22 Cdo 1814/2015

22 Cdo 1814/2015

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala

Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve

věci žalobkyně XAVERgen, a. s., se sídlem v Kostelci nad Černými lesy,

Kutnohorská 474, zastoupené Mgr. Jaroslavem Lukešem, advokátem se sídlem v

Benešově, Pražského povstání 2057, za účasti vedlejších účastníků na straně

žalobkyně: a) J. T., b) M. T., obou zastoupených JUDr. Janou Toušovou, Ph.D.,

advokátkou se sídlem v Klatovech, Randova 204, c) V. O., d) L. O., e) M. V., f)

M. M., g) L. M., h) A. Š., ch) Č. Š., i) Ing. J. R., j) R. R., k) V. T., l) M.

Š., m) M. Š., n) I. H., o) L. T., proti žalovanému F. K., zastoupenému JUDr.

Zdeňkem Králem, advokátem se sídlem v Klatovech, Domažlická 800, o zřízení

věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 6 C 3/2008, o

dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. října

2014, č. j. 10 Co 479/2013-847, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. října 2014, č. j. 10 Co

479/2013-847, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.

Okresní soud v Klatovech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12.

9. 2013, č. j. 6 C 3/2008-708, zřídil k části pozemků parc. č. 274, 4/3 a 4/4,

zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Plzeňský kraj,

Katastrální pracoviště Klatovy na LV č. 563 pro obec Klatovy a k. ú. O. u T., a

pozemku parc. č. 4/6 v k. ú. O. u T. podle geometrického plánu pro rozdělení

pozemků a vymezení rozsahu věcného břemene, zhotovitele Ing. V. K., Karlovy

Vary, č. 146-206/2007 ze dne 27. 9. 2007 (dále jen „příslušný geometrický

plán“) věcné břemeno přístupu a příjezdu, údržby a provozování každému

vlastníků biologického septiku typu BS 50 (dále jen „předmětný septik“),

umístěného na pozemku parc. č. 4/6 v k. ú. O. u T., a to tak, jak je v

geometrickém plánu vyšrafováno, a vlastník dotčených pozemků je povinen věcné

břemeno trpět (výrok I.), stanovil, že se věcné břemeno podle výroku I. zřizuje

na dobu 5 let od právní moci rozsudku (výrok II.), uložil žalobci povinnost

zaplatit žalovanému náhradu za zřízení věcného břemene ve výši 47 786 Kč do 3

dnů od právní moci rozsudku (výrok III.), stanovil, že příslušný geometrický

plán je nedílnou součástí rozsudku (výrok IV.), a rozhodl o náhradě nákladů

řízení (výroky V. až VII.). Soud prvního stupně uvedl, že není důvodná námitka

žalovaného ohledně nedostatku věcné legitimace žalobkyně, tedy že není

vlastnicí předmětného septiku. Předmětný septik byl vybudován a je provozován v

souladu s právními předpisy pro potřeby drůbežářského závodu, přičemž na něj je

napojeno i 10 rodinných domů. V současnosti žalobkyně již pro svou činnost

předmětný septik nepotřebuje, neboť likvidaci odpadních vod řeší jinak. Odpadní

vody nejsou vypouštěny na pozemky žalovaného, nýbrž jsou odváděny do veřejné

kanalizace. Soud prvního stupně shledal podmínky zřízení věcného břemene

nezbytné cesty podle § 151o odst. 3 občanského zákoníku za splněné, když nelze

přístup ke stavbě zajistit jinak. Ač žalovaný uvedl, že nebrání v přístupu k

předmětnému septiku a navrhl přístup k němu dohodou na podkladě finančního

plnění ve výši určené žalovaným, dospěl soud prvního stupně k závěru o nutnosti

zřízení věcného břemene rozhodnutím soudu tak, aby byly vztahy zcela právně

upraveny a nedocházelo v budoucnu k neshodám. Bez zřízení věcného břemene by

