25 Cdo 2471/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobkyně ANMA, spol. s r. o., IČO 43001475, se sídlem Praha 3, nám. W.
Churchilla 2, zastoupené Mgr. et Mgr. Patrikem Tauerem, advokátem se sídlem
Praha 3, Vinohradská 126, proti žalovanému Bytovému družstvu Hadovka, IČO
00540901, se sídlem Praha 6, Evropská 35/1691, zastoupenému JUDr. Marillou
Kokešovou, advokátkou se sídlem Praha 3, Husitská 344/63, o náhradu škody,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 28 C 388/2004, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2013, č.j. 23
Co 518/2012-258, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 4.259,20 Kč Kč k rukám Mgr. et Mgr. Patrika Tauera, advokáta se sídlem
Praha 3, Vinohradská 126, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení 52.500,- Kč s příslušenstvím z
titulu náhrady škody, která jí měla vzniknout v důsledku porušení nájemní
smlouvy ze dne 25. 10. 2000, na základě níž měla být umístěna světelná reklama
na střeše bytového domu žalovaného.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 2. 2013, č.j. 23 Co 518/2012-258, k
odvolání žalovaného rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. 7. 2012,
č.j. 28 C 388/2004-217, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 10. 2012, č.j. 28
C 388/2004-240, potvrdil ve výroku, kterým byla žalovanému uložena povinnost
zaplatit žalobkyni 52.500,- Kč, a ve výrocích ohledně příslušenství a nákladů
řízení jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jeho potvrzujícímu výroku I., podal žalovaný
dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, jež má spočívat v
chybném posouzení platnosti nájemní smlouvy uzavřené mezi účastníky řízení,
jelikož předmětná smlouva je absolutně neplatná pro neurčitost předmětu nájmu.
Namítá též nesprávné posouzení základních předpokladů odpovědnosti za škodu,
neboť se žádného protiprávního jednání nedopustil, jelikož ze smlouvy
jednoznačně nevyplývá, jaká část plochy domu je bezkolizním poskytnutím
předmětu nájmu jinému nájemci. Vytýká soudům, že se v řízení nevypořádaly s
námitkou písemné výpovědi předmětné smlouvy ke dni 29. 10. 2002 žalovaným.
Dovolatel namítá neúčinnost smlouvy, jelikož stranám ze smlouvy nevznikla žádná
práva ani povinnosti. Dovolatel vznáší výhrady ke znaleckému posudku
vypracovanému znalcem Ing. Janem Kroupou před zahájením řízení, zejména jeho
závěru, že „plochy jsou jednoznačně definovány obrazovou přílohou této nájemní
smlouvy“. Uvedený znalecký posudek označil za účelový, tendenční a jednoznačně
stranící žalobkyni. Podle dovolatele nedošlo z jeho strany k porušení jakékoli
smluvní či jiné povinnosti. Jelikož řízení o vydání stavebního povolení bylo
zastaveno, lze jej kdykoliv znovu zahájit a stavební povolení získat, čímž
zpochybňuje závěr odvolacího soudu o existenci příčinné souvislosti mezi
jednáním žalovaného a vznikem škody. Rozporuje též výši nároku žalobkyně,
zejména že tvrzená výše je v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním
dovolatele. Namítá, že výše vzniklé škody měla být uplatněna bez DPH, jelikož
žalobkyně je plátcem DPH, proto mohla uplatnit její odpočet u správce daně.
Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba
zamítá, příp. rozsudky soudů obou stupňů v plném rozsahu zrušil a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně označuje ve svém vyjádření dovolání žalovaného za
nepřípustné. Námitkami uvedenými v dovolání (neúčinností nájemní smlouvy,
znaleckým posudkem Ing. Kroupy, způsobem fakturace plnění či okolnostmi
obstarání povolení k umístnění reklamy) se odvolací soud již zabýval; podle
žalobkyně nemají hmotněprávní rozsah, jedná se o procesní důvody, a proto
navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl.
Protože dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne
27. 2. 2013, bylo v dovolacím řízení postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „o. s.
ř.“ (srovnej čl. II bod 1. zákona č. 404/2012, čl. II bod 2. zákona č. 293/2013
Sb.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
spočívá na vyřešení otázky hmotného práva nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Odvolací soud při posuzování otázky, zda sporná smlouva je – co do vymezení
předmětu nájmu – určitá, a tedy platná, respektoval judikaturu dovolacího i
Ústavního soudu. Zde je třeba uvést, že i podle judikatury Ústavního soudu
(srov. zejména nález ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, nález ze dne
3. 8. 2011, sp. zn. II. ÚS 3381/2010), která se promítá do rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 26 Cdo
2317/2006, nebo rozsudek ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1102/2008), je
základním principem výkladu smluv priorita výkladu, který nezakládá neplatnost
smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost zakládá, jsou-li možné oba
výklady. Nutno dodat, že posuzování určitosti smlouvy je vždy individuální,
záleží na úvaze soudu v nalézacím řízení, kterou by dovolací soud mohl
zpochybnit, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená; k takovému závěru však
dovolací soud nedospěl.
Předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř. splněny nejsou, neboť dovoláním
uplatněné námitky vesměs nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž
vytýkají soudům nesprávnost skutkových zjištění, na nichž je založen závěr o
příčinné souvislosti mezi nemožností umístit světelnou reklamu na střeše
žalovaného v důsledku pronájmu „části střechy“ dalšímu nájemci a existencí
škody představující náklady vzniklé třetí osobě podílející se na realizaci
světelné reklamy. Posouzení existence příčinné souvislosti je totiž dle
ustálené judikatury dovolacího soudu otázkou skutkovou, nikoli právní (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001,
publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025). Není tak naplněn
dovolací důvod způsobilý založit přípustnost dovolání, totiž nesprávné právní
posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Uplatněné dovolací námitky napadající závěry znaleckého posudku Ing. Jana
Kroupy rovněž nesměřují k vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, nýbrž
zpochybňují správnost skutkových zjištění, na nich je založen závěr o kolizi
„části střechy s plochami kolmými na Evropskou ulici, které podle smlouvy ze
dne 25. 10. 2000 měla již dříve mít pronajaty žalobkyně.“
Skutkového charakteru jsou též námitky dovolatele zpochybňující náklady
zaplacené v souvislosti s projektováním, zamýšlenou výrobou a instalací
světelné reklamy, včetně zahrnutí DPH do výše žalovaného nároku, čímž se
odvolací soud podrobně zabýval v odůvodnění svého rozhodnutí.
Námitka rozporu napadeného rozsudku s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. 11.
2006, sp. zn. 29 Cdo 1952/2006 (správně 25 Cdo 1952/2006), není případná, neboť
citované rozhodnutí se zabývá otázkou zahrnutí DPH do náhrady škody v případě,
že škoda je představována náklady vynaloženými na opravu věci v majetku
užívaného k podnikatelské činnosti, tedy se jedná o skutkově odlišnou věc.
Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti
němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle
§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. listopadu 2014
JUDr. Robert
Waltr
předseda senátu