22 Cdo 3324/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce J.
P., bytem v J. H., B. 35, zastoupeného JUDr. Radoslavem Přikrylem, advokátem
se sídlem ve Studené, Družstevní 498, proti žalované M. K., bytem v J. H., V.
49, zastoupené JUDr. Vítem Pošvářem, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci,
Masarykovo náměstí 1, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u
Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 4 C 76/2010, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. dubna 2011, č. j. 15
Co 230/2011-132, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 2
400,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce JUDr.
Radoslava Přikryla.
Žalobce se domáhal určení, že je vlastníkem pozemku parc. č. 34, zastavěná
plocha a nádvoří, pozemku parc. č. 24/1, ostatní plocha, a budovy č. p. 34,
nacházející se na pozemku parc. č. 34, to vše v katastrálním území B. u J. H.,
obci J. H., zapsané na LV (dále jen ,,předmětné nemovitosti“).
Okresní soud v Pelhřimově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27.
října 2010, č. j. 4 C 76/2010-93, ve výroku I. zamítl žalobcův návrh na určení,
že je vlastníkem předmětných nemovitostí. Ve výrocích II. – IV. rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že účastníci řízení uzavřeli dne 15. března 2002 darovací smlouvu, na základě které žalobce na žalovanou převedl
vlastnické právo k předmětným nemovitostem. Zároveň bylo touto smlouvou zřízeno
věcné břemeno spočívající v oprávnění žalobce užívat předmětné nemovitosti a
povinnosti žalované mu poskytnout pomoc a péči v případě nemoci a
nemohoucnosti. Ve smlouvě bylo sjednáno, že pokud žalovaná svým povinnostem
vyplývajícím z věcného břemene nedostojí, bude moci žalobce od smlouvy
odstoupit. Soud prvního stupně dále zjistil, že žalobce od smlouvy odstoupil
dopisem ze dne 25. ledna 2010 z důvodu neposkytnutí pomoci a péče žalovanou. Soud prvního stupně již rozhodoval o žalobě žalobce na určení vlastnického
práva, a to v řízení vedeném pod sp. zn. 1 C 81/2006. Jak soud prvního stupně,
tak soud odvolací, dospěly k závěru, že nejsou dány důvody pro vrácení daru a
konstatovaly, že ani nedošlo k platnému odstoupení od smlouvy. Od doby
pravomocného skončení tohoto řízení však došlo na straně účastníků k významným
změnám. V řízení bylo na základě lékařských zpráv prokázáno, že žalobce je
osobou vyžadující trvalou pomoc jiné osoby při uspokojování základních
životních potřeb. Žalobce se však v roce 2007 oženil. Žalovaná v roce 2010
porodila dceru. Žalovaná žalobci a jeho manželce nebrání v užívání předmětných
nemovitostí. Ve smlouvě nebylo uvedeno, kdo ponese finanční náklady na
případnou péči o žalobce. Soud prvního stupně na základě zásad výkladu právních úkonů dospěl k závěru, že
z darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene nevyplývá, že by to měla
být žalovaná, kdo uvedené náklady ponese. Ze smlouvy ani nevyplývá, že by měla
žalovaná poskytovat péči sama, spíše měla povinnost ji zajistit. Vzhledem k
osobním poměrům účastníků by bylo navíc nepřiměřené, aby takovou péči žalovaná
poskytovala osobně. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná svou povinnost vyplývající z
věcného břemene neporušila. Naopak žalobci potřebnou péči zajistila
prostřednictvím obstarání možnosti uzavření smlouvy s poskytovatelem sociálních
služeb. To však žalobce odmítl a z jeho chování je zřejmé, že osobní péči od
žalované ani nepožadoval. Soud prvního stupně přihlédl též k tomu, že žalobce
je ženatý a pomoc je mu povinna poskytovat i jeho manželka. Důvod k odstoupení
od smlouvy ze strany žalobce tak nebyl naplněn. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen ,,odvolací soud“) k odvolání
žalobce rozsudkem ze dne 21. dubna 2011, č. j. 15 Co 230/2011-132, rozsudek
soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že žalobce je vlastníkem předmětných
nemovitostí (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud konstatoval, že závěr soudu prvního stupně o tom, že žalovaná
neporušila svou povinnost vyplývající z věcného břemene, se opírá o zjištění,
která nemají oporu v provedeném dokazování. Soud prvního stupně také podle
názoru odvolacího soudu nesprávně vyložil smlouvu o zřízení věcného břemene.
Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že náklady na
zajištění pomoci a péče má nést žalobce. Z právní úpravy institutu věcných
břemen plyne podle odvolacího soudu závěr, že náklady spojené s plněním
povinnosti vyplývající z věcného břemene musí nést osoba povinná, pokud nebylo
sjednáno jinak. Odvolací soud výkladem předmětné smlouvy dospěl k závěru, že
účelem sjednaného závazku bylo ,,získání jistoty žalobce, že konkrétní osoba v
případě jeho určitého zdravotního stavu bude něco konat“. Odvolací soud
uzavřel, že žalovaná nesplnila svou povinnost zajistit žalobci potřebnou pomoc
a péči. Ačkoliv totiž pečovatelské služby zprostředkovala, neoprávněně chtěla
náklady přenést na žalobce. Věcné břemeno nemohlo zaniknout ani pro změnu
poměrů podle § 151p odst. 2 občanského zákoníku (dále jen ,,obč. zák.“), neboť
se toto ustanovení týká trvalých změn na věci, a ani nedošlo k zrušení nebo
omezení věcného břemene soudem. Z použité formulace ,,odstoupení od závazků“
nelze dovozovat, že by k odstoupení od smlouvy mohlo dojít pouze při současném
porušení všech závazků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen ,,o. s. ř.“). Uplatňuje přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř) a namítá, že skutková zjištění odvolacího soudu
nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolatelka uvedla, že odvolací soud nepřihlédl ke skutečnosti, že neměla
objektivně vstup do předmětných nemovitostí a žalobce odmítal jakoukoliv
součinnost spojenou s pomocí a péčí, kterou mu měla poskytovat. Z výpovědi
jejího otce v průběhu řízení navíc vyplynulo, že její rodiče se z důvodu jejího
pokročilého těhotenství budou o žalobce starat, on jim však odmítl předat klíče
od předmětných nemovitostí. Dovolatelka má za to, že své povinnosti vyplývající z věcného břemene splnila
tím, že pečovatelské služby zajistila u společnosti, která tyto služby
poskytuje. Z darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene povinnost k
placení takových služeb nevyplývá, neboť není ve smlouvě uvedena. Podle jejího
názoru není v rozporu se zásadou ,,neměnnosti“ obsahu práv a povinností
vyplývajících z věcného břemene skutečnost, že oprávněný ponese náklady spojené
se zajištěním potřebné pomoci a péče sám. Podle názoru dovolatelky zákon neukládá povinnost povinného nést náklady
vzniklé z povinnosti aktivně něco konat. Naopak ukládá například povinnost nést
přiměřené náklady na zachování a opravy věc oprávněnému v případě užívání věci
z titulu věcného břemene. Dovolatelka má za to, že svou povinnost splnila již
tím, že jednala s osobou poskytující péči sjednanou v předmětné smlouvě. Podle
jejího názoru je žalobcova povinnost nést náklady na pomoc a péči zahrnuta v
ujednání smlouvy, podle kterého nese žalobce jako oprávněný z věcného břemene
náklady spojené s užíváním nemovitosti. Uzavřela, že z formulace použité ve smlouvě je zřejmé, že odstoupit od smlouvy
může dárce (žalobce) jen tehdy, pokud dojde k porušení všech závazků žalovanou,
což se v řešené věci nestalo. Na základě analogie k § 151p odst. 2 obč. zák. má
za to, že v řešené věci došlo k zániku věcného břemene pro trvalou změnu
poměrů. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Žalobce se k dovolání vyjádřil tak, že souhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu. Podle jeho názoru odvolací soud pečlivě vyhodnotil všechny skutečnosti, které
byly v řízení prokázány, a vyvodil z nich správné právní závěry. Dodal, že
součinnost dovolatelce k plnění jejích povinností nikdy neodpíral. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 21. dubna 2011,
projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatelky podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Podle § 242 odst. 3 občanského soudního řádu rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolatelka v dovolání uplatnila především dovolací důvod podle ustanovení §
241a odst. 3 o. s. ř.
Podle § 241a odst. 2, 3 o. s. ř. dovolání lze podat jen z těchto důvodů: a)
řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, b) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Je-li
dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného
užití těchto ustanovení (§ 238 a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Skutkové zjištění odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže
odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly
nebo jinak nevyšly za řízení najevo, nebo soud pominul skutečnosti, které byly
provedenými důkazy prokázány, nebo v hodnocení důkazů je logický rozpor, nebo
jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno
způsobem, vyplývajícím z postupu předepsaného v ustanovení § 133 až 135 o. s.
ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části
tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z
hlediska hmotného práva (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.
ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 1899/99, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí
a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, Praha, pod pořadovým č. C 44 nebo
rozsudek Nejvyššího soudu 24. ledna 2012, sp. zn. 22 Cdo 4682/2009 –
www.nsoud.cz).
Samotné hodnocení důkazů však nelze napadnout dovolacím důvodem podle § 241a
odst. 3. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady
volného hodnocení důkazů (§ 132) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů
provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné
ani polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že soud měl uvěřit
jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z
provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění apod.
Vadou řízení je v první řadě to, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z
neúplně nebo nesprávně zjištěného skutkového stavu věci. Neúplnost nebo
nesprávnost zjištění skutkového stavu věci však není dovolacím důvodem podle §
241a odst. 2 písm. a) v případě, že odvolací soud dospěl ke skutkovým závěrům,
na kterých založil své rozhodnutí. I když jsou tato skutková zjištění
nesprávná, nejde o vadu řízení a nápravy se lze domáhat jen dovolacím důvodem
podle § 241a odst. 3. Mezi vady řízení proto nepatří ani nesprávné hodnocení
důkazů. Pochybení v tomto směru se totiž v rozhodnutí odvolacího soudu může
projevit jen ve správnosti skutkových zjištění, a lze je tedy úspěšně napadat
jen dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3.
Dovolatelka sice v dovolání uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s.
ř., ve skutečnosti však napadá proces hodnocení dokazování provedený odvolacím
soudem.
Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění
rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak
se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží,
které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá
skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč
neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc
posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy
účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo
přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v
souladu s vyhlášeným odůvodněním.
Podle § 132 o. s. ř. důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz
jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě
přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
Vzhledem k tomu, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou přímosti, je
hodnocení důkazů věcí soudu, který tento důkaz provedl. Dovolací soud může
samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, přezkoumávat
jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení,
příp. s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit
více způsoby, ještě neznamená, že hodnocení provedené odvolacím soudem je
nesprávné (k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2013, sp.
zn. 22 Cdo 3850/2011, publikovaný na internetových stránkách www.nsoud.cz).
V dané věci odvolací soud postupoval při dokazování a hodnocení důkazů v
souladu se zákonem a jeho výše uvedenými zákonnými ustanoveními; dovolatelka
kromě toho, že obecně namítá nesprávnost jeho postupu a předkládá svoji verzi
hodnocení důkazů, konkrétní porušení zákona při hodnocení důkazů neuvádí a
dovolací soud je ani nezjistil.
Dovolatelka dovolacímu soudu mimo jiné vytýká, že nepřihlédl ke tvrzení žalobce
učiněného dne 20. července 2010, podle něhož žalované klíče předat nehodlá. I
když odůvodnění odvolacího soudu vypořádání se s touto okolností výslovně
neobsahuje, nejedná se o vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci.
Jak totiž vyplývá ze skutkových zjištění, která v daném směru nejsou dovoláním
zpochybněna a dovolatelka vůči nim ani výhrady neuplatňuje, žalobce od darovací
smlouvy odstoupil dne 25. ledna 2010. Jestliže pak – s časovým odstupem téměř
šesti měsíců – kdy se v důsledku odstoupení od smlouvy považoval za vlastníka
předmětných nemovitostí, vyjádřil, že žalované žádné klíče předat nehodlá, je
takový závěr právě odrazem důsledků odstoupení od smlouvy. Z takového vyjádření
však nelze v žádném směru usuzovat na to, že by žalobce měl odmítnout žalované
vydání klíčů ještě v době před odstoupením od darovací smlouvy, kdy péči od
žalované vyžadoval.
Tato dovolací námitka tedy není důvodná, neboť dovolací námitky nevystihují ani
dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) ani odst. 3 o. s. ř.
V rovině výhrad podřaditelných ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
žalovaná namítá, že žalobce se v lednu 2007 oženil, od té doby žije se svou
manželkou, která se o něj „zcela a úplně stará“; má proto za to, že v důsledku
těchto skutečností došlo k zániku té části věcného břemene, spočívající v její
povinnosti konat, a to podle ustanovení § 151p odst. 2 obč. zák.
Tato námitka není důvodná.
Podle § 151p odst. 2 obč. zák. věcné břemeno zanikne, nastanou-li takové trvalé
změny, že věc již nemůže sloužit potřebám oprávněné osoby nebo prospěšnějšímu
užívání její nemovitosti; přechodnou nemožností výkonu práva věcné břemeno
nezaniká.
Věcné břemeno zaniká v důsledku pominutí jeho hospodářského významu a také pro
trvalou nemožnost plnění; věc již nemůže sloužit potřebám oprávněné osoby nebo
prospěšnějšímu užívání její nemovitosti. K zániku věcného břemene tu dochází ze
zákona. Věcné břemeno zaniká též v důsledku nemožností výkonu práva. K zániku
věcného břemene tu dochází ze zákona, není třeba výmaz práva z katastru
nemovitostí.
O žádný z těchto případů se nejedná. Mezi účastníky sjednané věcné břemeno
spočívá v závazku žalované zajistit žalobci péči v rozsahu, v jakém byl smluvně
dohodnut; jedná se tedy o tzv. reálné břemeno. Dopad ustanovení § 151p odst. 2
obč. zák. na daný případ nedopadá již proto, že potřebám oprávněné osoby
(žalobci) v daném případě neslouží zatížená věc, ale jedná se o osobní závazek
žalované. Ustanovení § 151p odst. 2 obč. zák. spojuje zánik věcného břemene ex
lege výhradně s případy, kdy potřebám oprávněné osoby nemůže již nadále sloužit
věc. Formulace zákonného ustanovení je jednoznačná a vztahuje se pouze na
případy, kdy potřeby oprávněné osoby nemohou být uspokojeny dalším ekonomickým
využitím zatížené věci.
Podle přesvědčení dovolacího soudu není žádný důvod pro závěr, aby případné
uzavření sňatku oprávněné osoby a péče manželky měly být důvodem pro zánik
sjednaného reálného břemene. Je sice skutečností, že ustanovení § 18 zákona o
rodině ukládá mimo jiné manželům povinnost vzájemné pomoci, taková zákonná
povinnost však nemá za následek zánik smluvního vztahu zakotvujícího taktéž
povinnost zajištění péče o oprávněnou osobu. Bez ohledu na to, že smluvní
závazek tohoto typu nemusí být vždy zcela totožný s povinností vzájemné pomoci
vyplývající z § 18 zákona o rodině, resp. manžel nemusí být vždy schopen či
ochoten vykonávat činnosti vyplývající z ustanovení § 18 zákona o rodině, jedná
se především o to, že žádné zákonné ustanovení nebrání oprávněné osobě, aby
zajištění péče o sebe sama realizovala jak na základě zákonné povinnosti
manžela ve smyslu § 18 zákona o rodině, tak na základě smluvního závazku
majícího povahu reálného břemene. Jedná se o vyjádření jejího aktivního
přístupu k zajištění svých potřeb nad rámec zákonné povinnosti manžela a
dovolací soud nevidí žádný důvod, proč by zajištění péče mělo být omezeno
výhradně na plnění zákonné povinnosti podle § 18 zákona o rodině. Jestliže má
manžel v úmyslu zajistit péči o sebe i prostřednictvím jiné osoby než manžela a
s touto osobou dojde ke shodě na podmínkách, za kterých bude tato péče
vykonávána, není podle přesvědčení dovolacího soudu žádný zákonný důvod pro
závěr, že zákonná a smluvní povinnost nemohou vedle sebe současně obstát.
Jednak na takové případy ustanovení § 151p odst. 2 obč. zák. svou jednoznačnou
formulací vůbec nedopadá a vzhledem k výše popsanému není na místě uvažovat ani
o analogické aplikaci § 151p odst. 2 obč. zák.
Podle § 853 obč. zák. občanskoprávní vztahy, pokud nejsou zvláště upraveny ani
tímto, ani jiným zákonem, se řídí ustanoveními tohoto zákona, která upravují
vztahy obsahem i účelem jim nejbližší.
Aplikovat právo podle analogie lze podle § 853 pouze tehdy, existuje-li
občanskoprávní vztah, který není zvláště upraven občanským zákoníkem. Aplikace
práva podle analogie tedy předpokládá existenci občanskoprávního vztahu, v němž
se vyskytne otázka, kterou podle zákona nelze řešit. Aplikace práva podle
analogie je naopak vyloučena tehdy, pokud by sama vedla ke vzniku dosud
neexistujícího právního vztahu, stejně tak nelze postupovat podle analogie
tehdy, pokud se v občanskoprávním vztahu vyskytne otázka, u které zákon řešení
nabízí.
Jsou-li splněny předpoklady analogie – je-li zde občanskoprávní vztah, ve
kterém se vyskytne otázka, kterou podle zákona řešit nelze – je třeba
postupovat podle toho ustanovení, které upravuje vztah obsahem a účelem
nejbližší (analogie legis). Z povahy analogie přitom vyplývá, že takto lze
aplikovat pouze taková ustanovení, která řeší situace obdobné, srovnatelné
(analogické).
Podmínky pro aplikaci analogie v daném případě splněny nejsou, protože existuje
právní úprava řešení zánik věcného břemene nastupující ze zákona v případě
trvalých změn na společné věci. Zákonná úprava je v daném směru jednoznačná a
dovolací soud neshledal důvod pro to, aby závěry vyplývající z ustanovení §
151p odst. 2 obč. zák. dopadaly i na případy reálného břemene.
Dovolatelka v dovolání dále naznačuje (byť bez bližší argumentace), že
zajištění péče o žalobce prostřednictvím jeho manželky je možné považovat za
změnu poměrů, která „má pro posuzovanou věc význam“.
Podle § 151p odst. 3 věta první obč. zák. vznikne-li změnou poměrů hrubý
nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, může soud rozhodnout, že se
věcné břemeno za přiměřenou náhradu omezuje nebo zrušuje.
Dovolací soud v rozsudku ze dne 10. května 2005, sp. zn. 22 Cdo 2395/2004,
uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H.
Beck, pod pořadovým č. C 3388, vyložil, že změna poměrů, v jejímž důsledku
nastane hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, nemá za
následek zánik věcného břemene. V tomto případě se nelze domáhat, aby soud
konstatoval jeho zánik, ale aby za přiměřenou náhradu věcné břemeno zrušil (či
omezil).
K likvidaci věcného břemene v těchto případech dochází dnem právní moci
rozhodnutí soudu, a toto rozhodnutí má tak konstitutivní povahu.
Odvolací soud ve svém rozhodnutí správně vystihl, že žádné rozhodnutí soudu o
zrušení věcného břemene nebylo vydáno (a nedošlo tak k zániku povinnosti
žalované vyplývající z věcného břemene). Vzhledem ke konstitutivní povaze
takového rozhodnutí nelze případné splnění podmínek zakládajících hrubý nepoměr
a umožňujících případné zrušení (či omezení) věcného břemene řešit jako
předběžnou otázku v jiném řízení. Proto ani eventuální závěr, že se o změnu
poměrů jedná (aniž by dovolací soud existence změny poměrů jakkoliv předjímal),
se nemůže promítnout v poměrech souzené věci způsobem, který naznačuje
žalovaná.
Dovolatelka odvolacímu soudu dále vytýká závěry, které přijal při výkladu
konkrétních smluvních ujednání obsažených v darovací smlouvě a smlouvě o
zřízení věcného břemene, uzavřených mezi účastníky dne 15. března 2002.
V daném případě se jedná o výklad individuálních smluvních ujednání; dovolací
soud je oprávněn úvahy odvolacího soudu přezkoumat pouze v případě, kdy by
odvolací soud nepřihlédl ke všem relevantním skutečnostem a jeho úvahy by byly
zjevně nepřiměřené.
Podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat
nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo
právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Právní úkon vyjádřený slovy vykládat nejen podle jeho jazykového vyjádření, ale
zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, za předpokladu že tato
vůle není v rozporu s jazykovým vyjádřením. Za tohoto předpokladu má proto
přednost skutečná vůle účastníků právních úkonů nad formálním vyjádřením této
vůle. Právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejen podle jejich
jazykového vyjádření, nýbrž zejména též podle skutečné svobodné vůle toho, kdo
právní úkon učinil s přihlédnutím k účelu právního úkonu. Rozhodující pro
výklad je přitom okamžik učinění právního úkonu (smlouvy).
Skutečná vůle toho, kdo právní úkon učinil, může být při jeho výkladu
relevantní jen za předpokladu, že není v rozporu s jednoznačným jazykovým
projevem vyjádřeným písemně. Jednou vyjádřený obsah právního úkonu (smlouvy)
lze proto vykládat jen tímto způsobem; nelze však výkladem již jednou učiněný
projev vůle doplňovat, měnit, či dokonce jej nahrazovat, pokud ji účastník
neměl, popř. měl, ale neprojevil ji. Při výkladu právních úkonů je nutno
vycházet z předpokladu, že žádný zákonodárce nezamýšlí dát aktu absurdní či
nerozumné důsledky.
Ústavní soud České republiky v nálezu ze dne 19. března 2008, sp. zn. II. ÚS
2221/08, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 7, str. 247, vyložil,
že soud musí nejen respektovat právo, ale jeho výklad a aplikace musí směřovat
k výsledku spravedlivému. Jinými slovy, právo musí být především nástrojem
spravedlnosti, nikoliv souborem právních předpisů, které jsou mechanicky a
formalisticky aplikovány bez ohledu na smysl a účel toho kterého zájmu
chráněného příslušnou normou. V materiálním právním státě nejde pouze o
dodržování práva bez dalšího, ale především o dodržování takových pravidel
chování, která jsou v souladu s hodnotami, na nichž je právní řád vybudován.
Právo je společenský normativní systém, jehož účelem je rozumné uspořádání
vztahů mezi členy společnosti. Již z této základní funkce práva vyplývá, že
řešení, která se požadavku rozumného uspořádání vztahů příčí, jsou
nepřijatelná. Soudu tedy jednoznačně přísluší, aby se zabýval otázkou, zda
mechanická aplikace zákona nemůže přinést absurdní důsledky, a v případě, že
tomu tak je, aby takovou interpretaci pomocí redukce ad absurdum odmítl, a aby
zvolil výklad, jenž bude v souladu se smyslem a účelem zákona a jenž bude
racionální a spravedlivý.
Z těchto pravidel a principů dovolací soud vychází i při posuzování smluvního
ujednání účastníků.
Zde dovolatelka především nesouhlasí se závěry odvolacího soudu potud, pokud
uzavřel, že se smluvního ujednání účastníků nevyplývá, že náklady spojené se
zajištěním pomoci a péče o žalobce má nést žalobce sám a žalovaná své smluvní
povinnosti dostojí již samotným zajištěním této pomoci a péči třetí osobou bez
nutnosti hrazení nákladů s touto péčí spojených.
Pro věc relevantní smluvní ustanovení čl. IV. bodu 1, písm. a), b), bodů 2, 6 a
7 zní :
1. „Smluvní strany zřizují touto smlouvou ve prospěch dárce J. P. a k tíži domu
čísla popisného 35, postaveného na zastavěné ploše čísla parcelního st. 34, k
tíži zastavěné plochy čísla parcelního st. 34 a k tíži pozemku čísla parcelního
24/1 – ostatní plocha/manipulační plocha, zapsaných v katastru nemovitostí
vedeném Katastrálním úřadem v J. H. na listu vlastnictví pro obec J. H. a
katastrální území B. u J. H.,
věcné břemeno doživotního práva bydlení
v darovaném domě a užívání ostatních shora uvedených nemovitostí, spočívající v
právu dárce J. P.:
a) Užívat a požívat shora uvedené nemovitosti a veškeré jho součásti a
příslušenství (s podrobnou následnou konkretizací tohoto práva)
b) Na poskytnutí potřebné pomoci a péče v případě nemoci nebo nemohoucnosti,
spočívající zejména v povinnosti zajistit oprávněnému stravu, úklid,
hygienickou a lékařskou péči, jakož i další nutné služby.
2. Oprávněný má právo a každý současný či budoucí vlastník nebo spoluvlastník
povinných nemovitostí má povinnost umožnit oprávněnému výkon jeho shora
uvedeného práva bytu a poskytnout oprávněnému shora uvedenou péči.
3. Náklady na opravy, údržbu spoluužívaných nemovitostí, jakož i všechny další
náklady s užíváním nemovitostí spojené ponese oprávněný z věcného břemene. Daně
a poplatky spojené s vlastnictvím darovaných nemovitostí ponese jejich
vlastník.
4. Smluvní strany se dohodly, že v případě neplnění závazků plynoucích z
věcného břemene obdarovanou, má dárce právo odstoupit od této darovací smlouvy,
čímž se darovací smlouva od počátku ruší. Závěry, které odvolací soud přijal pro řešení otázky náklady spojené se
zajištěním pomoci a péče o žalobce v žádném směru nelze považovat za zjevně
nepřiměřené; dovolací soud proto odkazuje na velmi podrobné a výstižné
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a nad rámec jeho závěrů dodává :
Darovací smlouva a smlouva o zřízení věcného břemene byla uzavřena mezi
účastníky jakožto osobami, které mezi sebou udržovaly partnerský vztah. Jeho
vyjádřením bylo mimo jiné darování předmětných nemovitostí žalobcem žalované se
současně sjednaným věcným břemenem v podobě práva žalobce užívání a požívání
darovaných nemovitostí a dohodnutým právem „na poskytnutí potřebné pomoci a
péče v případě nemoci nebo nemohoucnosti“. Dovolací soud nemá pochybnost o tom,
že toto smluvní ujednání mělo žalobci v obtížných životních situacích, které
lze s vyšším věkem dárce objektivně častěji očekávat, zajistit jednak
uspokojení potřeby bydlení a jednak zajištění základních životních potřeb
spojených s osobní důstojností. Taková smluvní ujednání mezi partnery považuje
dovolací soud za vyjádření žádoucího vztahu jednoho partnera vůči druhému, a
byť lze takovou péči v řadě případů mezi partnery předpokládat i bez smlouvy o
zřízení věcného břemene, písemné ujednání má především smluvním stranám jasně
vymezit práva a povinnosti, která jim z takové smlouvy plynou (mimo jiné pro
případy, kdy např. dojde k ukončení partnerského vztahu). Žalovaná se na základě smluvních ujednání stala výlučnou vlastnicí předmětných
nemovitostí, přičemž se zavázala umožnit žalobci jejich užívání a požívání a
zavázala se k poskytnutí potřebné pomoci a péče v případě nemoci nebo
nemohoucnosti. Dovolací soud se shoduje s nalézacími soudy i s dovolatelkou, že obsah
smluvního ujednání není formulován jako závazek výhradně osobní péče ze strany
žalované o žalobce, ale může být realizován také zajištěním takové péče, tj. prostřednictvím třetího subjektu od žalované odlišného. Ve shodě s odvolacím
soudem (a oproti přesvědčení dovolatelky) je dovolací soud v tom, že v takovém
případě náklady s tím spojené nemají tížit žalobce, ale žalovanou. V čl. IV. bodu 1 písm. b) smlouvy je sjednáno právo na poskytnutí pomoci a péče a v
případě nemoci nebo nemohoucnosti spočívající zejména v povinnosti zajistit
oprávněnému stravu, úklid, hygienickou a lékařskou péči, jakož i další nutné
služby. Smluvní ujednání účastníků neobsahuje dohodu o tom (jak bude vysvětleno
dále), že by náklady s tímto zajištěním spojené měl nést žalobce, ale
neobsahuje ani výslovné ujednání o nesení těchto nákladů žalovanou.
V této
souvislosti vychází dovolací soud z toho, že takový závazek v nemoci či
nemohoucnosti žalobce je sjednáván právě pro případy, kdy žalobce nebude z
objektivních důvodů schopen opatřovat si finanční prostředky na úhradu jemu
vznikajících nákladů a pokud smluvní ujednání neobsahuje závazek žalobce takto
vznikající náklady nést, shoduje se dovolací soud s odvolacím soudem, že
náklady s tím spojené tíží žalovanou. Lze totiž při rozumné realizaci smluvní povinnosti mezi partnery předpokládat,
že takový závazek v péči o žalobce bude vykonávat žalovaná především osobní
péčí a výkonem těchto činností, neboť vzhledem zejména k věku žalované nebylo
možno v době uzavření smlouvy očekávat zdravotní či jiný handicap, který by jí
v plnění takové povinnosti bránil. Současně však smluvní ujednání umožňuje, aby
splnění těchto povinností žalovaná zajistila nejenom osobním výkonem, přičemž
smlouva zjevně poskytuje prostor pro rozhodnutí žalované, jakým způsobem svým
smluvním závazkům dostojí. Za této situace lze však za odpovídající rozumnému a spravedlivému uspořádání
právních vztahů mezi účastníky považovat výklad, že pokud žalovaná přistoupí k
realizaci svých smluvních povinností nikoliv osobním výkonem, ale omezí se na
zajištění třetího subjektu, který za ni převezme realizací jejích smluvních
povinností, ponese náklady s tím spojené. Odvolací soud při výkladu vůle účastníků vyšel z toho, že účastníci při
uzavírání smlouvy „finanční otázku zajištění pomoci a péče nezvažovali“. Žalovaná si při uzavírání předmětné smlouvy musela být objektivně vědoma úmyslu
žalobce, jímž bylo zajištění jeho základních životních potřeb v době nemoci či
nemohoucnosti; dovolacímu soudu se v takové situaci nejeví jako přiměřený
závěr, že by přijetí plnění žalovanou spočívající v darování nemovitostí bylo
„kompenzováno“ tím, že absence osobního výkonu sjednaných povinností bude
zajištěna třetí osobou výhradně na náklady samotného žalobce - osoby nemocné či
nemohoucí – právě v době, kdy v důsledku nemoci či nemohoucnosti lze
předpokládat absenci příjmů, ze kterých by žalobce mohl náklady s tím spojené
hradit. Obsah celkového smluvního ujednání podle názoru dovolacího soudu je nutno
interpretovat tak, že to má být především sama žalovaná, kdo potřebnou péči a
pomoc žalobci zajistí a v případě, že využije smluvní možnost zajistit tuto
péči a pomoc prostřednictvím třetí osoby, ponese náklady s tím spojené. Dovolacímu soudu se v této souvislosti nejeví logický výklad, aby žalobce v
souvislosti s darování nemovitostí žalované přijal jakékoliv zajištění péče bez
ohledu na náklady, které s tím budou spojené. Lze na straně žalované spatřovat
majetkový prospěch spočívající v nabytí vlastnického práva k předmětným
nemovitostem, lze považovat za přiměřený výkladový závěr, že žalobci v případě
jeho nemoci či nemohoucnosti nebudou vznikat další náklady s tím spojené, ale
zajištění této péče mu bude poskytnuto primárně žalovanou, eventuálně třetí
osobou na základě zajištění žalované, ale také na její náklady.
Opačný výklad
by totiž znamenal, že žalovaná se může svého smluvního závazku „zbavit“ již
tím, že žalobci zajistí péči a pomoc třetí osoby bez ohledu na výši nákladů,
které by v takovém případě měl nést žalobce. Žalované muselo být zřejmé, s
jakým úmyslem žalobce smluvní ujednání uzavírá, tj. že oproti darování
nemovitostí žalované bude mít zajištěnu péči a pomoc v obtížných životních
situacích, na kterou se bude moci spolehnout a se kterou mu nebudou vznikat
náklady, který by byl povinen hradit. Dovolací soud souhlasí s dovolatelkou potud, že otázka nákladů se zajištěním
takové péči a pomoci spojených může být řešena prostřednictvím smluvního
ujednání, které jednoznačně vymezí, který z účastníků tyto náklady ponese. Pokud by se k úhradě takových nákladů zavázal dobrovolně sám žalobce, jednalo
by se o vyjádření jeho svobodné vůle a takový závazek by nebyl v rozporu s
žádným zákonným ujednáním. Dovolací soud se však neztotožňuje se názorem
žalované, že smluvní ujednání otázku nákladů spojených s případným zajištěním
pomoci nebo péče výslovně řeší. Dovolatelka dovozuje, že smluvní závazek k úhradě takových nákladů na sebe
žalobce převzal v podobě čl. IV. bodu 6 darovací smlouvy. I s touto otázkou se
odvolací soud ve svém rozhodnutí vypořádal způsobem, který z hlediska výkladu
smlouvy nelze považovat ze zjevně nepřiměřený. Uvedené smluvní ujednání
upravuje povinnost oprávněného z věcného břemene (žalobce) nést náklady na
„opravy, údržbu spoluužívaných nemovitostí, jakož i všechny další náklady s
užíváním nemovitostí spojené“. Při výkladu tohoto smluvního ujednání vyšel
odvolací soud z toho, že smluvní strany při uzavírání smlouvy finanční otázku
zajištění pomoci a péče nezvažovali. Jestliže za této situace upřednostnil
jazykový výklad vycházející z toho, že smluvní ujednání ukládá povinnost
oprávněnému (žalobci) nést náklady vztahující se toliko k užívání nemovitosti
se závěrem, že k nim nepatří náklady spojené se zajištěním pomoci a péče, tj. náklady vážící se k reálnému břemenu žalované, nelze takovému postupu z
hlediska dovolacího přezkumu nic vytknout. Dovolatelka odvolacímu soudu dále vytýká, že nesprávně vyložil i smluvní
ujednání o možnosti dárce odstoupit od darovací smlouvy, neboť podle
přesvědčení žalované je předpokladem odstoupení do smlouvy porušení všech
závazků, které pro žalovanou ze smlouvy o zřízení věcného břemene vyplývaly. Odvolací soud v této souvislosti připustil, že smlouva obsahuje ujednání o
možnosti odstoupení od smlouvy „v případě neplnění závazků plynoucích z věcného
břemene“, z pouhého použití množného čísla ovšem nelze dovozovat, že právo na
odstoupení je dáno při současném porušení všech smluvených závazků, neboť
slovní vyjádření takového smyslu není v uvedeném smluvním ujednání použito. Užití množného čísla logicky plyne již z toho, že závazků bylo ve smlouvě mezi
účastníky ujednáno více. Ani takový výkladový závěr nepovažuje dovolací soud za
zjevně nepřiměřený.
Na základě uvedených skutečností dovolací soud dospěl k závěru, že žalovanou
uplatněný dovolací důvod nebyl naplněn, napadené rozhodnutí odvolacího soudu je
tedy správné, a proto dovolání žalované podle § 243b odst. 2, část věty před
středníkem, o. s. ř. zamítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalované bylo zamítnuto, čímž
žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci (vzhledem k zastoupení žalobce advokátem) sestávají (v souladu s
ustanovením § 137 o. s. ř.) u žalobce z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní
služby (vyjádření k dovolání) určené z tarifní hodnoty 25 000,- Kč podle § 7
bodu 5. ve spojení s ustanovením § 9 odst. 3 písm. a) vyhlášky Ministerstva
spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném 31. prosince
2012 (dále jen „vyhláška“), neboť příslušný úkon právní služby byl učiněn před
1. lednem 2013, částkou 2 100,- Kč (vyjádření k dovolání ze dne 3. října 2011 -
§ 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky). Spolu s paušální částkou náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve
výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky) jde o částku 2 400,- Kč. Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení § 151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za
zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom
stupni zvláštním právním předpisem (jímž byla vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou
se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo
notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou
se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/,
ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení
zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního
tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení
podle § 147 a § 149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu
(část věty za středníkem). Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna
2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb.,
nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o
sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni
je namístě postup dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř. Dovolací soud proto žalované uložil, aby žalobci nahradila náklady dovolacího
řízení ve výši 2 400,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
zástupce žalobce (§ 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozsudkem, může se žalobce domáhat
výkonu rozhodnutí nebo exekuce.