USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně ERZURUM, s. r. o., se sídlem v Ostravě – Porubě, Jana Šoupala
1597/3, IČO: 28563182, zastoupené JUDr. Emilem Flegelem, advokátem se sídlem v
Praze 10, K Chaloupkám 3170/2, proti žalované PP-realit s. r. o., se sídlem v
Praze 5 – Lahovicích, Spodní 1, IČO: 48028223, zastoupené JUDr. Ondřejem
Fabiánem, advokátem se sídlem v Praze 10, Andersenova 412/6, o povolení
nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 10 C 54/2008, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. srpna
2017, č. j. 31 Co 170/2014-601, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované
JUDr. Ondřeje Fabiána, advokáta se sídlem v Praze 10, Andersenova 412/6.
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II
bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění
usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací
řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné,
nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo
proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 10.
2013, č. j. 10 C 54/2008-391, zamítl žalobu s návrhem, aby soud zřídil věcné
břemeno chůze a jízdy všemi motorovými vozidly přes pozemky žalované parc. č.,
vše v obci a k. ú. K., k budovám žalobkyně – budově vrátnice bez č. p./č. e. na
pozemku parc. č. st., budově skladu č. p. na pozemku parc. č. st., budově
skladu bez č. p./č. e. na pozemku parc. č. st. a budově archivu bez č. p./č. e.
na pozemku parc. č. st. (dále jen „předmětné budovy“), vše v obci a k. ú. K.,
za náhradu stanovenou soudem (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výroky II. a III.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením
ze dne 16. 9. 2014, č. j. 31 Co 170/2014-446, rozsudek soudu prvního stupně
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání žalované Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 11. 2016, č. j. 22 Cdo
3242/2015-516, usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Odvolací soud následně rozsudkem ze dne 29. 8. 2017, č. j. 31 Co 170/2014-601,
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil tak, že „výše nákladů
žalované činí 8 098 Kč a místo plnění se neurčuje“ (výrok I.), ve zbylé části
výroku II. a ve výrocích I. a III. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
(výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení doposud neřešené právní otázky související s aplikací § 1032 odst. 1
písm. b) občanského zákoníku na případy nabytí nemovitostí bez přístupu před
účinností občanského zákoníku. Namítá, že nabyla předmětné budovy za účinnosti
zákona č. 40/1964 Sb., který neobsahoval ustanovení, které by mohlo vlastníkovi
budovy zcela odepřít přístup k ní, pročež ve shodě s judikaturou měla legitimní
očekávání, že právní vztahy budou posuzovány podle tehdejší úpravy. Odvolací
soud nesprávně přičetl žalobkyni údajné hrubě nedbalé jednání její právní
předchůdkyně, pominul přitom, že od roku 2007 „získal celý areál dva
vlastníky“, že znalec neuvedl, že k budovám není přístup a že jednatel žalované
rovněž neupozornil právní předchůdkyni žalobkyně na svůj záměr uzavřít přístup,
pročež počínání právní předchůdkyně žalobkyně nelze považovat za lehkovážné,
nelze jej přičítat ani žalobkyni; skutková zjištění odvolacího soudu v tomto
ohledu neodpovídají provedeným důkazům. V rozhodnutí odvolacího soudu absentuje
přezkoumatelná úvaha o nezbytnosti aplikace § 1032 odst. 1 písm. b) občanského
zákoníku. Soudy se neměly vypořádat s existencí kolaudačních rozhodnutí a s
námitkami směřujícími do odmítnutí důkazů navržených žalobkyní. Ustanovení §
1032 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku ostatně nelze aplikovat, pokud
nabyvatel nedbale postupoval před nabytím jeho účinnosti, a to i s ohledem na
dosavadní judikaturu; postup soudů je tak k žalobkyni nepřiměřeně a
neodůvodněně tvrdý, nepředvídatelný a překvapivý. Dále namítá, že odvolací soud
dezinterpretoval její tvrzení; není pravdou, že by se v řízení domáhala
umožnění užívání veřejně přístupné účelové komunikace. Poukazuje rovněž na
veřejný zájem na užívání staveb jejich vlastníky. Má též za to, že došlo k
porušení jejích ústavně zaručených práv. Odvolací soud zcela opomněl nalézt
vyvážené řešení vzniklých poměrů, čímž došlo k bezprecedentnímu zásahu do
jejího vlastnického práva, neboť soudní rozhodnutí jí brání předmětné budovy
řádně užívat; zásah je tak svou podstatou obdobou vyvlastnění. Vytýká též, že
až po 10 letech došlo ke konečnému vyřešení sporu, byť má právo na projednání
věci bez zbytečných průtahů. Navrhuje, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo
zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření považuje dovolání za nepřípustné a zjevně bezdůvodné. Dovolací soud se s předestřenými otázkami vypořádal již v předešlém rozhodnutí
ve věci, přičemž odvolací soud toto rozhodnutí respektoval. Nesouhlasí s tím,
že by došlo k obdobě vyvlastnění, neboť žalobkyni právo přístupu nikdy
nesvědčilo, cena předmětných budov bez přístupu není rozhodně nulová, když
žalobkyně je koupila za 3 240 000 Kč. Rozporuje, že by žalobkyni nebylo možné
přičítat jednání její právní předchůdkyně. Rovněž není pravdou, že žalobkyně o
nemožnosti přístupu nevěděla. Navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto. Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.). Spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního
stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k
zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže
řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže
některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady přípustnosti vymezené v § 237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími
důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem
uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. § 242 odst. 3
větu první o. s. ř.). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za
tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže, a dovolání je tak nepřípustné jako
celek [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2303/2013, ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1170/2015, či ze dne 23. 2. 2016,
sp. zn. 22 Cdo 4811/2014 (všechna dostupná na www.nsoud.cz)]. V dané věci je rozhodnutí odvolacího soudu postaveno na dvou důvodech vedoucích
k zamítnutí žaloby. Jednak odvolací soud neshledal podmínky pro povolení
nezbytné cesty podle § 1032 odst. 1 písm. b) zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník (dále jen „o. z.“), když dospěl k závěru, že nabytí vlastnického práva
k předmětným budovám v dražbě právní předchůdkyní žalobkyně, aniž by si před
dražbou či po ní snažila zajistit přístup, lze považovat za hrubě nedbalé
jednání, jednak odvolací soud na základě skutkových tvrzení obsažených v žalobě
a upřesněných v odvolání dospěl k závěru, že by žalobě nemohlo být vyhověno i z
toho důvodu, že žalobkyně tvrdila, že již spojení předmětných budov s veřejnou
cestou existuje po veřejně přístupných účelových komunikacích nacházejících se
uvnitř areálu žalované.
Žalobkyně však v dovolání relevantním způsobem
zpochybňuje toliko první z uvedených důvodů, neboť argument odvolacího soudu,
že již právem přístupu (právem obecného užívání veřejně přístupné komunikace) k
předmětným budovám disponuje, ve skutečnosti nijak věcně nerozporuje, toliko
odvolacímu soudu vytýká, že její žaloba neměla směřovat k užívání veřejně
přístupné účelové komunikace. Je však třeba zdůraznit, že absence jakéhokoliv
práva přístupu (tedy i nemožnosti přístupu na základě obecného užívání
přístupné účelové komunikace) je však nezbytnou podmínkou pro povolení nezbytné
cesty. Pominul-li by dovolací soud uvedenou skutečnost, nebylo by dovolání žalobkyně
přípustné ani pro žádnou z jí vymezených otázek, neboť ty dovolací soud
zodpověděl již v usnesení ze dne 15. 11. 2016, č. j. 22 Cdo 3242/2015-516, v
jehož intencích odvolací soud plně rozhodl, když zcela dostatečným způsobem
ozřejmil, v čemž má spočívat hrubá nedbalost právní předchůdkyně žalobkyně a
proč lze jednání právní předchůdkyně připisovat žalobkyni samotné; úvahy
odvolacího soudu nelze považovat za nepřezkoumatelné, objektivně překvapivé ani
za zjevně nepřiměřené, pročež v dovolacím přezkumu obstojí. K dovolacím námitkám lze s odkazem na usnesení ze dne 15. 11. 2016, č. j. 22
Cdo 3242/2015-516, dodat, že s ohledem na konstitutivní povahu rozhodnutí o
povolení nezbytné cesty je třeba po 1. 1. 2014 postupovat a o věci rozhodnout
podle § 1029 a násl. o. z., a to i v situaci, kdy žaloba byla podána před tímto
datem. Dovolací soud se ve zmíněném rozhodnutí podrobně zabýval negativní
podmínkou pro povolení nezbytné cesty obsaženou v § 1032 odst. 1 písm. b) o. z., tedy nemožností povolení nezbytné cesty při způsobení si nedostatku
přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně tím, kdo o nezbytnou cestu žádá,
vysvětlil povahu této podmínky, ozřejmil, v čem se tato úprava liší od úpravy
obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb. a proč se odchyluje od dosavadního
judikatorního přístupu. Dovolací soud rovněž vysvětlil, z jakého důvodu je
možné zohlednit i jednání před nabytím účinnosti o. z. a je možné přičítat
jednání právní předchůdkyně žalobkyně přímo žalobkyni. Ve zmíněném kasačním rozhodnutí odkázal dovolací soud na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1499/2015 (uveřejněný pod č. C 15 941
v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále
jen „Soubor“), ve kterém dovolací soud podrobně vysvětlil, z jakého důvodu lze
přihlížet při aplikaci § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. i k jednáním, ke kterým
došlo před 1. 1. 2014 a za jakých podmínek lze přihlížet i k jednání právních
předchůdců žadatele o nezbytnou cestu; proti tomuto rozhodnutí byla podána
ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 7. 2. 2017, sp. zn. III. ÚS 201/17 (dostupným na http://nalus.usoud.cz). Žalobkyně nepředkládá žádné pádné argumenty, které by měly dovozené závěry
jakkoliv zpochybnit, toliko má za to, že vždy musí mít zajištěn náležitý
přístup k předmětným budovám v jejím vlastnictví, a pokud jím nedisponuje, pak
jí musí být soudně povolen.
Bez významu rovněž není skutečnost, že zmíněné
usnesení dovolacího soudu bylo jednomyslně občanskoprávním a obchodním kolegiem
Nejvyššího soudu přijato k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu a navazují na něj další rozhodnutí [srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5409/2015, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5229/2016 (obě rozhodnutí
dostupná na www.nsoud.cz); proti posledně uvedenému rozhodnutí byla podána
ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 1448/17 (dostupným na http://nalus.usoud.cz), odmítl pro zjevnou
neopodstatněnost, když neshledal výklad § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. protiústavním]. Nelze souhlasit s námitkou žalobkyně, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k
vyvlastnění či k nepřiměřenému zásahu do jejího práva na vlastnictví k
předmětným budovám. Předně obsahem vlastnického práva ke stavbě, která je
samostatnou věcí v právním slova smyslu, není také právo na přístup k ní přes
pozemek jiného vlastníka [srovnej mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 7. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1960/2016 (uveřejněné pod č. C 15 963 v
Souboru)]. Jak správně dovodil odvolací soud, omezení vlastnického práva
žalobkyně je v tomto konkrétním případě ostatně důsledkem skutečnosti, že její
právní předchůdkyně vydražila předmětné budovy stojící na cizím pozemku bez
zajištění řádného přístupu k nim, aniž by před samotnou dražbou či alespoň po
ní přistoupila k vážně míněnému jednání o právu cesty, přičemž žalobkyně – i
přes vědomí těchto skutečností – předmětné budovy v průběhu soudních řízení
ohledně zajištění přístupu koupila. Konečně lze dodat, že byť nebude mít
žalobkyně zajištěn trvalý přístup k předmětným budovám, neznamená to, že by
byly předmětné budovy odkázány ke zchátrání, neboť žalobkyni právní řád
poskytuje nástroje, které mohou sloužit k jejich údržbě, opravě, případně i ke
zbourání, a to i přes případný nesouhlas vlastníka sousedního pozemku (srovnej
§ 1021 a § 1022 o. z.). V rozsudku ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3398/2016 (dostupném na
www.nsoud.cz), pak Nejvyšší soud vysvětlil dosah oprávnění vyplývajících z §
1021 a § 1022 o. z. Není proto důvodná dovolací námitka, prostřednictvím které
dovolatelka namítá, že „žalovaný dosáhl pro něj ideálního stavu, kdy předmětné
budovy budou na pozemcích žalovaného ‚navždy‘, žalobkyně nemá možnost je
odstranit, ale bude ‚napořád‘ povinna za užívání pozemku pod stavbami
předmětných budov platit“. Totéž platí pro dovolací námitku, že „znemožněním
přístupu dovolatelky k předmětným budovám je bráněno v údržbě stavby“. Odkazuje-li v této souvislosti dovolatelka na „veřejný zájem na užívání staveb
jejich vlastníky“, odkazuje dovolací soud na uvedené rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo
3398/2016, v němž poukázal na § 141 odst. 1 zákona č.
183/2006 Sb., o územním
plánování a stavebním řádu (st avební zákon), podle kterého „pro vytvoření
podmínek k provedení stavby nebo její změny, nutných zabezpečovacích prací,
nezbytných úprav, udržovacích prací a k odstranění stavby nebo zařízení může
stavební úřad uložit těm, kteří mají vlastnická nebo jiná věcná práva k
sousedním pozemkům či stavbám na nich, aby umožnili provedení prací ze svých
pozemků nebo staveb, pokud mezi zúčastněnými osobami nedošlo k dohodě. Účastníkem řízení je ten, v jehož prospěch má být povinnost uložena, a ten, z
jehož pozemku nebo stavby mají být práce prováděny“. Dále dovolací soud uvedl,
že jeho použitelnost v případech, kdy užití sousedního pozemku je nezbytné pro
účely údržby či oprav stavby dovodila judikatura dovolacího soudu již za
účinnosti předchozí právní úpravy [srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3903/2008 (uveřejněný pod č. C 8 623 v
Souboru)]. Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že „zaměňuje přístup veřejnoprávní
skrze účelové komunikace v areálu a soukromoprávní řízení o povolení práva
nezbytné cesty“ s tím, že „žaloba dovolatele tak v žádném případě nesměřovala k
umožnění užívání veřejné účelové komunikace, jak odvolací soud bezdůvodně
tvrdí“, jde o námitku zcela nedůvodnou. Především je třeba konstatovat, že
odvolací soud žádný takový závěr neučinil, pouze poukázal na to, že „pokud by
bylo bráněno v užívání veřejné účelové komunikace, je třeba se dovolávat
ochrany u silničního správního orgánu“. Odvolací soud naopak přiléhavě vystihl
logickou rozpornost žaloby, tvrdí-li žalobkyně, že „budovy spojení s veřejnou
cestou mají, a to po veřejných účelových komunikacích, které se nacházejí
uvnitř areálu žalované“ a současně žádá o povolení nezbytné cesty, kde
předpokladem povolení je právě nedostatek přístupu na veřejnou cestu. Touto
rozporností ostatně trpí i samotné dovolání, v němž dovolatelka opakovaně
poukazuje na to, že žalovaná od roku 2007 „brání v užívání veřejných účelových
komunikací“, že „součástí areálu musí být účelové komunikace“, odkazuje na
důkazy „o charakteru předmětných veřejných účelových komunikací“ a na řízení u
Nejvyššího správního soudu, v němž má být vedeno řízení o jejich existenci. Jestliže současně žalobkyně tvrdí, že přístup k předmětným budovám existuje a
žalovaná jí v tomto přístupu má bránit, nemůže současně tvrdit, že jsou splněny
předpoklady pro povolení nezbytné cesty proto, že odpovídající přístup ke svým
nemovitostem z veřejné cesty nemá, ale je na žalobkyni, aby se domáhala ochrany
práv, která jí podle jejího přesvědčení mají svědčit z titulu obecného užívání
pozemních komunikací. Důvodná pak není ani dovolací námitka, že odvolací soud „nerozlišuje nedbalost
dovolatelky a její právní předchůdkyně“. Bez ohledu na to, že v této
souvislosti nepřípustně vytýká odvolacímu soudu, že „dospěl na základě
provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním“, resp. uplatňuje obecný
nesouhlas s hodnocením dokazování, odvolací soud v tomto směru své závěry
zřetelně formuloval. Jednoznačně vysvětlil, proč jednání REALIS-INVEST s. r.
o., právní předchůdkyně žalobkyně, považuje za hrubě nedbalé s ohledem na
okolnosti nabytí nemovitosti v dražbě a informace obsažené v dražební vyhlášce
a znaleckém posudku o absenci samostatného přístupu. Přiléhavě pak poukázal na
personální propojenost žalobkyně a původního vlastníka předmětných budov v
osobách P. N. a P. Z., kteří figurovali ve statutárních orgánech jak původní
žalobkyně, tak jediného vlastníka žalobkyně současné, jakož i na skutečnost
obsaženou v kupní smlouvě, podle které žalobkyně prohlásila, že byla
informována o všech soudních sporech týkajících se předmětných budov. Zcela
správně pak odvolací soud vyhodnotil i obsah svědecké výpovědi svědka S. Z
obsahu rozhodnutí nalézacích soudů se nijak nepodává – a netvrdí to ostatně ani
samotná dovolatelka – že by před koupí nemovitých věcí, ve vztahu ke kterým se
domáhá povolení nezbytné cesty, ona sama vykonala jakoukoliv činnost ve snaze
dosáhnout přístupu ke kupovaným nemovitostem, ač byla na faktický stav výslovně
a přímo upozorněna v kupní smlouvě. Na uvedeném ničeho nemění ani námitka dlouhotrvajícího řízení, neboť podle
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nemohou mít průtahy v soudním
řízení vliv na obsah rozhodnutí [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
22. 11. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3441/2009 (uveřejněný pod č. 8 969 v Souboru)]. Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatelka není ochotna připustit jakékoliv
pochybení na své straně a za vzniklou situaci činí odpovědné jednak žalovanou,
jednak soudy, které v dané věci rozhodovaly. V této konkrétní situaci a za
podmínek, které doprovázely uzavření kupní smlouvy ze dne 23. 1. 2013, ovšem
byla naopak na straně kupující (žalobkyně) zvýšená obezřetnost a opatrnost
namístě tím spíše, jestliže existovalo mezi žalobkyní a původní vlastnicí
nemovitostí – jak zjistily soudy a dovolací soud uvedl výše – zjevné personální
propojení. Je-li kupující informován o probíhajících soudních řízeních, které
se mimo jiné týkají povolení cesty, a o situaci, která těmto řízením
předcházela, musí si vyhodnotit rizika, která mohou být s koupí spojena a
zodpovědně je zvážit tím spíše, jestliže byla zřetelně naznačena problémová
otázka přístupu. Obecná opatrnost v takových situacích musí vést mimo jiné k
tomu, že se kupec musí zajímat o to, jakým způsobem se ke kupovaným
nemovitostem dostane a zjevně nemůže spoléhat pouze na výsledek řízení o
povolení nezbytné cesty, jestliže jsou mu známy okolnosti, které toto soudní
řízení provázely a které mu předcházely. Jestliže takovým způsobem nepostupuje
(a ani dovolatelka nenaznačuje opak), je zjevné, že se nechová k ochraně svým
možných práv obezřetně a preventivně. Souhrnně řečeno, stav v této věci, za kterého žalobkyně předmětné budovy
kupovala, ji jednoznačně upozorňoval na to, že k předmětným budovám není
zajištěn přístup a také na důvody, které k tomu vedly. Za takové situace je
pouhé spolehnutí se na výsledek řízení o povolení nezbytné cesty zjevně
neopatrné ze strany samotné žalobkyně.
Jestliže pak vyznívá výsledek řízení o
povolení nezbytné cesty pro ni nepříznivě, nemůže být dovolatelka překvapena
faktickými a právními důsledky spojenými se zamítnutím žaloby, neboť s takovým
dopadem musela při běžné obezřetnosti počítat, jestliže vstoupila do soudního
řízení a bylo jí známo neměnné procesní stanovisko žalované. Tato rizika pak
měla zvážit již při koupi předmětných budov a měla také počítat s možností, že
žaloba o povolení nezbytné cesty bude zamítnuta a na důsledky z toho plynoucí
se připravit již proto, že žaloba o povolení nezbytné cesty nevede k
automatickém povolení práva cesty, ale žalobě lze vyhovět pouze za přesně
stanovených podmínek, které jsou v obecné rovině doprovázeny zdůrazněným
zákonným požadavkem na minimalizaci zásahu do práv vlastníka pozemku, přes
který by měla nezbytná cesta vést, neboť tím dochází k zásadnímu a zpravidla
dlouhodobému zásahu do vlastnického práva proti vůli vlastníka. V souvislosti s výhradami proti zjištěnému skutkovému stavu lze zdůraznit, že
jediným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci, pročež přezkum
skutkového stavu dovolacímu přezkumu nepodléhá (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a
contrario). Obdobně se dovolací soud v této fázi dovolacího řízení nemůže
zabývat tvrzenými vadami řízení, jelikož v jejich souvislosti nedošlo k řádnému
vymezení otázky přípustnosti dovolání [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz)].
Poukaz na porušení práva na spravedlivý proces a na rozhodování v rozporu se
základními principy o. s. ř. je potom zcela nekonkrétní, což jej z dovolacího
přezkumu již z tohoto důvodu diskvalifikuje.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o
náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 27. března 2018
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu