22 Cdo 5409/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka, a
soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D. a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci
žalobkyně CZECHWOOD TRADING, spol. s r. o., IČO 14616106, se sídlem v Opavě, U
Cukrovaru 250/3, zastoupené Mgr. Radimem Vašendou, advokátem se sídlem ve
Frenštátu pod Radhoštěm, Rožnovská 241, proti žalované České republice – Úřadu
pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2,
Rašínovo nábřeží 390/42, o zřízení služebnosti nezbytné cesty, vedené u
Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 17 C 152/2011, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 9. 2015, č. j. 57 Co 192/2015-218,
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 9. 2015, č. j. 57 Co 192/2015-218
a rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 26. 1. 2015, č. j. 17 C 152/2011-184,
se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Opavě k dalšímu řízení.
Okresní soud v Opavě (dále rovněž jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
26. 1. 2015, č. j. 17 C 152/2011-184, rozhodl, že se zřizuje „ve prospěch
vlastníka stavby bez čísla popisného a čísla evidenčního postavené na pozemku
parc. č. st. 2484 služebnost nezbytné cesty, zakládající právo chůze a jízdy
všemi vozidly přes pozemky parc. č. 1553/22 a 1586/6, vše v katastrálním území
K., a to v rozsahu vymezeném geometrickým plánem vyhotoveným společností R&M
GEODETA, s. r. o., pod číslem 2915-69/2014, odsouhlaseným dne 6. 5. 2014
Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Katastrálním pracovištěm Opava,
pod číslem 545/2014“ (výrok I.). Ve výroku II. uložil žalobkyni povinnost
zaplatit žalované na náhradě za zřízení služebnosti částku 100.000,- Kč, a to v
pravidelných ročních splátkách ve výši 5.000,- Kč splatných vždy do 31. 3.
příslušného kalendářního roku, počínaje rokem 2015. Žalované uložil povinnost
zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 34.825,- Kč do tří dnů od
právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (výrok III.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně nabyla vlastnické právo k
budově bez čísla popisného a evidenčního postavené na pozemku parc. č. st. 2484
v k. ú. K. (dále jen „předmětná stavba“) na základě kupní smlouvy uzavřené dne
8. 4. 2004 se správkyní konkursní podstaty úpadce SNAHA OPAVA obuvnické výrobní
družstvo. Účastníci učinili nesporným, že předmětná stavba není dostatečně
spojena s veřejnou cestou a přístup k této nemovitosti není možný jinak než
přes pozemky parc. č. 1553/22 a 1586/6 v k. ú. K. ve vlastnictví žalované (dále
rovněž jako „předmětné pozemky“).
Nalézací soud uvedl, že lze zřídit služebnost nezbytné cesty pouze za podmínky,
že není možné zajistit spojení s veřejnou cestou jiným způsobem. Jelikož
žalovaná neučinila vůči žalobkyni konkrétní návrh smlouvy, který by žalobkyni
opravňoval k užívání pozemků nezbytných pro přístup k předmětné stavbě za
úplatu obvyklou v daném místě a čase, nelze přístup žalobkyně zajistit jinak
než zřízením služebnosti.
Soud prvního stupně neshledal v jednání žalované vztahujícímu se k otázce
přístupu k předmětné stavbě z veřejné cesty hrubou nedbalost či úmysl ve smyslu
§ 1032 odst. 1 písm. b) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění
pozdějších předpisů, na základě čehož by služebnost nezbytné cesty nemohla být
povolena. Žalobkyně sice nabyla vlastnické právo pouze k předmětné stavbě,
avšak její právní předchůdce rovněž nebyl vlastníkem pozemků pod stavbou ani
okolních pozemků. Pozemky užívala až do 2. 1. 2008 na základě zákonného práva
výpůjčky, kterému předcházelo právo trvalého užívání pozemků. V době nabytí
vlastnického práva žalobkyně k předmětné stavbě tak existoval právní důvod
bezplatného užívání pozemků.
Při stanovení úplaty za zřízení služebnosti nezbytné cesty zohlednil nalézací
soud cenu stanovenou znalkyní ve výši 5.000,- Kč (založenou na simulovaném
ročním nájemném při stupni omezení vlastnického práva 50 %, což vyjadřuje, že
společně s žalobkyní je stejnou měrou oprávněna užívat zatížené pozemky
žalovaná jakožto jejich vlastník). Jelikož je služebnost zřizována bez časového
omezení, vyšel soud z doby jejího trvání 20 let, čemuž odpovídá úplata
100.000,- Kč. Jiný důvod pro navýšení úplaty neshledal. Poznamenal, že žalovaná
sama pozemky neužívá, v minulosti je naopak poskytla do užívání jiným
subjektům. Tudíž není v tomto směru omezení jejího vlastnického práva „nijak
zásadní“.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne
1. 9. 2015, č. j. 57 Co 192/2015-218, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
(výrok I.) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
odvolacího řízení částku 7.860,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k
rukám zástupce žalobkyně (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i jeho
právním posouzením věci. Neshledal důvodnou námitku žalované, že žalobkyně si
způsobila nedostatek přístupu k předmětné stavbě z hrubé nedbalosti či úmyslně.
Uvedl, že právnímu předchůdci žalobkyně svědčilo do 2. 1. 2008 užívací právo
plynoucí ze zákonné výpůjčky, které předcházelo právo trvalého užívání. V roce
2004, kdy žalobkyně nabyla vlastnické právo ke stavbě, tak měla právní důvod
bezplatného užívání pozemků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyly vyřešeny. Především namítá, že žalobkyně si způsobila nedostatek
přístupu k předmětné stavbě z hrubé nedbalosti. Uvádí, že žalobkyni muselo být
z kupní smlouvy, na jejímž základě nabyla vlastnické právo k předmětné stavbě,
patrno, že pozemky pod stavbou a okolní pozemky nejsou předmětem převodu. Právo
trvalého užívání těchto pozemků, které svědčilo družstvu SNAHA OPAVA jako
předchozímu vlastníku předmětné stavby a transformovalo se na výpůjčku, na
žalobkyni přejít nemohlo, neboť ta nebyla univerzálním právním nástupcem
družstva. Za těchto okolností by neměl soud nezbytnou cestu ve prospěch
žalobkyně na základě § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. povolit.
Žalovaná rovněž nesouhlasí s výší náhrady za zřízení služebnosti nezbytné
cesty, jelikož soud při jejím stanovení nezohlednil pokles ceny zatížených
pozemků. Dále napadá závěr odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení.
Navrhuje, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žaloba se
v celém rozsahu zamítá, příp. aby rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozsudkem odvolacího soudu.
Nesouhlasí s tvrzením žalované, že si způsobila nedostatek přístupu ke stavbě z
hrubé nedbalosti. Věděla sice, že předmětem kupní smlouvy není pozemek
nacházející se pod stavbou ani pozemky okolní, avšak byla správkyní konkursní
podstaty ujišťována, že jí, jako novému vlastníku stavby, přísluší právo
bezúplatného užívání pozemků. Až v roce 2009 zjistila, že byla správkyní
konkursní podstaty uvedena v omyl. V okamžiku nabytí vlastnického práva k
předmětné stavbě měla právní důvod bezplatného užívání pozemků, neboť jejímu
právnímu předchůdci svědčilo až do 2. 1. 2008 užívací právo ze zákonné
výpůjčky, kterému předcházelo právo užívání. Výši náhrady za zřízení
služebnosti považuje za přiměřenou a spravedlivou s tím, že náhrada byla
stanovena na základě úvahy soudu, který zohlednil veškeré relevantní
skutečnosti. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena
nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se
vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za
nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř.
(napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), že je
uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i
další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1,
§ 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je
důvodné.
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí o povolení nezbytné cesty je rozhodnutím
konstitutivním, neboť teprve jím je založen právní vztah mezi oprávněným a
povinným, je nezbytné po 1. 1. 2014 (a to i v řízeních zahájených před tímto
datem) posuzovat naplnění podmínek pro povolení nezbytné cesty podle § 1029 a
násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „o. z.“; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn.
22 Cdo 3242/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22
Cdo 1499/2015, tato a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou
dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).
Podle 1029 odst. 1 a 2 o. z. vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně
hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s
veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu
přes svůj pozemek. Nezbytnou cestu může soud povolit v rozsahu, který odpovídá
potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, a to i
jako služebnost. Zároveň musí být dbáno, aby soused byl zřízením nebo užíváním
nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně zasažen. To musí
být zvlášť zváženo, má-li se žadateli povolit zřízení nové cesty.
Jsou-li všechny zákonné podmínky pro povolení nezbytné cesty naplněny, má soud
nezbytnou cestu v zásadě povolit, přičemž s ohledem na povahu řízení může soud
ve shodě s § 153 odst. 2 o. s. ř. překročit návrh účastníků a povolit nezbytnou
cestu i jinudy, než se v žalobě požaduje (srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1680/2014).
Jelikož jsou podmínky pro povolení nezbytné cesty podle § 1029 a násl. o. z.
vymezeny obdobně s úpravou obsaženou v § 151o odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též „obč. zák.“),
případně s judikaturou k tomuto ustanovení, dovodil Nejvyšší soud, že lze
přiměřeně tam, kde zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nemá obsahově
odlišnou úpravu, použít judikaturu týkající se zřízení práva cesty podle zákona
č. 40/1964 Sb. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22
Cdo 4242/2015).
Podle § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. „soud nepovolí nezbytnou cestu, způsobil-li
si nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně ten, kdo o nezbytnou cestu
žádá“.
Na překážku povolení nezbytné cesty je tedy takové závadné jednání žadatele
(aktivní konání či nečinnost), z něhož lze usoudit na jeho zavinění ve formě
úmyslu (přímého či nepřímého) či ve formě hrubé nedbalosti.
Rozhodnutí odvolacího soudu je v projednávané věci založeno na posouzení
jednání žalobkyně jako žadatelky o nezbytnou cestu, konkrétně zda lze z tohoto
jednání usoudit, že si způsobila nedostatek přístupu k předmětné stavbě z hrubé
nedbalosti či úmyslně.
Aplikace § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. může typově přicházet do úvahy zejména v
situacích, kdy vlastník nemovité věci měl k nemovité věci zajištěno spojení s
veřejnou cestou, o které následně hrubě nedbalým či úmyslným způsobem přišel,
či v situacích, kdy osoba nabývá nemovitou věc, aniž by k ní měla zajištěno
spojení s veřejnou cestou a její jednání lze považovat za hrubě nedbalé či
úmyslné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo
3242/2015).
Nalézací soud neshledal v projednávané věci v jednání žalobkyně při nabytí
předmětné stavby hrubou nedbalost či úmysl. Uvedl, že žalobkyně získala
vlastnické právo jen ke stavbě. Její právní předchůdce rovněž nebyl vlastníkem
okolních pozemků, ale svědčilo mu až do 2. 1. 2008 užívací právo plynoucí ze
zákonné výpůjčky, kterému předcházelo právo užívání. V roce 2004, kdy žalobkyně
nabyla vlastnické právo k předmětné stavbě, tak existoval právní důvod
bezplatného užívání pozemků. S těmito závěry se ztotožnil i odvolací soud,
podle kterého rovněž žalobkyně v okamžiku nabytí vlastnického práva k předmětné
stavbě měla právní důvod bezplatného užívání pozemků.
Podle dovolacího soudu je však důvodná námitka žalované, že žalobkyně v
okamžiku nabytí vlastnického práva k předmětné stavbě neměla právní důvod
užívání pozemku, neboť zákonná výpůjčka žalobkyni nesvědčila a právo trvalého
užívání pozemků na žalobkyni nepřešlo.
Družstvu SNAHA OPAVA (jako předchozímu vlastníku předmětné stavby) byly
předmětné pozemky odevzdány do trvalého užívání ve smyslu § 70 zákona č.
109/1964 Sb., hospodářský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Z obsahu spisu
je zřejmé, že toto právo trvalého užívání se netransformovalo na právo
vlastnické podle § 879c zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
pozdějších předpisů.
Podle § 59 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím
vystupováním v právních vztazích, ve znění účinném do 25. 1. 2006, „dosavadní
vztahy trvalého užívání podle § 70 hospodářského zákoníku se dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona (pozn. k 1. 1. 2001) mění na výpůjčku na dobu určitou 6
let. Po tuto dobu se výpůjčka řídí ustanovením občanského zákoníku.“
Z uvedeného je zřejmé, že družstvu SNAHA OPAVA svědčilo právo trvalého užívání
předmětných pozemků, které se k 1. 1. 2001 změnilo na výpůjčku. Na základě
kupní smlouvy ze dne 8. 4. 2004 na žalobkyni nemohlo přejít právo trvalého
užívání těchto pozemků, a to kromě jiného proto, že podle ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu právo trvalého užívání bylo zřizováno výhradně pro
subjekt uvedený v dohodě o jeho zřízení a nemohlo být (pro jeho obligační
povahu) předmětem převodu ani přechodu na jiný subjekt (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 23 Cdo 633/2011, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2460/2012, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2501/2016). Rovněž je nutné
zohlednit, že právo trvalého užívání předmětných pozemků zaniklo k 1. 1. 2001,
zatímco kupní smlouva byla uzavřena dne 8. 4. 2004.
Žalobkyni nesvědčilo ani právo zákonné výpůjčky vzniklé předchozímu vlastníku
předmětné stavby (družstvu SNAHA OPAVA) na základě § 59 odst. 1 zákona č.
219/2000 Sb. Výpůjčka pozemků má rovněž obligační povahu a i v případě jejího
vzniku ze zákona vznikají práva a povinnosti pouze stranám tohoto závazku.
Konečně ani z kupní smlouvy uzavřené mezi správkyní konkursní podstaty úpadce
SNAHA OPAVA obuvnické výrobní družstvo a žalobkyní dne 8. 4. 2004 nevyplývá, že
by se žalobkyně stala stranou tohoto závazku vzniklého ze zákona.
Ze shora uvedeného vyplývá, že žalobkyně nesvědčilo v okamžiku nabytí
vlastnického práva k předmětné stavbě právo trvalého užívání předmětných
pozemků ani právo užívat tyto pozemky na základě zákonné výpůjčky, přičemž jiný
právní důvod užívání pozemků žalobkyně netvrdila. Tudíž závěry soudů nižších
stupňů, že jednání žalobkyně při nabývá předmětné stavby týkající se přístupu k
předmětné stavbě nelze hodnotit jako hrubě nedbalé či úmyslné, jsou předčasné,
a proto jejich rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci ve
smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
V rámci dalšího řízení soudy nižších stupňů budou znovu řešit otázku, zda
žalobkyně jako nabyvatelka stavby jednala ohledně zajištění přístupu k veřejné
cestě hrubě nedbale či dokonce úmyslně, přitom bude třeba zvážit veškeré
okolnosti posuzované věci. V usnesení ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo
3242/2015, Nejvyšší soud uvedl, že „zejména bude nezbytné posoudit chování
nabyvatele, zcizitele a dalších osob (např. sousedů), obsah listin dostupných
před nabytím nemovité věci (např. znalecký posudek, výpis katastru nemovitostí)
a konkrétní místní podmínky (např. patrná absence cesty k nabývané
nemovitosti). Zohlednit bude nezbytné především a) jak se nabyvatel zajímal o
existenci přístupu k nemovité věci, b) zda nabyvatel věděl o absenci přístupu
či zda vědět o absenci přístupu měl, c) jak nabyvatel naložil s informací o
absenci přístupu, d) zda se nabyvatel pokusil přístup zpravidla již před
nabytím nemovitosti získat, e) zda bylo reálné docílit povolením cesty jednáním
nabyvatele. Rovněž bude nezbytné přihlédnout k dobré víře nabyvatele v
existenci přístupové komunikace vyvolané kupř. vyjádřením zcizitele či stavem v
terénu, který pochybnosti o absenci přístupu nevyvolával.“ Dále dovolací soud v
uvedeném rozhodnutí poznamenal, že „při posuzování je třeba mít na paměti, že
podmínkou obsaženou v § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. nemá být sankcionována sama
o sobě skutečnost, že někdo nabyl nemovitou věc bez přístupu, nýbrž především
ta okolnost, že nabyvatel se lehkovážně spoléhal na to, že mu bude přístup k
pozemku po jeho nabytí umožněn sousedy či povolen soudem, přičemž se nepokusil
si přístup zajistit před nabytím nemovité věci sám, ačkoliv tak nepochybně
učinit mohl. Pokud se naopak o zajištění přístupu nabyvatel pokusil, jeho snaha
však nebyla úspěšná (například pro kategorický nesouhlas sousedů či pro
požadavky sousedů, které po nabyvateli nebylo možné spravedlivě požadovat), pak
mu nelze tuto skutečnost přičítat k tíži. Úmyslem zákonodárce totiž zjevně
nebylo vytvoření kategorie nemovitostí bez přístupu, k nimž již nebude moci být
nezbytná cesta povolena, nýbrž úmyslem bylo sankcionovat lehkovážné jednání
nabyvatelů.“
Přiléhavou je rovněž námitka žalované, že při stanovení úplaty za zřízení
nezbytné cesty je nutné zohlednit i újmu, kterou vlastník dotčeného pozemku
utrpí tím, že v důsledku tzv. právní závady – práva svědčícího vlastníku stavby
– zpravidla klesne cena zatíženého pozemku.
Podle § 1030 odst. 1 o. z. „za nezbytnou cestu náleží úplata a odčinění újmy,
není-li již kryto úplatou. Povolí-li se spoluužívání cizí soukromé cesty,
zahrne úplata i zvýšené náklady na její údržbu.“
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2576/2016, uvedl,
že „k újmě, kterou je postižen vlastník pozemku, ke kterému soud zřizuje právo
nezbytné cesty, musí soud přihlédnout při stanovení náhrady (úplaty) za zřízení
práva nezbytné cesty a tato újma se promítne ve výši této úplaty.“ Újma
vlastníka pozemku, ke kterému zřizuje soud právo nezbytné cesty, může spočívat
i ve snížení ceny tohoto pozemku v důsledku jeho zatížení právem nezbytné cesty
[srov. SPÁČIL Jiří, DOBROVOLNÁ Eva, HANDRLICA Jakub, HOLEJŠOVSKÝ Josef, HORÁK
Tomáš, HRABÁNEK Dušan, KRÁLÍK Michal, LASÁK Jan, NOVOTNÝ Marek, PETR Bohuslav,
PIHERA Vlastimil, RICHTER Tomáš a VRZALOVÁ Lenka. Občanský zákoník III. Věcná
práva (§ 976–1474). 1. vydání, Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s.
202.]. Dovolací soud poznamenává, že i na základě judikatury vztahující se ke
stanovení náhrady za zřízení věcného břemene podle § 151o odst. 3 obč. zák.
(např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2283/2013)
bylo třeba zohlednit újmu (spočívající například v tom, že v důsledku právní
závad – práva cesty svědčícího vlastníku stavby – zpravidla klesne cena
zatíženého pozemku), kterou je postižen vlastník pozemku, k němuž soud zřizuje
právo nezbytné cesty.
V poměrech projednávané věci nalézací soud při stanovení úplaty za zřízení
práva nezbytné cesty zohlednil obecnou cenu stanovenou znalkyní ve výši 5.000,-
Kč zakládající se na simulovaném ročním nájemném při stupni omezení
vlastnického práva žalované k pozemku ve výši 50 %. Jelikož je služebnost
nezbytné cesty zřizována bez časového omezení, vyšel soud z doby jejího trvání
20 let, čemuž odpovídá úplata 100.000,- Kč. Jiný důvod pro navýšení úplaty soud
neshledal. Odvolací soud se ztotožnil s výše uvedenými závěry soudu prvního
stupně.
Z uvedeného se podává, že soud při stanovení úhrady za zřízení služebnosti
nezbytné cesty nepřihlédl k újmě vlastníka pozemku zatíženého touto služebností
spočívající ve snížení ceny tohoto pozemku v důsledku jeho zatížení právem
nezbytné cesty. Napadené rozhodnutí je tak i v tomto ohledu založeno na právní
otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř., a spočívá na nesprávném
právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolání je tedy i v
této části přípustné a důvodné.
Žalovaná dále polemizuje se závěrem soudů nižších stupňů, že v případě zřízení
služebnosti nezbytné cesty je vlastník dotčeného pozemku (pro účely stanovení
výše náhrady za tuto služebnost) omezen ve svém vlastnickém právu pouze v míře
50 %, jinými slovy že náhrada za tuto služebnost je vypočtena na základě ? výše
ročního simulovaného nájemného.
Tato námitka není opodstatněná. Soudy nižších stupňů uvedly, že společně se
žalobkyní je stejnou měrou oprávněna užívat zatížené pozemky samotná žalovaná
jakožto jejich vlastnice. Je nutné zohlednit, že zatížené pozemky slouží pouze
jako přístup k předmětné stavbě a zřízením nezbytné cesty není žalovaná z
jejich užívání vyloučena. V takovém případě není nepřiměřená úvaha soudů
nižších stupňů, že při stanovení náhrady za služebnost nezbytné cesty je třeba
vycházet z ? výše ročního simulovaného nájemného, tedy že vlastník služebného
pozemku je ve svém vlastnickém právu omezen pouze v míře 50 % (srov. rovněž
přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo
3247/2008).
Přiléhavá dále není námitka, že výše obvyklého nájemného služebných pozemků (na
jejímž základě byla stanovena výše přiměřené náhrady za zřízenou služebnost)
bude časem v závislosti na inflaci pravděpodobně stoupat, což by měly soudy
zohlednit při stanovení výše náhrady. Je důležité poznamenat, že výše náhrady
za zřízení služebnosti nemá odpovídat předvídané výši nájemného služebných
pozemků během trvání této služebnosti, avšak obvyklé ceně, za kterou se v
obdobných místech (lokalitách) sjednává cena za smluvně zřizované srovnatelné
právo cesty. Při nedostatku srovnatelných údajů lze přihlédnout i k obvyklé
výši nájemného zatíženého pozemku jako jednomu z faktorů pro stanovení této
náhrady (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo
3247/2008). Obvyklé nájemné zatíženého pozemku v následujících letech po
zřízení služebnosti ovšem neovlivňuje pouze výše inflace, ale i další
skutečnosti, které jsou v době rozhodování soudu stěží predikovatelné a na
základě kterých může dojít také k poklesu výše obvyklého nájemného služebného
pozemku. Dovolací soud proto nepovažuje za zjevně nepřiměřenou úvahu soudů
nižších stupňů, které při stanovení výše náhrady vycházely z obvyklé výše nájmu
ke dni jejich rozhodnutí.
Žalovaná rovněž namítá, že zřízení služebnosti nezbytné cesty je v rozporu s §
2 odst. 1 o. z. a § 2 odst. 3 o. z. v případě, že osoba, v jejíž prospěch je
služebnost nezbytné cesty zřizována, je detentorem, tedy uživatelem pozemků v
rámci uceleného areálu, kde budovy spolu s pozemky pod budovami a přiléhajícími
pozemky tvoří souvislý funkční celek. V takovém případě není splněna podmínka
pro zřízení služebnosti nezbytné cesty spočívající v nedostatku přístupu k
veřejné cestě, neboť právě postavení detentora tento přístup žalobkyni
zajišťuje.
Tato námitka není důvodná. Pouhé faktické užívání pozemků (i když nacházejících
se v rámci uceleného areálu, kde budovy spolu s pozemky pod budovami a
přiléhajícími pozemky tvoří souvislý funkční celek) žalobkyní neznamená, že je
oprávněna tyto pozemky pro přístup k předmětné stavbě užívat i nadále a má
tímto způsobem zajištěn přístup k veřejné cestě.
Neobstojí rovněž námitka žalované, že žalobkyně užívá pozemky ve větším
rozsahu, než je na základě zřízené služebnosti nezbytné cesty oprávněna, a
proto je povolení nezbytné cesty pouze účelové a v rozporu se smyslem právní
úpravy. Na základě povolené služebnosti nezbytné cesty je žalobkyně oprávněna
užívat předmětné pozemky pouze v rozsahu vymezeném geometrickým plánem, který
je nedílnou součástí rozhodnutí soudu o zřízení služebnosti nezbytné cesty, a
pouze k účelu specifikovanému v tomto rozhodnutí (v projednávané věci
služebnost nezbytné cesty „zakládá právo chůze a jízdy všemi vozidly“ přes
služebné pozemky). Užívá-li žalobkyně předmětné pozemky ve větším rozsahu či k
jinému účelu, není k tomuto na základě povolené služebnosti nezbytné cesty
oprávněna a žalovaná se může proti takovému jednání žalobkyně bránit (např.
pomocí příslušných žalob). Shora uvedené jednání žalobkyně ovšem neznamená, že
není oprávněna žádat o povolení nezbytné cesty, nemůže-li nemovitost řádně
užívat, protože není dostatečně spojena s veřejnou cestou.
Jelikož žalovaná podala dovolání do všech výroku rozsudku soudu odvolacího,
zabýval se dovolací soud rovněž přípustností dovolání do výroků, jimiž bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné
též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací
řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013). I pro tyto
akcesorické výroky ovšem platí omezení přípustnosti dovolání podle § 238 odst.
1 písm. c) o. s. ř., podle něhož dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné
také proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo
rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze
spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se
přitom nepřihlíží. Poněvadž v posuzované věci bylo rozhodnuto o náhradě nákladů
řízení před soudem prvního stupně ve výši 34 825 Kč a o náhradě nákladů
odvolacího řízení ve výši 7.860,- Kč (přičemž ani součet těchto částek
nedosahuje částky 50.000,- Kč), Nejvyšší soud se námitkami žalované směřujícími
do výroku o náhradě nákladů řízení pro jejich nepřípustnost nezabýval.
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je v části týkající
se posouzení předpokladů povolení nezbytné cesty a stanovení náhrady za zřízení
služebnosti nezbytné cesty založeno na právních otázkách, při jejichž řešeních
se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolání je tak podle § 237 o. s. ř. přípustné, a protože rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o.
s. ř., je i důvodné. Proto Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu ve
výroku I., jakož i v závislém výroku II. o náhradě nákladů řízení (§ 243e odst.
1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího
soudu, platí také pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i
toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e
odst. 2 o. s. ř.).
V rámci dalšího řízení soud prvního stupně (vázán vysloveným právním názorem
dovolacího soudu ve smyslu § 243g odst. 1 o. s. ř.) nejprve posoudí, zda jsou
splněny ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. předpoklady pro povolení
nezbytné cesty. Dojde-li k závěru, že je možné v projednávané věci nezbytnou
cestu povolit, zohlední při stanovení úplaty za její povolení rovněž relevantní
ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu.
O náhradě nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§
243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. května 2017
Mgr. David Havlík
předseda senátu