22 Cdo 4258/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida
Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve
věci žalobců: a) M. L., b) J. L., oběma zastoupeným JUDr. Pavlem Kvíčalou,
advokátem se sídlem v Prostějově, nám. T. G. Masaryka 195/18, proti žalovaným:
1) M. A., a 2) S. Š., oběma zastoupeným Mgr. Monikou Tesařovou, advokátkou se
sídlem v Brně, Bohunická 517/55, o zřízení věcného břemene, vedené u Městského
soudu v Brně pod sp. zn. 18 C 103/2009, o dovolání žalobců proti usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 30. května 2014, č. j. 18 Co 264/2013-213, takto:
Dovolání se odmítá.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Brně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. března
2013, č. j. 18 C 103/2009-193, zamítl žalobu na určení, že „existuje věcné
břemeno k pozemku p. č. 3829 v k. ú. L. ve prospěch vlastníka budovy, postavené
na pozemku p. č. 3830 v k. ú. L., zapsané na LV č. 11756 spočívající v právu
cesty, tedy chůze a jízdy jednostopým vozidlem přes uvedený pozemek vyznačený v
geometrickém plánu číslo 3851-49/2012 ze dne 13. 6. 2012, schváleném
Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno-město
dne 21. 6. 2012 pod číslem 891/2012-702“ (výrok I.), rozhodl, že „se zřizuje
věcné břemeno k pozemku v k. ú. L., zapsané na LV č. 11756 spočívající v právu
cesty, tedy chůze a jízdy jednostopým vozidlem přes uvedený pozemek, a to v
rozsahu vyznačeném v geometrickém plánu číslo 3851-49/2012 ze dne 13. 6. 2012,
schváleném Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště
Brno-město dne 21. 6. 2012 pod číslem 891/2012-702, který je nedílnou součástí
tohoto rozsudku“ (výrok II.), dále že „žalovaní 1, 2 jsou povinni právo
odpovídající tomuto věcnému břemeni trpět“ (výrok III.) a konečně že „žalobci
a, b jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit za zřízení věcného břemene
finanční náhradu žalovaným 1 a 2 ve výši 24.010,- Kč do 15 dnů od právní moci
tohoto rozsudku“ (výrok IV.). Ve výrocích V. a VI. rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalovaných usnesením ze dne
30. května 2014, č. j. 18 Co 264/2013-213, rozsudek soudu prvního stupně v
odvoláním napadených výrocích II. až VI. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podávají žalobci dovolání. Odkazují přitom na
§ 237 o. s. ř. Navrhují, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaní navrhují, aby bylo dovolání odmítnuto. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2014, pro řízení
zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963
Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona. Protože odvolací soud vydal napadené rozhodnutí 30. května 2014 a dovolací
řízení bylo tedy zahájeno po 1. lednu 2014, projednal a rozhodl dovolací soud o
dovolání žalobců podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna
2014 (dále jen o. s. ř.). Podle § 243f odst. 2 o. s. ř.
v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání
odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně
uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání
pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této
věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace
textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (uveřejněné na
webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz)]. V daném případě není dovolání přípustné již z toho důvodu, že dovolatelé vůbec
neuvedli, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §
237 až 238a o. s. ř., když pouze odkázali na ustanovení § 237 o. s. ř. Dovolatelé rovněž nevymezili řádný dovolací důvod. Obsahem dovolání je
především polemika se skutkovými závěry odvolacího soudu a hodnocením důkazů. Od 1. 1. 2013 však nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění
odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění,
učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, uveřejněné na internetových stránkách
Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). „Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem
(opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132
o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve
znění účinném od 1. ledna 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem“ (viz
např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 28 Cdo
1539/2013, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu –
www.nsoud.cz). Jestliže dále namítají, že odvolací soud „nesprávně aplikoval § 3028 občanského
zákoníku“, neboť „předmětná věc má být posouzena podle předpisů platných v
době, kdy bylo řízení zahájeno“ uvádí dovolací soud následující:
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných
ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.), tímto zákonem se řídí práva
a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno
jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv
osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich
vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle
dosavadních právních předpisů. Rozhodnutí o zřízení věcného břemene je konstitutivním rozhodnutím, jímž
dochází ke vzniku práva a jemu odpovídající povinnosti mezi účastníky řízení,
proto je pro něho rozhodující nejen skutkový, ale i právní stav v době
vyhlášení rozhodnutí. Pokud tedy odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že o žalobě bude
nadále rozhodováno podle o. z., který upravuje možnost zřízení cesty odlišně od
právní úpravy účinné v době vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, postupoval
odvolací soud v souladu s citovaným ustanovením § 3028 odst. 1, 2 o. z. Protože dovolání neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatelé spatřují splnění
předpokladů přípustnosti dovolání ani způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 2,
3 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl [k
tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2013, sp. zn. 29
Cdo 3028/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2014, sp. zn. 22
Cdo 4205/2013 (obě uveřejněná na webových stránkách Nejvyššího soudu –
www.nsoud.cz)]. O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. března 2015
Mgr. David
Havlík
předseda senátu