22 Cdo 1472/2020-321
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně obce Morávka, se sídlem v Morávce 599, IČO 00296945, zastoupené
JUDr. Filipem Jirouskem, advokátem se sídlem v Ostravě, Preslova 361/9, proti
žalované RWL System a. s., se sídlem v Ostravě, 28. října 250/285, IČO
29382637, zastoupené Mgr. Danielem Grimmem, advokátem se sídlem v Ostravě,
Janáčkova 1089/20, o povolení nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu ve
Frýdku-Místku pod sp. zn. 20 C 60/2017, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. listopadu 2019, č. j. 11 Co 177/2019-287,
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. listopadu 2019, č. j. 11 Co
177/2019
-287, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
8. 3. 2019, č. j. 20 C 60/2017-251, povolil nezbytnou cestu ve prospěch
vlastníka pozemku parc. č. st. 1186, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí
je stavba – budova č. p. 125, občanské vybavenosti v části obce Morávka, a
pozemku parc. č. 3839/2, jiná plocha, ostatní plocha, zapsaných v katastru
nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Katastrálním
pracovištěm Frýdek-Místek, na LV č. 1 pro obec a k. ú. Morávka, okres Frýdek-
Místek (dále také „panující pozemky žalobkyně“), přes pozemek parc. č. 3836/10,
ostatní plocha, ostatní komunikace, zapsaný v katastru nemovitostí vedeném
Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Katastrálním pracovištěm Frýdek-
Místek, na LV č. 1682 pro obec a k. ú. Morávka, okres Frýdek-Místek (dále také
„služebný pozemek žalované“), a to jako služebnost stezky a cesty, zakládající
jednak právo chodit nebo se dopravovat lidskou silou přes služebný pozemek a
jednak právo jízdy přes služebný pozemek jakýmikoliv vozidly, a to v rozsahu
celého tohoto služebného pozemku parc. č. 3836/10, s tím, že vlastník
služebného pozemku je povinen tuto služebnost strpět (výrok I). Uložil
žalobkyni povinnost zaplatit žalované jednorázovou úplatu ve výši 87 210 Kč
(výrok II). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky III–IV). Soud prvního stupně považoval podmínky pro zřízení nezbytné cesty za splněné, a
žalobu proto shledal důvodnou. Soud se věnoval otázce, zda si žalobkyně nemohla
zajistit přístup k panujícím pozemkům jinak, či zda o přístup nepřišla z hrubé
nedbalosti nebo úmyslně. Žalovaná nenabídla jiný způsob zajištění přístupu k
panujícím pozemkům než směnu služebného pozemku za pozemky žalobkyně parc. č. 4178/15, 4178/266, 4178/237 a 3697/1 v k. ú. Morávka. Žalobkyně směnu pozemků
odmítla s tím, že jde o pozemky v centru obce tvořící veřejné prostranství a o
jedny z nejcennějších obecních pozemků. V případě směny by se žalobkyně zbavila
možnosti nabízet tyto pozemky k užívání veřejnosti, jak tomu bylo doposud. Porovnáním výměry směňovaných pozemků a jejich způsobu využití dospěl soud k
závěru, že podmínka, že přístup žalobce k jeho nemovitostem nelze zajistit
jinak, je splněna. V řízení dále nebylo prokázáno, že by si žalobkyně způsobila
nedostatek přístupu ke svým nemovitostem z hrubé nedbalosti či úmyslně. Mezi
účastníky nebylo sporu o tom, že původním vlastníkem služebného pozemku
žalované bylo ČSAD Frýdek
-Místek, a. s., přičemž žalobkyně se stala vlastníkem pozemku parc. č. st. 1186, jehož součástí je stavba č. p. 125, na základě § 1 zákona č. 172/1991
Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Skutečnost, že žalobkyně od předchozího vlastníka služebný pozemek nekoupila,
nebylo možné podle názoru soudu vyhodnotit jako způsobení si nedostatku
přístupu k nemovitostem ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. b) zákona č. 89/2012
Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Žalobkyně tvrdila, že služebný pozemek žalované je veřejným prostranstvím ve
smyslu § 34 zákona č.
128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení) – (dále jen
„zákon o obcích“). Žalovaná nesouhlasila s tím, že služebný pozemek znaky
veřejného prostranství splňuje. Soud v dané věci existenci veřejného
prostranství nezkoumal; měl za to, že existence veřejného prostranství na
služebném pozemku žalované není rozhodující a je potřeba odlišit za jakým
účelem má být využíván. Veřejným prostranstvím jsou všechna náměstí, ulice,
tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez
omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k
tomuto prostoru. Tradičním znakem obecného užívání je, že lze užívat věci
(materiální statky) způsobem, který odpovídá jejich účelovému určení, předem
neomezeným okruhem uživatelů, bez ohledu na vůli vlastníků užívaných věcí. Služebný pozemek žalované tak může sloužit současně obecnému užívání občany
obce Morávka a jako pozemek, který spojuje nemovitosti žalobce s veřejnou
cestou. S ohledem na okolnosti konkrétního případu navíc není vyloučeno povolit
nezbytnou cestu i k veřejnému prostranství. Podle názoru soudu nebylo možné
vyloučit, že bez povolení nezbytné cesty by žalovaná mohla žalobkyni přístup k
panujícím pozemkům kdykoli znemožnit a žalobkyně by neměla jistotu ohledně
přístupu k nim. V této souvislosti nelze přehlédnout dlouhodobě konfliktní
vztahy mezi účastnicemi a nutnost rozhodnout ve věci předběžným opatřením. K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 8. 11. 2019, č. j. 11 Co 177/2019-287, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil s upřesněním, že pozemek parc. č. 3836/10 v k. ú. Morávka je v
katastru nemovitostí zapsán jako „jiná plocha, ostatní plocha“ (výrok I). Dále
rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud dospěl k závěru, že služebný pozemek žalované je veřejným
prostranstvím a že je-li pozemek podle veřejnoprávního předpisu veřejným
prostranstvím, nevylučuje tato okolnost sama o sobě možnost rozhodnout o
povolení nezbytné cesty přes tentýž pozemek, vyžaduje-li to řádné užívání
sousední nemovité věci, která není dostatečně spojena s veřejnou cestou. V
projednávaném případě mohou služebný pozemek žalované užívat – vzhledem k
účinkům § 34 zákona o obcích – všechny subjekty, neboť se jedná o veřejné
prostranství. O zřízení nezbytné cesty může žalobkyně rovněž úspěšně žádat (za
splnění podmínek podle příslušných ustanovení o. z.). Povinnost pečovat o
potřeby občanů obce a chránit při plnění úkolů veřejný zájem je ostatně
zakotvena v § 2 odst. 2 zákona o obcích a je na obci, jakou formou uvedené
povinnosti dostojí. Má-li obec za to, že účinným prostředkem ochrany veřejného
zájmu (pod který lze zajisté podřadit potřebu funkčního přístupu a příjezdu k
objektu ve vlastnictví obce, v němž se nachází sídlo jednotek HZS, jejich
technické zázemí, a je v něm provozována spolková činnost občanů) je zřízení
nezbytné cesty jako nástroje k realizaci vlastnického práva (soukromoprávní
povahy), není důvod jej vlastníku sousedních pozemků odepřít.
Naléhavá potřeba zajistit žalobkyni dosud chybějící funkční spojení mezi
nemovitostmi v jejím vlastnictví a veřejnou cestou (soukromoprávním institutem)
již podle odvolacího soudu vyšla najevo, neboť žalobkyně byla nucena požádat v
dané věci o zatímní, tj. předběžnou úpravu právních poměrů (a s návrhem na
nařízení předběžného opatření uspěla). Stalo se tak v situaci, kdy žalovaná
fakticky zabránila přístupu a příjezdu do objektu žalobkyně č. p. 125 složením
stavebního materiálu na svůj pozemek, mimo jiné u hranice s pozemkem parc. č. st. 1186. Z nesporných tvrzení účastníků bylo najisto zjištěno, že z garáže v
objektu č. p. 125, který je součástí pozemku parc. č. st. 1186, nelze vyjet
vozidly protipožární ochrany jinak než vraty v průčelí objektu, tedy přes
pozemek žalované. Pro příjezd k objektu č. p. 125 je přitom vyloučeno užívat
jen část plochy pozemku žalované, s ohledem na jeho malou výměru. Ze zjištěných skutkových okolností bylo podle odvolacího soudu zřejmé, že
služebný pozemek žalované obklopený panujícími pozemky ve vlastnictví žalobkyně
a pozemky ve vlastnictví třetích osob (parc. č. 3836/11 a 3839/5) žalovaná
nabyla mj. za účelem zřízení parkoviště. Sama tedy počítala s možností, že
pozemek bude do budoucna zatěžován provozem motorových vozidel. Pokud se
žalobkyni jako veřejnoprávní korporaci v minulosti nezdařilo realizovat záměr
nabýt služebný pozemek v centru obce do svého vlastnictví, a to s ohledem na
jeho prodejní cenu, nelze stejnou skutečnost hodnotit jako její hrubou
nedbalost či dokonce úmysl. Jiný přístup a příjezd k panujícím pozemkům nemá. Překážky povolení nezbytné cesty podle § 1032 odst. 1 o. z. tu za popsané
situace neexistují. Použití § 1032 odst. 2 o. z. je vyloučeno, neboť služebný
pozemek není uzavřeným prostorem; veřejný zájem naopak zřízení nezbytné cesty
jako účinné formy zpřístupnění panujících pozemků ve vlastnictví obce vyžaduje.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za
přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva,
které dosud nebyly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešeny: A) Může soud
povolit nezbytnou cestu ve formě pozemkové služebnosti přes pozemek vlastníka,
který je zároveň veřejným prostranstvím? B) Lze spojení s pozemní komunikací
prostřednictvím pozemku soukromého vlastníka, který je veřejným prostranstvím,
považovat za „dostatečné spojení s veřejnou cestou“ ve smyslu § 1029 odst. 1 o. z.? C) Lze pro potřeby § 1029 odst. 1 o. z. považovat veřejné prostranství ve
smyslu § 34 zákona o obcích za „veřejnou cestu“ ve smyslu předmětného § 1029
odst. 1 o. z.? D) Poskytuje skutečnost, že je pozemek veřejným prostranstvím,
dostatečnou právní jistotu k zajištění přístupu na přilehlé nemovitosti?, a
dále na řešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu: E) Možnost zřídit
nezbytnou cestu, aniž by byly splněny podmínky podle § 1029 odst. 1 o. z. (tzn. nemožnost nemovitou věc řádně užívat z důvodu absence spojení s veřejnou
cestou). F) Odvolací soud se dostatečně nezabýval otázkou, zda je dotčený
pozemek účelovou komunikací; tato otázka je přitom zásadní, neboť účelová
komunikace je veřejnou cestou ve smyslu § 1029 o. z. G) Možnost zřídit
nezbytnou cestu, ačkoli žalobkyni svědčilo právo užívání z titulu veřejného
prostranství; tato otázka navíc nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu
dosud řešena. H) Posouzení situace, kdy vlastník pozemku, který se domáhá
zřízení nezbytné cesty ve formě pozemkové služebnosti, v minulosti odmítl
zakoupit přilehlý pozemek, přes nějž vede cesta k jeho pozemku, a vůči němuž se
domáhá zřízení služebnosti, a tento pozemek tak nabyl třetí subjekt; jde o
hrubou nedbalost podle § 1032 odst. 2 písm. b) o. z. Odvolací soud se
dostatečně nezabýval okolnostmi případu a své závěry o tom, že se o hrubou
nedbalost nejedná, náležitě nezdůvodnil. V tomto ohledu je tudíž rozsudek
nepřezkoumatelný. Žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek
zrušil, věc vrátil k dalšímu řízení a žalobkyni uložil povinnost k náhradě
nákladů řízení. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že považuje rozsudky soudů obou
stupňů za věcně správné. Povolení nezbytné cesty se žalobkyně domáhala kvůli
dlouhodobě praktikovanému nátlakovému jednání žalované souvisejícímu s jejími
podnikatelskými aktivitami v obci. Žalovaná nabízela směnu služebného pozemku
za pozemky obce u splavu řeky Morávky, které jsou využívány k rekreaci a
koupání, a dále zavezla služebný pozemek struskou, a to tak, aby žalobkyni
zamezila přístup k panujícím pozemkům. Souhlasí se závěrem soudů, že nezbytnou
cestu lze povolit přes veřejné prostranství, neboť to nemusí být tvořeno pouze
veřejnými cestami. Podle žalobkyně nejde v případě služebného pozemku o
veřejnou cestu. Dále žalobkyně uvádí, že tvrzení o tom, že „měla možnost získat
přístup k dotčeným pozemkům koupí předmětné parcely za částku 20.000,- Kč“, je
hrubě nepravdivé a neprokázané.
Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl,
resp. zamítl a uložil žalované nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“) –
(srovnej článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.), neboť rozhodnutí
odvolacího soudu byla vydáno po 29. 9. 2017. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.). Jelikož bylo o zřízení nezbytné cesty jako služebnosti nezbytné stezky a cesty
rozhodnuto po 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení
o. z. [k tomu srovnej usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
28. 2. 2014, sp. zn. 7 Co 296/2014 (uveřejněné pod č. 78/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4205/2014 (dostupné na www.nsoud.cz)]. Žalovaná položila otázku, zda lze situaci, kdy vlastník pozemku, který se
domáhá zřízení nezbytné cesty ve formě pozemkové služebnosti, v minulosti
odmítl zakoupit přilehlý pozemek, přes nějž vede cesta k jeho pozemku, a vůči
němuž se domáhá zřízení služebnost, a tento pozemek tak nabyl třetí subjekt,
považovat za hrubou nedbalost či úmysl, pro které soud nezbytnou cestu ve
smyslu § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. nepovolí. Tato otázka zakládá přípustnost dovolání, neboť se při jejím řešení odvolací
soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Podle § 1029 odst. 1 o. z. vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně
hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s
veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu
přes svůj pozemek. Podle § 1032 odst. 1 o. z. soud nepovolí nezbytnou cestu, a) převýší-li škoda
na nemovité věci souseda zřejmě výhodu nezbytné cesty, b) způsobil-li si
nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně ten, kdo o nezbytnou cestu
žádá, nebo c) žádá-li se nezbytná cesta jen za účelem pohodlnějšího spojení. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015
(uveřejněném pod č. 37/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či v
usnesení ze dne 31. 1. 2017, sp. zn.
22 Cdo 2432/2016 (uveřejněném pod č. C 16
432 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck –
dále jen „Soubor“) podrobně vyložil, že „při řešení otázky, zda nabyvatel
jednal hrubě nedbale či dokonce úmyslně, je třeba zvážit veškeré okolnosti
případu. Zejména je nezbytné posoudit chování nabyvatele, zcizitele a dalších
osob (např. sousedů), obsah listin dostupných před nabytím nemovité věci (např. znalecký posudek, výpis z katastru nemovitostí) a konkrétní místní podmínky
(např. patrná absence cesty k nabývané nemovitosti). Zohlednit je nezbytné
především a) jak se nabyvatel zajímal o existenci přístupu k nemovité věci, b)
zda nabyvatel věděl o absenci přístupu či zda vědět o absenci přístupu měl, c)
jak nabyvatel naložil s informací o absenci přístupu, d) zda se nabyvatel
pokusil přístup zpravidla již před nabytím nemovitosti získat, e) zda bylo
reálné docílit povolení cesty jednáním nabyvatele. Rovněž bude nezbytné
přihlédnout k dobré víře nabyvatele v existenci přístupové komunikace vyvolané
kupř. vyjádřením zcizitele či stavem v terénu, který pochybnosti o absenci
přístupu nevyvolával. Při posuzování jednání žadatele o nezbytnou cestu je třeba mít na paměti, že
podmínkou obsaženou v § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. nemá být sankcionována sama
o sobě skutečnost, že někdo nabyl nemovitou věc bez přístupu, nýbrž především
ta okolnost, že nabyvatel se lehkovážně spoléhal na to, že mu bude přístup k
pozemku po jeho nabytí umožněn sousedy či povolen soudem, přičemž se nepokusil
si přístup zajistit před nabytím nemovité věci sám, ačkoliv tak nepochybně
učinit mohl. Pokud se naopak o zajištění přístupu nabyvatel pokusil, jeho snaha
však nebyla úspěšná (například pro kategorický nesouhlas sousedů či pro
požadavky sousedů, které po nabyvateli nebylo možné spravedlivě požadovat), pak
mu nelze tuto skutečnost přičítat k tíži. Úmyslem zákonodárce totiž zjevně
nebylo vytvoření kategorie nemovitostí bez přístupu, k nimž již nebude moci být
nezbytná cesta povolena, nýbrž úmyslem bylo sankcionovat lehkovážné jednání
nabyvatelů.“
Jinak řečeno, rozhodovací praxe Nejvyššího soudu považuje za hrubě nedbalé
jednání ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. mimo jiné takové jednání
žadatele o nezbytnou cestu, kdy tento žadatel má možnost získat přístup ke své
nemovité věci bez soudního rozhodnutí za podmínek, které po něm lze spravedlivě
požadovat, ale takový způsob zajištění přístupu neodůvodněně odmítne. Může jít
např. o situace, kdy vlastník pozemku, přes který má nezbytná cesta vést,
nabídl žadateli zřízení plnohodnotného věcného či obligačního práva, které by
zajistilo přístup za adekvátních podmínek, nabytí vlastnického práva k pozemku
či jinou formu zajištění přístupu. Pokud možnost zajištění přístupu tímto
způsobem žadatel o nezbytnou cestu odmítne, jde o hrubě nedbalé jednání ve
smyslu § 1032 odst. 1 písm. b) o. z.
Odvolací soud při zkoumání podmínek povolení nezbytné cesty v souladu s
citovanou judikaturou Nejvyššího soudu zohlednil tvrzení žalované o tom, že
žalobkyně měla možnost služebný pozemek koupit, čímž si měla zapříčinit
nemožnost přístupu na své pozemky. Konkrétně odvolací soud dospěl k závěru, že
skutečnost, že se žalobkyni nepodařilo nabýt dnešní služebný pozemek žalované,
a to s ohledem na jeho prodejní cenu, nelze hodnotit jako jednání hrubě nedbalé
či dokonce jako úmyslné ve vztahu ke způsobení si nedostatku přístupu k
vlastním nemovitým věcem. Tento závěr však v dovolacím přezkumu neobstojí pro svoji obecnost. Soud prvního stupně se v daném směru omezil na nijak blíže nerozvedené
konstatování, že „skutečnost, že žalobce od předchozího vlastníka předmětný
pozemek nekoupil, nelze dle názoru soudu vyhodnotit jako způsobení si
nedostatku přístupu k nemovitostem ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. b) o. z.“
Dovolací soud v této souvislosti toliko podotýká, že judikatura nepovažuje za
hrubě nedbalé jednání samotné nenabytí pozemku, ale nevyužití právní možnosti k
zajištění přístupu za podmínek, jejichž přijetí lze po žadateli o nezbytnou
cestu spravedlivě požadovat. Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí argumentuje nepřiměřeně
vysokou kupní cenou pozemku žalované, v čemž spatřuje okolnost, pro niž jednání
žalobkyně, která služebný pozemek žalované nekoupila, nelze hodnotit jako hrubě
nedbalé či úmyslné ve vztahu ke způsobení si nedostatku přístupu. Nepřiměřeně
vysoká nabízená kupní cena může být v daném konkrétním případě okolností, pro
kterou odmítnutí takové nabídky nezakládá hrubou nedbalost ve smyslu § 1032
odst. 1 písm. b) o. z. V takovém případě však bylo na odvolacím soudu, aby v odůvodnění rozsudku
nabízenou kupní cenu uvedl a zhodnotil s přihlédnutím ke všem okolnostem, zda
skutečně byla pro žalobkyni nepřiměřeně vysoká. Závěr o nepřiměřeně vysoké
kupní ceně učiněný bez toho, aby odvolací soud uvedl její výši a následně se
vypořádal s tím, zda nepřiměřenou nabízená cena skutečně byla, zakládá neúplné,
a tudíž nesprávné právní posouzení věci. Absence konkretizace kupní ceny a
bližší argumentace v rozhodnutí odvolacího soudu je o to významnější, že
žalovaná v průběhu řízení tvrdila – byť to soudy doposud nevzaly za prokázané a
neučinily v rozsudcích v daném směru žádná skutková zjištění – že tato nabízená
kupní cena měla být 20 000 Kč. Oproti tomu dovolací soud nesouhlasí s námitkou žalované, že odvolací soud
nezohlednil nabízenou směnu služebného pozemku za jiné pozemky žalobkyně. V
bodě 16. odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolací soud odkázal na rozsudek
soudu prvního stupně, který konstatoval, že „v případě směny by se žalobce
zbavil možnosti nabízet tyto pozemky k užívání veřejnosti, jak tomu bylo
doposud.“ Soud prvního stupně pak podrobně odůvodnil, proč nelze po žalobkyni
požadovat, aby akceptovala navrženou směnu pozemků se zdůrazněním mimo jiné
toho, že jde o pozemky v centru obce tvořící veřejné prostranství a
představující jedny z nejcennějších obecních pozemků. Tento závěr nelze
hodnotit jako zjevně nepřiměřený (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017,
sp. zn. 22 Cdo 3398/2016, publikovaný pod č. 5/2018 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek). Soud zohlednil výměru i způsob využívání pozemků. V případě, že odvolací soud dospěje po zhodnocení všech relevantních okolností
případu k závěru, že zde nejsou dány důvody pro zamítnutí žaloby z důvodu
způsobení si nedostatku přístupu k panujícím pozemkům žalobkyně z hrubé
nedbalosti či úmyslně, měl by se dále vypořádat i s dalšími dovolacími
námitkami žalované. K námitce, že předmětný pozemek žalované představuje účelovou komunikaci:
V případě, že by bylo třeba se zabývat otázkou, zda služebný pozemek žalované
představuje účelovou komunikaci, odkazuje dovolací soud na usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 2. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4955/2015 (dostupné na www.nsoud.cz), v
němž jsou vymezeny pojmové znaky účelové komunikace. V této souvislosti pak Nejvyšší soud připomíná své závěry formulované v
usnesení ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 581/2018 (uveřejněném v Souboru pod
č. 17 333), podle kterých přístup k nemovitosti na základě obecného užívání
přístupné účelové komunikace vylučuje povolení nezbytné cesty, neboť veřejnou
cestou je i účelová komunikace (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4242/2015, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2016, č. 18, str. 647). K námitce, že předmětný pozemek žalované představuje veřejné prostranství:
Ve vztahu k otázce charakteru služebného pozemku žalované jako veřejného
prostranství dovolací soud především konstatuje, že jeho přezkum je limitován
skutečností, že jak odvolací soud, tak výslovně i dovolatelka tento pozemek za
veřejné prostranství považují. U dovolatelky však došlo v průběhu řízení ke
změně stanoviska ve vztahu k charakteru uvedeného pozemku, neboť v průběhu
řízení před soudem prvního stupně zastávala názor, že pozemek veřejným
prostranstvím není, zatímco v průběhu odvolacího soudu řízení naopak vycházela
z toho, že o veřejné prostranství jde.
Tato změna je u dovolatelky zjevně
spojena s přesvědčením, že v daném konkrétním případu povaha pozemku jako
veřejného prostranství brání povolení nezbytné cesty. Protože dochází ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu již z jiných důvodů,
odkazuje dovolací soud na rozsudek ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2378/2016
(dostupný na www.nsoud.cz), v němž byly vymezeny znaky veřejného prostranství. V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud vysvětlil, že veřejná prostranství spadají
mezi tzv. materiální statky, které jsou předmětem veřejného užívání [Hendrych,
D. a kol. Správní právo. Obecná část. 8. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 311, marg. č. 37.]. Je-li pozemek veřejným prostranstvím, může být užíván
každým, kdo splňuje stanovené předpoklady, a to na základě tzv. veřejného
užívání. Veřejné užívání má veřejnoprávní povahu [k tomu srovnej např. nález
Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/02 (dostupný na
http://nalus.usoud.cz), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1817/99 (uveřejněný v Souboru pod č. C 384)]. Judikatura Nejvyššího
soudu proto dovodila, že veřejné užívání není institutem soukromého práva, ale
jde o veřejnoprávní oprávnění [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2000 sp. zn. 22 Cdo 178/99 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2000, č. 10,
str. 299)]. Dovolací soud dále v uvedeném rozhodnutí zdůraznil, že ze stejných východisek
vychází i aktuální komentářová literatura k ustanovení § 490 o. z. – veřejnému
statku
– kde se zdůrazňuje obecná povaha pojmu veřejného statku s aplikovatelností
jak v právu soukromém, tak i veřejném s tím, že § 490 má obdobu např. v § 34
zákona o obcích, jenž upravuje problematiku veřejných prostranství. K veřejnému
statku tak přiřazuje i institut veřejného prostranství (k tomu srovnej blíže:
Melzer, F. – Tégl, P. a kolektiv: Občanský zákoník – velký komentář. Svazek
III. § 419–654. Praha: Leges, 2014, str. 208 a násl.). Institut veřejného prostranství je jedním z druhů veřejnoprávního omezení
vlastnického práva, které vzniká ex lege naplněním zákonných znaků mimo jiné
podle § 14b zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, či podle § 34 zákona
o obcích. Pro kategorizaci určitého prostoru (pozemku) jako veřejného
prostranství není přitom bez dalšího rozhodující, zda byl tento prostor jako
veřejné prostranství označen ve správním aktu, zejména v obecně závazné
vyhlášce, v opatření obecné povahy či ve správním rozhodnutí; stejně tak není
podstatné, zdali určitý pozemek je ve vlastnictví obce coby veřejnoprávní
korporace či soukromé osoby [k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne
22. 3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/02 (dostupný na http://nalus.usoud.cz), rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 10. 2005, č. j. 5 As 49/2004-77 (dostupný
na www.nssoud.cz)]. Aby bylo možno učinit závěr, že určitý prostor (pozemek či jeho část) je ex
lege veřejným prostranstvím, je třeba naplnit veškeré jeho znaky. Prvním znakem veřejného prostranství je existence určitého prostoru (pozemku či
jeho části), který je přístupný každému bez omezení.
O veřejné prostranství se
tak nejedná v případě, kdy před jeho vznikem obecnému užívání brání faktická
překážka, zejména zeď, plot, zátaras či cedule zákazu vstupu, z níž lze dovodit
vůli vlastníka, že daný prostor není přístupný každému bez dalšího. Druhým znakem veřejného prostranství, který lze dovodit z demonstrativního
výčtu typů prostor, které jsou veřejným prostranstvím, je existence určitého
veřejně prospěšného účelu, k němuž veřejné prostranství slouží. Jedná se
především o účel dopravní (ulice, chodníky, cesty), o účel hospodářský a
sociální (náměstí, tržiště), či o účel rekreační (veřejná zeleň, parky). Pokud
určitý prostor takový účel plnit nebude, nepůjde o veřejné prostranství
[srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1498/2014
(dostupné na www.nsoud.cz), rovněž Černín, K. Veřejná prostranství, terra
incognita. Právník, 2016, č. 10, str. 803–817, Huneš, K. – Randusová, E. –
Mácha, A. Veřejné prostranství a jeho platný vznik. Právní rozhledy, 2017, č. 10, str. 366 a násl.]. Stran demonstrativního výčtu jednotlivých prostor
jsoucích veřejným prostranstvím Ústavní soud zdůraznil, že část věty „a další
prostory přístupné bez omezení“ obsažená v § 34 zákona o obcích, je nutné
vykládat tak, že nejde o jakékoliv prostory, tj. „jiné prostory“, ale že jde o
prostranství mající obdobný charakter jako „náměstí, tržiště, silnice, místní
komunikace, parky a veřejná zeleň“ [nález Ústavního soudu ze dne 22 3. 2005,
sp. zn. Pl. ÚS 21/02 (dostupný na https://nalus.usoud.cz)]. Na uvedeném ničeho nemění ani text legální definice veřejného prostranství,
podle níž nehraje na existenci veřejného prostranství vliv vlastnické právo k
prostoru. Tuto část legální definice je možné vykládat pouze tak, že veřejné
prostranství může vzniknout i na pozemku soukromé osoby, nelze z této části
však jakkoliv dovodit, že by souhlas vlastníka nebyl vyžadován (srovnej např. Huneš, K. – Randusová, E. – Mácha, A. Veřejné prostranství a jeho platný vznik. Právní rozhledy, 2017, č. 10, str. 366 a násl.). Právě souhlas vlastníka
pozemku pak vymezuje uvedené rozhodnutí dovolacího soudu jako další podmínku
pro vznik veřejného prostranství. Samotný souhlas se vyžaduje pouze pro vznik veřejného prostranství, nevyžaduje
se však nezbytně pro jeho existenci. Obecné užívání totiž nemůže být vyloučeno
jednostranným úkonem vlastníka, jenž takový souhlas udělil, ani jeho právními
nástupci; vlastník i jeho právní nástupci jsou vysloveným souhlasem vázáni
[usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1173/2005
(dostupné na www.nsoud.cz), či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2012, č. j. 1 As 32/2012-42 (dostupný na www.nssoud.cz), usnesení Ústavního
soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 1378/11 (dostupné na
https://nalus.usoud.cz), v odborné literatuře shodně např. Melzer, F. – Tégl,
P. a kolektiv. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. § 419–654. Praha:
Leges, 2014, str. 211]. Judikatura dříve dovodila, že souhlas vlastníka s veřejným užíváním jeho
pozemku či jeho části může být dán výslovně (písemně či ústně), nebo i
konkludentně.
V případě konkludentního souhlasu postačuje jeho pouhá nečinnost,
kdy vlastník dlouhou dobu trpí užívání jeho pozemku širokou veřejností. Jinými
slovy, v případě, kdy pozemek či jeho část začne sloužit k obecnému užívání,
vlastník by měl proti tomu aktivně zasáhnout [srovnej např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 5 As 27/2009-66 a rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 12. 2009, č. j. 1 As 76/2009-60 (oba dostupné na
www.nssoud.cz)]. Tento závěr sdílí i odborná literatura (Melzer, F. – Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. § 419-654. Praha: Leges, 2014, str. 211). Souhlas vlastníka s užíváním pozemku či jeho části musí být dán ve vztahu k
veřejnosti, tedy neomezenému okruhu osob. Pokud totiž vlastník trpí – byť
bezplatně
– užívání svého pozemku či jeho části omezeným okruhem osob, o kterém má
přehled, pak nelze i s ohledem na respekt vlastnického práva vlastníka k
pozemku učinit závěr, že tyto osoby užívají pozemek na základě obecného užívání
(srovnej např. Slováček, D. Veřejně přístupná účelová komunikace. Právní
rozhledy, 2013, č. 13–14, str. 462, nebo Černín, K. Veřejná prostranství, terra
inkognita. Právník, 2016, č. 10, str. 803–817). Na posouzení konkrétních okolností případu je, zda-li vlastník trpí užívání
svého pozemku neomezeným počtem osob již po dostatečně dlouhou dobu, takže lze
usoudit na to, že konkludentní souhlas vlastníka byl dán. V pochybnostech o
existenci konkludentního souhlasu pak judikatura Nejvyššího správního soudu
zdůraznila, že je třeba rozhodnout ve prospěch vlastníka pozemku [srovnej např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2011, č. j. 2 As 44/2011-99,
či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 11. 2011, č. j. 9 As
55/2011-141 (dostupný na www.nssoud.cz). Dovolatelka ve vztahu k problematice veřejného prostranství podrobně v dovolání
argumentuje, nicméně v základních ohledech jsou stanoviska odvolacího soudu a
dovolatelky shodná. Odvolací soud výslovně uvedl, že „je-li pozemek podle veřejnoprávního předpisu
veřejným prostranstvím, nevylučuje tato skutečnost sama o sobě možnost
rozhodnout o povolení nezbytné cesty přes tentýž pozemek, vyžaduje-li to řádné
užívání sousední nemovité věci, která není dostatečně spojena s veřejnou
cestou.“
Dovolatelka pak v dovolání výslovně uvádí, že „skutečnost, že je nemovitost
veřejným prostranstvím, nevylučuje zřízení služebnosti. Podmínkou však je
zjištění, že za daných skutkových okolností není možný přístup k pozemku v
takovém rozsahu (takovým způsobem), aby byl tento pozemek řádně využíván v
souladu se svým účelem.“
Potud se tedy názory odvolacího soudu a dovolatelky neliší a sdílí je i
dovolací soud. Odlišný názor je mezi nimi v tom, zda v daném konkrétním případě
povaha pozemku jako veřejného prostranství nevylučuje (jak dovodil odvolací
soud) nebo vylučuje (jak argumentuje dovolatelka) povolení nezbytné cesty. Dovolací soud se shoduje se závěry vyslovenými v odborné literatuře potud, že
způsob užívání veřejného statku vychází z účelového určení veřejného statku.
Nejde tedy o užívání libovolné, ale o užívání odpovídající povaze věci a určení
statku (tzv. všeobecné užívání). V některých případech je jeho způsob v
detailech stanoven zákonnou úpravou (pravidla silničního provozu, obecné
užívání lesa v zákoně o lesích), jindy se vychází z povahy věci. K všeobecnému
užívání nepotřebuje uživatel žádné povolení; možnost užívat veřejný statek
plyne ze zákona nebo eventuálně (není-li takového zákona) z ústavní zásady „vše
je dovoleno, co není zákonem zakázáno“ (k tomu srovnej Melzer, F. – Tégl, P. a
kol. Občanský zákoník
– velký komentář. Svazek III. § 419-654. Praha: Leges, 2014, str. 211, Staša,
J. Veřejné užívání v Hendrych, D. a kol.: Správní právo. Obecná část. 7. Vydání. Praha. C. H. Beck, 2009, str. 334 a 335). V poměrech požadavku na povolení nezbytné cesty to znamená, že pokud je rozsah
nároku požadovaného žalobou na povolení nezbytné cesty dán již rozsahem práv
vyplývajících z veřejného užívání, nejsou podmínky pro povolení nezbytné cesty
dány a opačně, jestliže rozsah obecného užívání nezajišťuje řádné užívání
nemovité věci nebo hospodaření na ní (§ 1029 o. z.), pak ani existence
veřejného prostranství důvodnost požadavku na povolení nezbytné cesty
nevylučuje. Odpověď na tuto otázku pak vyžaduje zjištění, jaký je rozsah užívání případného
veřejného prostranství v dané věci. Úvaha s tím spojená však v rozsudku
odvolacího schází a potud je právní posouzení věci odvolacím soudem neúplné. Dovolatelka totiž v dovolání argumentuje mimo jiné tím, že předmětný pozemek je
dlouhodobě užíván občany obce jako parkoviště a slouží také k výjezdu a otáčení
hasičských vozidel. Uzavírá pak, že rozsah užívání z titulu veřejného
prostranství je totožný, jako rozsah nezbytné cesty povolené soudem. Úvahu odvolacího soudu je pak nutno blíže konkretizovat již proto, že i sám
odvolací soud v odůvodnění rozsudku uvádí, že předmětný pozemek žalovaná nabyla
mimo jiné za účelem zřízení parkoviště a „počítala tedy s možností, že pozemek
bude do budoucna zatěžován provozem motorových vozidel.“
Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na
nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g
odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 8. 2020
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu