22 Cdo 2576/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve
věci žalobce F. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Boháčem, advokátem se sídlem v
Praze 2, Jana Masaryka 26, proti žalovaným: 1) J. F. a 2) J. P., zastoupeným
JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Platnéřská 2, o zřízení
služebnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 39 C 15/2012, o
dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2016,
č. j. 11 Co 302/2015-267, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalované jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě
nákladů dovolacího řízení 5 566 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k
rukám Mgr. Jaroslava Boháče.
Žalobou podanou 19. 9. 2012 u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále soud prvního
stupně) se domáhali žalobci H. K., D. P., E. S. a D. K. jako spoluvlastníci
domu v k. ú. M., obec P. (každý podíl id. ?), zřízení věcného břemene chůze a
přepravy věcí pro ně a každé další vlastníky domu přes část pozemku parc. č.
3053/1, vymezenou geometrickým plánem, který předložili. Z domu není přístup na
veřejnou komunikaci, neboť je obklopen pozemkem parc. č. 3051. Jeho
spoluvlastnicemi, stejně jako pozemku parc. č. 3052, na kterém se dům nachází,
jsou žalované, a to v rozsahu id. 3/4 žalovaná 1) a id. ? žalovaná 2).
Žalobkyně a) – c) nabyly spoluvlastnictví k domu restitucí podle dohody o
vydání věci ze dne 7. 12. 2006, žalobce d) darovací smlouvou z 12. 3. 2012. K
dohodě o uzavření nájemní smlouvy o užívání pozemku parc. č. 3052 a části parc.
č. 3053/1, zřízení věcného břemene ani odkoupení pozemků mezi účastníky nedošlo.
V průběhu řízení žalobci darovali dům darovacími smlouvami uzavřenými v
prosinci 2013 (s účinky vkladu do katastru nemovitostí 17. 12. 2013) F. K. a
soud prvního stupně usnesením ze dne 10. 6. 2014, č. j. 39 C 150/2012-171,
rozhodl, že s ním bude v řízení pokračováno jako se žalobcem.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. 5. 2015, č. j. 39 C 15/2012-222, ve
spojení s opravným usnesením ze dne 16. 9. 2015, č. j. 39 C 15/2016-255, zřídil
služebnost, jejímž obsahem je právo nebytné cesty ve prospěch žalobce jako
oprávněného ze služebnosti, jakož i pro každého dalšího vlastníka domu v k. ú.
M., stojícího na pozemku stavební parc. č. 352, zapsaného na LV č. 12039 v k.
ú. M., v obci P., služebnost nezbytné cesty, spočívá v právu chůze a průchodu
přes část pozemku p. č. 3053/1, zapsaného na LV č. 2178 pro k. ú. M. v obci P.
ve vlastnictví žalovaných, a to v rozsahu vyznačeném na geometrickém plánu č.
3370-94/2012 ze dne 22. 5. 2012, ověřeného Ing. Ludmilou Hozovou a potvrzeného
Katastrálním úřadem pro Hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha dne
31. 5. 2012, pod č. 2037/012, který je nedílnou součástí rozsudku (výrok I.).
Jako úplatu, která zároveň kryje odčiněné vzniklé újmy za zřízení práva
nezbytné cesty, je žalobce povinen zaplatit žalovaným společně a nerozdílně
částku 11 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) Dále uložil
žalovaným, aby zaplatili žalobci na náhradě nákladů řízení 100 841 Kč a rozhodl
o vrácení zálohy 20 000 Kč žalobci (výroky III. a IV.).
Soud prvního stupně zjistil, že předmětný dům, který žalobce nabyl darovacími
smlouvami v roce 2013, se nachází na pozemku žalovaných parc. č. 3052 o výměře
122 m2 a je obklopen jejich pozemkem parc. č. 3052/1 o výměře 505 m2. Z domu
tak není přístup na veřejnou komunikaci. O řešení situace nájmem pozemku nebo
zřízením věcného břemene cesty přes pozemek jednali účastníci (resp. právní
předchůdci) od roku 2010 bezvýsledně. Nedošlo ani k dohodě o společném prodeji
domu a pozemků třetí osobě a žalované odmítly nabídku žalobce na odkup pozemků
za 3 000 000 Kč. Od branky oddělující pozemek parc. č. 3052/1 od veřejné
komunikace nemá žalobce klíče a žalované mu sdělily, že vstup na pozemek mu
umožní jen po sdělení, kdy a k jakému účelu bude pozemek užívat. Podle
geometrického plánu (specifikovaného ve výroku) cesta přes pozemek vede od
vstupní branky z ulice ke dveřím domu a zabírá 4 m2. Týká se tak necelého 1 %
plochy pozemku, užívaného jako zahrada, jiné jeho využití např. zástavbou není
reálně možné. Vymezená část pozemku byla historicky vždy užívána jako
přístupová cesta. Hodnota náhrady za zřízení práva odpovídajícího věcnému
břemenu cesty podle znaleckých posudků znaleckého ústavu Česká znalecká a. s. z
25. 11. 2013 a znalce Ing. Miroslava Doležala z 25. 6. 2012 činí 8 660 Kč až 12
990 Kč.
Soud prvního stupně uvedl, že žaloba o zřízení věcného práva byla podána před
1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále
„o. z.“). Protože však rozhoduje o vydání konstitutivního rozhodnutí již po
tomto datu, pak podle § 3028 o. z., posuzuje věc podle § 1029 a násl. o. z.,
který upravuje zřízení nezbytné cesty, a to i jako služebnosti. O tom
účastníky také podle § 118a odst. 2 o. s. ř. před rozhodnutím ve věci poučil.
Dospěl k závěru, že žalobce je vlastníkem nemovité věci ve smyslu § 3055 odst.
1 o. z., tj. stavby spojené se zemí pevným základem nacházející se na cizím
pozemku. Dům není spojen s veřejnou cestou, jediný možný přístup je přes
pozemek žalovaných, který dům obklopuje. Žalované nepředaly žalobci klíče od
branky na veřejnou komunikaci a žalobce tak nemůže dům řádně užívat a udržovat.
Podle § 1029 odst. 1 a 2 o. z. zřídil proto ve prospěch žalobce a každého
dalšího vlastníka domu služebnost nezbytné cesty přes pozemek žalovaných v
rozsahu, který je co nejméně obtěžuje. Povolení nezbytné cesty formou
služebnosti považoval za nutné vzhledem k tomu, že žalované přístup žalobce
omezují tím, že odmítají trvale vydat klíče od vstupní branky na svůj pozemek s
tím, že přístup umožní jen na jeho žádost. Dům přitom není v dobrém technickém
stavu. Neshledal důvody pro nepovolení nezbytné cesty vymezené v § 1032 odst. 1
o. z. Podle § 1030 odst. 1 o. z. uložil žalobci, aby žalovaným zaplatil úplatu
za povolení nezbytné cesty 11 000 Kč, která kryje také odčinění újmy. Vycházel
ze znaleckého posudku znaleckého ústavu Česká znalecká a. s., který vymezil
úplatu v rozmezí 8 660 – 12 290 Kč, a podle kterého vzniklá újma žalovaných
(právní vada na pozemku a omezení vlastnického práva) je krytá samotnou
úplatou. K výraznému snížení ceny pozemku žalovaných, uprostřed kterého stojí
dům žalobce, nedojde. Považoval za notorietu, že prodej pozemku (zahrady)
funkčně související s domem, není, aniž by byl prodán také dům samotný, příliš
pravděpodobný. Vzal též v úvahu, že se nejedná o zřízení nové cesty, ale o
uvedení reálného stavu do souladu se stavem právním, a zatížení pozemku se týká
necelého 1 % jeho plochy. Přihlédl také k citovému vztahu žalovaných k pozemku
a domu, ve které žila matka žalované 2), která v průběhu řízení zemřela.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (dále odvolací soud) rozsudkem ze
dne 17. 2. 2016, č. j. 11 Co 302/2015-267, rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku I. potvrdil ve znění, že se zřizuje služebnost, jejímž obsahem je právo
nezbytné cesty ve prospěch jako oprávněného ze služebnosti, jakož i každého
dalšího vlastníka budovy v k. ú. M., obec P., stojící na pozemku parc. č. 352,
zapsané na LV č. 12039 v k. ú. M., obec P. Služebnost nezbytné cesty spočívá v
právu chůze a průchodu přes část pozemku parc. č. 3051/1 v k. ú. M., obec P.,
zapsaného na LV č. 2178 v k. ú. M., obec P., ve vlastnictví žalovaných, a to v
rozsahu vyznačeném geometrickým plánem č. 3370-94-2012 ze dne 22. 5. 2012,
ověřeným Ing. Ludmilou Hozovou a potvrzeným Katastrálním úřadem pro hlavní
město Prahu, katastrální pracoviště Praha, dne 31. 5. 212 pod č. 2037/2012,
který je nedílnou součástí tohoto rozsudku (výrok I.). Dále změnil výrok II.
rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované 1)
částku 8 250 Kč a žalované 2) částku 2 750 Kč, jinak jej v tomto výroku
potvrdil (výrok II.). Uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatily
žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 66 102, 40 Kč do
tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám jeho zástupce.
Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně. Dospěl k závěru, že soud
prvního stupně správně rozhodl o žalobě na zřízení věcného práva, tedy o vydání
konstitutivního rozhodnutí, podle právní úpravy účinné v době jeho rozhodování,
tj. podle § 1029 o. z. Zřízením práva nezbytné cesty jako služebnosti
nepřekročil žalobní návrh, neboť soudu přísluší právní posouzení uplatněného
nároku. Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně jen v označení
nemovitosti žalobce tak, že jde o budovu, jak je zapsána v katastru
nemovitostí, ve kterém rovněž není pozemek parc. č. 3052 veden jako stavební.
Připomněl, že už právní předchůdci žalobce jednali se žalovanými o právu cesty
přes pozemek a samotné řízení trvá již od roku 2012, aniž byl přístup z budovy
na veřejnou komunikaci dohodou vyřešen. Za nevýznamné (s odkazem na nutnost
aplikace právního předpisu účinného v době rozhodování) považoval námitky
žalovaných, že při určení náhrady vycházel soud prvního stupně ze znaleckého
posudku, který se týkal věcného břemene. Pro určení výše náhrady považoval za
použitelná hlediska, která byla uvedená v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
28. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2854/2010, pro určení náhrady za zřízení věcného
břemene podle § 151o odst. 3 obč. zák. – zvážení všech okolností případu,
zejména proč stavba zůstala bez přístupu k veřejné komunikaci, stejně jako
negativní účinky, které zřízení nezbytné cesty přinese. Náhrada za zřízení
cesty podle § 1030 o. z. tak zahrnuje náhradu za újmu, kterou vlastník pozemku
utrpí, a to tím, že v důsledku právní závady (práva cesty) zpravidla klesne
cena pozemku, vlastník bude tímto právem omezen a bude narušeno jeho soukromí.
Odvolací soud ještě odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2012,
sp. zn. 22 Cdo 2507/2010, podle kterého je stanovení hodnoty věcného břemene
skutkovým zjištěním, avšak stanovení kriterií pro určení výše náhrady za
omezení vlastnického práva, otázkou právní. Soud prvního stupně se v souladu s
uvedenou judikaturou s určením výše náhrady zcela vyrovnal: služebnost byla
stanovena v minimálním rozsahu a o snížení ceny zatíženého pozemku lze uvažovat
jen v minimální míře. Stavba zůstala bez přístupu ke komunikaci bez zavinění
právních předchůdců žalobce, kterým byla vrácena v restituci, zřizuje se v
místě historické přístupové cesty a negativní účinky pro pozemek nepřinese. K
námitce zřízení nezbytné cesty formou obligačního práva odvolací soud s odkazem
na komentářovou literaturu uvedl, že povolení nezbytné cesty podle § 1029 odst.
2 o. z. nemusí mít povahu služebnosti, nicméně bude spíše pravidlem, neboť by
při každé změně vlastníka pozemku nebo stavby bylo nutno zřídit cestu znovu. To
zdůraznil i soud prvního stupně. Odvolací soud pak změnil výrok o výši úplaty,
která kryje i odčinění vzniklé újmy, tak, že uložil žalobci, aby (celkovou
úplatu 11 000 Kč) zaplatil žalovaným podle výše jejich spoluvlastnických podílů
k pozemku (8 250 Kč a 2750 Kč). Shodně se soudem prvního stupně dospěl také k
závěru, že vzhledem k úspěchu žalobce v řízení, náleží mu podle § 142 odst. 1 a
§ 224 odst. 1 o. s. ř. náhrada nákladů řízení. Výrok o náhradě nákladů řízení
změnil jen proto, že odměnu advokáta za úkony právní služby počítané podle § 9
odst. 3 písm. c) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) – dále „AT“, počítané
z tarifní hodnoty 35 000 Kč (25 000 Kč v době zahájení řízení), považoval za
nepřiměřenou vzhledem výši přisouzené náhrady za povolení nezbytné cesty 11 000
Kč (s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS
2210/2011). Vycházel tedy z tarifní hodnoty věci 11 000 Kč podle § 7 bod 4 AT.
Neshledal důvody pro nepřiznání náhrady nákladů žalobci podle § 150 o. s. ř.
Nesouhlasil s argumentem žalovaných, že vznik sporu nezavinily. Žalované jsou
si od počátku vědomy toho, že přístupová cesta ke stavbě žalobce musí vést přes
jejich pozemek. Vzhledem k tomu, že pozemek stavbu obklopuje, je od počátku
mimo jakoukoliv pochybnost, že věcné právo cesty, ať již jako věcné břemeno
(podle původní právní úpravy) nebo služebnost (podle nové právní úpravy) musí
být zřízeno, aby žalobce mohl vykonávat základní vlastnická práva, především
stavbu užívat. Dohodě se žalované bránily, obstrukčně brojily proti meritornímu
rozhodnutím s natolik chabou argumentací, že přesvědčily odvolací soud o tom,
že jednají pouze s cílem oddálit rozhodnutí ve věci samé a oddálit povinnost
umožnit žalobci průchod k jeho stavbě.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalované dovolání, které považují za
přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu
závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu nebyly
dosud vyřešeny, a ohledně nákladů řízení je v rozporu s ustálenou rozhodovací
praxí.
Dovolací důvody vymezují takto:
Odvolací soud zřídil služebnost podle o. z., ačkoliv žalobce se domáhal zřízení
věcného břemene podle § 151o odst. 3 obč. zák. I když měl odvolací soud podle §
3028 o. z. rozhodovat podle nové právní úpravy § 1029 o. z., nemohl tak učinit,
aniž žalobce změnil žalobní návrh. Nesprávný je závěr odvolacího soudu, že
žalobce není povinen odůvodňovat své nároky po právní stránce, že věcné břemeno
podle obč. zák. a služebnost podle o. z. jsou věcná práva a soud pouze
přizpůsobí pojmenování věcného práva nové právní úpravě. Systematicky není
nezbytná cesty zařazena mezi služebnosti (§ 1257 a násl. o. z.), ale mezi
omezení vlastnického práva, a nemusí být jako služebnost zřízena.
Předpoklady pro povolení nezbytné cesty podle § 1029 odst. 1 o. z. nebyly
splněny. Toto ustanovení ukládá vlastníkovi nemovité věci, aby požádal
vlastníka dotčeného pozemku o povolení nezbytné cesty. Argumentace odvolacího
soudu, vztahující se k právní předchůdkyni žalovaných (jejich matce) neobstojí,
Od počátku je řízení vedeno proti žalovaným a jednání s jejich matkou tak není
relevantní. Žalované opakovaně deklarovaly snahu řešit věc smírně a žalobci v
přístupu do domu nebránily. Žalobce s nimi v roce 2014 jednal jen o odkoupení
pozemku, dokonce na náklady účastníků byl vypracován znalecký posudek, ale
žalobce jeho závěry odmítl a požadoval odkup pozemku jen za cenu podle cenové
mapy. Žádost o zřízení přístupové cesty tak nikdy neuplatnil. Ustanovení §
1029 odst. 1 o. z. sice připouští zřízení nezbytné cesty jako služebnosti, ale
nemůže obstát závěr odvolacího soudu, že služebnost bude pravidlem. Žalované
také připomínají, že stavba žalobce se nachází na jejich pozemku a žalobce jim
za jeho užívání až dosud nic nezaplatil. Za situace, kdy vlastník pozemku má
být co nejméně obtěžován a kdy deklarovaly souhlas se zřízením cesty jako
obligace, měla být takto zřízena.
Už v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně napadly také výši přiznané
náhrady. Uvedly, že by souhlasily se zřízením cesty za pravidelný plat a
výslovně odmítly jednorázovou náhradu. Kromě toho znalecký posudek, ze kterého
soudy při stanovení náhrady vycházely, byl vypracován ještě za předchozí právní
úpravy, která nerozlišovala mezi úplatou a odčiněním újmy, jak stanoví § 1030
o. z. Aniž měl k tomu jakýkoliv podklad, odvolací soud konstatoval, že pozemek
žalovaných je téměř neprodejný. Soudy také nevycházely z dostatečně zjištěného
skutkového stavu věci
Při rozhodování o nákladech řízení měl odvolací soud vzít v úvahu, že umožnění
přístupu nebylo mezi stranami sporné, žalované i před odvolacím soudem
deklarovaly smírné řešení, požadovaly jen spravedlivé protiplnění. Neobstojí
tak odůvodnění odvolacího soudu, že věděly, že přístupová cesta k budově
žalobce musí vést přes jejich pozemek a že „vědomě a dlouhodobě zabraňovaly
žalobci v realizaci vlastnického práva.“ Není také správné, že „obstrukčně
brojily proti meritornímu rozhodnutí ve věci s chabou argumentací“. Namístě
tak bylo rozhodnutí o nákladech řízení podle § 150 o. s. ř. Žalované odkazují
na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení z 31. 10. 2001, sp. zn. 28 Cdo
1525/2001, a rozsudek z 29. 11. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1805/2001) a Ústavního
soudu (nálezy z 14. 4. 20111, sp. zn. III. ÚS 3448/10, a ze 17. 4. 2013, sp.
zn. Pl. ÚS 25/12). Naopak z chování žalobce v souvislosti s nabídkou na koupi
pozemků je zřejmé, že se snaží zajistit jeho neprodejnost, tak aby ho mohl sám
koupit s nejnižšími náklady.
Žalované navrhly, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že soudy obou stupňů rozhodly o žalobě
podle stavu zjištěného ke dni rozhodování (§ 154 odst. 1 o. s. ř.) a právní
úpravy účinné ke dni rozhodování v souladu s § 3028 o. z. Ve spise jsou také
založeny jeho písemné pokusy směřující k povolení práva cesty, pouze
formulované tak, že odpovídaly občanskému zákoníku před rekodifikací.
Ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že zřízením nezbytné cesty jako
služebnosti se předchází budoucím sporům, neboť obligační vztah neváže budoucí
vlastníky nemovitostí. Náhrada za povolení nezbytné cesty jako služebnosti
zahrnuje i odčinění újmy a odpovídá tomu, že pozemek je zatížen v minimálním
rozsahu, v historicky přístupové cestě a nijak významně nesnižuje cenu
pozemku. I když žalobce nesouhlasí s přisouzenou výší náhrady nákladů řízení,
kterou odvolací soud snížil, je správné, že soud přihlížel k jeho úspěchu v
řízení. Připomíná délku řízení, kdy nemůže bydlet ve svém domě, a dále, že v
domě došlo v březnu 2016 k požáru. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl,
případně zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“),
neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej
článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Po zjištění, že dovolání bylo včas podáno proti pravomocnému rozhodnutí
odvolacího soudu oprávněnými osobami, řádně zastoupenými (§ 240 odst. 1, věta
první, a § 241 odst. 1 o. s. ř.), se dovolací soud zabýval tím, zda je dovolání
z hlediska jednotlivých uplatněných námitek přípustné (§ 237 o. s. ř.).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší
požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti
tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky
jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně
vymezit i důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody
řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost
dovolacího soudu. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle nyní platného změní
občanského soudního řádu (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní
náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř.
(jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání
nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a
ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Srov. ostatně též usnesení
Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. února
2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14 a
ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14. Žalované vymezily přípustnost
dovolání neurčitě, dovolací soud ji částečně dovodil z obsahu dovolání.
Podstata sporu spočívá v tomto: Žalované, ev. jejich předchůdkyně, původně
vlastnily dům s pozemkem, na kterém se nachází, a přilehlým dům obklopujícím
pozemkem; nemovitosti nabyly poté, co byly v tzv. rozhodné době 1948–1990
odňaty předchůdcům žalobce. Dům byl vydán v restituci právním předchůdcům
žalobce, pozemky nikoliv. Žalované jsou ochotny umožnit žalovanému přístup k
domu, vymezují však podmínky a odmítají mu vydat klíče od branky, přes kterou
vede přístup; nezbytnou cestu by povolily jen jako obligaci. Takový přístup
však žalobce považuje za nedostatečný a žádá zřízení věcného břemene
(služebnosti) nezbytné cesty.
Dovolání je přípustné, neboť dovolací soud dosud neřešil formu poskytování
náhrady za zřízení nezbytné cesty podle nového občanského zákoníku, ani vztah
“úplaty“ a „odčinění újmy“ za její zřízení; není však důvodné.
Za nezbytnou cestu náleží úplata a odčinění újmy, není-li již kryto úplatou.
Povolí-li se spoluužívání cizí soukromé cesty, zahrne úplata i zvýšené náklady
na její údržbu (§ 1030 odst. 1 o. z.). Je-li úplata za nezbytnou cestu splatná
ve splátkách nebo v opakujících se dávkách, zaniká povinnost platit splátky
nebo dávky, které při zániku práva nezbytné cesty nejsou splatné (§ 1035 odst.
2 o. z.).
Dovolatelky namítají, že znalecký posudek nelze použít, protože byl zpracován
za účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., který nerozlišoval mezi
úplatou za zřízení nezbytné cesty a odčiněním újmy (§ 1030 odst. 1 o. z.).
Vznášejí tak otázku výkladu § 1030 odst. 1 o. z., pokud jde o vztah náhrady
(úplaty) vzniklé zřízením práva cesty na straně jedné a odčinění újmy vzniklé
vlastníkovi pozemku na straně druhé; tuto otázku dovolací soud dosud neřešil, a
proto je dovolání v této části přípustné, není však důvodné.
Judikatura však do úplaty za zřízení práva nezbytné cesty zahrnovala i částku
odčiňující způsobenou újmu; tak v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 25. 2. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3103/2007, se uvádí, že při stanovení náhrady
za zřízení věcného břemene podle § 151o odst. 3 obč. zák. je třeba přihlížet k
okolnostem, za nichž stavba zůstala bez přístupu k veřejné komunikaci, stejně
jako ke všem negativním účinkům, které s sebou zřízení nezbytné cesty pro
zatížený pozemek přinese. K tomu komentář k občanskému zákoníku s odkazem na
judikaturu uvádí: „Při stanovení náhrady (úplaty) za zřízení práva nezbytné
cesty je a bylo i podle obč. zák. 1964 nutno zohlednit i újmu, kterou je
postižen vlastník pozemku; to platí i nadále. Jde např. o újmu způsobenou
snížením ceny pozemku v důsledku jeho zatížení právem cesty.“
Dovolací soud uzavírá, že k újmě, kterou je postižen vlastník pozemku, ke
kterému soud zřizuje právo nezbytné cesty, musí soud přihlédnout při stanovení
náhrady (úplaty) za zřízení práva a tato újma se promítne ve výši úplaty.
Oproti předchozímu právnímu stavu tak nedochází ke změně a znalecký posudek,
vypracovaný jako podklad pro určení výše náhrady před 1. 1. 2014, bylo možno v
zásadě použít i po tomto dni.
Dovolatelky dále vytýkají, že soudy nerozhodly o jejich návrhu, aby jim byla
úplata za zřízení práva poskytována v opakujících se dávkách. Soud prvního
stupně se tímto návrhem žalovaných nezabýval, a odvolací soud – v rozporu s
obsahem rozsudku soudu prvního stupně – k odvolání žalovaných jen odkázal na
rozsudek soudu prvního stupně, který podle něj tuto věc řešil. Ani otázku formy
poskytnutí náhrady za zřízení práva nezbytné cesty dovolací soud neřešil;
dovolání je tak přípustné a je i důvodné.
Dovolací soud odkazuje na to, co se k této otázce uvádí v citovaném komentáři k
občanskému zákoníku, s. 202: „Doposud judikatura vycházela z toho, že náhrada
se poskytuje jednorázovým plněním, obdobně jako při vyvlastnění. Z § 1035 odst.
2 nyní jasně vyplývá, že náhradu lze poskytnout i ve splátkách nebo v
opakujících se dávkách“. Půjde-li o rozsáhlejší omezení vlastnického práva, při
kterém bude náhrada určena vyšší částkou, bude – obecně – náhrada v opakujících
se dávkách spravedlivější, protože v případě změny poměrů (např. i při vyšší
inflaci) bude možné dávky upravit (§ 163 odst. 1 OSŘ). Nicméně tam, kde jde o
poměrně malé omezení vlastníka zatíženého pozemku, a jednorázová náhrada by se
pohybovala okolo 10 000 Kč, jako v dané věci, nebo i o něco výše, není –
nejsou-li tu mimořádné okolnosti, důvod pro stanovení opakujících se dávek.
Účastník, který žádá o to, aby náhrada byla poskytnuta v určité formě, musí
uvést důvody pro takový postup.
Řízení o právu nezbytné cesty je řízením, ve kterém z právního předpisu vyplývá
určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (§ 153 odst. 2 o. s. ř.), soud
rozhodne o úplatě za zřízení cesty i bez návrhu, a případným návrhem účastníků
není vázán; musí se s ním však v odůvodnění rozhodnutí vypořádat. Jestliže tak
soudy neučinily, je třeba vyjít z toho, že – ve shodě s ustálenou judikaturou k
§ 151o odst. 3 obč. zák. – považovaly za jedině možné poskytnout náhradu ve
formě jednorázového plnění.
Protože podle platné úpravy dovolacího řízení může dovolací soud rozhodnutí
odvolacího soudu změnit, jestliže odvolací soud rozhodl nesprávně a jestliže
dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout (§ 243d odst.
1 o. s. ř.), je nepochybné, že může dovolání zamítnout i v případě, že odvolací
soud rozhodl správně, avšak na základě nesprávného, resp. – jako v dané věci –
neúplného právního posouzení a jestliže dosavadní výsledky řízení ukazují, že
je možné o věci rozhodnout. Tak tomu je i v dané věci.
Podmínky pro to, aby úplata byla přiznána v opakujících se dávkách, nejsou
splněny. Soudy při zvažování její náhrady vyšly ze znaleckého posudku,
přihlédly však i k tomu, že pozemek žalovaných je zatížen jen nepatrně (4 m2),
a vzhledem k tomu, že je zastavěn domem ve vlastnictví žalobce (a na vzniku
této nevhodné situaci nemá žalobce ani jeho předchůdci žádný podíl) a že, jak
dovolací soud dodává, je užívání pozemku žalovanými již tak omezeno legální
existencí domu žalobce na jejich pozemku, je újma vzniklá žalovaným zřízením
nezbytné cesty poměrně nízká; úvaha, ze které vychází stanovená výše náhrady,
není zjevně nepřiměřená a dovolací soud ji tak nemůže zpochybnit. Dovolatelky
sice namítají, že úvaha odvolacího soudu o omezené prodejnosti pozemku není
opodstatněná, nicméně to, že pozemek, na kterém je stavba v cizím vlastnictví
bude podstatně hůře prodejný než pozemek nezastavěný, resp. zastavěný stavbou,
která je jeho součástí, lze považovat za skutečnost obecně známou, kterou není
třeba dokazovat (§ 121 o. s. ř.). Za situace, kdy výše náhrady činí vůči
žalované 1) 8 250 Kč a žalované 2) 2 750 Kč by rozložení plnění na opakující se
dávky bylo zcela neúčelné; šlo by o velmi malé částky, které by žalovaným
nepřinášely prakticky žádný majetkový prospěch, jejich vyplácení by zbytečně
zatěžovalo obě strany sporu a byly by tu i rizika dalších sporů mezi účastníky.
Protože žalované neuvedly žádný akceptovatelný důvod pro to, aby byla náhrada
přiznána v dávkách, je rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku věcně správné.
Ostatní námitky nemohou založit přípustnost dovolání (ostatně dovolatelky ani
neformulují, v čem by ve vztahu k nim měla přípustnost spočívat). Proto se jen
na okraj uvádí:
K výši přiznané náhrady za omezení vlastnického práva: Dovolatelky vytýkají, že
soudy vyšly při úvaze o výši náhrady z nedostatečně zjištěného skutkového
stavu. Takovou námitku však v dovolacím řízení podle současné úpravy uplatnit
nelze (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, usnesení ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
K dovolací námitce, že odvolací soud zřídil služebnost podle o. z., ačkoliv
žalobce se domáhal zřízení věcného břemene podle § 153o odst. 3 obč. zák., a že
i když měl odvolací soud podle § 3028 o. z. rozhodovat podle nové právní úpravy
§ 1029 o. z., nemohl tak učinit, aniž žalobce změnil žalobní návrh.
Postup soudů v nalézacím řízení byl zcela v souladu s judikaturou dovolacího
soudu. Zásada, že pro rozhodnutí je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (§
154 o. s. ř.), platí i pro rozhodování odvolacího soudu (§ 211 o. s. ř.) a
platí i pro právní stav, jestliže konstitutivní rozsudek má za následek vznik,
změnu nebo zánik právního vztahu mezi účastníky (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. 30 Cdo 812/2007), pokud zákon výjimečně
nestanoví jinak (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo
1450/2015). Rozhodnutí o povolení nezbytné cesty je rozhodnutím konstitutivním,
neboť zakládá právní vztah mezi osobou ze služebnosti zavázanou (vlastníkem
pozemku) a oprávněnou (vlastníkem nemovité věci). Proto i v případě, že žaloba
na zřízení práva nezbytné cesty byla podána před nabytím účinnosti občanského
zákoníku č. 89/2012 Sb., musí o ní soud po nabytí jeho účinnosti (1. 1. 2014)
rozhodnout podle § 1029 a násl. tohoto zákoníku bbez nutnosti měnit žalobu (viz
usnesení Nejvyššího soudu z 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 999/2014, usnesení z
26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4242/2015, a z 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo
903/2016).
K tvrzení, že nesprávný je závěr odvolacího soudu, že žalobce není povinen
odůvodňovat své nároky po právní stránce, že věcné břemeno podle obč. zák. a
služebnost podle o. z. jsou věcná práva a soud pouze přizpůsobí pojmenování
věcného práva nové právní úpravě: K tomu viz judikaturu uvedenou výše a zásadu
„iura novit curia“, tedy že právní posouzení je věcí soudu, účastník má
povinnost tvrzení jen ohledně skutkových okolností věci (k tomu viz z četné
judikatury např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo
527/2014).
K tvrzení, že nezbytná cesta není zařazena mezi služebnosti (§ 1257 a násl. o.
z.), ale mezi omezení vlastnického práva, a nemusí být jako služebnost zřízena:
Tuto otázku soudy řešily v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. 7.
2016, sp. zn. 22 Cdo 4205/2014. Byť § 1029 odst. 2 věta druhá o. z. skutečně
předpokládá, že lze nezbytnou cestu zřídit i jinak než jako služebnost,
judikatura dovolacího dovodila, že nezbytná cesta by měla být zpravidla
povolována jako služebnost, a to s ohledem na právní jistotu žadatele o
nezbytnou cestu, která by byla zpochybněna zejména v případě změny vlastníka
pozemku, přes který by měla být nezbytná cesta povolena. Zřídit právo nezbytné
cesty jako obligaci bude možné jen výjimečně, budou-li pro takový postup
zvláštní důvody; ty v této věci nebyly.
K názoru, že předpoklady pro povolení nezbytné cesty podle § 1029 odst. 1 o. z.
nebyly splněny, neboť ten ukládá vlastníkovi nemovité věci, aby požádal
vlastníka dotčeného pozemku o povolení nezbytné cesty: „Vlastník nemovité věci,
na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není
dostatečně spojena s veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu
povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek“ (§ 1029 odst. 1 o. z.). Ze srovnání
z § 1029 odst. 2 o. z., který již stanoví rozsah, ve kterém soud může povolit
právo nezbytné cesty, se podává, že obrat „může žádat“ znamená totéž, jako „má
právo“; ze zákona ani z povahy věci nevyplývá, že by žádost sousedovi byla
podmínkou pro vyhovění žalobě ve věci samé. Ostatně i zde je postup soudu v
souladu s výše uvedenou judikaturou; navíc žalované od počátku právo na zřízení
nezbytné cesty popíraly, takže i kdyby jejich názor byl správný, bylo by za
této situace trvání na tom, aby je žalobce o povolení cesty před zahájením
sporu požádal, projevem formalismu. Ostatně i doručenou žalobu o zřízení práva
cesty lze považovat za žádost adresovanou vlastníku pozemku.
K námitce, že žalované opakovaně deklarovaly snahu řešit věc smírně a žalobci v
přístupu do domu nebránily: Postoj žalovaných je třeba konfrontovat s výsledkem
řízení; žalované nenabízely podmínky přístupu, které požadoval žalobce a které
podle rozsudku uplatňoval důvodně. Např. mu odmítaly vydat klíče s tím, že mu
kdykoliv vstup umožní. Nejvyšší soud uvedl v rozsudku z 26. 2. 1999, sp. zn. 22
Cdo 1457/99, že „právo odpovídající věcnému břemeni, spočívající ve volném
průchodu a průjezdu přes pozemek není dotčeno tím, že vlastník pozemku tento
pozemek oplotí a k vjezdu umístí vrata, není-li v důsledku těchto opatření
znemožněn nebo podstatně ztížen průchod a průjezd oprávněného přes tento
pozemek (například když vlastník pozemku dá oprávněnému klíč k vratům)“. Z toho
se podává, že příchod přes zamčenou branku, ke které nemá ten, kdo jej využívá,
klíče, je přinejmenším podstatně ztížen (např. vlastníci pozemku, na kterém je
branka, nemusí být doma, problémy s průchodem v noci apod.). V konfrontaci s
výsledkem řízení je tak zřejmé, že nejde o případ, kdy by svým chováním
nezavdaly příčinu k podání návrhu na zahájení řízení (§ 143 o. s. ř.).
K námitce, že při hodnocení újmy, která žalovaným vznikne zřízením služebnosti,
měly soudy přihlédnout i k újmě, která jim vznikla v důsledku soudního řízení a
vynaložených nákladů řízení: Náklady vynaložené na vedení sporu lze nahradit
jen v rámci rozhodování podle § 137 a násl. o. s. ř.; nedostatek podmínek pro
rozhodnutí o náhradě nákladů řízení nemůže strana, která v řízení o povolení
nezbytné cesty nebyla úspěšná, obcházet tím, že se domáhá zohlednění těchto
nákladů v rámci náhrady za povolení práva cesty.
K rozhodnutí o nákladech řízení: Úprava náhrady nákladů řízení vychází ze
zásady úspěchu ve věci; kritériem úspěchu je porovnání žalobní žádosti s
rozsudečným výrokem. Z tohoto hlediska měl žalobce v řízení plný úspěch. Není
tu nic, co by odůvodňovalo aplikaci § 150 o. s. ř. Je skutečností, že právní
úprava je nová, zásadně je však nadále použitelná dosavadní judikatura;
„Judikaturu týkající se zřízení práva cesty podle § 151o odst. 3 obč. zák. lze
přiměřeně (tam, kde nový občanský zákoník nemá obsahově odlišnou úpravu) použít
i při zřizování nezbytné cesty podle § 1029 a násl. o. z. [k tomu srovnej
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4242/2015,
(uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2016, č. 16, str. 186), rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1814/2015]. Spor byl
zjevně vyvolání tím, že žalované odmítaly zřídit žalobci takové právo cesty,
které by mohl bez zbytečných a neodůvodněných komplikací vykonávat, zejména mu
odmítaly vydat klíče od branky a bránily se zřízení věcného práva, byť jejich
pozemek je jím nakonec zatížen jen v nepatrné míře.
K nízkému příjmu a osobním poměrům žalovaných: „Ustanovení § 150 o. s. ř.
neslouží ke zmírňování majetkových rozdílů mezi procesními stranami, ale k
řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená
nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které
při této činnosti účelně vynaložil“ (nález Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2008,
sp. zn. I. ÚS 2862/07 – podle údajů v informačním systému ASPI je toto
rozhodnutí citováno v dalších 93 věcech Ústavního i Nejvyššího soudu). V dané
věci není nic, co by i z hlediska obecné spravedlnosti mělo vést k tomu, že by
žalované neměly hradit úspěšnému žalobci náklady řízení; od počátku se bránily
vydání klíčů a zřízení věcného práva, ač jejich pozemek měl být dotčen jen
ohledně 4m2, tedy 1% z celkové výměry; to že si uvědomovaly, že žalobci nakonec
musí přístup umožnit, svědčí spíše v jejich neprospěch. Rozhodnutí odvolacího
soudu se nijak neodchýlilo od judikatury Nejvyššího či Ústavního soudu.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Vady řízení
uvedené v § 242 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez
návrhu, nebyly dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout
(§ 243d písm. a/ o. s. ř.).
Žalobce byl v dovolacím řízení úspěšný a žalované jsou povinny nahradit mu
náklady řízení (§ 243b a 142 odst. 1 o. s. ř). Ty jsou dány odměnou advokáta
za zastoupení žalobce za jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání vůči
každé ze žalovaných 2 000 Kč a paušální náhradou hotových výdajů 300 Kč (§ 6
odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 3 písm. c), § 11 odst. 1 písm. k/ a § 12 odst. 3
AT). Náklady představuje také 21% náhrada za daň z přidané hodnoty 966 Kč,
kterou je advokát povinen odvést z odměn a náhrad v částce 4 600 Kč (§ 137
odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalované dobrovolně povinnost uloženou jim tímto rozhodnutím, může
se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. února 2017
JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu