22 Cdo 297/2018-386
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobců a) J. M. a b) J. V., zastoupených Mgr. Kateřinou Celnarovou,
advokátkou se sídlem v Břeclavi, náměstí T. G. Masaryka 38/10, proti žalovanému
M. U., zastoupenému Mgr. Bc. Denisou Markovou, advokátkou se sídlem v Českých
Budějovicích, J. Š. Baara 1625/11, o určení vlastnického práva, vedené u
Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 6 C 374/2012, o dovolání žalobců a
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 31.
5. 2017, č. j. 59 Co 280/2016-324, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Dovolání žalovaného se odmítá.
III. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému společně a nerozdílně na
náhradě nákladů dovolacího řízení 3 400 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k
rukám zástupkyně žalovaného Mgr. Bc. Denisy Markové.
IV. Žalovaný je povinen zaplatit každému z žalobců 3 291 Kč do tří dnů
od právní moci usnesení k rukám zástupkyně žalobců Mgr. Kateřiny Celnarové.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobci jsou vlastníky rodinného domu na pozemku a žalovaný je
vlastníkem rodinného domu na pozemku, vše v katastrálním území B., obci K.,
zapsané u Katastrálního úřadu pro Z. k., Katastrálního pracoviště K. Žalobci
žádají určení, že zeď mezi oběma rodinnými domy je “ve společném vlastnictví“
účastníků.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. 2. 2016, č. j. 6 C 374/2012-229,
určil, že zeď mezi rodinným domem a rodinným domem je ve společném vlastnictví
žalobců a žalovaného. Ve výrocích II. až IV. uložil žalovanému povinnost
nahradit žalobcům náklady řízení.
Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31.
5. 2017, č. j. 59 Co 280/2016-324, potvrdil ve výroku I. rozsudek soudu prvního
stupně ve výrocích I., III. a IV. Dále výrokem II. změnil rozsudek tak, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly obě strany dovolání.
Žalovaný napadá meritorní výrok pod bodem I. rozsudku odvolacího soudu, přičemž
přípustnost dovolání opírá o § 237 o. s. ř. a tvrdí, že „napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, má být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Dovolacím důvodem je nesprávné právní
posouzení podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
Žalobci podávají dovolání jen do nákladů řízení, a to na základě § 237 o. s. ř.
Rozhodnutí má záviset na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou
účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolací soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.
K dovolání žalovaného:
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Jediným dovolacím důvodem je skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolací soud považuje za potřebné nejprve zopakovat to, co již mnohokrát
vyslovil:
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem
dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle § 241b
odst. 3 věty první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém
rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje
vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu
trvání lhůty k dovolání. Podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání
podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí
vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v
dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
K tomu viz nález pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st.
45/16, v jehož právní větě se uvádí: „1. Neobsahuje-li dovolání vymezení
předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 občanského soudního řádu), není
odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod. 2. Nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím
rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle § 75
odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších
předpisů“. Srov. též další judikaturu tam uvedenou; z četné judikatury
Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší
požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti
tedy nestačí, aby dovolatel uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou
nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je – v souladu s uplatněním
zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení – třeba konkrétně vymezit
rovněž důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody
řádně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu.
Rozlišení podmínek přípustnosti a důvodnosti dovolání a jejich vymezení
předpokládá poměrně sofistikovanou úvahu, nicméně právě proto zákon stanoví
povinné zastoupení advokátem v dovolacím řízení. Z úpravy přípustnosti dovolání
je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s
rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí být kvalifikované
(k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS
553/16). Nevymezení tvrzené přípustnosti má za následek odmítnutí dovolání.
Dovolatel opírá přípustnost dovolání o § 237 o. s. ř. s tím, že „napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, má být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. I když zmíněné
ustanovení necituje přesně, lze konstatovat, že opírá přípustnost o § 237 o.,
s. ř., aniž by nějaký důvod přípustnosti dovolání konkretizoval.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je
dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje
za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu
ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp.
zn. 29 Cdo 2488/2013). Srov. ostatně též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1.
2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze
dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14 a ze dne 24. 6.2014, sp. zn. IV. ÚS
1407/14. Nesplní-li dovolatel tuto povinnost, nezbývá, než dovolání odmítnout;
dovozování otázky přípustnosti z obsahu dovolání má své meze, neboť není možné,
aby si dovolací soud sám otázku přípustnosti dovolání vymezil namísto
dovolatelů, takovým postupem by porušil zásadu dispoziční a zásadu rovnosti
účastníků řízení. K tomu viz zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne
28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou.
Dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky
hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; neuvádí rozhodnutí, od kterých se
měl odvolací soud odchýlit, a dovolacímu soudu taková rozhodnutí nejsou známa.
Dále má jít o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena; ani zde ji nijak nevymezuje (ostatně má-li obecně být rozsudek v
rozporu s judikaturou dovolacího soudu, nemůže jít o otázku dosud neřešenou).
Konečně má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka (tj. otázka, kterou již
dovolací soud dříve vyřešil) posouzena jinak; ani tato otázka není nijak
vymezena (opět je zde rozpor – má jít o nesoulad s judikaturou dovolacího
soudu, jejíž existence je další větou popírána a nakonec je požadován odklon od
této judikatury). Dovolatel patrně jen mechanicky (a nepřesně) citoval § 237 o.
s. ř., aniž se věcnými důvody přípustnosti dovolání zabýval.
Již tato skutečnost postačuje k odmítnutí dovolání žalovaného. Navíc lze dodat,
že dovolání je postaveno na skutkovém závěru, že sporná zeď leží na pozemku
žalovaného, zatímco soudy vyšly z toho, že leží na obou pozemcích, byť větší
mírou na pozemku žalovaného. Tímto skutkovým zjištěním je dovolací soud vázán.
Právní úprava dovolacího řízení účinná od 1. 1. 2013 nepřipouští, aby dovolacím
důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive
skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Uplatněním (dnes jedině přípustného) dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1
o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného
skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné
hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení
důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout
dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem
4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 25. 9. 2014,
sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp.
zn. 28 Cdo 1539/2013). Ani v případě, že by dovolatel vytýčil konkrétní důvod
přípustnosti dovolání, nemohlo by být dovolání, založené na jiném skutkovém
stavu, než z jakého soudy vycházely, úspěšné.
Vychází-li se z toho, že zeď leží na obou sousedních pozemcích a představuje
rozhradu mezi nimi, je napadené rozhodnutí v souladu s rozsudkem Nejvyššího
soudu ze dne 20. 11. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2097/2006.
Vzhledem k tomu, že dovolání žalovaného není přípustné, Nejvyšší soud je podle
§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
K dovolání žalobců:
V řízení o určení vlastnického práva k nemovitostem mají spoluvlastníci
nemovitostí postavení samostatných (nikoli nerozlučných) společníků ve sporu,
tedy každý z nich v řízení jedná sám za sebe (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
25. 6. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1648/2007). Každý ze spoluvlastníků úspěšně se
domáhajících určení práva, má vlastní nárok na náhradu nákladů řízení; soud
tedy nemůže rozhodnout, že neúspěšná protistrana je povinna zaplatit úspěšným
spoluvlastníkům náklady řízení „k ruce“ společné a nerozdílné.
V dané věci soud prvního stupně vyslovil, že žalovaný je povinen „zaplatit
žalobcům a) J. M., b) J. V. náklady řízení ve výši 55.362,- Kč…“; tento výrok
není přesný (není z něj zřejmé, zda má jít o právo každého na zaplacení uvedené
částky, nebo o solidární nárok či o sečtenou výši dvou samostatných plnění), z
odůvodnění se podává, že každému ze žalobců má patřit polovina této částky,
tedy 27 681 Kč. To odpovídá nákladům, které žalobci skutečně požadovali (viz
vyúčtování na č. l. 219).
Z obsahu spisu je patrné, že náklady obou žalobců v odvolacím řízení tvoří
výhradně náklady za právní zastoupení. Podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále také „AT“), náleží
advokátce při hodnotě sporu 50 000 Kč [§ 9 odst. 4 písm. b) AT] a při zákonném
snížení odměny (12 odst. 4 AT) odměna za jeden úkon právní služby 2 480 Kč [§ 7
bod 5 AT]. Za dva úkony právní služby pro každého z žalobců (vyjádření k
odvolání žalovaného ze dne 27. 6. 2016 a účast při jednání dne 24. 5. 2017) tak
s připočtením náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč na jeden úkon právní
služby (§ 13 odst. 4 AT) náleží odměna 11 120 Kč; spolu s náhradou nákladů za
promeškaný čas advokátky ve výši 1 000 Kč (§ 14 AT) a cestovného k jednání
soudu ve výši 1 463,80 Kč (§ 13 odst. 4 AT ve spojení s vyhláškou č. 440/2016
Sb.), činí náklady na právní zastoupení obou účastníků (s připočtením 21 %
náhrady daně z přidané hodnoty celkem 16 436,40 Kč (žalobci požadovali ještě
méně, pouze 15 565,20 Kč – viz vyúčtování na č. l. 302). Na každého z žalobců
tak připadá 8 218,20 Kč.
Protože celkové náklady žalobců (každého z nich, neboť mají postavení
samostatných společníků) za řízení před soudy obou stupňů činí 35 899,20 Kč,
předmětem napadeného výroku bylo v době vydání rozhodnutí peněžité plnění
nepřevyšující 50 000 Kč; dovolání tak není přípustné podle § 238 odst. 1 písm.
c) o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c
odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s.
ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li účastníci povinnost uloženou jim tímto rozhodnutím, lze podat návrh
na výkon rozhodnutí nebo exekuci.
V Brně dne 27. března 2018
JUDr. Jiří Spáčil,
CSc.
předseda senátu