22 Cdo 2283/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobců: a) J. N., P., b) J. N., tamtéž, obou zastoupených JUDr. Milenou
Kudějovou, advokátkou v Českých Budějovicích, Lidická 47, proti žalovanému Ing.
R. Š., P., zastoupenému JUDr. Václavem Kalinou, advokátem v Písku, Heydukova
101/2, o zřízení věcného břemene a odstranění stavby, vedené u Okresního soudu
v Prachaticích pod sp. zn. 3 C 366/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. března 2013, č. j. 6 Co
1285/2008-793, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. března 2013, č. j. 6
Co 125/2008-793, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích
k dalšímu řízení.
Okresní soud v Prachaticích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
18. března 2008, č. j. 3 C 366/2002-381, zřídil „ve prospěch vlastníka stavby
bez čísla popisného a čísla evidenčního, postavené a zapsané u Katastrálního
úřadu pro Jihočeský kraj, katastrální pracoviště Prachatice, pro obec a kat. území S., za účelem přístupu, užívání, oprav a údržby stavby za náhradu věcné
břemeno práva cesty přes pozemek, zapsaný u téhož úřadu pro obec a kat. území
S., v rozsahu vyznačeném v geometrickém plánu Ing. M. B. ze dne 27. ledna 2005,
č. 920-518/2004, který je nedílnou součástí rozsudku“ (výrok I. rozsudku). Uložil žalobcům, aby žalovanému zaplatili náhradu za zřízení věcného břemene v
částce 145.730,- Kč (výrok II. rozsudku). Dále zamítl vzájemný návrh žalovaného
na odstranění označené stavby stojící na st. parc. č. 382 (výrok III. rozsudku)
a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV. – VI. rozsudku). Soud prvního stupně zjistil, že žalovaný je vlastníkem předmětného pozemku na
základě darovací smlouvy ze dne 28. února 2000 s právními účinky vkladu dnem 5. dubna 2000 od dárkyně M. K., které bylo obnoveno vlastnické právo k tomuto
pozemku rozhodnutím „Okresního úřadu Prachatice, okresního pozemkového úřadu,
ze dne 20. září 1999, č. j. PU-205/91/91/I/0/1097/99“. Na pozemku se nachází
stavba chaty žalovaného a stavba, postavená jako ohřívárna pro lyžaře, která
rozhodnutím Okresního národního výboru v Prachaticích byla povolena k trvalému
užívání dnem 10. ledna 1963. Kupní smlouvou ze dne 18. února 2000 TJ Sokol
Stachy prodala tuto stavbu žalobcům za kupní cenu 300.000,- Kč. Žalobci koupili
stavbu s vědomím, že se nachází na cizím pozemku. Dopisem ze dne 28. června
2000 adresovaným stavebnímu odboru Městského úřadu ve Vimperku, postoupeným
Obecnímu úřadu ve Stachách, žalobci ohlásili nutnost opravy střechy a
klempířských prvků, vnitřních částí obvodových zdí, venkovních omítek, částí
podlah a vnitřních omítek, oken, malby, nemající vliv na charakter užívání
stavby. Obecní úřad ve Stachách proti provedení stavebních úprav v uvedeném
rozsahu neměl výhrady. Ze znaleckého posudku Ing. Aleny Hynkové soud zjistil,
že žalobci na stavbě provedli i práce nad rámec ohlášených stavebních úprav a
že těmito opravami došlo ke změně vzhledu objektu. Podle znalkyně by bylo
neekonomické stavbu bourat. Šetřením na místě samém za účasti znalců Ing. Aleny
Hynkové a Ing. Ladislava Bošky soud zjistil, že původní zdivo stavby žalobců
bylo odstraněno až na základy. Sklep a základy netvoří první nadzemní podlaží,
ale jsou součástí prvního podzemního podlaží. Dispoziční řešení původního
prvního nadzemního podlaží je zjistitelné pouze v jednom směru, a to ve vnějším
rozměru stavby, jež odpovídá stávajícím základům. Z původní stavby do nové byly
zřejmě použity jen dva trámy. Soud prvního stupně vázán právním názorem
odvolacího soudu vysloveným v rozsudku ze dne 16. listopadu 2007, č. j.
6 Co
2341/2007-353, jímž byl zrušen dřívější rozsudek soudu prvního stupně, se
postavil na stanovisko, že stavba žalobců není stavbou neoprávněnou, neboť ze
stavby oprávněné se stavební činností nemohla stát stavba neoprávněná. Uvedl,
že rekonstrukce stavby byla nutná v důsledku jejího poškození. Stavba nadále
stojí na původních základech. Nelze proto aplikovat § 135c občanského zákoníku,
ale je třeba věc posuzovat podle § 151o odst. 3 občanského zákoníku. Protože
žalobci nejsou vlastníky pozemku, na nichž stavba stojí, soud zřídil ve
prospěch vlastníka stavby předmětné věcné břemeno. Při stanovení náhrady za
zřízené věcné břemeno soud vycházel ze znaleckého posudku Ing. Ladislava Bošky,
který věcné břemeno ocenil částkou 145.730,- Kč. Žalobu žalovaného na
odstranění stavby žalobců zamítl s tím, že by uložením takové povinnosti
žalobcům došlo k neoprávněnému zásahu do jejich vlastnických práv ke stavbě. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen ,,odvolací soud“) k odvolání obou
účastníků rozsudkem ze dne 4. března 2013, č. j. 6 Co 1285/2008-793, rozsudek
soudu prvního stupně ve výrocích III. a VI. potvrdil (výrok I. rozsudku
odvolacího soudu). Rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II., IV. a V. změnil tak, že zřídil ve prospěch žalobců a dalších vlastníků stavby bez č. p./č. e., nacházející se na pozemku parc. č. st. 382 v katastrálním území a
obci Stachy, věcné břemeno spočívající v právu chůze, a to v rozsahu uvedeném
ve specifikovaném geometrickém plánu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud rozhodoval ve věci poté, co byl jeho rozsudek ze dne 13. listopadu 2009, č. j. 6 Co 1285/2008-549, zrušen rozsudkem dovolacího soudu ze
dne 26. ledna 2012, č. j. 22 Cdo 1241/2010-609. V uvedeném rozsudku ze dne 13. listopadu 2009 se odvolací soud odchýlil od
právního názoru, který vyslovil ve svém dřívějším rozsudku ze dne 16. listopadu
2007, a dospěl k závěru, že stavba žalobců je stavbou neoprávněnou, a věc je
proto třeba posuzovat podle § 135c obč. zák. Uvedl, že původní stavba – objekt
ohřívárny - byla stavbou oprávněnou. Teprve stavební činností žalobců v
souvislosti s nutnou opravou objektu se tato stavba stala stavbou neoprávněnou. Bylo prokázáno, že žalobci při provádění oprav objekt postupně demolovali,
zasáhli do nosných konstrukcí, původní stavba zanikla a vznikla stavba nová. Protože tato stavba stojí na pozemku žalovaného, jde o stavbu neoprávněnou. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že odstranění této
stavby by nebylo účelné. Neshledal podmínky pro přikázání stavby do vlastnictví
žalovaného. Podle § 135c odst. 3 obč. zák. žalobcům a dalším vlastníkům
předmětné stavby zřídil věcné břemeno spočívající v právu chůze přes pozemek v
nezbytném rozsahu vyznačeném geometrickým plánem Ing. Evy Soukupové. Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. 22 Cdo
1241/2010, jímž uvedený rozsudek odvolacího soudu zrušil, dospěl k závěru, že
pro posouzení věci je podstatné, zda původní stavba tzv. ohřívárny (dále též
jen „předmětná stavba“) měla charakter stavby oprávněné či neoprávněné, přičemž
odvolací soud učinil závěr o tom, že se jednalo o stavbu oprávněnou, její
existence ve vztahu k právním poměrům na pozemku, na kterém byla postavena,
nebyla vázána na časově omezené období. Tento závěr dovolatel v dovolání
nezpochybnil. Odvolací soud zaujal právní názor, podle kterého by se původní oprávněná stavba
v důsledku nezbytných oprav nemohla stát neoprávněnou. Jestliže však demolice
zdiva předmětné stavby v celém rozsahu a provedení nového obvodového zdiva
nepředstavovaly nezbytnou opravu, je již nově vzniklá stavba stavbou
neoprávněnou, neboť jako nová věc v právním slova smyslu byla zbudována na
pozemku, aniž by stavebníkům k takové výstavbě svědčilo občanskoprávní
oprávnění. Dovolací soud souhlasil s právními závěry nalézacích soudů potud, že pokud by
došlo v důsledku realizace nezbytných rekonstrukčních oprav stavby k jejímu
zániku jako věci v právním smyslu a následně ke vzniku stavby nové, nemohla by
se nově vzniklá stavba stát stavbou neoprávněnou, jestliže původní stavba měla
charakter stavby oprávněné, a to ani tehdy, jestliže rekonstruovaná stavba je
budována na cizím pozemku, kde stavebníku v době výstavby rekonstruované stavby
nesvědčí samostatný občanskoprávní titul k výstavbě. Ve vazbě na poměry
konkrétního případu však zdůraznil, že závěr o tom, že nově vzniklá stavba je
stavbou oprávněnou či neoprávněnou, musí reflektovat posouzení všech
skutečností vážících se k dané stavbě.
Při závěru o tom, zda případně provedení obměny zdiva v daném případě, které
právně znamenalo zánik stavby původní a vznik stavby nové, jen s úvahou
odvolacího soudu nebylo možné vystačit. Bylo totiž nutno zohlednit i další
kritéria, která mohla být v daných souvislostech relevantní, a to zejména
hledisko funkčnosti nově budované stavby, její ekonomické určení, ekonomickou
nákladnost rekonstrukčních prací, podobu stavby, soulad se stavbou původní
apod. Nebylo lze vyloučit ani význam okolností, na základě kterých došlo k
poškození původní stavby. V této souvislosti dovolací soud poukázal na
skutečnost, že se mu nejeví jako nepřiměřená úvaha vycházející např. z toho, že
s provedením nezbytných a nákladných stavebních činností (založených stavem
vycházejícím z objektivních skutečností poškození stavby plynutím doby či
živelnými zásahy), spočívajících ve výměně prvků krovu a celé střešní
konstrukce, spojí stavebník (ať již z důvodů např. ekonomických, funkčních,
podnikatelského záměru či důvodů estetických) i výměnu zdiva, které nemusí být
ve zcela havarijním stavu, veden úvahou o ekonomické nákladnosti postupu, kdy
by nejprve provedl výměnu všech střešních prvků s předpokladem obměny zdiva v
časovém horizontu např. několika následných let či z hlediska vůbec stavební
možnosti takového postupu. Právě k možné variabilitě do úvahy přicházejících
situací je nutné příslušný závěr učinit v poměrech konkrétního případu až po
zvážení všech relevantních (a výše některých naznačených) hledisek. Závěry z tohoto rozhodnutí dovolacího soudu se podávající pak vystihuje závěr,
že pokud by v důsledku realizace nezbytných rekonstrukčních oprav stavby došlo
k jejímu zániku jako věci v právním smyslu a následně ke vzniku stavby nové,
nelze s přihlédnutím ke všem okolnostem vyloučit, aby nová stavba nebyla
posuzována jako neoprávněná. Odvolací soud po doplněném dokazování konstatoval, že žalobci zakoupili stavbu
ohřívárny od Tělovýchovné jednoty Sokol Stachy s tím, že stojí na pozemku
jiného vlastníka. Vzhledem k rekonstrukčním činnostem došlo k tomu, že stavba
jako věc v právním smyslu zanikla a došlo k výstavbě nového objektu na
základech původní stavby. Rekonstrukce stavby byla nutná vzhledem k jejímu
špatnému technickému stavu. Odvolací soud uvedl, že realizace nezbytných
rekonstrukčních oprav byla účelná vzhledem k stáří a stavu stavby. Vzhledem k
tomu, že TJ Stachy svědčilo právo trvalého užívání pozemku, nemůže se jednat o
stavbu neoprávněnou. Na to nemá vliv ani skutečnost, že stavba byla postavena v
rozporu se stavebními předpisy. Vzhledem k nedostatku přístupu žalobců k jejich
stavbě zřídil věcné břemeno práva nezbytné cesty. Při stanovení rozsahu
nezbytné cesty vyšel z jiného geometrického plánu než soud prvního stupně,
neboť měl za to, že původní geometrický plán vlastníka pozemku příliš omezuje. Odvolací soud tak v nyní napadeném rozhodnutí rozhodl věcně stejně jako ve svém
předchozím zrušeném rozhodnutí, nicméně na základě zcela odlišného právního
posouzení věci, neboť dospěl k závěru, že je důvodný požadavek žalobců na
zřízení práva nezbytné cesty ve smyslu § 151o odst.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 občanského soudního řádu. Uplatnil přitom dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 občanského soudního řádu). Dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že se odchýlil od judikatury dovolacího soudu
při řešení otázky oprávněnosti či neoprávněnosti stavby a zřízení věcného
břemene nezbytné cesty a náhrady za její zřízení. Odvolací soud se podle jeho
názoru nezabýval při zřízení věcného břemene skutečností, že je stavba
nepovolená. Dovolatel má za to, že se odvolací soud neřídil závazným právním názorem
dovolacího soudu vysloveným v jeho rušícím rozhodnutí ve věci. Poukázal, že v
době výstavby byl pozemek parc. č. st. 382 v podílovém spoluvlastnictví
československého státu a děda žalovaného, který svou ideální polovinu daroval
československému státu až v roce 1967. Dovolatel je přesvědčen, že stavební
činností žalobců došlo k odstranění původní stavby (ohřívárny) a vzniku nové
(rodinného domu). Odvolací soud pochybil, pokud nezkoumal ekonomickou
nákladnost rekonstrukčních prací, kterou dovolatel namítal pro podporu svého
tvrzení, že původní stavba byla zdemolována a vznikla nová. Nově zbudovaná
stavba tak v žádném případě podle názoru dovolatele nemůže být stavbou
oprávněnou. Dovolatel upozornil na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle
které nelze zřídit nezbytnou cestu ke stavbě nepovolené či neoprávněné. Odvolacímu soudu vytkl, že se tímto právním názorem neřídil a přesto právo
nezbytné cesty zřídil. Nesouhlasil ani s rozsahem věcného břemene podle
znaleckého posudku, kterým se řídil odvolací soud. Dovolatel je toho názoru, že
odvolací soud nerespektoval zásadu, že vlastníka pozemku je nutné omezit co
nejméně. Správně nebyla stanovena ani náhrada za zřízení věcného břemene práva
nezbytné cesty, kterou považuje za příliš nízkou vzhledem k intenzitě omezení
svého vlastnického práva. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobci se k dovolání nevyjádřili. Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání. Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných
ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti
vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se
ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných
a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních
předpisů. Protože k tvrzenému zásahu do vlastnického práva žalovaného a vzniku práva
žalobců na zřízení práva nezbytné cesty mělo dojít a pravomocnému rozhodnutí o
nároku žalobců došlo před 1. lednem 2014, posoudil dovolací soud nárok žalobců
a žalovaného podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku (dále jen „obč.
zák.“). Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 4. března 2013,
projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského soudního řádu
ve znění účinném od 1. ledna 2013. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatel v dovolání napadá mimo jiné způsob, jakým odvolací soud stanovil výši
náhrady za zřízení věcného břemene práva tzv. nezbytné cesty, pro rozpor s
ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Protože v této části se skutečně
rozhodnutí odvolacího soudu odchýlilo od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, je
dovolání přípustné a je i důvodné. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že se v rovině právního posouzení věci
nezabýval okolností, zda předmětná stavba, která se stala vlastnictvím žalobců,
je stavbou oprávněnou či neoprávněnou, přičemž naznačuje, že ke zřízení stavby
mělo dojít před 1. dubnem 1964. Nejvyšší soud České republiky v usnesení ze dne 20. května 2009, sp. zn. 22 Cdo
4920/2007, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 7473, vyložil, že soud zamítne návrh na
zřízení práva cesty (vedle případů, kdy návrh uplatní vlastník nepovolené či
neohlášené stavby, který si k ní nezajistil přístup), jde-li o přístup ke
stavbě neoprávněné, dočasné či provizorní nebo jestliže by újma vzniklá
zřízením práva nezbytné cesty vlastníkovi pozemku převyšovala újmu vzniklou
vlastníkovi stavby odepřením takového práva; vždy je třeba zvažovat konkrétní
okolnosti. V předchozím svém rozhodnutí dovolací soud otázku oprávněnosti stavby z pohledu
naznačeného dovolatelem neposuzoval, neboť oprávněnost stavby dovolatelem
zpochybněna nebyla. Dovolací soud ve svém předchozím rozhodnutí vycházel z toho, že soudy obou
stupňů vyšly ze zjištění, které dovolatel v podaném dovolání nenapadl, že
původní stavba ohřívárny měla charakter stavby oprávněné a její existence ve
vztahu k právním poměrům k pozemku, na kterém byla postavena, nebyla vázána na
časově omezené období. Jestliže nyní dovolatel samotnou povahu stavby z pohledu oprávněnosti či
neoprávněnosti zpochybňuje, zejména s náznakem, že ke zřízení stavby mělo dojít
před účinností zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, jde o námitku, která
je pro další řízení a rozhodování určující. Případný závěr ve směru, že se
jedná o stavbu skutečně neoprávněnou, by vylučoval zřízení práva nezbytné cesty
podle § 151o odst. 3 obč. zák. Jestliže se odvolací soud z uvedeného pohledu
oprávněnosti stavby nezabýval, je jeho právní posouzení věci v rozhodných
skutečnostech neúplné a bude nutné se v dalším řízení oprávněností stavby
zabývat i z hlediska tvrzeného dovolatelem.
„Oprávněnost“ stavby dovolatel zpochybňuje dále z pohledu, že provedením
rekonstrukčních činností došlo mimo jiné k zásadní změně účelu samotné
nemovitosti, neboť „ohřívárna pro lyžaře v havarijním stavu“ měla být
odstraněna a místo ní měli žalobci zbudovat rodinný dům; odvolacímu soudu
vytýká, že se oprávněností stavby z tohoto hlediska nezabýval. Podle přesvědčení dovolatele takový postup musí založit neoprávněnost nové
stavby a naznačuje nepřípustnost opačného závěru, přestože dovolací soud měl ve
svém předchozím rušícím rozhodnutí vyslovit názor, že i takový postup nemusí
být na překážku oprávněnosti stavby. Dovolací soud především předesílá, že žádný takový závěr ve svém rušícím
rozhodnutí neučinil. Toliko odvolacímu soudu uložil, aby při úvaze o tom, zda
se může v důsledku rekonstrukčních stavebních činností na stavbě jednat o
stavbu oprávněnou či neoprávněnou zvážil všechny individuální okolnosti
případu, neboť závěr o tom, že nově vzniklá stavba je stavbou oprávněnou či
neoprávněnou, musí reflektovat posouzení všech skutečností vážících se k dané
stavbě. Okolnost o tom, zda případně provedení obměny zdiva v daném případě
mělo vliv na oprávněnost stavby, musela být posouzena v kontextu okolností
dalších. Bylo totiž nutno zohlednit i další kritéria, která mohla být v daných
souvislostech relevantní, a to zejména hledisko funkčnosti nově budované
stavby, její ekonomické určení, ekonomickou nákladnost rekonstrukčních prací,
podobu stavby, soulad se stavbou původní apod. Nebylo možno vyloučit ani význam
okolností, na základě kterých došlo k poškození původní stavby. Dovolatel v dovolání přichází s tvrzením, že mělo dojít ke zcela zásadní změně
v samotném účelu stavbu, kdy původní ohřívárna pro lyžaře, pouze sezónně
využitelná, měla být činností žalobců přestavěna na nový rodinný dům. Je
zřejmé, že i tuto okolnost je třeba při úvaze o oprávněnosti stavby brát v
potaz, neboť v poměrech individuálního případu i posouzení této změny účelu
stavby může být podstatné pro úvahu o oprávněnosti či neoprávněnost stavby. Bude proto na odvolacím soudu, aby v dalším řízení při úvaze o oprávněnosti či
neoprávněnosti stavby do svých závěrů promítl i případná zjištění týkající se
dovolatelem uplatněné námitky a posoudil, nakolik se mohou v rovině právní
posoudit do závěru o případné neoprávněnosti stavby. Dovolatel dále v dovolání naznačuje, že závěru o vyhovění žalobě na zřízení
práva nezbytné cesty brání okolnost, že se v daném případě jedná též o stavbu
neoprávněnou. Vedle výše dovolacím soudem uvedeného rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo
4920/2007 Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 22. ledna 2008, sp. zn. 22 Cdo
442/2007, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5764, zaujal názor, že okolnost, že
zřízení práva cesty přes přilehlý pozemek se domáhá vlastník nepovolené či
neohlášené stavby, který si k ní nezajistil přístup, je důvodem, pro který by
soud věcné břemeno cesty zřídit neměl.
Tento závěr bylo potřeba poměřovat poměry v souzené věci tím spíše, že odvolací
soud sice uzavřel, že z „hlediska občanskoprávního“ se o neoprávněnou stavbu
nejedná, nicméně konstatoval, že „ze stavebního hlediska se může jednat o
neoprávněnou stavbu“, čímž reagoval na skutková zjištění učiněná v průběhu
odvolacího řízení a reflektující, že žalobci učinili rekonstrukční práce na
stavbě v části týkající se „výstavby nových obvodových zdí, podlah a krovu v
rozporu s povolením ohlášených stavebních úprava na OÚ Stachy“. Současně učinil
zjištění, že ve věci ohlášení stavebních úprav byl porušen § 55 odst. 2 zákona
č. 50/1976 Sb. tím, že došlo k zásahu do nosných konstrukcí a mění se vzhled
stavby, a zjištění, že žalobcům bylo nařízeno odstranění rozestavěných
stavebních úprav a nástavby na stavbě evidované „KN na LV č. 1144, jako jiná
stavba bez p. č. na str. p. č. 382 rozestavěných v rozporu „s ohlášením“. Naproti tomu není důvodná dovolací námitka, že „zatížení věcným břemenem práva
přístupu ke stavbě může být provedeno pouze přes přiléhající pozemek ke vstupu
do nemovitosti“ a přilehlým pozemkem nemůže být pozemek pod stavbou. Rozhodnutí odvolacího soudu je v této části v souladu s judikaturou soudu
dovolacího. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 21. ledna 2009, sp. zn. 22 Cdo 4450/2007,
uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 7771, dospěl k názoru, že soud může podle § 151o odst. 3 zřídit právo cesty ke stavbě, i když stojí na cizím pozemku, s tím, že
přilehlým pozemkem může být i pozemek, na kterém stavba stojí. Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká, že nerespektoval závěry judikatury
dovolacího soudu, na kterou odkázal v předchozím rušícím rozhodnutí, jež se
týkala způsobu určení náhrady za zřízení věcného břemene. Odvolací soud správně
tuto judikaturu do svého rozhodnutí nepromítl, neboť dovolací soud na ni
odkazoval pro případ, že by se jednalo o vypořádání neoprávněné stavby v režimu
§ 135c obč. zák., přičemž odvolací soud dospěl k závěru, že se o neoprávněnou
stavbu nejedná. Přesto je však v této části dovolání důvodné. Zřídit věcné břemeno práva cesty podle § 151o odst. 3 obč. zák. lze za podmínek
tam uvedených jen za náhradu, a to bez ohledu na to, že uvedené zákonné
ustanovení hovoří o možnosti zřízení věcného břemene, nikoliv však o poskytnutí
náhrady. Generální přístup k řešení těchto případů omezení vlastnického práva
ve vazbě na právo na poskytnutí náhrady naznačil – v poměrech zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku
– zobecňujícími závěry Ústavní soud České republiky v rozhodnutí pléna
Ústavního soudu ze dne 11. března 1998, sp. zn. Pl. ÚS 41/97 (Sbírka nálezů a
usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 1998, pořadové č. 37) závěrem, že dotčený
vlastník má právo na poskytnutí náhrady přímo podle čl. 11 odst. 4 Listiny.
Uvedený článek Listiny dopadá sice na omezení vlastnického práva ve veřejném
zájmu, nicméně je potřeba na věc nahlížet tak, že ve veřejném zájmu je i
zajištění řádného užívání staveb jejich vlastníky - jde tu nejen o veřejný
zájem na tom, aby vlastnické právo vlastníka stavby mohl být vykonáváno, ale i
o veřejný zájem na řádné údržbě stavby. Tento veřejný zájem byl vyjádřen i v §
86 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu
(stavební zákon), které vlastníkovi stavby ukládalo veřejnoprávní povinnost v
souladu s dokumentací ověřenou stavebním úřadem a s rozhodnutím stavebního
úřadu (stavební povolení, kolaudační rozhodnutí) udržovat stavbu v dobrém
stavebním stavu tak, aby nevznikalo nebezpečí požárních a hygienických závad,
aby nedocházelo k jejímu znehodnocení nebo ohrožení jejího vzhledu a aby se co
nejvíce prodloužila její uživatelnost. Je zjevné, že splnění této povinnosti je
ve veřejném zájmu a že ji nelze zajistit bez přístupu vlastníka ke stavbě (k
tomu srovnej odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004, uveřejněného v časopise Právní
rozhledy, 2005, č. 21, str. 801 a pod č. 32/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). K rozhodnutí o náhradě za zřízení věcného břemene není třeba návrh vlastníka
pozemku, neboť náhradu za zřízení práva odpovídajícího věcnému břemenu nezbytné
cesty soud určí a přizná i bez návrhu (rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 11. července 2007, sp. zn. 22 Cdo 1075/2006,
uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck, pod
pořadovým č. C 5228). Žádný právní předpis nestanoví, jakým způsobem má být tato náhrada určena,
přičemž způsob určení této náhrady vymezuje ustálená judikatura dovolacího
soudu. Chronologicky prvním je v daném směru rozsudek Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 20. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004, uveřejněný pod č. 32/2006
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, 2006, pořadové č. 32, jenž stanovil
dvě základní kritéria, podle nichž náhrada za zřízení věcného břemene musí být
přiměřená újmě, kterou vlastník pozemku v důsledku zřízení práva cesty utrpí,
přičemž poskytnutí náhrady je hmotněprávní podmínkou pro zřízení práva cesty. V navazujícím usnesení ze dne 23. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 844/2007
(uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 7785) Nejvyšší soud doplnil dosavadní přístup k
náhradě závěrem, že peněžitou náhradou poskytnutou vlastníku pozemku za zřízení
práva cesty se zohledňuje i to, že dochází k právnímu zatížení vlastníkova
pozemku. Tímto závěrem reagoval dovolací soud na námitku, že vlastník pozemků
nemůže být omezen v jejich užívání proti jeho vůli, přičemž zdůraznil, že
zřízení práva nezbytné cesty ve smyslu § 151o odst. 3 obč. zák.
naopak
předpokládá, že může dojít k zatížení pozemku věcným břemenem i proti vůli
vlastníka tohoto pozemku; ke kompenzaci této skutečnosti pak slouží peněžitá
náhrada, které se vlastníku pozemku dostává, a jež svou výší zohledňuje mimo
jiné i to, že dochází k právnímu zatížení vlastníka pozemku. Následující rozhodnutí již vymezila kritéria pro určení náhrady za zřízení
věcného břemene podrobněji a konkrétněji. V rozsudku ze dne 25. února 2010, sp. zn. 22 Cdo 3103/2007 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 8, str. 295) dovolací soud uvedl, že při stanovení náhrady je nutno zohledňovat další
tři kritéria: a) cenu pozemku, b) okolnosti, za nichž stavba zůstala bez
přístupu k veřejné komunikaci, c) všechny negativní účinky, které s sebou
zřízení nezbytné cesty pro zatížený pozemek přinese. Závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. ledna
2011, sp. zn. 22 Cdo 3247/2008 (uveřejněného v časopise Právní rozhledy, 2011,
č. 8, str. 295) lze vyjádřit několika dílčími zásadami : a) náhrada za zřízení
práva nezbytné cesty v řízení podle § 151o odst. 3 obč. zák. není upravena
žádným cenovým předpisem. Nemožnost stanovit náhradu jen na základě ocenění
podle cenového předpisu je dána tím, že obdobně jako nelze pro potřeby ocenění
členského podílu v bytovém družstvu v řízení o vypořádání společného jmění
manželů vycházet ze zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně
některých zákonů, neboť tento zákon upravuje způsoby oceňování majetku a služeb
pro účely stanovené zvláštními předpisy, nelze z téhož důvodu vycházet z
uvedeného zákona při stanovení náhrady pro potřeby řízení o zřízení práva cesty
podle § 151o odst. 3 obč. zák., b) soud výši sporné náhrady stanoví za pomoci
znalce. Východiskem úvah by měla být obvyklá cena, která se v obdobných místech
(lokalitách) sjednává za smluvně zřizované srovnatelné právo cesty, při
zohlednění zatížení služebného pozemku, a to jak z hlediska věcného (především
z hlediska plošného rozsahu zatížení, doby jeho trvání, četnosti a způsobu
užívání oprávněnými osobami i z hlediska rozsahu rušení osob z věcného břemene
povinných při užívání nemovitostí jim patřících), tak z hlediska právního (tj. z hlediska tzv. právních vad snižujících obecnou cenu nemovitostí ve
vlastnictví povinných osob výkonem práv oprávněných osob dotčených). Při
nedostatku srovnatelných údajů lze jistě přihlédnout i k obvyklé ceně nájmu
zatíženého pozemku, to ovšem se zřetelem k tomu, zda a nakolik je osoba povinná
omezena v právu takový pozemek rovněž (spolu) užívat, i se zřetelem k
předpokládané době trvání práva odpovídajícího věcnému břemeni, c) znalec
stanoví výši „náhrady“ určitým cenovým rozmezím, které soudu umožní zvážit
další skutečnosti individualizující konkrétní spor účastníků, d) stanoví-li
soud výši náhrady v rámci řízení, v němž není vázán návrhem a rozhoduje na
základě předpisu s relativně neurčitou hypotézou, přičemž přihlíží k výše
uvedeným relevantním kritériím pro určení náhrady, pak výsledná úvaha
odvolacího soudu o výši náhrady může být zpochybněna, jen je-li zjevně
nepřiměřená.
Z rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 22 Cdo 2854/2010 (uveřejněného na internetových stránkách Nejvyššího soudu
www.nsoud.cz) vyplývají pro soudní praxi zásady týkající se náhrady za zřízení
věcného břemene : a) při stanovení náhrady za zřízení věcného břemene cesty
podle § 151o odst. 3 obč. zák. nelze vycházet ani z ceny určené podle cenových
předpisů, ani jen z ceny, za kterou by bylo možno dosáhnout smluvního zřízení
věcného břemene. Je totiž třeba rozlišit hodnotu práva odpovídajícího věcnému
břemenu cesty na straně jedné a náhradu za omezení vlastnického práva na straně
druhé; jejich výše nemusí být stejná, b) je nutno přihlédnout ke všem
okolnostem věci. Zejména je třeba zvážit, proč stavba zůstala bez přístupu k
veřejné komunikaci, stejně jako všechny negativní účinky, které s sebou zřízení
nezbytné cesty pro zatížený pozemek přinese, c) náhrada za zřízení práva
nezbytné cesty zahrnuje i náhradu za újmu, kterou vlastník pozemku utrpí, a to
i tím, že v důsledku tzv. právní závady – práva cesty svědčící žalobci –
zpravidla klesne cena zatíženého pozemku i stavby na něm zřízené a že jeho
vlastník bude výkonem tohoto práva omezen v užívání pozemku, bude narušeno jeho
soukromí apod. Nelze pominout skutečnost, že se právo cesty zřizuje bez
časového omezení (i když není vyloučeno v konkrétní věci ani jeho zřízení na
určitou dobu), d) stanovení výše náhrady je na úvaze soudu, která musí být
řádně zdůvodněna, e) stanovení hodnoty zřizovaného věcného břemene je věcí
skutkového zjištění, stanovení kritérií pro určení výše náhrady za omezení
vlastnického práva zřízením nezbytné cesty je otázkou právní, f) náhrada se
zpravidla poskytuje formou jednorázového plnění. Souhrnným způsobem pak
dovolací soud akceptoval tyto své dosavadní závěry v rozsudku ze dne 19. dubna
2012, sp. zn. 22 Cdo 2507/2010, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2012,
č. 10, str. 354 – 355. Odvolací soud se v části odůvodnění týkající se výše náhrady za zřízení věcného
břemene – oproti soudu prvního stupně – omezil na pouhé konstatování, že „podle
znaleckého posudku Ing. Arch. Jiřího Krause stanovil cenu věcného břemene
částkou 2.310,- Kč“. Jestliže při určení výše náhrady za zřízení věcného břemene nevzal na zřetel
výše uvedená rozhodná hlediska, je jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž
nesprávné, a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci byl uplatněn
právem. Dovolací soud ze shora uvedených důvodů napadený rozsudek odvolacího soudu
podle § 243e odst. 1, 2 věta první a druhá o. s. ř. zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V dalším řízení je odvolací soud vázán
vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu § 243g odst. 1 věta první
o. s. ř. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. února 2014
Mgr. Michal
Králík, Ph.D. předseda
senátu