nehraje vliv vlastnické právo k
prostoru. Tuto část legální definice je nutné vykládat pouze tak, že veřejné
prostranství může vzniknout i na pozemku soukromé osoby, nelze z této části
však jakkoliv dovodit, že by souhlas vlastníka nebyl vyžadován [srovnej např. HUNEŠ, Karel, Eva RANDUSOVÁ a Aleš MÁCHA. Veřejné prostranství a jeho platný
vznik. Právní rozhledy, 2017 č. 10, str. 366 a násl.]. Právě souhlas vlastníka
pozemku pak vymezuje uvedené rozhodnutí dovolacího soudu jako další podmínku
pro vznik veřejného prostranství (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1472/2020). Samotný souhlas se vyžaduje pouze pro vznik veřejného prostranství, nevyžaduje
se však nezbytně pro jeho existenci. Obecné užívání totiž nemůže být vyloučeno
jednostranným úkonem vlastníka, jenž takový souhlas udělil, ani jeho právními
nástupci; vlastník i jeho právní nástupci jsou vysloveným souhlasem vázáni [viz
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1173/2005, či
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2012, č. j. 1 As 32/2012-42
(dostupný na www.nssoud.cz), usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 1378/11 (dostupné na https://nalus.usoud.cz), v odborné literatuře
shodně např. MELZER, Filip a TÉGL Petr a kol. Občanský zákoník
– velký komentář. Svazek III. § 419–654. Praha: Leges, 2014, str. 211]. Nejvyšší soud nepovažuje (vzhledem ke skutkovým okolnostem projednávané věci,
kterými je dovolací soud vázán) za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu,
že předmětný pozemek může být klasifikován jako veřejné prostranství ve smyslu
§ 34 zákona o obcích, jelikož naplňuje všechny zákonné znaky takto definovaného
prostoru. Odvolací soud svůj závěr založil na zjištění, že hřiště je po svém
obvodu oploceno, ovšem s možností volného průchodu na hřiště. Daný prostor je
tedy přístupný všem bez omezení, resp. s omezením vyvolaným pouze užíváním
jinými uživateli. Hřiště jednoznačně sloužilo a slouží obecnému užívání. Bylo
využíváno zájmovými spolky obce, sborem dobrovolných hasičů, mysliveckým
sborem, fotbalisty i individuálně jednotlivými občany obce pro své volnočasové
aktivity. Současně v řízení nebylo nijak tvrzeno ani prokázáno, že by se právní
předchůdci žalobce jakkoliv aktivně bránili vzniku hřiště, ačkoliv tuto možnost
měli až do roku 2011. Žalobce je uděleným konkludentním souhlasem svých
právních předchůdců se vznikem veřejného prostranství vázán. Závěry odvolacího
soudu jsou tedy zcela souladné s výše citovanou judikaturou dovolacího soudu. Jestliže dovolatel polemizuje i se skutkovými zjištěními odvolacího soudu
(konkrétně tvrdí, že hřiště je oploceno a část prostor náležejících k hřišti je
trvale pod uzamčením, popřípadě že uživatelem hřiště je v převažující míře
pouze fotbalový klub), dovolací soud poznamenává, že od 1. 1.
2013 nelze v
dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud
tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). V
posuzované věci vyšel odvolací soud na základě ohledání na místě samém ze
zjištění, že hřiště je volně přístupné všem bez omezení a současně že slouží k
pořádání obecních akcí různého druhu, tedy obecně prospěšnému účelu. Dovolací
soud je přitom těmito skutkovými zjištěními vázán a není oprávněn je
přezkoumávat. Z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud
vzhledem ke skutkovým zjištěním vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z
provedených důkazů. Žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými
důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a byly současně významné pro věc,
nepominul a v jeho hodnocení důkazů není z hlediska závažnosti (důležitosti),
zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, resp. hodnocení důkazů neodporuje § 133 až § 135 o. s. ř. Jelikož soudu nelze v tomto
směru vytknout žádné pochybení, nelze ani uzavřít, že skutková zjištění
odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování. Samotná skutečnost, že
důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, ještě neznamená, že hodnocení
provedené odvolacím soudem je nesprávné. Je-li v poměrech projednávané věci dovolací soud vázán skutkovými zjištěními
odvolacího soudu, není uplatněním (dnes jediného přípustného) dovolacího důvodu
ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnění právního posouzení věci, vychází-
li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací
soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo
297/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo
2296/2017). K námitce nedostatku pravomoci soudu k posouzení otázky, že předmětný pozemek
je veřejným prostranstvím:
Dovolatel namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, konkrétně od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019,
sp. zn. 22 Cdo 2378/2016, když nevycházel ze závěru rozhodnutí Krajského úřadu
Jihočeského kraje ze dne 10. 12. 2018, č. j. KUJCK145534/2018, že předmětné
hřiště jako celek není veřejným prostranstvím. Z dovolatelem označeného
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2378/2016 se
podává: „Jelikož veřejné užívání je institutem veřejného práva, posouzení
otázek souvisejících s veřejným užíváním nespadá do pravomoci soudů
rozhodujících v občanském soudním řízení, nýbrž do pravomoci správních orgánů
[srovnej mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 178/99 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2000, č. 10, str. 299)];
soudy v občanském soudním řízení se otázkami souvisejícími s veřejným užíváním
mohou zabývat toliko jako otázkami předběžnými za podmínek uvedených v § 135
odst. 2 o. s.
ř.,
je-li posouzení těchto otázek nezbytné pro posouzení věci samé, k níž mají
soudy v občanském soudním řízení založenou pravomoc.“ Přesně v takovém kontextu
se posouzením, zda je pozemek ve vlastnictví žalobce veřejným prostranstvím,
nalézací soudy zabývaly jako otázkou předběžnou. Odvolací soud ve svém
rozhodnutí řádně odůvodnil, z jakého důvodu pouze nepřevzal závěry rozhodnutí
Krajského úřadu Jihočeského kraje, když vyšel z vlastního skutkového zjištění o
neomezené možnosti přístupu veřejnosti na předmětný pozemek. K otázce, zda lze prostor považovat za veřejné prostranství i přesto, že
konkrétní osobě je zamezeno v jeho užívání rozhodnutím o žalobě z rušené držby,
konkrétně uložením povinnosti zdržet se vnikání na pozemek:
Na této otázce není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Naopak odvolací soud
uzavřel, že není důvodu, aby na předmětný pozemek žalobce nemohl vstupovat,
nebude-li tím narušovat užívání ostatními uživateli. Dovolatel tedy opět
nedovoleně konstruuje právní otázku na odlišném skutkovém ději, než ze kterého
vycházel odvolací soud (viz. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25
Cdo 2296/2017). K otázce, zda lze prostor považovat za veřejné prostranství i přesto, že
konkrétní osobě je poskytnut k užívání prostřednictvím nájemní smlouvy:
Ani na řešení této právní otázky není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Žalobce se žalobou domáhal vyklizení pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, který má
ve svém vlastnictví. Předmětem nájmu podle smlouvy o nájmu nemovitosti ze dne
30. 10. 2008, uzavřené mezi obcí XY jako pronajímatelem a S. C. T. R. jako
nájemcem, byla budova bez č. p./č. e. – objekt občanské vybavenosti – sportovní
kabiny, postavená na pozemku parc. č. st. XY o výměře 157 m2, dále tento
pozemek parc. č. st. XY, zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 157 m2, pozemek
parc. č. XY, ostatní plocha – sportovní a rekreační plocha, o výměře 6262 m2,
vše v k. ú. XY. Předmětná nájemní smlouva byla ukončena ke dni 31. 3. 2018. Pozemek ve vlastnictví žalobce tak předmětem nájmu podle výše uvedené nájemní
smlouvy nebyl. K takovému nakládání s majetkem žalobce by obec XY ani nebyla
oprávněna. V řízení nebylo prokázáno, že by pozemek ve vlastnictví žalobce byl
kdy přenechán do nájmu jiné osobě. K otázce, zda může být zemědělský pozemek veřejným prostranstvím:
Na řešení předmětné otázky není rozhodnutí odvolacího soudu vůbec založeno. Podle výpisu z katastru nemovitostí je pozemek parc. č. XY v k. ú. XY veden
jako druh pozemku – ostatní plocha, se způsobem využití – sportoviště a
rekreační plocha. V řízení bylo mezi účastníky nesporným, že pozemek je
součástí fotbalového hřiště. Námitka, že jde ve skutečnosti o zemědělský
pozemek, nebyla v řízení žádným z účastníků vznesena. Nad rámec uvedeného
dovolací soud opakuje, že veřejným prostranstvím se vymezený prostor stává ex
lege naplněním všech podstatných znaků ve smyslu § 34 zákona o obcích. Je
přitom zásadně nepodstatné, o jaký druh pozemku se jedná.
K otázce dovolatele, zda se do lhůty pro udělení souhlasu vlastníka s obecným
užíváním pozemku počítá i doba do provedení tzv. digitalizace, po kterou
vlastníkovi není známa konkrétní poloha jeho pozemku:
Jak již uvedl soud prvního stupně: „To, co katastrální úřad manželům Č. sdělil
dopisem z 19.11.2009, bylo zjištěno ze zprávy katastrálního úřadu (č.l. 45
spisu, odst. 8. rozsudku): že pozemky p.č. XY s druhem pozemku orná půda a p.č. XY s druhem pozemku ostatní plocha se způsobem využití sportoviště a rekreační
plocha, byly zapsány na LV č. XY dne 13.11.2009 namísto původního pozemku
evidovaného ve zjednodušené evidenci s původem parcely v pozemkovém katastru č. XY při převedení souboru geodetických informací v systému jednotné
trigonometrické sítě katastrální na digitální katastrální mapu (§ 62 odst. 1
zák. č. 256/2013 Sb.). Digitalizací nedošlo ke změně vlastnictví, Č. byli
vlastníky předmětné parcely (dříve evidované v XY) i v letech 1986 až 1988, jak
zjistil okresní soud (mapa, která dle žalobce prokazuje vydání parc. č. XY
jiným fyzickým osobám, se netýká předmětného pozemku č. XY, tedy rozsahu hřiště
v posuzované části). Měli možnost reagovat na vznikající a postupně se
rozšiřující hřiště až do roku 2011, kdy předmětnou parcelu směnili s žalobcem. Nereagovali však, opak nebyl zjištěn ani tvrzen.“ Právní předchůdci žalobce tak
měli možnost vyjádřit svůj nesouhlas s tím, aby byl pozemek parc. č. XY
veřejným prostranstvím a to od 19. 11. 2009 do uzavření směnné smlouvy s
žalobcem dne 28. 11. 2011. V řízení nebylo prokázáno, že by tak učinili. Dovolatel je konkludentním souhlasem svých právních předchůdců se vznikem
veřejného prostranství vázán. Nadto již v době směny mu bylo známo, že
předmětný pozemek je jako veřejné prostranství využíván jako součást celku
fotbalového hřiště. Dovolání žalobce proti výroku II rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů
řízení není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243c odst. 1
o. s. ř. odmítl. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.