22 Cdo 3850/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobců: a) K. F., bytem ve V., J. M. 1302, b) A. F., bytem v Č., N. L.
270, proti žalované H. P., bytem ve V., H. 1568, zastoupené JUDr. Boženou
Hokeovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Doudlebská 1046/8, adresa pro
doručování Benešov, Nádražní 2040, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené
u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 10 C 86/2007, o dovolání žalované
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. května 2011, č. j. 30 Co
558/2009-354, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Stručné odůvodnění
(§ 243c odst. 2 občanského soudního řádu):
Okresní soud v Benešově („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. srpna 2009,
č. j. 10 C 86/2007-286, zamítl žalobu na určení, že žalobci jsou podílovými
spoluvlastníky nemovitostí, a to stodoly na pozemku parc. č. st. 1/4, pozemku
parc. č. st. 1/4 a pozemku parc. č. 1260, v katastrálním území a obci K. Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 4. května 2011, č. j. 30 Co 558/2009-354, rozsudek soudu prvního stupně změnil
tak, že žalobě vyhověl. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a
uplatňuje – jak tvrdí - dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) a v
§ 241a odst. 3 o. s. ř. (podle obsahu jde jen o § 241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud projednal dovolání podle občanského soudního řádu ve znění
účinném do 31. prosince 2012 (viz čl. II., bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.). Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto
na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Dovolání je zjevně bezdůvodné (§ 243b odst. 1 o. s. ř.). Podstata dovolání spočívá v polemice s hodnocením důkazů a s navazujícím
zjištěním o tom, kdo užíval spornou stodolu. Občanské soudní řízení je ovládáno zásadou volného hodnocení důkazů. Tato
zásada je vyjádřena v § 132 o. s. ř., podle kterého důkazy hodnotí soud podle
své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné
souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo,
včetně toho, co uvedli účastníci. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek
hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal
v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků
nevyplynuly, nebo ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo jestliže soud
pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, resp. vyšly za řízení najevo, nebo v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které
vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska
závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický
rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co
mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř. „Samotné hodnocení důkazů nelze napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o s. ř. OSŘ. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jen ze způsobu, jak
soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné
pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například
namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že z provedených důkazů vyplývá
jiné skutkové zjištění, apod.“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. května
2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu č. C 8836). Vzhledem k tomu, že občanské soudní řízení je
ovládáno zásadou přímosti, je hodnocení důkazů věcí soudu, který tento důkaz
provedl.
Dovolací soud může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu
se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s
pravidly logického myšlení, příp. s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že
důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, ještě neznamená, že hodnocení
provedené odvolacím soudem je nesprávné (viz též rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1703/2001, publikovaný na internetových stránkách www.nsoud.cz). V dané věci odvolací soud postupoval při dokazování a hodnocení důkazů v
souladu se zákonem; dovolatelka kromě toho, že obecně namítá nesprávnost jeho
postupu a předkládá svoji verzi skutkového stavu, konkrétní porušení zákona při
hodnocení důkazů neuvádí a dovolací soud je ani nezjistil. Tato dovolací
námitka tedy není důvodná. Dovolání též neobsahuje konkrétní polemiku s právním
posouzením věci. Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci je zjevně bezdůvodné, dovolací soud je
podle § 243b odst. 1 o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť
dovolatelka s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a
žalobcům v dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohli požadovat,
nevznikly. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.