23 Cdo 1102/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobce
Ing. J. S., správce konkursní podstaty úpadce S. f. V. a spol., společnost s
ručením omezeným, zastoupeného JUDr. P. Š., advokátem, proti žalovaným 1) J.
N., a 2) J. N., oběma zastoupeným Mgr. J. Č., advokátem, o zaplacení částky
3,995.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp.
zn. 6 C 377/96, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 18. října 2007, č. j. 24 Co 245/2007-438, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. října 2007, č. j. 24 Co
245/2007-438, a rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 29. března 2007, č.
j. 6 C 377/96-398, ve znění opravného usnesení ze dne 13. dubna 2007, č. j. 6 C
377/96 405, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Semilech k dalšímu
řízení.
Okresní soud v Semilech rozsudkem ze dne 29. března 2007, č. j. 6 C 377/96-398,
ve znění opravného usnesení ze dne 13. dubna 2007, č. j. 6 C 377/96-405, uložil
žalovaným manželům zaplatit společně a nerozdílně do konkursní podstaty úpadce
S. f. V. a spol., společnost s ručením omezeným, částku 3,995.000,- Kč s 11,1 %
úrokem z prodlení z částky 1,803.161,- Kč od 3. 5. 1996 do zaplacení a z částky
2,151.839,- Kč od 8. 1. 1999 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výroky pod body II a III).
Soud prvního stupně zjistil, že žalovaní jako objednatelé a úpadce jako
zhotovitel uzavřeli dne 27. 6. 1994 smlouvu o dílo, jejímž předmětem byly
stavební práce na stavbě rodinného domu žalovaných v B. a v níž bylo ujednáno,
že vztah účastníků se bude řídit obchodním zákoníkem (dále též jen „obch.
zák.“), poté uzavřeli smlouvu o dílo č. 80, v níž byla sjednána dostavba tohoto
domu, a dne 28. 9. 1995 uzavřeli ke smlouvě. Žádná z těchto smluv nebyla
podepsána druhou žalovanou. Dne 5. 1. 1996 se úpadcův jednatel a první žalovaný
písemně dohodli, že celková cena včetně dodatků po smlouvách od 3. 10. k 30.
12. 1995 včetně dokončujících prací bude činit 5,100.000,- Kč bez DPH. Soud
prvního stupně vyšel ze závazného právního názoru odvolacího soudu vysloveného
v usnesení ze dne 7. srpna 2006, č. j. 24 Co 171/2006-373, jímž byl zrušen jeho
předchozí zamítavý rozsudek ze dne 24. ledna 2006, č. j. 6 C 377/96-360, že obě
smlouvy o dílo, jakož i dodatek smlouvy a dohoda ze dne 5. 1. 1996, jsou
podepsány oběma smluvními stranami, nelze proto mít za to, že tyto smlouvy
vůbec nevznikly. Jako nedůvodnou posoudil námitku prvního žalovaného, že
smlouvy včetně dohody ze dne 5. 1. 1996 uzavřel nesvobodně, pod psychickým
nátlakem úpadcova jednatele. Vzal za prokázané, že dohoda ze dne 5. 1. 1996 je
opatřena pravým podpisem prvního žalovaného, a jako nevěrohodnou vyhodnotil
jeho námitku, že byl úpadcovým jednatelem při podpisu této listiny obelstěn
příslibem jejího pozdějšího roztrhání. Námitku relativní neplatnosti dohody ze
dne 5. 1. 1996 pro nedostatek souhlasu druhé žalované shledal neopodstatněnou s
poukazem na to, že druhá žalovaná svůj nesouhlas prezentovala až osm let poté,
kdy se k žalobě poprvé vyjádřila, z čehož vyplývá, že s právními úkony svého
manžela - prvního žalovaného, které byly nikoliv běžnou záležitostí týkající se
bezpodílového spoluvlastnictví, přinejmenším mlčky souhlasila. Jako důvodnou
oproti tomu vyhodnotil žalobcem vznesenou námitku promlčení práva dovolat se
relativní neplatnosti, které bylo podle jeho názoru uplatněno až po uplynutí
tříleté promlčecí doby podle ustanovení § 101 občanského zákoníku (dále též jen
„obč. zák.“). Ujednání ze dne 5. 1. 1996 posoudil jako smlouvu o narovnání
podle ustanovení § 585 obč. zák., kterou strany upravily spornou cenu díla a z
níž žalovaným vznikla povinnost zaplatit úpadci částku 5,355.000,- Kč. Na tento
závazek žalovaní podle skutkového závěru soudu prvního stupně zaplatili pouze
částku 1,400.000,- Kč; tvrzení o dalších platbách neprokázali.