nemohli žalobkyně ani vedlejší účastníci k němu přistupovat a zejména ho

vyvážet. Přihlédl i k tomu, že žalovaný při převzetí pozemků v restituci o

existenci předmětného septiku věděl a že odvádění odpadu do septiku z rodinných

domů vedlejších účastníků trvá již více jak 50 let. Věcné břemeno nijak

neomezuje vlastnická práva žalovaného, který na svých pozemcích nehospodaří,

jedná se o pozemky v bezprostřední blízkosti cesty. Rozsah věcného břemene

vymezil soud prvního stupně podle příslušného geometrického plánu, a to na dobu

5 let, jak navrhovala žalobkyně. Náhrada za omezení vlastnického práva byla

stanovena ve výši 47 786 Kč, když se jedná o částku, k níž dospěl soudem

ustanovený znalec. Nepřisvědčil tak návrhu žalovaného na náhradu ve zcela

nepřiměřené částce ve výši 1 051 292 Kč.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem

ze dne 30. 10. 2014, č. j. 10 Co 479/2013-847, rozsudek soudu prvního stupně

potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, doplnil

dokazování znaleckým posudkem, z něhož vyplynulo, že hodnota nezastavěného

pozemku činí 225 828 Kč, hodnota věcného břemene činí 47 786 Kč, proto náhradu

za zřízení služebnosti určil znalec součtem těchto hodnot ve výši 273 614 Kč.

Odvolací soud stanovil náhradu na základě vlastní úvahy, kdy zohlednil zejména

to, že nezbytná cesta poskytne jízdu po pozemcích žalovaného vozidly s větší

zátěží. Současně přihlédl k tomu, že se nezbytná cesta zřizuje toliko na

období 5 let. Shledal proto přiměřenou náhradu ve výši 47 786 Kč. Pokud by

odvolací soud vycházel z úvahy znalce, který zahrnul do ceny věcného břemene i

hodnotu samotného pozemku, pak by se v případném prodloužení v omezení

vlastnického práva žalovaného dostala celková náhrada do výše, která by byla

neadekvátní hodnotě samotného pozemku.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za

přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť odvolací soud se při

řešení právní otázky odchýlil od judikatury dovolacího soudu a rozhodnutí

odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, která nebyla doposud

vyřešena. Zdůrazňuje, že žalobkyně zřídila předmětný septik v rozporu s

platnými právními předpisy, tato stavba nebyla zkolaudována, přičemž žalobkyně

v řízení výslovně uvedla, že septik pro sebe nepotřebuje, neboť její

kanalizační přípojka není využívána pro potřeby stávajícího provozu žalobkyně,

slouží toliko k potřebě vedlejších účastníků. Žalobkyně tak nemá faktický ani

právní zájem na zřízení věcného břemene a ve prospěch vedlejších účastníků

nemůže být věcné břemeno zřízeno. Žalovaný upozorňuje, že v minulosti v

přístupu k předmětnému septiku nebránil, žalobkyně naopak narušuje jeho

vlastnické právo k dotčeným pozemkům. Žalobkyni jde jen o to, aby mohla po dobu

soudních řízení, která proti žalovanému vede, užívat jeho pozemky zdarma. Doba

využití předmětného septiku je do budoucna krátká, neboť po vybudování

kanalizace v obci nebude již využitelný. Namítá, že překážkou zřízení nezbytné

cesty je, pokud vlastník pozemku nabídl vlastníku stavby zajištění přístupu

smluvně; dále zřízení nezbytné cesty brání ta skutečnost, že věcné břemeno byl

oprávněn zřídit ve správním řízení orgán, který rozhodoval o vydání pozemků

podle restitučního návrhu žalovaného, odkazuje přitom na rozhodnutí sp. zn. 22

Cdo 3998/2009. Rovněž namítá, že věc neměla být posouzena podle zákona č.

89/2012 Sb. Nesouhlasí ani se stanovenou výší náhrady za zřízení věcného

břemene, neboť neodráží újmu, která žalovanému nastane zřízením nezbytné cesty,

sám přitom požadoval v řízení částku řádově vyšší. Rozporuje jednotlivé úvahy

odvolacího soudu týkající se stanovení přiměřené náhrady, zejména nesouhlasí se

skutečností, že na dotčených pozemcích ničeho nepěstuje ani nechová, nevyužívá

je, když bydlí mimo obec, také poukazuje na svůj vyšší věk (68 let), na srdeční

a další onemocnění. Zdůrazňuje i znění § 1030 občanského zákoníku, který

upravuje úplatu a odčinění újmy za zřízení práva nezbytné cesty. Otázka úplaty

a odčinění újmy nebyla doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu posouzena,

v čemž spatřuje přípustnost dovolání. Pro případ naplnění prvního dovolacího

důvodu navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu

vrátil k dalšímu řízení; pro případ, že první dovolací nebude naplněn,

navrhuje, aby dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že

žalovanému přizná náhradu za zřízení nezbytné cesty ve výši 273 614 Kč a

náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání namítá, že žalovaný se sice snaží dovolací

soud přesvědčit o důvodnosti dovolání, své námitky však náležitě neodůvodňuje,

nijak neupozorňuje na rozhodovací praxi dovolacího soudu, od níž se měl

dovolací soud odchýlit. Obsahem dovolání je opakování toho, co uvedl již v

průběhu řízení, přičemž soudy obou stupňů se s jeho námitkami řádně a správně

vypořádaly. Rovněž náhrada je stanovena správně za situace, kdy má dojít k

omezení vlastnického práva žalovaného na dobu 5 let. Nenastala přitom situace,

že by naznačenou otázku měl posoudit dovolací soud. Dovolání není důvodné, a

proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl.

K dovolání se vyjádřili samostatnými podáními vedlejší účastníci na straně

žalobkyně a) a b), vedlejší účastníci na straně žalobkyně c) a d), vedlejší

účastnice na straně žalobkyně e), vedlejší účastník na straně žalobkyně k) a

vedlejší účastnice na straně žalobkyně n). Z vyjádření vyplývá nesouhlas s

dovoláním a naopak souhlas s rozhodnutími soudů obou stupňů. Poukazují na „lži

a polopravdy“ obsažené v dovolání, připomínají historii sporu, kdy nemělo dojít

k vydání zastavěných pozemků v restitučním řízení bez současného zabezpečení

práva přístupu k předmětnému septiku, a upozorňují na další újmu, která by jim

vznikla, pokud by nezbytná cesta zřízena nebyla. Rovněž upozorňují, že žalovaný

si při převzetí pozemků nestěžoval na existenci škod a předmětného septiku,

septik byl postaven a je provozován v souladu s právními předpisy a tvoří

součást obecní kanalizace, tedy veřejně prospěšné stavby. Není pravdou, že by

chtěl žalovaný řešit problémy spojené s existencí septiku prodáním svých

pozemků. Navrhují proto, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb.,

občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť řízení v

projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej článek II bod 2.

zákona č. 293/2013 Sb.) – (dále jen „o. s. ř.“).

Dovolání je přípustné a zároveň i důvodné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti

každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže

napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe

dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla

vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být

dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že

rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V

dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti

kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení

důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti

dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod

dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá

za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

V první řadě žalovaný namítá, že odvolací soud posuzoval věc podle nesprávné

právní úpravy.

Tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť rozhodnutí odvolacího

soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Konkrétně z usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 2. 2014,

sp. zn. 7 Co 296/2014 (uveřejněného pod č. 78/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a

stanovisek, rozh. obč.), se podává, že v řízeních o zřízení věcného břemene

práva nezbytné cesty zahájených do 31. 12. 2013, v nichž soud rozhoduje ve věci

po 1. 1. 2014, je nutné nárok projednat a posoudit podle § 1029 a násl. zákona

č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Správnost těchto závěrů

potvrdil následně ve své rozhodovací praxi i dovolací soud [srovnej např.

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 29 Cdo 5075/2014

(uveřejněné pod č. 29/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh.

obč.), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo

4205/2014 (dostupné na www.nsoud.cz)], přičemž dovolací soud nehodlá na

správnosti těchto závěrů, které byly přiměřeně aplikovány i v posuzované věci,

čehokoliv měnit.

Dovolatel namítá, že zřízení věcného břemene nezbytné cesty je v posuzovaném

případě v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.

Dovolání je v této otázce přípustné a zároveň i důvodné, neboť rozhodnutí

odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Podle § 1029 odst. 1 a 2 o. z. vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně

hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s

veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu

přes svůj pozemek. Nezbytnou cestu může soud povolit v rozsahu, který odpovídá

potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, a to i

jako služebnost. Zároveň musí být dbáno, aby soused byl zřízením nebo užíváním

nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně zasažen. To musí

být zvlášť zváženo, má-li se žadateli povolit zřízení nové cesty.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3903/2008

(uveřejněného pod č. C 8 623 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek

Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), se podává, že „zřízení

nezbytné cesty představuje vážný zásah do práva vlastníka pozemku, a proto je

třeba vždy poměřovat výhodu, kterou cesta poskytuje, s újmou, která by vznikla

zřízením cesty pro vlastníka zatížené nemovitosti. Soud musí zajistit, aby bylo

možno stavbu řádně užívat, především však musí dbát, aby vlastník pozemku byl

omezen co nejméně. Občanský zákoník proto stanoví, že ke zřízení věcného

břemene může soud přistoupit pouze v případě, kdy přístup ke stavbě nelze

zajistit jinak. Odvolací soud i v tomto případě dospěl ke správnému závěru, že

přístup ke stavbě septiku může mít žalobkyně zajištěn i jinak než

prostřednictvím práva odpovídajícího věcnému břemenu, a to v režimu § 141 odst.

1 zákona č. 183/2006 Sb. a § 127 odst. 3 obč. zák. … Septik je svou povahou

stavbou, která slouží potřebám obyvatel rodinného domu, na který je napojen,

jeho fungování však nezbytně nevyžaduje každodenní údržbu, a tudíž není

nezbytný stálý přístup k němu. Vedle možného pravidelného provádění oprav či

údržby septiku lze dále uvažovat o jeho čištění či vyvezení; k zajištění těchto

funkcí jsou dostačující právní nástroje vyplývající z § 141 odst. 1 stavebního

zákona a § 127 odst. 3 obč. zák. Při primární minimalizaci zásahů do práv

vlastníka pozemku je zřejmé, že v takovém případě je namístě aplikace zákonných

ustanovení, která vlastníku pozemku sice ukládají vymahatelné povinnosti

směřující k účelu, jehož dosažení se žalobkyně domáhá, jeho pozemek však

nezatěžují právem odpovídajícím věcnému břemenu. Navíc v případě neplnění takto

uložených povinností se může žalobkyně na soud (správní orgán) obrátit s

návrhem na vydání rozhodnutí, které upraví poměry účastníků do budoucna, a není

tak nucena v případě každého eventuálního porušení zákonné povinnosti žalovaným

domáhat se opakovaně vydání nového rozhodnutí.“

Ač uvedené závěry byly přijaty v poměrech § 151o odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb.,

občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“),

uplatní se i v poměrech § 1029 a násl. o. z., neboť z rozhodovací praxe

dovolacího soudu se podává, že judikaturu týkající se zřízení práva cesty podle

§ 151o odst. 3 obč. zák. lze přiměřeně (tam, kde nový občanský zákoník nemá

obsahově odlišnou úpravu) použít i při zřizování nezbytné cesty podle § 1029 a

násl. o. z. [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp.

zn. 22 Cdo 4242/2015 (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2016, č. 16, str.

186)].

V posuzovaném případě soudy obou stupňů zřídily věcné břemeno nezbytné cesty

chůze a jízdy za účelem přístupu a provozování předmětného septiku ve

vlastnictví žalobkyně v rozsahu podle příslušného geometrického plánu. Před

zřízením nezbytné cesty se však soudy obou stupňů řádně nevypořádaly s otázkou,

zdali skutečně bylo v daném případě nezbytně nutné zřídit nezbytnou cestu k

předmětnému septiku, když septik zpravidla nevyžaduje nezbytně každodenní

údržbu, a tudíž neustálý přístup k němu, přičemž k zajištění provádění oprav a

údržby, k jeho čištění a vyvezení poskytuje právní řád jiné prostředky, které

méně omezují vlastníka než zřízení nezbytné cesty v podobě služebnosti;

zejména lze poukázat na § 1021 o. z. zajišťující právo vstupu na sousední

pozemek za účelem nezbytné údržby sousedního pozemku nebo k hospodaření na něm,

dále § 1022 o. z. poskytující možnost provádět opravu stavby ze sousedního

pozemku, a na § 141 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním

řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů. Jestliže se soudy obou

stupňů řádně nevypořádaly s otázkou jiného možného řešení, které bude méně

invazivní ve vztahu k vlastníku dotčeného pozemku, je jejich právní posouzení

neúplné, tudíž i nesprávné; důvod nesprávného právního posouzení (§ 241a odst.

1. o. s. ř.) byl tudíž uplatněn právem.

V této souvislosti dovolací soud podotýká, že podmínky vstupu na sousední

pozemek ve smyslu § 1021 o. z. vysvětlil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 23. 2.

2016, sp. zn. 22 Cdo 4480/2015 (dostupném na www.nsoud.cz), kde také konkrétně

vymezil, jakou judikaturu vztahující se k § 127 odst. 3 obč. zák. považuje za

použitelnou i v poměrech o. z. a jeho § 1021 (R 3/1988, 22 Cdo 2019/2000 a 22

Cdo 1281/2002).

Dovolací soud dodává, že pokud je ustanovení § 1021 o. z. podmíněno zákonným

požadavkem, že „daného účelu nelze dosáhnout jinak“, je zjevné, že tím není

míněna možnost zřízení služebnosti, ale případy, kdy lze účelu dosáhnout např.

nákladněji z vlastního pozemku.

V další fázi řízení se odvolací soud znovu bude řádně zabývat otázkou, zdali

lze fungování předmětného septiku zajistit i jinými prostředky poskytovanými

právním řádem. Dovolací soud v této souvislosti nevylučuje, že pokud dospějí

nalézací soudy k závěru, že méně omezující nástroje nelze k zajištění řádné

péče o septik použít, bude možno služebnost zřídit s vymezením podmínek jejího

výkonu (zejména doba vstupu, resp. četnost a podmínky výkonu).

Nicméně ještě před posuzováním této skutečnosti se bude odvolací soud zabývat

splněním všech základních podmínek vyplývajících z § 1029 a násl. o. z.,

jejichž naplnění nemohl posuzovat soud prvního stupně, neboť ten správně

posuzoval nárok žalobkyně ještě podle zákona č. 40/1964 Sb. [srovnej např.

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4258/2014

(uveřejněné pod č. C 14 617 v Souboru)].

Z ustanovení § 1029 odst. 1 o. z. vyplývá, že podmínkou pro povolení nezbytné

cesty je skutečnost, že vlastník nemovité věci ji (mimo jiné) nemůže řádně

užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou.

Zákonný požadavek, že nelze nemovitost řádně užívat proto, že není dostatečně

spojena s veřejnou cestou, míří především na případy, kdy tuto nemovitost nelze

užívat právě proto, že absence jejího napojení na veřejnou cestu takovému

užívání brání.

V poměrech souzené věci ale nelze také vyloučit úvahu, že k septiku žalobce

nemá přístup nejenom z veřejné cesty, ale ani přímo ze svého pozemku a z tohoto

důvodu jej nemůže bez dalšího omezení užívat. I v takovém případě není aplikace

§ 1029 a násl. bez dalšího vyloučena.

Z rozhodnutí odvolacího soudu však vůbec nevyplývá, zda se touto základní

podmínkou zabýval, na základě jakých skutkových závěrů a s jakými závěry

právními. V rozhodnutí odvolacího soudu tak absentuje základní úvaha, nakolik

nelze předmětný septik (je-li nemovitou věcí) řádně užívat.

Posouzení této základní otázky je v dané věci namístě tím spíše, že dovolatel v

průběhu řízení opakovaně namítal, že žalobkyně předmětný septik již nepoužívá

pro potřeby svého stávajícího provozu a tento slouží pouze ke shromažďování

odpadů z rodinných domů vedlejších účastníků a nikoliv k podnikání žalobkyně.

Ostatně i soud prvního stupně ve svém rozhodnutí konstatoval, že „v současnosti

žalobkyně již pro svou činnost septik nepotřebuje, neboť likvidaci odpadních

vod řeší jinak.“ Od tohoto skutkového zjištění soudu prvního stupně se však

odvolací soud nijak neodchýlil a naopak výslovně zdůraznil, že ze skutkových

zjištění soudu prvního stupně vycházel.

Pro úplnost pak dovolací soud dodává, že není zcela správným poukaz odvolacího

soudu na aplikaci § 1276 o. z., jenž upravuje tzv. služebnost cesty. V usnesení

ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 903/2016 (dostupném na www.nsoud.cz),

Nejvyšší soud vysvětlil, že soud může rozhodnout o zřízení služebnosti pouze v

případech stanovených zákonem. Povolení nezbytné cesty soudem (a to i formou

služebnosti) je výslovně upraveno v § 1029 a násl. o. z. Soud může rozhodnout o

povolení nezbytné cesty formou služebnosti cesty (§ 1276 o. z.), avšak jen za

podmínek upravených v § 1029 odst. 1, 2 o. z., tedy jen tehdy, jestliže

vlastník nemůže nemovitou věc řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s

veřejnou cestou.

Důvodným není naopak poukaz dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn.

22 Cdo 3998/2009, z něhož má podle dovolatele vyplývat nemožnost zřízení

nezbytné cesty, neboť věcné břemeno mohlo být zřízeno toliko v restitučním

řízení.

Předně je třeba zdůraznit, že z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2011,

sp. zn. 22 Cdo 3998/2009 (uveřejněného pod č. C 10 062 v Souboru), nijak

nevyplývá, že by navrácení pozemku v restituci jakkoliv bránilo zřízení

nezbytné cesty. V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud toliko zdůraznil, že při

restituci podle zákona č. 229/1991 Sb. může pozemkový úřad zřídit věcné

břemeno; jedná se však o jeho oprávnění, nikoliv o jeho povinnost. V rozsudku

ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3903/2008 (uveřejněném pod č. C 8 623 v

Souboru), pak Nejvyšší soud uvedl, že možnost zřízení věcného břemene při

vydání pozemku je pro právní posouzení nároku na zřízení nezbytné cesty bez

významu.

Protože dovolání směřující do zpochybnění povolení práva nezbytné cesty bylo

shledáno dovolacím soudem důvodným, nezabýval se dovolací soud pro předčasnost

námitkami směřujícími do výše poskytnuté náhrady za zřízení nezbytné cesty.

Jelikož rozsudek odvolacího soudu spočívá ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. na

nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 a 2 o. s.

ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Odvolací

soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta

první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací

soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. listopadu 2016

Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu