22 Cdo 4811/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně E. A., zastoupené Mgr. Karlem Borkovcem, advokátem se sídlem v
Brně, Masarykova 427/31, proti žalovaným: 1) E. Č., 2) R. Č., a 3) S. R., všem
zastoupeným Mgr. Robertem Holfeuerem, advokátem se sídlem v Brně – Králově
Poli, Purkyňova 2740/45, o zaplacení 780 010 Kč s příslušenstvím, vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 34 C 136/2008, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. dubna 2014, č. j. 49 Co
364/2012-271, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle § 243f odst. 3 věty první občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)
v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno
dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné,
nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo
proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. června
2012, č. j. 34 C 136/2008-242, zamítl návrh žalobkyně, kterým se domáhala po
žalovaném 1) zaplacení 334 290 Kč s úrokem z prodlení za dobu a ve výši
specifikované ve výroku rozsudku a po každém z žalovaných 2) a 3) zaplacení 222
860 Kč s úrokem z prodlení za dobu a ve výši specifikované ve výroku rozsudku
(výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. až IV.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 16. dubna 2014, č. j. 49 Co 364/2012-271, rozsudek soudu prvního stupně
ve výroku I. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy
obou stupňů (výroky II. až V.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
právní otázky, která nebyla doposud řešena, a neboť se odvolací soud z části
odchýlil od judikatury dovolacího soudu. Odvolací soud v rozporu s judikaturou
dovolacího soudu neposoudil dohodu spoluvlastníků nazvanou jako nájemní smlouva
ze dne 1. 3. 1996 podle jejího jazykového vyjádření a konstatoval její
absolutní neplatnost. Z jazykového vyjádření obsahu dohody lze zcela
jednoznačně seznat vůli stran, zvláště je-li přihlédnuto k okolnostem, za
jakých byl projev vůle učiněn a k jakému účelu projev vůle směřoval. Vůlí stran
bylo umořování nákladů v celkové výši 1 002 870 Kč po dobu 70 let. Jakékoliv
stanovení výše nájemného nemůže mít vliv na platnost dohody. Žalobkyně dále
zpochybňuje počátek běhu promlčecí lhůty na 1. 3. 1996, nikoliv na den, kdy
žalovaní nebyli z důvodu prodeje s to uzavřenou dohodu plnit a bezplatný
dlouhodobý nájem garantovat. Závěr, že uplatněná námitka promlčení je v souladu
s dobrými mravy, nemá oporu v provedeném dokazování. Nesprávným je také závěr o
nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného 2). Odvolací soud tak zejména
nereflektoval ustálenou judikaturu dovolacího soudu týkající se projevu vůle a
vypořádání investic mezi spoluvlastníky. Dovolatelka proto navrhuje, aby
dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení. Žalovaní ve vyjádření stručně uvedli, že považují rozsudek odvolacího soudu za
věcně a formálně správný a navrhují, aby dovolací soud dovolání jako nedůvodné
a účelové zamítl. Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a
společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně
dovolací soud pro stručnost odkazuje. Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť řízení v
projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Jelikož nárok žalobkyně na zaplacení investice měl vzniknout před 1. lednem
2014, postupoval ve shodě § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku, dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných
ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka v první řadě namítala, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily
platnost nájemní smlouvy ze dne 1. 3. 1996 a jejího dodatku z téhož dne, z níž
měla vyplynout dohoda spoluvlastníků o způsobu vypořádání investice. Tato
námitka přípustnost dovolání založit nemůže. Z rozhodovací praxe dovolacího soudu se podává, že je-li obsah právního úkonu
zaznamenán písemně, je určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na níž je
zachycen. Nestačí tedy, že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem
smlouvy, není-li to poznatelné z textu listiny. Určitost písemného projevu vůle
je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodné
pochybnosti o svém obsahu ani u třetích osob [srovnej např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 24. února 2011, sp. zn. 22 Cdo 4449/2008 uveřejněný pod č. C 9 346
v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále
jen „Soubor“), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2013, sp. zn. 26
Cdo 1460/2013 (dostupný na www.nsoud.cz)]. Rovněž platí, že obsah písemného
právního úkonu lze vykládat podle vůle toho, kdo jej učinil, jen za
předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem učiněným v
písemné formě. Výkladem podle § 35 odst. 2 obč. zák. totiž nelze již učiněný
projev vůle doplňovat, měnit, či dokonce nahrazovat [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2009, sp. zn. 26 Cdo 4548/2008
(uveřejněný pod č. C 7 858 v Souboru), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. srpna 2013, sp. zn. 22 Cdo 3324/2011 (uveřejněný pod č. C 12 691 v Souboru)]. Nejvyšší soud k přezkumu úvah soudů nižších stupňů o neurčitosti smlouvy, jež
jsou vždy úzce spjaty s konkrétními skutkovými zjištěními, přistupuje
zdrženlivě a v rámci dovolacího řízení koriguje toliko zřejmá vybočení z mezí
stanovených pro posuzování určitosti právních úkonů [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2012, sp. zn. 22 Cdo 3308/2010
(uveřejněný pod č. C 13 277 v Souboru), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sp. zn. 25 Cdo 2471/2014 (dostupné na www.nsoud.cz)]. V posuzovaném případě soud prvního stupně dospěl k závěru, že nájemní smlouva
ze dne 1. 3. 1996 včetně jejího dodatku je absolutně neplatná, neboť ani
výkladem obsahu dohody nelze její neurčitost odstranit. Strany si totiž v
„nájemní“ smlouvě sjednaly, že žalobkyně bude ostatním spoluvlastníkům platit
„nájemné“ coby úhradu za užívání společné věci nad rámec svého podílu v částce
691,60 Kč měsíčně, v dodatku k této smlouvě však ve své podstatě tuto „nájemní“
smlouvu zcela mění, neboť v dodatku ze dne 1. 3. 1996 si strany sjednávají, že
nebude žalobkyní placeno ničeho, resp. že žalobkyně bude v bytě č. 9 bydlet
„bezplatně s přihlédnutím k současným nájmům v městě Brně až do odečtení
veškerých nákladů spojených se stavbou bytu, tj. cca 70 let“.
Z dodatku ovšem
nelze dovodit, jaká částka (nebo jaký měl být způsob, jak k této částce dospět)
se měla měsíčně od investice žalobkyně odečítat – zda tedy v regulované či
tržní výši, zda se měla v průběhu oněch 70 let zvyšovat, snižovat či zůstat
stejná (prostý násobek částky 691,60 Kč měsíčně × 840 měsíců pak nedává výši
investice činící 1 002 870 Kč, leč 580 944 Kč) a zdali mělo být tržní či
regulované nájemné jen základem pro určení konečné výše odečítané částky. Text
nájemní smlouvy formulovala žalobkyně, a proto jde neurčitost právního úkonu k
její tíži. S těmito závěry se posléze ztotožnil i odvolací soud, který uvedl,
že z dodatku nelze pro stručnost, obecnost a nejednoznačnost použitých pojmů
jednoznačně určit její obsah, neurčitost obsahu nelze přitom odstranit ani při
užití výkladových pravidel podle § 35 odst. 2 obč. zák. Lze připustit námitku žalobkyně, že smyslem uvedené nájemní smlouvy a především
jejího dodatku bylo vypořádání investice žalobkyně do nemovitosti v podílovém
spoluvlastnictví účastníků, k jejímuž provedení obdržela dne 16. 6. 1995
souhlas. Ovšem v dodatku použitá formulace, že žalobkyně „bude bydlet v tomto
bytě bezplatně s přihlédnutím k současným nájmům ve městě Brně až do odečtení
veškerých nákladů se stavbou bytu, tj. cca 70 let“ je skutečně natolik
neurčitá, že ani za pomoci interpretačních metod uvedených v § 35 odst. 2 obč. zák. není možné s určitostí stanovit obsah uvedeného ujednání, tedy stanovení,
jak bude započítáno výhradní právo žalobkyně užívat byt č. 9 na žalobkyní
provedenou investici do společné nemovitosti. Dovolací soud proto shledal, že
závěr soudů obou stupňů o neurčitosti předmětné nájemní smlouvy včetně jejího
dodatku není zjevně nepřiměřený. Žalobkyně dále namítala, že soudy obou stupňů v rozporu s judikaturou
dovolacího soudu dospěly k závěru, že její nárok na vypořádání investice je
promlčený. Tato otázka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť právní
posouzení je naopak zcela v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 5. září 2005, sp. zn. 22 Cdo 1644/2005
(uveřejněném pod č. C 3693 v Souboru), uvedl, že „v případě, že ostatní
spoluvlastníci s nákladem vynaloženým jedním nebo více spoluvlastníky na věc
souhlasí, jde o dohodu o hospodaření se společnou věcí a investující
spoluvlastník má proti ostatním spoluvlastníkům právo na úhradu vynaložených
prostředků (§ 137 odst. 1 obč. zák.)“ Z rozsudku Nejvyššího soudu České
socialistické republiky ze dne 14. března 1980, sp. zn. 3 Cz 29/79
(uveřejněného pod č. 37/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), se pak
podává, že „byl-li jedním ze spoluvlastníků vynaložen náklad na nutnou opravu
či údržbu domu a šlo-li o běžnou záležitost nebo o neběžnou záležitost, avšak
ostatní spoluvlastníci vyslovili s nutnou opravou či údržbou souhlas (třebas i
konkludentně ve smyslu ustanovení § 35 odst. 1 o. z.), může se investující
spoluvlastník domáhat podle ustanovení § 74 odst. 3, § 137 odst. 1 a § 138
odst. 2 o. z. poměrné náhrady nákladů na tuto nutnou opravu či údržbu od
ostatních spoluvlastníků již za trvání spoluvlastnického vztahu. V takovém
případě nejde o nárok na vydání neoprávněného majetkového prospěchu, nýbrž o
majetkové právo investujícího spoluvlastníka uplatňované podle uvedených
ustanovení vůči ostatním spoluvlastníkům, takže pro toto právo platí obecná
tříletá promlčecí doba, pro jejíž počátek je rozhodující doba vynaložení
nákladů na nutnou opravu či údržbu“ [rovněž např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 28. srpna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1596/2000 (uveřejněné pod č. C 696 v
Souboru)].
V posuzovaném případě soudy obou stupňů dospěly ke shodnému skutkovému
zjištění, že ostatní spoluvlastníci vyslovili s investicí žalobkyně souhlas,
přičemž k investici došlo nejpozději 1. 3. 1996, neboť v tento den měl být v
podkroví připraven byt k užívání. Při aplikaci výše uvedených judikatorních
závěrů na posuzovaný případ je tedy zřejmé, že soudy obou stupňů nijak
nepochybily, pokud dovodily, že od 1. 3. 1996 počala běžet 3letá promlčecí
lhůta, a proto ke dni podání žaloby byl nárok žalobkyně na vypořádání investice
do společné věci již promlčen, neboť dohodou spoluvlastníků nebyla sjednána
splatnost nároku žalobkyně.
Pro úplnost je vhodné dodat, že z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. října
2001, sp. zn. 25 Cdo 2523/99 (uveřejněného pod č. C 827 v Souboru), se podává
závěr, že se podíloví spoluvlastníci mohou dohodnout na tom, že jeden
spoluvlastník ponese náklady určitých investic do společného domu a ostatní mu
za to umožní v nemovitosti bydlet. V takovém případě by se investující
spoluvlastník mohl domáhat vypořádání investice po ostatních spoluvlastnících
až v situaci, kdyby tito spoluvlastníci dohodu porušili. Tyto závěry ovšem
nejsou v poměrech předmětné věci použitelné, neboť soudy obou stupňů dospěly ke
shodnému závěru, že nájemní smlouva ze dne 1. 3. 1996 včetně jejího dodatku je
absolutně neplatná pro svou neurčitost. Vzhledem k tomu nelze uvažovat ani o
jiném počátku běhu promlčecí lhůty než tak, jak je uvedeno ve výše uvedeném
rozhodnutí R 37/1982.
Přípustnost dovolání nemůže dále založit ani tvrzený rozpor námitky promlčení s
dobrými mravy již z toho důvodu, že dovolatelka v souvislosti s touto námitkou
ve skutečnosti nerozporuje právní posouzení, nýbrž skutkový závěr soudů o tom,
že se jí nepodařilo prokázat, že by byla žalovanými ujišťována o možnosti
bydlení ve společném domě bydlet po dobu cca 70 let a toto ujištění trvalo až
do prodeje domu třetí osobě. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. je totiž jediným
dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení.
Pomine-li dovolací soud tuto skutečnost, je třeba připomenout, že námitka
promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje, ale mohou nastat situace (např. v
poměru mezi nejbližšími příbuznými), že uplatnění této námitky je výrazem
zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil
a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí
doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím
uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil [srovnej
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000
(uveřejněný pod č. 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 64/2008
(uveřejněné pod č. C 7161 v Souboru)].
V posuzované věci soudy obou stupňů neshledaly, že by námitka promlčení měla
být jakkoliv v rozporu s dobrými mravy. Konkrétně odvolací soud zdůraznil, že v
řízení nevyšly najevo žádné skutečnosti na straně žalovaných, z nichž by bylo
možné usuzovat na jejich jednání směřující ke znemožnění nebo ztížení včasného
uplatnění nároku žalobkyní, případně jiné jednání odporující dobrým mravům.
Nadto žalobkyně koncipovala nájemní smlouvu ze dne 1. 3. 1996 včetně jejího
dodatku, její neplatnost proto nelze přičítat k tíži žalovaným, nýbrž právě
žalobkyni. Dovolací soud považuje závěr odvolacího soudu za zcela přiléhavý a
nemá mu čeho vytknout.
Námitkou pasivní věcné legitimace se dovolací soud blíže nezabýval, neboť
spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního
stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k
zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže
řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže
některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady přípustnosti vymezené v § 237 o.
s. ř. [srovnej např. unesení Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2015, sp. zn. 29
Cdo 1170/2015 (dostupné na www.nsoud.cz)]. Žaloba je totiž primárně založena na
promlčení nároku žalobkyně, a i kdyby nebyl správný závěr soudů o nedostatku
pasivní legitimace žalovaného 2), závěr o promlčení nároku se bez jakýchkoliv
pochybností vztahuje i na něj.
Jelikož nebylo možno žalobkyni přisvědčit ve vymezené přípustnosti dovolání,
Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. února 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda
senátu