K odvolání prvního žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne
18. října 2007, č. j. 24 Co 245/2007-438, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil (výrok pod bodem I) a přiznal žalobci náhradu nákladů odvolacího
řízení (výrokem pod bodem II).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, jakož i s
jeho právním posouzením, k němuž dodal, že právním důvodem vzniku závazkového
vztahu jsou smlouvy o dílo uzavřené mezi úpadcem a žalovanými. Ačkoliv jsou na
straně objednatelů podepsány toliko prvním žalovaným, nejedná se o vadu, jež by
činila smlouvu neplatnou. Skutkové okolnosti případu svědčí závěru, že s
uzavřením smlouvy souhlasila i druhá žalovaná, přinejmenším konkludentně, a v
případě jejího nesouhlasu by se ostatně podle ustanovení § 145 obč. zák., ve
znění účinném do 31. 7. 1998, jednalo o právní úkon neplatný toliko relativně,
na který se pohlíží jako na platný, pokud se jeho neplatnosti dotčený účastník
nedovolá (§ 40a obč. zák.). Protože toto právo podléhá promlčení v obecné
tříleté promlčecí době podle ustanovení § 101 obč. zák., druhá žalovaná se
dovolává neplatnosti po více než osmi letech od doby učinění právních úkonů
(podáním doručeným soudu dne 23. 11. 2004) a žalobce promlčení namítl, nemá
námitka druhé žalované vzhledem k ustanovení § 100 odst. 1 obč. zák. právní
účinky. Smlouvy včetně dodatků podle názoru odvolacího soudu obsahují všechny
podstatné náležitosti a nejsou stiženy ani jinými vadami vůle či jejího
projevu, jež by je mohly činit neplatnými. Odvolací soud shodně se soudem
prvního stupně dovodil, že spor smluvních stran o výši ceny díla byl narovnán
dohodou ze dne 5. 1. 1996, jejíž platnost se žalovaným nepodařilo zpochybnit a
jíž byl nahrazen závazek vyplývající ze smlouvy o dílo v části o určení ceny
díla podle ustanovení § 585 odst. 3 obč. zák. a žalovaným vznikla povinnost
zaplatit zhotoviteli cenu díla ve výši 5,100.000,- Kč spolu s částkou
odpovídající 5 % sazbě daně z přidané hodnoty, celkem 5,355.000,- Kč; i z
tohoto úkonu jsou zavázáni oba žalovaní manželé. Též tuto dohodu odvolací soud
posoudil jako platnou s tím, že důvodem neplatnosti nemůže být ani omyl o tom,
co bylo mezi stranami sporné nebo pochybné (§ 586 odst. 1 obč. zák.), neboť
žalovaní neprokázali, že by případný omyl byl vyvolán lstí zhotovitele.
Skutkové závěry soudu prvního stupně o výši plnění, které žalovaní úpadci
poskytli, shledal odvolací soud správnými.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalovaní společným dovoláním, jehož
přípustnost opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“) a jehož důvodnost spatřovali v tom, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jež zakládá dovolací
důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Žalovaní v prvé řadě zpochybnili správnost závěru odvolacího soudu o tom, že
dohoda ze dne 5. 1. 1996 zakládá jejich společný závazek a že se tedy žalobce
oprávněně domáhá splnění povinnosti z této dohody též po druhé žalované.
Poukázali na to, že druhá žalovaná smlouvy o dílo ani dohodu ze dne 5. 1. 1996
nepodepsala, z čehož dovozují s odkazem na názor vyslovený v rozsudku velkého
senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky
(dále též jen „Nejvyšší soud“) ze dne 12. září 2007, sp. zn. 31 Odo 677/2005,
že i kdyby se závazek vyplývající z uvedené dohody stal součástí jejich
společného jmění, druhá žalovaná by nebyla věcně legitimována. Podle jejich
mínění se však tento závazek součástí jejich společného jmění manželů vzhledem
k ustanovení § 143 odst. 1 písm. b) obč. zák. nestal, neboť šlo o závazek
přesahující svým rozsahem míru přiměřenou jejich majetkovým poměrům a žalobce
neprokázal souhlas druhé žalované s jeho převzetím; pokud odvolací soud dovodil
závěr o jejím souhlasu ze skutkových okolností, pak to platí pouze o smlouvě o
dílo, neboť ze skutečnosti, že úpadce realizoval práce na dostavbě domu
žalovaných, lze dovodit vědomost druhé žalované o této smlouvě a také souhlas s
jejím uzavřením. Žalovaní vytkli odvolacímu soudu, že skutkové okolnosti
svědčící o souhlasu druhé žalované nespecifikoval a jeho rozhodnutí je
nepřezkoumatelné, a zdůraznili, že odvolací soud se vůbec nezabýval otázkou
souhlasu druhé žalované s dohodou ze dne 5. 1. 1996, ačkoliv povinnost
žalovaných k zaplacení přisouzené částky dovodil právě z této dohody. Ze
samotné skutečnosti, že se až v roce 2004 dovolali relativní neplatnosti této
dohody, takový souhlas podle jejich mínění dovodit nelze.
Žalovaní podrobili kritice též závěr odvolacího soudu o platnosti dohody ze dne
5. 1. 1996; podle jejich názoru je tato dohoda neurčitá a nesrozumitelná, neboť
ani výkladem nelze zjistit, jaká sporná práva mezi účastníky měla upravovat. Z
jejího textu nelze tedy dovodit, že upravuje sporná práva ze závazkových vztahů
žalovaných a úpadce založených smlouvou o dílo včetně dodatku a smlouvou o dílo
č. 80, a jasno nevnáší ani odkaz na přílohu. Z nadpisu textu na rubu listiny a
z údajů v něm obsažených je zřejmé, že nejde o dokument zmiňovaný v dohodě a s
předmětnými smlouvami o dílo ani nesouvisí; text vnáší do věci ještě více
nejasností a znemožňuje zjistit skutečnou vůli účastníků dohody. Žalovaní mají
za to, že bez určitého a srozumitelného odkazu na uvedené smlouvy o dílo nelze
z dohody dovodit jejich povinnost zaplatit jakoukoliv částku; vyplývá z ní
pouze, že účastníci odsouhlasili výši částky, není však zřejmé, kdo, komu, za
co a zda vůbec bude tuto částku platit. S poukazem na judikaturu Nejvyššího
soudu týkající se úroků žalovaní namítli, že dohoda je neplatná též pro rozpor
s dobrými mravy, neboť podle znaleckého posudku činí „reálná cena“ nákladů
vynaložených úpadcem 1,902.842,55 Kč, včetně daně z přidané hodnoty, a dohoda
tedy měla úpadci zajistit čistý zisk ve výši 3,287.769,- Kč, několikanásobně a
tedy podstatně převyšující obvyklý zisk ve stavebnictví. Úpadce přitom reálnou
hodnotu prací v dohodě úmyslně nadhodnotil.
Žalovaní navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek
soudu prvního stupně zrušil.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno před 1. červencem 2009, kdy
nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009
Sb., Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12
přechodných ustanovení v čl. II. uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl
o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s.
ř. oprávněnými osobami (účastníky řízení) řádně zastoupenými advokátem, jímž
bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval
nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť toliko z podnětu
přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti
rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutí proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Proti potvrzujícímu výroku ve věci samé pod bodem I rozsudku odvolacího soudu
je dovolání přípustné za podmínek uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b)
a písm. c) o. s. ř. V posuzované věci jde o případ, na který pamatuje
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť rozsudek soudu prvního stupně
byl rozsudkem v pořadí třetím a bylo jím rozhodnuto jinak (opačně) než
předchozím (v pořadí druhým) rozsudkem proto, že soud prvního stupně byl (v
zásadní otázce, zda došlo k uzavření smluv o dílo a o narovnání) vázán právním
názorem vyjádřeným v kasačním rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolání je tedy
přípustné bez dalšího, přímo ze zákona, bez zřetele na chybné poučení dané
účastníkům odvolacím soudem.
Podle ustanovení § 242 o. s. ř. dovolací soud přezkoumává rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (odstavec 1). Rozhodnutí
odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li
dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst.
1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v
dovolání uplatněny (odstavec 3).
Nejvyšší soud proto přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, jsa
přitom v zásadě vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je
dovolatelé obsahově vymezili.
Správnost závěru odvolacího soudu, že smlouva o dílo s dodatkem a smlouva o
dílo byly uzavřeny, ačkoliv v nich byli jako objednatelé uvedeni oba žalovaní
manželé a smlouvy podepsal jen první žalovaný (srov. § 44 odst. 3 obč. zák.),
nebyla dovoláním zpochybněna, nepodléhá proto dovolacímu přezkumu a Nejvyšší
soud z tohoto závěru ve svých dalších úvahách vychází. Ze stejného důvodu
nepodléhá dovolacímu přezkumu správnost podřazení předmětného závazkového
vztahu režimu obchodního zákoníku.
Rozhodnutí soudů nižších stupňů postrádají explicitní závěr, že rozestavěná
stavba domu, jíž se týkají předmětné smlouvy o dílo a jíž se má podle žalobce
týkat též dohoda z 6. 1. 1996, byla v době uzavření těchto smluv v bezpodílovém
spoluvlastnictví žalovaných manželů (byť jde o otázku v posuzované věci
prejudicielní), a chybí v nich též skutková zjištění, z nichž by takový závěr
vyplýval. Právní posouzení odvolacího soudu však z takového závěru nepochybně
vychází (je jím podmíněno) a dovolatelé správnost tohoto postupu nenapadli,
vychází z něho tedy i Nejvyšší soud.
Podle ustanovení § 145 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 7. 1998
(před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb.), běžné záležitosti týkající se
společných věcí může vyřizovat každý z manželů. V ostatních záležitostech je
třeba souhlasu obou manželů; jinak je právní úkon neplatný (odstavec 1). Z
právních úkonů týkajících se společných věcí jsou oprávněni a povinni oba
manželé společně a nerozdílně (odstavec 2).
Podle přechodných ustanovení v čl. VIII, bod 2, věty druhé, zákona č. 91/1998
Sb., pohledávky a dluhy, které vznikly před 1. srpnem 1998 a které se podle
tohoto zákona považují za součást společného jmění manželů, se stávají jeho
součástí.
Podle ustanovení § 143 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů, společné jmění manželů tvoří [vedle majetku uvedeného pod
písmenem a)] závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně
vznikly za trvání manželství, s výjimkou závazků týkajících se majetku, který
náleží výhradně jednomu z nich, a závazků, jejichž rozsah přesahuje míru
přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu
druhého.
Podle ustanovení § 145 odst. 3 občanského zákoníku, ve znění pozdějších
předpisů, závazky, které tvoří společné jmění manželů, plní oba manželé
společně a nerozdílně (odstavec 3).
Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplývá, že smlouvu o dílo, její
dodatek, smlouvu o dílo a též dohodu ze dne 5. 1. 1996 podepsal (vedle úpadcova
jednatele za druhou smluvní stranu) toliko první žalovaný. Velký senát
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 12.
září 2007, sp. zn. 31 Odo 677/2005, jímž argumentují dovolatelé a jenž byl pod
číslem 24/2008 uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval
a odůvodnil závěr, že splnění závazku náležejícího do společného jmění manželů,
sjednaného jen jedním z manželů, nemůže věřitel v nalézacím řízení vymoci po
druhém z těchto manželů. Z tohoto závěru vychází Nejvyšší soud též v posuzované
věci. I kdyby se tedy závazky z uvedených smluv se zřetelem na citovaná
přechodná ustanovení zákona č. 91/1998 Sb. staly ke dni jeho účinnosti (k 1. 8.
1998) součástí společného jmění žalovaných manželů [srov. výjimky stanovené v §
143 odst. 1 písm. b) obč. zák.] a šlo by tedy o závazky, které podle
ustanovení § 145 odst. 3 obč. zák. plní oba manželé společně a nerozdílně,
nelze je za stavu, kdy uvedené smlouvy sjednal toliko první žalovaný, v tomto
řízení (jež je řízením nalézacím) vymáhat po druhé žalované.
Nezbývá proto než uzavřít, že druhá žalovaná není v tomto řízení věcně
legitimována, ve vztahu k ní tedy rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení a dovolací důvod upravený v ustanovení § 241
odst. 2 písm. b) o. s. ř. je ohledně ní bez dalšího naplněn. Za této procesní
situace nebyl již důvod zabývat se dovolací námitkou odvolávající se na výjimku
stanovenou v § 143 odst. 1 písm. b) obč. zák.; případné posouzení, že uvedené
závazky se nestaly součástí společného jmění žalovaných manželů, by totiž za
stavu, kdy tyto závazky převzal jako smluvní strana toliko první žalovaný,
nevedlo k jinému výsledku než k závěru o nedostatku věcné legitimace druhé
žalované a nemělo by tedy vliv na výsledek dovolacího řízení.
V dalším se tedy Nejvyšší soud zabýval již jen posouzením, zda je dovolání
důvodné rovněž ve vztahu k prvnímu žalovanému. Dlužno zdůraznit, že žalovaní v
tomto řízení nejsou v postavení nerozlučných společníků ve smyslu ustanovení §
91 odst. 2, věty první, o. s. ř.
Zpochybňuje-li dovolání správnost závěru odvolacího soudu, že druhá žalovaná
vyjádřila souhlas s právními úkony, které ohledně společné věci učinil toliko
první žalovaný, na základě námitky, že výsledky dokazování takový závěr ve
vztahu ke smlouvě o dílo, k dodatku ke smlouvě o dílo a k dohodě ze dne 5. 1.
1996 učinit neumožňují, pak je jím podle obsahu (jenž je vzhledem k § 41 odst.
2 o. s. ř. rozhodný pro jeho posouzení) uplatněn dovolací důvod podle
ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování. Napadený závěr je právně
významný toliko pro posouzení, zda posledně uvedené právní úkony nejsou stiženy
neplatností podle ustanovení § 145 odst. 1, věty druhé, obč. zák., ve znění
účinném do 31. 7. 1998. Odvolací soud v této otázce dovodil, že i v případě
nedostatku souhlasu druhé žalované by se na tyto právní úkony pohlíželo jako na
platné, neboť právo druhé žalované dovolat se jejich neplatnosti se promlčelo.
Správnost tohoto právního posouzení nebyla dovoláním napadena, nepodléhá tedy
dovolacímu přezkumu. Lze proto jen pro pořádek poznamenat, že vzhledem ke
skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů by ani aplikace ustanovení § 388 odst.
1, § 391 odst. 2 a § 397 obch. zák. (srov. závěr soudů nižších stupňů, že
posuzovaný vztah se řídí obchodním zákoníkem) nevedla k jinému právnímu závěru.
Je-li (z tohoto důvodu) třeba pohlížet na uvedené právní úkony jako na platné,
bez zřetele na případný nedostatek souhlasu druhé žalované, pak je bez významu
pro rozhodnutí ve věci, zda je první žalovaný učinil se souhlasem druhé
žalované či bez něho. Napadený skutkový závěr (a tedy též na něm založený závěr
právní) byl proto odvolacím soudem učiněn nadbytečně a jeho rozhodnutí z něho
ve skutečnosti nevychází (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.).
Z téhož důvodu nelze přiznat váhu dovolací námitce, že odvolací soud skutkové
okolnosti svědčící o souhlasu druhé žalované nespecifikoval a jeho rozhodnutí
je tak nepřezkoumatelné, jíž rovněž nebyl (oproti názoru dovolatelů) uplatněn
dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle ustanovení § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř., nýbrž dovolací důvod upravený v ustanovení § 241a odst. 2
písm. a) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Lze přisvědčit
dovolání, že odvolací soud neodůvodnil tento svůj závěr způsobem odpovídajícím
požadavkům stanoveným v § 157 odst. 2 o. s. ř.; týká-li se však odůvodnění
takových skutečností, jež jsou bez významu pro rozhodnutí ve věci (jak shora
vyloženo), pak jeho nedostatky nemohou mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci.
Zbývá posoudit důvodnost dovolacích námitek zpochybňujících závěr odvolacího
soudu o platnosti dohody ze dne 5. 1. 1996 se zřetelem na zákonný požadavek
určitosti a srozumitelnosti právního úkonu a jeho soulad s dobrými mravy.
Podle ustanovení § 34 odst. 1 obč. zák. právní úkon je projev vůle směřující
zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní
předpisy s takovým projevem spojují.
Podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a
vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Podle ustanovení § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem
nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Podle ustanovení § 267 odst. 1, věty první, obch. zák. jestliže je neplatnost
právního úkonu stanovena pouze na ochranu některého účastníka, může se této
neplatnosti dovolávat pouze tento účastník.
Zákonný požadavek určitosti a srozumitelnosti právního úkonu není stanoven
pouze na ochranu některého z jeho účastníků; vzhledem k obecnému požadavku
právní jistoty (jež patří k atributům právního státu) je objektivně v zájmu
všech stran právního úkonu, a též v zájmu dotčených třetích osob, aby byla vůle
stran projevená v právním úkonu seznatelná. Nedostatek určitosti či
srozumitelnosti dohody ze dne 5. 1. 1996 by tedy měl za následek její absolutní
neplatnost, jež působí přímo ze zákona a k níž proto soud přihlíží z úřední
povinnosti, i když se jí nikdo nedovolal (§ 267 odst. 1, věta první, obch.
zák., a contrario), za předpokladu ovšem (vzhledem k projednací zásadě
ovládající sporné řízení), že skutečnosti zakládající neplatnost vyšly v řízení
najevo.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vyložil, že vůle účastníka vtělená do
právního úkonu je projevena určitě a srozumitelně, jestliže je výkladem
objektivně pochopitelná, tj. může-li typický účastník v postavení jejího
adresáta tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu adekvátně vnímat
(srov. zejména rozsudek ze dne 18. dubna 1996, sp. zn. 3 Cdon 1032/96,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod číslem 1
přílohy, rozsudek ze dne 31. července 1996, sp. zn. 3 Cdon 1044/96, uveřejněný
v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod číslem 2, a rozsudek ze dne
30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2001). Určitost představuje kvalitu obsahu
právního úkonu; právní úkon je neurčitý, jestliže se jednajícímu nezdařilo
jednoznačným způsobem stanovit obsah vůle, přičemž neurčitost tohoto obsahu
nelze odstranit a překlenout ani za použití výkladových pravidel.
Srozumitelnost pak vyjadřuje kvalitu způsobu (formy) projevu vůle; právní úkon
je nesrozumitelný, jestliže jednající po jazykové stránce nedosáhl v důsledku
vadného slovního či jiného zprostředkování jasného vyjádření vůle a objektivně
vzato nelze zjistit ani výkladem právního úkonu, co chtěl účastník projevit
(srov. v právní literatuře Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a
kol. Občanský zákoník I. § 1–459. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck,
2008, 314 s., a v rozhodovací praxi soudů např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 31. července 1996, sp. zn. 3 Cdon 1044/96, uveřejněný v časopise Soudní
judikatura č. 2, ročník 1998, pod číslem 2, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
30. března 2000, sp. zn. 10 Cdo 2018/98, uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/2001).
Ustálená soudní praxe tedy (ve shodě s právní doktrínou) dovozuje, že závěr o
neplatnosti právního úkonu pro jeho neurčitost či nesrozumitelnost je
opodstatněn pouze tehdy, jestliže pochybnosti o jeho obsahu nelze odstranit ani
výkladem za použití výkladových pravidel, stanovených obecně v § 35 odst. 2, 3
obč. zák. a pro obchodní závazkové vztahy též v § 266 obch. zák.
Podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy
vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle
toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Podle ustanovení § 266 obch. zák. projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající
osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo
jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit
podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla
přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy
používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla
v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se
vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně
jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i
následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí (odstavec 3). Projev
vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech
vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila
(odstavec 4).
Nejvyšší soud vyložil v rozsudku ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo
1650/98, uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, s. 386, že
jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve
vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých
použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či
systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu).
Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná
vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k
vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového
vyjádření úkonu.
Je přitom třeba zvláště zdůraznit, že podle judikatury Ústavního soudu (srov.
zejména nález ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003), která se promítla
též v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 27. 3.
2008, sp. zn. 26 Cdo 2317/2006, který je veřejnosti k dispozici na webových
stránkách Nejvyššího soudu), základním principem výkladu smluv je priorita
výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy (nevede k závěru o její
neplatnosti), před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li
možné oba výklady; je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních
stran, povaha soukromého práva a s tím spojená společenská a hospodářská funkce
smlouvy. Rozhodování upřednostňující výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy před
výkladem neplatnost smlouvy nezakládajícím Ústavní soud hodnotí jako ústavně
nekonformní a rozporné s principy právního státu. Jsou-li tedy ve vzájemném
konfliktu interpretační alternativy, z nichž jedna zakládá neplatnost smlouvy a
druhá nikoliv, uplatní se pravidlo priority výkladu nezakládajícího neplatnost
smlouvy, za předpokladu ovšem, že výklad nezakládající neplatnost smlouvy je
vůbec možný (že se jedná ještě o výklad). Jak totiž opakovaně ve svých
rozhodnutích zdůrazňuje Nejvyšší soud, výkladem lze pouze zjišťovat obsah
právního úkonu, nelze jím však projev vůle nahrazovat, měnit či doplňovat
(srov. např. usnesení ze dne 7. října 1998, sp. zn. 1 Odon 110/1998, uveřejněné
v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1999, pod číslem 30).
Soudy nižších stupňů posoudily ujednání ze dne 6. 1. 1996 jako dohodu o
narovnání podle ustanovení § 585 obč. zák. a tento závěr (z hlediska správnosti
použité právní kvalifikace) dovoláním napaden nebyl, nepodléhá tedy dovolacímu
přezkumu a Nejvyšší soud z něho vychází.
Podle ustanovení § 585 obč. zák. (jež platilo beze změny též ke dni uzavření
zkoumané dohody) dohodou o narovnání mohou účastníci upravit práva mezi nimi
sporná nebo pochybná. Dohoda, kterou mají být mezi účastníky upravena veškerá
práva, netýká se práv, na něž účastník nemohl pomýšlet (odstavec 1). Byl-li
dosavadní závazek zřízen písemnou formou, musí být dohoda o narovnání uzavřena
písemně; totéž platí, týká-li se dohoda promlčeného závazku (odstavec 2).
Dosavadní závazek je nahrazen závazkem, který vyplývá z narovnání (odstavec 3).
Měla-li by být posuzovaná dohoda dohodou o narovnání, jímž byly nahrazeny
závazky k zaplacení ceny díla vyplývající z písemných smluv o dílo (včetně
jejího dodatku), pak jde o dohodu, pro niž zákon (srov. § 585 odst. 2 obč.
zák.) vyžaduje pod sankcí neplatnosti písemnou formu (srov. § 272 odst. 1 obch.
zák.). Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vyložil, že jde-li o právní úkon,
pro který je stanovena pod sankcí neplatnosti písemná forma, musí určitost
obsahu projevu vůle vyplývat ze samotného textu listiny, na které je projev
vůle zaznamenán; právně významný je pouze ten projev vůle, který je vyjádřen v
písemném textu. Nestačí přitom, že účastníkům právního vztahu je jasné, co je
předmětem smlouvy, není-li to seznatelné z jejího textu; určitost písemného
projevu vůle je objektivní kategorií a projev vůle by neměl vzbuzovat důvodné
pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob (srov. např. rozsudek ze dne 31.
července 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č.
6, ročník 1997, pod č. 88, rozsudek ze dne 29. listopadu 2007, sp. zn. 29 Odo
965/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
92/2008, a rozsudek ze dne 29. ledna 2009, sp. zn. 33 Odo 1309/2006, jenž je
veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Lze přisvědčit dovolání, že text obsažený v listině datované dnem 5. 1. 1996 je
problematický, a to jak se zřetelem na požadavek určitosti, tak z hlediska
požadavku srozumitelnosti. Nejvyšší soud, vycházeje z judikatury Ústavního
soudu určující způsob řešení konfliktu interpretačních alternativ, však dospěl
k závěru, že pochybnosti o obsahu vůle projevené v této listině lze odstranit
výkladem a dovolací argumentaci dovozující neplatnost dohody ze dne 5. 1. 1996
z její neurčitosti a nesrozumitelnosti nelze přisvědčit.
Především neobstojí dovolací námitka, že text na druhé straně (z pohledu
předmětné dohody na rubu) zkoumané listiny nadepsaný jako „Dodatek náklady B.“
nelze považovat za přílohu označenou v dohodě o narovnání jako „Celkové náklady
včetně inflace“ a že tento text s předmětnými smlouvami o dílo ani nesouvisí.
Označení přílohy pravda neodpovídá (pojícím prvkem je toliko výraz „náklady“),
nelze však přehlédnout, že podle dohody o narovnání celková cena k 30. 12. 1995
(k níž se pojí odkaz na přílohu) činí 5,451.012,- Kč a že podle textu na rubu
listiny prostavěnost k 3. 12. 1995 (tedy k předchozímu datu, jež může být datem
pořízení tohoto textu) včetně „inflace 11 %“ (srov. též výslovný odkaz dohody
na inflaci zahrnutou v přiložených „Celkových nákladech“) činila 5,451.012,-
Kč, tedy tutéž částku. Ve spojení s tím, že tzv. „Dodatek náklady B.“ je
zachycen na téže listině jako dohoda o narovnání a že odkaz na obec B. odpovídá
místu, kde podle předmětných smluv o dílo úpadce dílo zhotovoval, není
rozumných pochyb nejen o tom, že text na rubu listiny se vztahuje k plnění
podle předmětných smluv o dílo, nýbrž ani o tom, že jde o přílohu, na niž
odkazuje dohoda o narovnání; materiální a obsahová vazba obou textů je
očividná. Bylo by extrémně formalistické zakládat opačný závěr na pouhé zcela
zřejmé formulační nedůslednosti autora textu dohody. Založit jej nelze ani na
tom, že údaj o prostavěnosti v příloze neodpovídá údajům v úpadcově účetnictví;
jde o otázku věcné správnosti, z níž nelze dovozovat nedostatek vztahu obou
textů, zejména když úpadcovo účetnictví je podle závěru odvolacího soudu
neprůkazné.
Pro úplnost (byť dovolání tuto okolnost nenamítá) je na místě dodat, že podle
ustanovení § 40 odst. 3 obč. zák. je sice předpokladem písemné formy právního
úkonu též podpis jednající osoby, právní doktrína (srov. Eliáš, K.: Právní
úkony na soukromých listinách se zvláštním zřetelem k jejich podepisování, Ad
Notam 1996, č. 3, s. 59) i soudní praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 27. března 2008, sp. zn. 26 Cdo 2317/2006, jenž je k dispozici na jeho
webových stránkách) se však shodují v názoru, že součástí písemně uzavřené
smlouvy se stávají i listiny označené v rámci smluvních ujednání za součást
smluvního textu, ačkoli nebyly podepsány.
Z této přílohy, obsahující rekapitulaci jednotlivých prací, které měly být
provedeny ve věci „B.“, pak nade vší pochybnost vyplývá, že cena, jíž se
narovnání týká, je cenou stavebních prací. Z toho lze logickým výkladem
dovodit, že jde o cenu díla. Je-li podle textu stranou navrhující narovnání
„Stavební firma Vobořil“ (jde o nepřesně vyjádřenou obchodní firmu úpadce) a
druhou stranou (akceptantem) první žalovaný, pak není pochyb, že úpadce (jako
stavební firma) je v postavení dodavatele a tedy ve vztahu ke spornému závazku
k zaplacení ceny díla v postavení věřitele a první žalovaný je jako odběratel
ve vztahu k tomuto závazku v postavení dlužníka. Byť dohoda postrádá označení
smlouvy či smluv, z nichž má sporný (případně pochybný) závazek k zaplacení
ceny díla vyplývat, lze dovodit z údaje, že jde o „celkovou cenu včetně dodatků
po smlouvách“, že předmětem narovnání je závazek k zaplacení ceny všech
stavebních prací, jež úpadce pro prvního žalovaného v B. provedl, tedy prací
podle všech smluv o dílo mezi nimi uzavřených, v nichž byl úpadce v pozici
dodavatele, včetně jejich dodatků. Jednotlivé práce, na jejichž úhrnnou cenu se
narovnání vztahuje, jsou ostatně označeny v příloze. Ze skutkových zjištění
soudů nižších stupňů (a ostatně ani z obsahu spisu) nevyplývá, že by úpadce v
inkriminované době, tj. v letech 1994 a 1995, prováděl pro prvního žalovaného,
případně pro oba žalované manžele, též jiné stavební práce nežli práce na
základě shora uvedených smluv o dílo, natož aby se tak stalo rovněž v obci B.
Sporný závazek, který je předmětem narovnání, lze tedy za pomoci sémantického a
logického výkladu obsahu dohody jednoznačně identifikovat. Nový závazek
vyplývající z narovnání, jímž měl být sporný závazek nahrazen, pak je v dohodě
označen nepochybným způsobem. Námitky prvního žalovaného, že v dohodě není
obsažen žádný závazek k zaplacení tam dohodnuté částky, natož pak závazek
žalovaných, jsou účelové a nemohou obstát. Je-li „narovnávaným“ závazkem
závazek objednatele k zaplacení ceny díla, pak tu není prostor k rozumným
pochybnostem o tom, že dlužníkem ve vztahu k narovnáním založenému závazku je
tento objednatel, a ten tedy má plnit, a že jeho věřitelem (nositelem
odpovídající pohledávky) je zhotovitel. Je tedy nepochybné, že má někdo plnit a
též kdo a komu. Pochybnost nemůže vzniknout ani v otázce, za co má plnit;
zavazovacím důvodem, a to zavazovacím důvodem zcela samostatným, je tu vlastní
dohoda o narovnání (srov. § 585 odst. 3 obč. zák.).
Jestliže tedy odvolací soud vycházel ze závěru, že dohoda o narovnání ze dne 6.
1. 1996 netrpí nedostatkem určitosti nebo srozumitelnosti, jenž by měl za
následek její neplatnost, je jeho právní posouzení správné.
Rozpor dohody o narovnání s dobrými mravy spatřuje dovolatel v tom, že dohoda
měla úpadci zajistit zisk několikanásobně převyšující obvyklý zisk ve
stavebnictví. Nepřiměřený zisk, jenž je takto namítán, může (za splnění dalších
předpokladů) neplatnost ujednání o ceně založit, a to neplatnost pro rozpor se
zákonem, totiž s cenovými předpisy.
Podle ustanovení § 758 odst. 1 obch. zák. při uzavírání smluv, jejichž stranami
jsou pouze osoby mající sídlo nebo místo podnikání, popřípadě bydliště na území
České republiky, uplatní se ustanovení obchodního zákoníku o určení ceny nebo
úplaty poskytované za plnění, jen pokud toto určení není v rozporu s obecně
závaznými právními předpisy o cenách. Jinak vzniká povinnost platit cenu nebo
úplatu ve výši nejvýše přípustné podle těchto předpisů. Znamená to, že je-li
sjednaná cena vyšší než cena stanovená či nejvýše přípustná podle cenových
předpisů, je ujednání o ceně neplatné v tom rozsahu, ve kterém odporuje těmto
předpisům (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. července
2002, sp. zn. 33 Odo 219/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí
Nejvyššího soudu pod č. C 1300).
Obecně závazným cenovým předpisem je též zákon č. 526/1990 Sb., o cenách,
podle jehož ustanovení § 2 odst. 3, věty první (jež platilo i v době uzavření
posuzované dohody), prodávající nesmí zneužívat svého hospodářského postavení k
tomu, aby získal nepřiměřený hospodářský prospěch prodejem za sjednanou cenu
zahrnující neoprávněné náklady nebo nepřiměřený zisk. Podle ustanovení § 16
odst. 2 téhož zákona při posuzování toho, zda došlo ke zneužití hospodářského
postavení při sjednání ceny podle § 2 odst. 3, vycházejí cenové kontrolní
orgány především z cenového vývoje na srovnatelných trzích, potřeby dosažení
přiměřeného zisku, původní ceny a vývoje nákladů a dalších tržních podmínek
hodných zřetele. Podle ustanovení § 1 odst. 1 vyhlášky č. 580/1990 Sb., kterou
se provádí zákon č. 526/1990 Sb. o cenách, jež platilo též v uvedené rozhodné
době, za nepřiměřený majetkový prospěch získaný cenou zahrnující neoprávněné
náklady nebo nepřiměřený zisk se považuje zvýšení ceny prodeje oproti obvyklé
ceně téhož nebo srovnatelného zboží.
Posouzením platnosti dohody ze dne 5. 1. 1996, jejímž předmětem je úprava
sporné (případně pochybné) ceny díla mezi účastníky závazkového vztahu
podřízeného režimu obchodního zákoníku, se zřetelem na její soulad s cenovými
předpisy, vyžadovaný ustanovením § 758 odst. 1 obch. zák., se odvolací soud
nezabýval, a to přesto, že žalovaní se neplatnosti dohody z tohoto důvodu
dovolali. Ve svém podání ze dne 30. 11. 2000, jež došlo soudu prvního stupně
dne 1. 12. 2000 (v odvolání proti jeho v pořadí prvnímu rozsudku ze dne 17.
října 2000), totiž namítli neplatnost posuzované dohody s odůvodněním, že
vzhledem k „hodnotě“ úpadcem vytvořeného díla je dílo více než trojnásobně
předraženo a „vyúčtovaná“ cena ve výši 5,100.000,- Kč (bez DPH) je v rozporu
(mimo jiné) s cenovými předpisy (viz č. l. 138 spisu). Třebaže odvolací soud
zrušil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně mimo jiné též z tohoto
důvodu, soud prvního stupně ve svém dalším rozsudku ze dne 24. ledna 2006
platnost dohody o narovnání z hlediska souladu s cenovými předpisy nezkoumal.
Dospěl totiž k závěru, že dohoda je neplatná podle ustanovení § 49a obč. zák. v
důsledku omylu, neboť podle jeho zjištění úpadce (jeho jednatel) docílil
podpisu prvního žalovaného na základě prezentace elaborátu s částkou třikrát
vyšší, než kolik činily jeho náklady zaúčtované v jeho účetnictví. Poté, co byl
i tento rozsudek odvolacím soudem zrušen s tím, že použití ustanovení § 49a
obč. zák. je vyloučeno speciálním ustanovením § 586 odst. 1 obč. zák., se soud
prvního stupně ve svém dalším (posledním) rozsudku souladem „narovnané“ ceny
díla s cenovými předpisy nezabýval a neučinil tak ani odvolací soud v dovoláním
napadeném rozhodnutí.
Za tohoto stavu je právní posouzení, na němž je založen napadený rozsudek
odvolacího soudu v části týkající se prvního žalovaného, neúplné a tudíž
nesprávné a dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. je
naplněn též ve vztahu k tomuto žalovanému.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud je
podle ustanovení § 243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř. zrušil,
včetně závislého výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení [§ 242 odst. 2
písm. b) o. s. ř.]. Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu,
platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud proto podle
ustanovení § 243b odst. 3, věty druhé, o. s. ř. zrušil i toto rozhodnutí a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soudy nižších stupňů v dalším řízení nepřehlédnou, že ujednání o ceně je
neplatné (v příslušném rozsahu) pro rozpor s ustanovením § 2 odst. 3, věty
první, zákona č. 526/1990 Sb., za současného splnění dvou předpokladů, totiž že
a) prodejem (v širším slova smyslu – srov. § 1 odst. 1 citovaného zákona) za
sjednanou cenu zahrnující neoprávněné náklady nebo nepřiměřený zisk došlo k
získání nepřiměřeného hospodářského prospěchu, a b) nepřiměřeného hospodářského
prospěchu bylo dosaženo zneužitím hospodářského postavení prodávajícího. Z
ustanovení § 16 odst. 2 zákona č. 526/1990 Sb. vyplývá, že hospodářským
postavením má sice tento zákon na mysli především postavení prodávajícího na
trhu (srov. rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. března
1991, sp. zn. 9 C 25/91, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod č. 30/1992), jež mohlo být dominantní či dokonce monopolní (srov. 9 zákona
č. 63/1991, o hospodářské soutěži, účinného do 30. 6. 2001), hospodářské
postavení zneužitelné při jednání o ceně však může být důsledkem též jiných
okolností (srov. užitý výraz „především“); závěr o zneužitelném hospodářském
postavení prodávajícího však nelze dovodit již ze samotného jeho postavení v
závazkovém vztahu (z toho, že je prodávajícím, resp. v posuzované věci
dodavatelem), tak jak uplatnili žalovaní v námitce ze dne 30. 11. 2000.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem bude třeba vyzvat prvního žalovaného podle
ustanovení § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. , aby ke druhému ze shora uvedených
předpokladů, uvedenému pod písmenem b), doplnil svá skutková tvrzení a k
prokázáním svých tvrzení o naplnění obou těchto předpokladů aby navrhl důkazy.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst.
1, část věty před středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť tyto
náklady tvoří součást celkových nákladů řízení, o nichž bude rozhodnuto v
rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5
o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. října 2009
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu